neděle 31. srpna 2014

Mohamed to u nás neměl lehké, začal se i modlit

Tak mě napadlo, že bych dnes, kdy je téma Muslimové v Evropě docela aktuální, mohla dát k dobru svou zkušenost s tímto etnikem. Před několika lety, když byly děti ještě malé a já měla problém o prázdninách, kdo mi je pohlídá, jsem přitakala nabídce jednoho studenta z Egypta, který chtěl poznat život české rodiny a žít u ní přes prázdniny. No neměl o prázdninách kam mít, kolej mu zavřeli, tak jsem si řekla, že by to mohlo být dobré, on mi pohlídá děti a já mu ukážu, jak žije česká rodina. Vše se vyřizovalo přes internet, pouze podle fotek. Jeden víkend přijel jen tak na omrk, ale když už jsem ho viděla na jabloneckém autobusovém nádraží, jak vystupuje z toho autobusu, podívala se do jeho hnědých, na můj vkus docela divokých očí, tak jsem si spílala, co mě to jen napadlo. Uvědomila jsem si, že je z naprosto jiné kultury, že je to vlastně muslim a  že to rozhodně nebude jednoduché. Pak jsem zaháněla myšlenky typu: Co když má v tašce granáty, nebo zbraně, co když je to terorista! Byla jsem ve střehu a neustále si opakovala, že snad nejsem normální, že vystavuju děti takovému nebezpečí, že teď budu muset v noci hlídat, jestli někam nepůjde nastražit výbušninu.... Ale mé obavy byly vskutku liché. Byl to milý hoch, spíše tedy již muž, trochu divný, no na mě působil tak nějak jako divoce, nebo jak to napsat, prostě tak, že jsem se ho trochu bála, ale to dělá ta jiná rasa, jiná kultura. Učila jsem ho česky, on se snažil mě za to učit arabsky... Diskutovali jsme o všem možném, česky, anglicky, jak se dalo, celkem jsme se spřátelili. Říkal, že by ze mě byla dobrá muslimka... To jsem se smála a hned se ohrazovala. Zajímalo mě, jak je to s tím jejich mnohoženstvím. Snažila jsem se mu vysvětlit, že kdybych já měla víc mužů, tak by to třeba jednomu bylo líto, kdybych zrovna byla s tím druhým, nebo dokonce třetím... A že kdybych toho jednoho měla ráda, tak přece nemohu jít s tím druhým, neřku-li třetím či čtvrtým, a tomu prvnímu tak způsobit smutek. Ale na to on vůbec nereagoval, asi tuto od ženy troufalost vůbec takhle myslet, že by mohla mít taky čtyři muže najednou, nechápal. Snažil se mi vysvětlit, že na mnohoženství není vůbec nic špatného, že oni mohou mít "jen" čtyři ženy, a to jen v tom případě, že třeba ta první onemocní a nemůže se starat o rodinu, nebo je neplodná a nemůže mít děti. Pak si muž musí obstarat jako v zájmu rodiny náhradu. Ale to neznamená, že se o tu první nemocnou, nebo neplodnou, nebo případně další nemocné, nebo jinak pro rozvoj rodiny neschopné, dál nestará. Dokonce vyjmenovával, co všechno pro ni (ně) ten muž dělá a jak je dále dobře zabezpečuje. A tak jsem se nepřela, to nemělo význam.

Pak jsem mu po čase vyprávěla, jak jsem se na začátku bála, jestli to není nějaký terorista a on říkal, že on patří mezi ty mírumilovné muslimy, že tamti jsou radikálové. Ale když už jsme byli u té politiky, tak mi také řekl, jak je to v Egyptě špatné, a že se tam něco stane, protože jsou lidé nespokojení, a že by jim měla Amerika pomoct, a ne k tomu mlčet. A že Amerika to všechno ví, ale nechce nic udělat. Já tomu moc nerozuměla, ale on to myslel nesmírně vážně. Vzal mě do Prahy na schůzku s dalším Mohamedem, ten student se totiž jmenoval Mohamed, a jeho kamarád, další student, se jmenoval také Mohamed (je to v Egyptě prý velice časté jméno; když se prý jde v Káhiře po ulici a někdo zavolá: "Mohamede!" - arabsky to zní nějak jako "machmad" nebo "mochmed", tak se devět z třinácti mužů otočí, protože skoro každý se tam jmenuje Mohamed), že mi něco řeknou. Já na ně zírala, co to po mě chtějí, a co si  jako myslí, že když dělám v regionálním tisku, že budu psát něco o vnitřních nepokojích v Egyptě? Ale oni vypadali, jako bych byla jejich poslední naděje. Já jim opakovala, že se musí obrátit na jiné novináře, ne na mě, že já do Egypta rozhodně nepoletím a této záležitosti že vůbec nerozumím. No ale stejně mi to tehdy nedalo a trochu jsem si o tom zjišťovala, a navzdory tomu, že to každý smetl ze stolu jako hloupost, že se tam nic neděje, že je to všechno v pohodě, že je to OK,  a že není třeba se nebo někoho znepokojovat, tak za několik let to tam, jak nyní již víme, propuklo. Oni ti Mohamedi moc dobře věděli, o čem mluvili.

Ale vraťme se zpět do naší české rodiny s egyptským studentem. Děti z něho tedy rozhodně nadšené nebyly, spíš naopak. Dělaly si z něho legraci, smály se mu, když mluvil česky. Tak ono je to legrační, když cizinec mluví česky nečesky, ale já ho oceňovala, protože podle mě mluvil obstojně a naučit se takovou češtinu, to už je výkon. Stále si psal nové výrazy, slova, používal anglicko-český slovník, pořád se na něco ptal. Abych pravdu řekla, možná jsem s ním měla ještě více starostí, než kdyby byly nakonec děti doma samy. Je fakt, že posekal také zahradu, zlikvidoval větvě a další odpad, a že pracoval velice rychle. Co já posekám za osm hodin, on měl za dvě hodiny. Lítal po zahradě jako ďas. Sousedé si mysleli, že snad máme na práci nějakého cikána, ale on to byl Egypťan! Část příbuzných se nade mnou pohoršovala, jedinci se mnou dokonce ani nemluvili, že jsem se jako zbláznila a vzala k dětem, k holkám, takového tmavého chlapa. Někteří se snad i domnívali, že spolu jako něco máme... Ach ti příbuzní. A já přitom už přemýšlela, jak mu pobyt u nás zkrátit. "Burůvky" (borůvky prostě nevyslovil) v lese byly již všechny otrhány, děti už chtěly, aby odjel. A já taky. (Abyste rozuměli, ráno, než jsem jela do práce, tak jsem je zaúkolovala, čemu se mohou věnovat, a často to bylo tak, že měli jít na borůvky a natrhat tolik a tolik. Nikdy jsme neměli