Tak! Se sestrou, s mým dvojčetem, víš? … pamatuješ přeci, že za tou starší po roce a půl následovali dvojčata, tak s tím dvojčetem jsme se dohodli, že se to slovo, byť trochu na poslední chvíli, ale přece … prostě že se to slovo naučíme říkat, a když jsem mu to navrhl, tak s tím bez rozmyšlení souhlasilo … to dvojče, víš … a také ho používat … to slovo. Měli jsme po dlouhé době pár dnů na sebe … my spolu držíme pořád, víš … a tak jsme trochu i vzpomínali a i bilancovali. Jsme právě ve věku, ve kterém Ty’s ten svět opustil … i takovým divným způsobem jsme se to dozvěděli. Víš, na pozvání notáře nám, po kontrole naší identity, ten sdělil: „Tak, tady to máte … dědické vypořádání … otec … Vy, dcera a dcera … a z druhého manželství jedna dcera, a tak … a vzhledem … to dělá 3 200 Kč.“ Tak!!! … a je to … v jedné větě, žes měl novou rodinu, že mi někde běhá „půlsestra“ a že „už nejsi“ … a to všechno za pouhých třitisícedvěstě korun československých, kteréžto dědictví mohu za prvé rozporovat, za druhé odmítnout a za třetí přijmout. No, rozporovat se nám nechtělo – vždyť jsi měl svou novou rodinu, do kapsy bylo hluboho, „odmítnutí“ tedy jsme též odmítli, a ty peníze, to bylo to poslední, co jsme od Tebe dostali, ale zároveň i ta poslední zpráva o Tobě. Už byl konec s myšlenkami, že se za Tebou někdy rozjedeme … pohovořit … poznat se … jo, je to pravda, věci se mají naplňovat hned, už zítra může být pozdě. „Kdy jsme Ho vlastně viděli naposled?!“ „No, u toho soudu, přeci…“
„… a jó, a to nám bylo asi sedmnáct, ne?!“ Jo, tak to bylo, to už jsme si byli výškou skoro rovni, víš, já už v osmé třídě jsem měl tolik, natož v sedmnácti … to už jsem hrál basket, docela dobře, a představ si, na tréninky jsem chodil v Tvých dresech, co u maminky zůstaly – pamatuju dodnes - červené s modrým pruhem a obrácené modré s pruhem červeným.
Takový opuštěný jsi se nám zdál, když jsme čekali, až nás zavolaj, … to jsme si po letech všichni tři jednou řekli, a takovýho Tě máme v paměti. Mám takový ošklivý pocit, že jsme Tě tenkrát na tý rozlehlý chodbě, … že jsme Tě ani nepozdravili. Jak to tenkrát dopadlo? ... ale to není vůbec důležité, jen vím, že alimenty’s platil vždycky přesně a poměrně vysoké, … a taky … každé Vánoce přišel balik, těžký balík – no „bodejť“ když byl vždy plný knih, perfektních … pro holky i kluka … pro každého nejméně pět knížek a vždy k našemu věku, … takových, co nešly sehnat … tak „Táto…,“ - i když víc jak po čtyřiceti letech - „.tati, díky! … a … promiň, víš, za to pozdravení, vlastně nepozdravení!“ – to i jedno z přikázání jsme porušili, „… jo, a za ty dresy taky!!!“
Vidíš, snažím se, snažím … to slůvko … používat. Jen, víš, to jsme Tě tam tehdá viděli nejen naposledy, ale … plně si to s dvojčetem uvědomujem, vlastně i poprvé!!!, protože to před tím, to si z nás nikdo nepamatuje. Možná ta nejstarší, ale ta už před lety od nás odešla. Rozešli jste se s maminkou … a my děti … ani jsme v našem věku k tomu nemohly nic říct, ani jsme to vlastně nevěděly. To spíše později, „Táto!“, třeba když se kluci trumfovali, kdo má nejlepšího tátu, a co který z nich umí, dělá, jakou má „páru“ … a tak, to jsem stával opodál … nebylo co říct. Nebo když jsem potřeboval … no, jen mezi náma klukama … však víš! … tak to také nikdo nikde. Děda mi brzo umřel a jinej mužskej nikde … to už je ale pryč, jen že jsem tak zavzpomínal. „Tak, Táto … tatínku! Víme, že jsi, že jsi náš táta, že jsme tátu měli … a né že ne! … a s dvojčátkem pilně pracujeme na tom, aby nám to slovíčko „táta“ už nikdy nebylo cizí!“ Tak, to jsme chtěli, abys věděl.
Tvoje Dvojčata
Milan Brož srpen 2014
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor