Naléhavé sdělení - proč jsem neadoptovala dítě v Africe

Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?
A proč nezachraňuji deštné pralesy? 

My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost. V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa. Jenže...

Když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unešená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas. Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky. Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala. Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte lesy?!"

Tak to bolelo!

A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené petflašky. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.

Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma? Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent : Zachraňte prales !?!

Jak jsem mohla pomoci dítěti v Africe, když jsem neuměla naučit svoje vlastní děti, aby si po sobě uklidily?!

Jaký smysl dávalo někam jezdit a ukazovat druhým řešení jejich problémů, když to znamenalo obírat je o jejich zpdpovědnost za vlastní chyby? Obírat je o sílu najít vlastní řešení? A tím prohlubovat jejich závislost na mně!?

Bylo to stejné jako s dětmi. Nemohla jsem je naučit chodit. Musely X krát spadnout na zadek. Čím déle jsem je držela za ruku, tím později začaly samy chodit. Mohla jsem tam jen být a povzbudit je, že to zvládnou a naučí se to. Samy. Jako se Ella naučila hrát sama na piáno a Zak postavil svůj první domek z cihel na hromadě hlíny. Jeho chyby ho naučily, co udělat příště líp!
Nemohla jsem zachránit Afriku, ani prales, ale mohla jsem začít u sebe.
Chodit víc pěšky.
Přestat si foukat zbytečně vlasy.
Přestat kupovat hloupé marketingové produkty zaručeně vita a raw z druhého konce světa a místo toho jít k zelináři na náměstí.
Mohla jsem toho změnit tolik !!
Kadý den. 365 dní v roce...to není málo!
A když to udělá každý z nás? Nebude koho zachraňovat !!!
Africké děti nebudou hladovět, protože jejich rodiče otročí ve zlatých dolech do mého iPhone.
Prales nebude umírat, protože nebude potřeba tolik ropy.

Mám pokračovat ?

A já si nebudu kupovat své svědomí charitou a lítat na drahé semináře, abych chlastala panáky z pupku Deepaka Chopry, ale budu dělat to, co dává smysl. Zodpovědně se starat o mír u sebe doma. Učit děti na řece Orlici, že když mám jen malou loď, nevezmu si nic navíc, nejlepší lekce skromnosti, kterou znám.

Když jsem já spokojená, je takový i můj svět. Potřebuju tak málo!
Svou rodinu a kus chleba, čistou vodu a jedno jablíčko. Jako na vodě. To, co bylo nejcennější byl smích mých dětí, které pozorovaly říčního raka a cestou sbíraly odpadky po lidech, kteří jezdí do daleké Indie, okázale pomáhají světu, ale doma si neuklidí.
Ano, i my tu máme lesy!
A jak o ně pečujeme, to vidíme každý den. Nijak.
Pohltila nás pýcha a ovládl parazit chamtivosti. Touha mít a dobýt! Ty nejvysší hory, ty nejhlubší oceány.
Ale uvnitř jsme neskutečně chudí.
Pomožme nejdřív sobě.
Uzdravme sebe a svou rodinu. V ní to všechno začíná i končí. Pak naše děti nebudou muset hledat smysl života na pláži v Goa, ale budou si vážit rozkvetlé louky za domem.
Hloupý Honza šel do světa, aby se pak vrátil domů.

A já?
Sázím stomy v tichosti a pokoře. Uklízím "naši" studánku v údolí. A vím, kde je moje místo.
Doma. V lese.

Tento text jsem, kvůli jeho naléhavosti,  si dovolil převzít z internetu, byv mi poslán, protože to téma je čím dál více frekventované=zmiňované. Foto z archivu - pohled na Jos.Důl...jen k dokreslení atmosféry. Vložil mb

Tragédie aneb 3x "Jééé"

„Jééé !!!...“ – se ozve poprvé toho večera, „…a je to v pr…!“  - zařvala hostitelka. To se zrovna, signalizujíce rodinnou tragedii, z  dětského pokoje vynořila slintající a olizující se tlama jejich obrovské a žravé psí obludy. Nálada žádná, zábava vázne, kyselé a navzájem se obviňující ksichty domácích, ve vzduchu ta otázka: Kdo ty dveře nezavřel?!!!

„Já tam nejdu!“ – otec rodiny.

„Já taky né!...“ – vřeští ‚náctiletá‘ chovatelka a obyvatelka toho pokojíčku v jedné osobě a: „…von ho sežral!!!  - dodává, "von ho určitě sežral!!!" 

"To u sousedů jednou..."

„Hele, ségra tuhle vyprávěla...“

„Kdysi u babičky,… ale to bylo morče, to nebyl křeček …“

„Když Péťovi vytáhli nosní mandle … „

„.. a… „

„…a… „

 - a hned tu je celá kniha podobných příběhů. 

„No, tak abychom šli…“ - to jednomu z návštěvníků se již nechce večer trávit v té tristní atmosféře.

„Tak počkejte, na cestu…  a na odvahu! ...ještě frťana,  … já se tam teda  kouknu!“ - nakonec to bere na sebe otec rodu.

„Jééé!“ – se v tu ránu ozve, už podruhé. 

A už tu jsou další: „Ukaž… uhni! … já tam nevidim! …Fuj!...No to je hrůza!...Já to ani vidět nechci…“

Demolice křečkova obydlí je vskutku dokonalá. Však o spoušti se mluvit nedá, uklizeno, tedy sežráno, vše, granulemi počínaje přes krabici se zrním a podestýlkou konče. Akvárium vylízané a vyčištěné jak po generálním úklidu.

"Jééé!!!" – to již dnes potřetí  … a v rohu se ke stěně akvária tiskne chlupatý fuflík křečka zlatého.
                                                                              mb květen 2015

Pochvala

K panu řediteli?…a proč?
To vám nemůžu řict…helejte, tady je občanka a…!
Já žádnou nechci, vemte si ji zpátky!
Ne ne, tady ji máte, a při odchodu si ji zase vezmu! A už mne pusťte!



Pane řediteli … pane řediteli !!!… 

No…dobrý den! …tak copak to máte, už mě vrátnej hlásil …tak důležitýho?

Pochválit, musíte ji pochválit!
Koho? ...za co? …proč?
Ani jeden!!! …pane řediteli, ani jeden!...
…?...
…musíte ji pochválit … ani jeden!!! …
Nerozumím ... 
… pane řediteli, …ani jeden, tady v tom vašem překrásným divadle! …a tolik jich tu máte…
Tak už se, prosím, vyjádřete!
…zrcadel… a ani jeden!
…?...
… čmouh !!!
                                                                                mb květen 2015

Pozor na Sudetenland.cz aneb májové poselství

První otazník vyvstal, když jsem četla, že Jablonec nad Nisou si připomněl 70. výročí konce války již 4. května. "Trochu brzy, ne?" napadlo mě. A hned se mi vybavilo, jak dnes spousta lidí dělá věci v předstihu, jen aby nepřišli o volný den - svátek. Co na tom, že je to právě svátek Dne osvobození, po novu Dne vítězství (tady by byl ovšem další otazník - kdo zvítězil? My Češi? Těžko, my bojovali až poslední dny, kdy už bylo jasné, že se blíží konec. A definitivní konec války byl přece později. Tím však nic proti nám, jen k přeoznačení toho dne.) - tedy dne, kdy je volno, aby měl člověk čas si události onoho dne či období pořádně připomenout, případně oslavit. Přišlo mi to tedy velice neuctivé provádět pietu už 4. května, Jablonče nad Nisou. Byla jsem zklamaná!

A jelikož o válečných událostech a o tom, jak to tehdy bylo, kdekdo ledasco vykládá, je nejlepší jít k historickým pramenům a samostatně si podle nich udělat obrázek. (Říká se tomu metoda ad fontes, nejlepší metoda pro posuzování minulosti.) Například na této adrese, pokud byste  měli zájem, můžete zhlédnout autentické dokumenty z oné doby. Je zde vidět, že Praha byla válkou v podstatě nedotčená a kdyby Češi vyčkali konce, asi by ani nedošlo k jejímu bombardování 8. května. Ale kdyby tady neplatí, sled tehdejších událostí je naprosto pochopitelný. Snad jen ti ze Sudetenland.cz si dodnes myslí, jak Češi byli v protektorátu šťastní a jak se chtěli rádi nechat poněmčit.

A jak jsem si tak slavila pro mě stále Den osvobození (nikoli Den vítězství), tetelila se v tom krásném májovém míru, kdy je i příroda v nádherném svěžím odění, najednou ... BUM! Článek na Facebooku Sudetenlandu.cz: Jak ti Češi lžou! Němci nechtěli Čechy fyzicky zlikvidovat! Taková nehorázná lež! Chtěli je jen poněmčit! A to pozvolna, podle Hitlera to mělo trvat celých 300 let! Jen ten, kdo by měl na to "špatný názor", měl jít ke zdi.
A to nehovořím o dalších nářcích těchto Sudeťáků. Kolik Němců jsme jen my Češi zabili! 365 jako dní v roce! Jak jsme je vyhodili z vlasti, jak necitlivě jsme s nimi zacházeli! Oj, asi jsme s nimi měli jednat jako v bavlnce za to, co nám udělali?! Ne, tito lidé nemají žádnou soudnost. Dávejme si na ně pozor. Jsou schopni nás obvinit, zatímco svou vinu na 55 000 0000 mrtvých nevidí.

No, a opojení z vítězství je kde? Člověk si tak jen hořce uvědomí, kolik je stále na světě lidí, kteří jen kdyby měli trochu příležitosti - šup, už by Vás chtěli dostat do područí. Je skutečně nutné být neustále ve střehu a svobodu si hlídat. Kdekdo by nám chtěl poroučet a rozhodovat za nás, Němci, Rusové, komunisti, kdo dál?

(jo)

Májové poselství: Ať mír zůstává s touto krajinou...

Podůlší 2015

Tak jako každoročně, proběhla i letos, tentokráte 9.května v Podůlší u Jičína soutěž v požárním sportu. Tento tradiční podnik opět přivábil množství lidí, soutěžících i diváků. S nostalgií jsme vzpomněli pana Josefa Vinkláře, který v minulosti byl nedílnou součástí těchto akcí a nikdo z místních mu, zdejšímu rodáku, neřekl jinak, nežli náš Pepíček, tak ho tu lidi měli v lásce.
Atmosférou, počasím, lidmi, výsledky, kvalitou piva i náladou, kterou stvrzovala kapela Příchvojanka, i spokojeností všech přítomných, lze letošní ročník zajisté počítat mezi ty zdařilé. Malou fotoreportáží přibližuje akci na albech Picasa i náš magazín  INTERESSE Jablonec. 

Fotoreportáž Z D E

Mlžný den

Povídky z kavárny – Mlžný den

   Takový to byl mlžný, nejasný den, a nejen tím počasím. Malíř nějaký čas plincá jen tak městem, znatelná vráska svědčí spíše o starosti jakési. „Kavárna!“ – se myšlenka mihne hlavou, a kroky už ho samy vedou, už vstupuje, usedá, …a už, vítaje ho, tu je s obsluhou ten známý, však ptát se nemusí. Vidí ty chmury, co malířova tvář prozrazuje. Raději prozatím nechá mistra na pokoji tomu svému a jen utrousí „To je mlžno, co!“ 
   Mistr usrkne kafíčka, jen tak olízne štamprdli rumu a začne se hrabat v telefonu. Je to taková práce…aparát je starý, co chvíli vypadává a musí ho znovu startovat. Občas něco zapíše do notýsku, ale jde to pomalu, aparát vypadává znovu a znovu.
„Jde to mizerně co?!“ – odváží se přiblížit číšník vida, že vrásku starosti na tváři střídá výraz úsilí a pracovitosti.
„A no jo… znáš to, furt vypadává.
„…?...“
„ … už šetřím na novej, už po několikátý!“
„ ? “ –  znovu jen výraz číšníka mu je otázkou.
„Dycky jsem to zas utratil…“ –  je malíř strohou odpovědí, a ještě se utrhne „… no u tebe tady taky!!!“ – a svým výrazem dává vědět, že dnes o další diškus nestojí.

 „Nazdar nazdar!!!“ – hlaholí kamarád, kterého si byl ani, zabrán v práci, malíř nevšimnul. „To je čas!... co? …teda chci říct nečas!“ – pokračuje  „…a je je je jej!“ – když vidí zachmuřeného malíře, jenž jen tak beze slova, aby vzal místo, kyne; a když usedá,  neudrží se a utrousí „Koukám, tady taky!…nějak mlžno!“
   „Jó, tady taky!“ – se malíř ušklíbne a nevěnuje mu ani pohled. „Tady hledám…“ – a takovým gestem poukáže na mobil „…kdo by mohl znát nějakýho právníka.“
„Obvyklou soupravičku?!“ – už je tu číšník, a nežli se přišedší zmůže na odpověď, klade na stůl stříbrný tácek, káva, voda a rum. Velký, malého ti dva neznají…jak na Slovensku, dalo by se říct.

   Ticho. Sedí a ticho. „Mlžnej den“ – myslí si dál kamarád, ale být tím, kdo to ticho protrhne, nechce. Teď malíř volá, vytáčí číslo a odchází… no aby hovoru slyšet nebylo… asi. Ale to nic,  jsou dávní přátelé „každý máme právo na pošetilosti“ si kamarád pomyslí. Dopije rum, kafíčka ještě na dně a chystá se, že půjde, jen co se malíř navrátí, aby se rozloučil. Ale, znáte to, všechno je jinak. Číšník klade na stůl novou „soupravičku“ a na udivený pohled: „To mistr…, máte ještě chvilku počkat!“ - a bez dalšího vysvětlení odchází.
   „Člověče!!!...“ – když se byl malíř vrátil ke stolku  „…přijde! …fakt nevím, co dělat?“ – a na kamarádův tázavý pohled pokračuje: „No, jak chodím nakupovat, do toho speciálu … víš, né … na náměstí…“ – a malíř se jme vysvětlovat. A že jde o ten krám na náměstí na rohu, papírnictví v patře, takový polospeciál, mnoho věcí pro výtvarníky tam mají.
   To kamarád všechno ví, a také, že pro plátno, takhle šrekou napříč náměstím do látek, ale ty potřeby ostatní, tady sem. A mají tam i díly na rámy, ty lišty „Jak chceš dlouhý…! – vysvětluje „…pak si to doma sesadíš, a je!“.  Ale pro ty lišty že se musí nahoru, do skladu. „Dycky tam šéfová se mou pošle nějakou
 holku, co tam dělaj.“ – ještě malíř upřesní.
   I to kamarád zná. A když malíř domluví, je mu otázkou „Kdo?“
„Cooo kdo?“
„…přijde, kdo přjde…s‘říkal, né?!"
„Ále … právník…za chvíli je tu. A byl bych rád, kdybys zůstal, jen poslouchal…“- a připojí skromné „…prosím".

   „Pane doktore, dobrý den, tady…židlička! … to je můj kamarád, rád bych…nevadilo-li by Vám…“ – no a tak, jak to bývá, ta první slova při představování… a už to mají za sebou.
„Tak přejděme k věci!“ – pobídne, již při kávě, malíře advokát a vzápětí vyslechne logistiku malířova materiálového zásobování.
 „A co z toho?“ – zatím advokát nechápe dlouhé a podrobné vysvětlování mistrových nákupů, včetně těch dívčích doprovodů nahoru do skladu rámových lišt. Ale to už tu je malíř s konečným vysvětlením toho problému, s tou zapeklitostí, kvůli které ho byl povolal k dnešní konzultaci: „No jo, ale víte, co mi řekla šéfová, když jsem platil?“
„…?...“ – neví advokát.
Řekla: „A víte, mistře, co je nového? To budete koukat…  dvě děvčata nás opustí… z těch tří, co s váma chodila nahoru…“  – a, prý s povytaženým obočím a zvláštním důrazem v hlase, ještě dodala „ …jo jo, obě! ...budou chovat!“

                 květen 2015 milanbrož

Ať žijí čarodějnice!

Nemá každý to štěstí narodit se na čarodějnice a rok co rok si  říkat:
"To pálí ohňostroj na mou počest!"
(jo)

Jablonecký ohňostroj 30. 4. 2015
Více fotografií od Zbyňka Cincibuse zde