víc borůvkové marmelády jako ten rok, nikdy jsem častěji nepekla borůvkové koláče...) Ale teď k tomu asi největšímu problému. Víte, oni totiž tihleti Jižané nepoužívají toaletní papír, ale bidet. Jenže bidet my nemáme, a tak to byl trochu problém. Musela jsem neustále mýt koupelnu a toaletu, protože jsme se prostě po něm štítily... Co já mu navykládala o výhodách toaletního papíru, dokonce jsem se na něho i rozhorlila, že je prostě v Evropě, a tady že se používá toaletní papír! Jenže jsem se tím asi nějak dotkla jeho přesvědčení, nebo jestli je to také jedno z muslimských přikázání, že si neutřou zadnici papírem, nevím, ale celkem ho to vzalo a byl smutný, že jsem na něho prý tak ošklivá. A pak jsem se také ptala, jestli muslimové mohou kouřit, že je mi to divné. Říkal, že ne, ale přitom kouřil! A to mi také vadilo, to přece není dobrý příklad pro děti. A ještě k tomu to páchne. Takže jsme se pak neustále dohadovali, že tavený sýr se šunkou, kde je šunka možná tak jako aroma, si k večeři vzít nemůže, protože tam je teda vepřové, papírem se po stolici taky utřít nemůže, ale kouří, když to má zakázané. Tak co to je? Co to je za víru? Dodržovat jen to, co se mu hodí? Měla jsem jednoduše za to, že když může porušit zákaz kouření, může porušit všechno, a dělá tak jen obstrukce. Pak už jezdil se mnou i nakupovat, aby si podle složení výrobků zjistil, jestli někde náhodou není nějaká stopa vepřového masa, čímž mě dost rozčiloval. Začal mi dokonce mluvit do vaření, že tam musím dávat jiná koření, a že musím kupovat kvalitnější černý čaj, nejlépe ten pravý anglický atd atd. A pak jsem také věděla, že muslimové se mají aspoň pětkrát denně modlit. No to určitě taky nedělal, protože jsem ho nikdy se modlit neviděla. Až jednou, kdy už to u nás několik dní docela vřelo a my čtyři ženy (já a dcery) jsme s ním neměly slitování: "Tady si u nás! Chápeš? My máme jiné zvyky než u vás! Chtěl si poznat život české rodiny, tak se přizpůsob, Mohamede!" Mohamed mlčel, byl smutný, bylo vidět, že ho to mrzí, ale vzdát se své víry a přesvědčení, svých zvyklostí prostě nemohl. Jednoho dne jsem šla do kuchyně a všimla si, že si tam rozprostírá ručník a dává ho směrem na východ. Tak jsem vycouvala a hned mě napadlo, že se jde modlit. Nevšiml si mě a já ho nerušila. Takže naše "nepřátelské" jednání ho dohnalo až k modlitbě. Taky dobře. Ovšem i já už byla zoufalá a pamatuju se, že jsem jednou vyběhla ven, byla už noc, krásná tichá, a já se vroucně pomodlila: "Otče, (nebo Pane, už si to přesně nepamatuju), pomoz mi prosím, udělala jsem chybu, že jsem sem Mohameda vzala, pomoz mi prosím, ať jde pryč." Vešla jsem zpět do domu a zeptala se Mohameda, jestli by nebylo možné jít na kolej dřív, že už je půlka srpna. Hned řekl, že by to možné bylo a ráno jsem ho tam už vezla. Nevím, jak se modlil on, ale možná to samé co já, a proto byla snad ta modlitba ihned vyslyšena a pomoc přišla vzápětí.

Zůstali jsme přáteli, ale už jen na dálku, ona prostě jiná kultura je jiná kultura. A podle mě, chce-li někdo žít v kultuře jiné, tak to opravdu není jednoduché, a nejhorší je, když se cizinec nechce přizpůsobit místním poměrům, nebo ho to ani nenapadne, že by se přizpůsobil, a chce, aby se mu naopak přizpůsoboval našinec a chtěl by zavádět svoje moresy do našincových zvyklostí. To jde snad po dobu návštěvy, ale ne napořád. A jak se to říká o té návštěvě? Že nemá trvat déle než tři dny?

No ale aby toho nebylo málo, tak mi život postavil do cesty ještě jednoho vyznavače muslimského náboženství, tentokrát to však bylo poněkud dramatičtější. Byl z Filipín, také student, ale mladší než byl Mohamed. Mohamedovi mohlo být už tak kolem třiceti. Možná i víc, datum narození urputně tajil. Tomuto studentovi bylo podstatně méně. Přesně si to už také nepamatuji, ale myslím, že něco přes dvacet. Jmenoval se Dian. Vypadal jako klouček, ještě jako dítě. Podle mě třel bídu z nouzí a živil sebe a možná i svou matku, jak se dalo. No hlavně asi prodejem drog, patrně marihuany. Rád chodil po horách a chtěl po mě, abych mu poslala boty. Pořádné outdoorové, velikost 37! A to byl problém. Nikde jsem tak malou velikost pro pánské pořádné boty nemohla sehnat. Adresu mi dal na univerzitu, kde studoval. Tam, kde bydlel, to snad ani žádná adresa nebyla... Nejdřív to s ním byla docela legrace, hrál na kytaru, zpíval: "Cinta e cinta" (Láska je láska) a říkal, že to sám složil. Byl milý a povídal, že mamince slíbil, že už přestane kouřit tu marihuanu, tak že to musí splnit. Až jednou jsme se dostali v řeči na náboženství. Říkal, že půjde do hor a že se chce stát "warrior of Allah", že se jím nemůže stát každý, že musí projít výběrem a že je to ocenění, když to někdo může dělat. Já nevěřila svým smyslům. "To že chceš? Chceš zabíjet lidi? Ty, který tak hezky zpíváš o lásce?" Tehdy to nebylo dlouho od útoku na školu v Beslanu, a já se ho na to zděšeně zeptala: "Budeš takhle zabíjet nevinné děti?" On mi ale velice láskyplně a vřele, až mě to překvapilo - měla jsem dojem, že se mnou mluví jako otec s dítětem, které to nechápe - vysvětloval, že Beslan byla odveta, a že Rusové zabíjeli dřív jejich ženy a děti, malá miminka, a že to bylo za to. Že oni by nic jako první neudělali. Ani nevím, jak bych popsala svoje pocity. Na jedné straně jsem viděla kluka plného lásky, a na druhé straně odkaz, který mi poslal, na nějaké Warriors of Allah. Klikla jsem na to, a obestoupila mě hrůza. Co to toho kluka napadá?! Snažila jsem se mu v tom zabránit, seč mi síly stačily. Dokonce jsem chtěla najít v Koránu (daroval mi ho Mohamed...) přesně tu pasáž, na základě které ti muslimové takhle válčí. Nevěřila jsem, že by tam někde stálo: "opásejte se granáty a vyhoďte sebe a své okolí do povětří, zabíjejte děti, všechny, bez milosti..," nebo něco takového. Co já vím o Mohamedovi (teď mám tedy na mysli toho proroka), tak ho vychovávala křesťanka a Mohamed jen chtěl ukázat cestu k Bohu svému lidu, který se musel na přijetí slova Pravdy teprve připravit.  To zase jen lidé z toho udělali takové náboženství, zrovna tak, jako se udělalo náboženství z Ježíšovy zvěsti, která by se dala pro stručnost shrnout snad do jednoho slova: "Milujte!" Jen se podívejte, jak to dopadlo, když se křesťanství stalo státním náboženstvím a lidé do něho vstupovali jako do politické strany pro výhody, někdy také i pro holý život, když neměli jinou možnost. Představitelé církve, kteří si o sobě mysleli, že slouží Bohu, prováděli taková zvěrstva, a vystavěli tak neuvěřitelnou nauku, že je jasné, že jejich pánem byl ale ďábel, použijeme-li biblickou terminologii... a že Antikrist se dostal i k oltářům.

Ale zpět k Dianovi. Chtěla jsem, aby mi to v té knize přesně ukázal, podle čeho ti "Warriors" jednají, čím se řídí, kde to vzali. On četl anglicky a já ve svém Koránu od Mohameda česky. Pokud máte zájem, podívejte se, je to kapitola CXI/9, od odstavce 38. Jednu větu uvedu: "Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží!" Jaké neštěstí, když se duchovní kniha chápe tak nízce pozemsky! Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to myšleno duchovně, že člověk má bojovat za dobro celou svou osobností, použít k tomu i svůj majetek, má rozšiřovat lásku a vybojovat jí místo ve světě. Ale tím, že ji bude sám šířit, že se postaví zlu, že bude zlo přemáhat dobrem. Že je to boj na poli duchovním. Že Bůh je láska a že my máme láskou bojovat a všechno přemáhat.

Nevím, jak to s Dianem dopadlo. Já jsem s ním přerušila veškerý kontakt, protože s tímhle se fakt nežertuje. Chci věřit, že tam do hor nakonec nešel, a když, tak že ho stejně nevzali, protože byl malý a křehké postavy. Že snad chodí po horách jen tak "outdoorově", v nových pořádných botách, a bojuje za dobro pouze svým velkým srdcem.

(jo)

sobota 30. srpna 2014

Vom Wasser fasziniert

Okouzlen(a) vodou

V

Vo

Vod

Voda

W

Wa

Was

Wass

Wasse

Wasser

Ten hukot není na fotkách slyšet.
Ale jestli Vás zajímá víc politika, tak si klikněte sem (jo)

pátek 29. srpna 2014

Jablonec plný uměleckých zážitků

Kdo umí, ten prostě umí, a mám teď na mysli hned několik takových umělců. A ještě mě při tom hřeje na srdci, že jsou to umělci jablonečtí.

Tak za prvé zde uvedu Zbyňka Cincibuse, mimochodem také prezidenta úspěšného jabloneckého fotoklubu Balvan, který vytváří moc pěkné obrázky, ale nejen takové ty umělecké, ale rovněž aktuální, z dění okolo nás. Však ho také hojně využívají (nechci psát zneužívají) nejen v místním tisku, ale i v jiných organizacích. Proč by se oni sami namáhali, když to "Zbyňďa" vyfotí. Beztak tito všichni "chytráci" moc dobře vědí, že oni by to stejně lépe nenafotili a ještě by tam museli chodit, a třeba večer, nebo o víkendu, a komu se chce, že, pořád chodit něco fotit. To leda jen tomu, kdo má zájem, zápal, chuť čili kdo je ve věci nějak zainteresovaný.

Dále mám na mysli všechny, kteří mají co do činění s Jabloneckým komorním orchestrem. Za všechny uvedu alespoň jedno jméno - Luboš Lachman. To je ten, který toto těleso při Základní umělecké škole v Jablonci nad Nisou řídí a díky němuž vznikají krásné koncerty, kde vystupují děti a předvádějí svůj působivý um.

No a teď si představte, když se na jednom místě snoubí několik druhů umění, jako se tomu stalo například včera večer na jablonecké přehradě. K umu člověka se přidala ještě umná příroda a vznikla prostě pohádka.

Na vodě na molu zazněly v podání těch nejmladších skladby velkých hudebních mistrů či melodie ze známých filmů. Díky Zbyňkovi Cincibusovi alias Marcuscovi se na to můžete všichni alespoň trochu podívat.

(jo)    
Jablonecký komorní orchestr na jablonecké přehradě. Více foto zde

P.S. A všechno nejlepší k narozeninám, milý Jablonecký komorní orchestře!

čtvrtek 28. srpna 2014

Promiň, tatínku...

… táto … víš, já to slovo neumím použít, … víš, nikdy jsem ho nepoužíval, nenaučil jsem se ho, já ho vlastně ani neznám … vlastně … já neznám ani Tebe … snad vím jen, žes na ten Boží svět koukal jako volleyballlista, z dvoumetrové výšky … a vidíš, já jsem Tě ani nepřerostl, dávám občas, ve společnosti, k dobru, že: „Není pravda, že děti přerostou své rodiče!“ a že: „Mám vlastně celý život komplexy z malé výšky!“. … a to by ses asi nasmál, on mi to nikdo, s mými „jen“ stodevadesátišesti basketbalovými centimetry, věřit nechce.

Tak! Se sestrou, s mým dvojčetem, víš? … pamatuješ přeci, že za tou starší po roce a půl následovali dvojčata, tak s tím dvojčetem jsme se dohodli, že se to slovo, byť trochu na poslední chvíli, ale přece … prostě že se to slovo naučíme říkat, a když jsem mu to navrhl, tak s tím bez rozmyšlení souhlasilo … to dvojče, víš … a také ho používat … to slovo. Měli jsme po dlouhé době pár dnů na sebe … my spolu držíme pořád, víš … a tak jsme trochu i vzpomínali a i bilancovali. Jsme právě ve věku, ve kterém Ty’s ten svět opustil … i takovým divným způsobem jsme se to dozvěděli. Víš, na pozvání notáře nám, po kontrole naší identity, ten sdělil: „Tak, tady to máte … dědické vypořádání … otec … Vy, dcera a dcera … a z druhého manželství jedna dcera, a tak … a vzhledem … to dělá 3 200 Kč.“ Tak!!! … a je to … v jedné větě, žes měl novou rodinu, že mi někde běhá „půlsestra“ a že „už nejsi“ … a to všechno za pouhých třitisícedvěstě korun československých, kteréžto dědictví mohu za prvé rozporovat, za druhé odmítnout a za třetí přijmout. No, rozporovat se nám nechtělo – vždyť jsi měl svou novou rodinu, do kapsy bylo hluboho, „odmítnutí“ tedy jsme též odmítli, a ty peníze, to bylo to poslední, co jsme od Tebe dostali, ale zároveň i ta poslední zpráva o Tobě. Už byl konec s myšlenkami, že se za Tebou někdy rozjedeme … pohovořit … poznat se … jo, je to pravda, věci se mají naplňovat hned, už zítra může být pozdě. „Kdy jsme Ho vlastně viděli naposled?!“ „No, u toho soudu, přeci…“
„… a jó, a to nám bylo asi sedmnáct, ne?!“ Jo, tak to bylo, to už jsme si byli výškou skoro rovni, víš, já už v osmé třídě jsem měl tolik, natož v sedmnácti … to už jsem hrál basket, docela dobře, a představ si, na tréninky jsem chodil v Tvých dresech, co u maminky zůstaly – pamatuju dodnes - červené s modrým pruhem a obrácené modré s pruhem červeným.

Takový opuštěný jsi se nám zdál, když jsme čekali, až nás zavolaj, … to jsme si po letech všichni tři jednou řekli, a takovýho Tě máme v paměti. Mám takový ošklivý pocit, že jsme Tě tenkrát na tý rozlehlý chodbě, … že jsme Tě ani nepozdravili. Jak to tenkrát dopadlo? ... ale to není vůbec důležité, jen vím, že alimenty’s platil vždycky přesně a poměrně vysoké, … a taky … každé Vánoce přišel balik, těžký balík – no „bodejť“ když byl vždy plný knih, perfektních … pro holky i kluka … pro každého nejméně pět knížek a vždy k našemu věku, … takových, co nešly sehnat … tak „Táto…,“ - i když víc jak po čtyřiceti letech - „.tati, díky! … a … promiň, víš, za to pozdravení, vlastně nepozdravení!“ – to i jedno z přikázání jsme porušili, „… jo, a za ty dresy taky!!!“

Vidíš, snažím se, snažím … to slůvko … používat. Jen, víš, to jsme Tě tam tehdá viděli nejen naposledy, ale … plně si to s dvojčetem uvědomujem, vlastně i poprvé!!!, protože to před tím, to si z nás nikdo nepamatuje. Možná ta nejstarší, ale ta už před lety od nás odešla. Rozešli jste se s maminkou … a my děti … ani jsme v našem věku k tomu nemohly nic říct, ani jsme to vlastně nevěděly. To spíše později, „Táto!“, třeba když se kluci trumfovali, kdo má nejlepšího tátu, a co který z nich umí, dělá, jakou má „páru“ … a tak, to jsem stával opodál … nebylo co říct. Nebo když jsem potřeboval … no, jen mezi náma klukama … však víš! … tak to také nikdo nikde. Děda mi brzo umřel a jinej mužskej nikde … to už je ale pryč, jen že jsem tak zavzpomínal. „Tak, Táto … tatínku! Víme, že jsi, že jsi náš táta, že jsme tátu měli … a né že ne! … a s dvojčátkem pilně pracujeme na tom, aby nám to slovíčko „táta“ už nikdy nebylo cizí!“ Tak, to jsme chtěli, abys věděl.

Tvoje Dvojčata
Milan Brož srpen 2014

úterý 26. srpna 2014

Ještě zpráva od (bývalé) Jabloně

Před několika dny jsme Vás zde informovali o člověku, který prosí hodné lidi o pomoc s jídlem a také trochu finančně, a nalézá se u jablonecké (bývalé) Jabloně v (bývalém) stánku s jadranskou točenou zmrzlinou. Apel na hodné lidi nevyšel asi vniveč, papíry s prosbami, kterými byla tato bouda, jak stánek tento člověk nazval, zčásti oblepena, zmizely, a včera se již zevnitř ozývalo příjemné cinkání lžičkou - asi míchání nějakého teplého nápoje, a hlasy snad přátelského hovoru. Interesse Jablonec děkuje všem hodným lidem za všechno dobré. JO

Poklona vejcím od Egona Wienera

Vajíčka

Paní Mečířová z Chrastavy mi dala pytlík vajíček, že jsou od jejich slepiček za to, o čem a jak píšu. Asi si Mečířovic slepice čtou nahlas v kurníku. I tak děkuji. Nepolevím, smaženice z vajíček a chleba s máslem je tradice a tradice mám rád…
Co mě na vejcích bere, je jejich ustálený tvar a dá se říci i chutný obsah. Když pominu, že se z nich taky, jen tak mimochodem, rodí nový život. Třeba had. Fuj! Ty já nemusím ani trochu. Když už, tak je mi sympatičtější želva...
Berme, že vajíčka tu jsou především pro strávníky, pro milovníky designu, pro onen prazvláštní neopakovatelný tvar. Věřím, že právě tvar byl v dějinách vajec tím, čím genetiky mičurince iritoval, štval a doháněl k šílenství. Změnit to, co není kulaté, na čtverhranné byla výzva. Dobře, že nepokořený tvar vajíčka zůstal. To se sama příroda postavila na zadní a řekla dost. Ještě trochu zaváhala, když si Kryštof Kolumbus dovolil vajíčko postavit na špičku, kterou vajíčko nemá. Silou. Hrubou silou.
A dost. Zopakujme si, k čemu vejce jsou. Rodí se v nich život. Mají desítky podob. Od velkých pštrosích po ty, co vysedí kolibříci… Vajíčka, ta nejznámější, známe coby slepičí produkt. A ty jsou dnes nejoblíbenější ve dvou základních barvách hnědé a bílé. Jejich použití se předpokládá v kuchyni. I když ještě teplé zpod slepičky, co jsem srkal dírkou ve skořápce, byly lahůdkou, na kterou jsem od svých dětských let nezapomněl. Bylo to trochu barbarské, tak nějak to dělá i kuna.
Kromě nás, „pytláků“, co vajíčka rádi i za syrova, používají kuchařky vajíčka v mnohých pokrmech. V dortech, salátech, omáčkách, krémech. Vajíčka patří do vaječného koňaku, na pánvičku, do houbové smaženice. Dříve i do základů středověkých staveb, především mostů. Tady bych si vsadil spíš na skořápky z vajec. Ne zrovna příjemné mám vzpomínky na naložená vajíčka v pětilitrových sklenicích, kde vajíčka dostala měkký, na dotyk rukou odporný omak.
Vajíčka slouží snad i k regeneraci čistého zvučného hlasu. Stará vajíčka - pukavci, která při rozbití páchnou po sirovodíku, mají svou roli při demonstracích, při vyjádření odporu mimořádně silným zápachem. Zajímavé jsou názory odborníků na zdraví pojídání vajec, které se od sebe velmi liší.
Mé zkušenosti praví: Víc jak deset je moc. Obden jich stačí i méně. Rozhodně preferuji ke smaženici šnytlík a chleba s máslem. Může být i kyselé mléko. Za víc než zmínku stojí velikonoční zdobení vajec a jejich darování koledníkům. Tahle tradice je v našem prostoru tradicí, která má především v Čechách a na Moravě silné zázemí. Vajíčka jsou po vyfouknutí často zdobena i netradičními uměleckými technikami. Vznikají tak velmi pěkné ukázky lidové tvorby. Opakem jsou originály nebo napodobeniny pověstných zlatých a diamantových uměleckých vajec z doby carského Ruska.
Vajíčka, se kterými se denně setkáváme, jsou především ta, co konzumuje v rámci potravin. A jen těžko na nich něco vylepšíme. Není to ani potřeba. Jsou ve všech případech dokonalá.

Egon Wiener

Vejce v křesle. Ilustrační foto, jo

pondělí 25. srpna 2014

Rozhovor se zajímavým člověkem...

Miljunovič Vjejcemistrovič – světově zapomenutý svérázný slovinský badatel, zkamenělinolog a usazeninolog

Dnes vám, v krátkém rozhovoru, představím neobyčejného člověka, Slovince, usídlivšího se v naší republice nedlouho po válce, neobyčejného a svérázného badatele zkamenělinologa a usazeninologa, jenž propadl svým výzkumem Českému Ráji, respektive jeho části, jež ohraničena jest zhruba tímto trojúhelníkem: Hospoda u Rumcajse, Restaurace Na Jívě a Restaurace U Jindřicha, kde se nachází dvě světoznámá naleziště kamení a jedno havěťové – to první v terénním zlomu táhnoucím se nad horním tokem řeky – v těchto místech ještě potoka Cidliny, v délce bratru sedmi kilometrů, a kde na polích, zejména po hluboké orbě, místní čápi producírující se v závěsu za orbnou mechanizační soupravou, nalézají různou havěť, která jim coby pamlskem je. My, živočichové myslící, pak můžeme na této čerstvé orbě nalézt nemálo materiálu zajímavého – zkamenělé to ulity různých láčkovců, měkkýšů apod., příkladem budiž ostrožky různé, amoniti apod. V řádku druhém však v polích okolních můžeme býti i nálezem kamenné pecky velikosti rozličné, neb v těsném sousedství nalézá se světoznámý lom Na Doubravici, kde zejména v měsících ne zimních, a přes přísné zákazy Lomového ředitelství, k vidění denně je mnoho, jak mi zde říkáme kladívkoťuků, kde jeden každný z nich „ťuk ťuk“ – svou pecku s achátkem nalézti chce. A právě panu Miljunovičovi Vjejcemistrovičovi se v těchto místech zdařil objev nevídaný, který veškeré zdejší teorie o letitosti zdejšího terenního propadu/zlomu doslova staví na hlavu z hlediska obyvatel tehdejšího moře tu, a potvrzuje tím jeden z hlavních životních axiomů, že všechno je jinak. Ale pojďme k věci, záznam, pro autentičnost, zapsán je foneticky, jen kvůli srozumitelnosti drobnými úpravami opatřen.

Pane Miljunoviči Vjejcemistroviči, oč vlastně šlo?
- O kámen.
Nerozumím!
- O kámen, podezřelý kámen, bylmje podezřelý hned, cosemho našel, co semsem po válce přišel.
Po Válce? ... můžete mi to, prosím upřesnit?
- Po válce, co mjesem osud zavál, na opravu baráku potřeboval sem kámeny, byl tojeden z těch, co sempokolí nasbíral.
Aha … a … po které válce?
- Ale, prosjímvás, pro mnje byl od té doby důležitejten kámen. Kdosimáto pamatovat, po kterej válce. Ale ty pomnjici po Šestašedesátým s Prušáky tuž stály, však semi to kámení jejich také hodilo.
Aha … a co bylo dál?
- Kámen ke kámenu, jaktotak bejvá, kdyžse staví, ne?
To i ten … do zdi? ...
- Samojistě, co sním, podezřelej mnje byl … to jo, ale kámenů i pomnjíků bylo málo, hodilse každej.
Tak? …, a potom
- Paksem našel ten druhej…
? ? ?
-  … ten druhej podezřelej.
A?
- ... A pak mi to bylo jasný … zdálo semito, a pak semito potvrdilo.
Publikoval jste to někde?
- Aleže gde? ... že! (pozn. g - ještě vliv balkánštiny-staroslovanštiny), aeštěsem semvté době neuměl dost češsky.
A dál … jak to bylo dál?
- Poljetech mnjesice nigdo nevzal, alejá poljetech našel třetí…
… taky podezřelý? ...
- … takytak…
A?
- …semze zdi vykopal tenprvní, abylototo úplnje jistý.
Jisté???
- Jistý!!! Předemnou bylo jasný a nepopiratelný překvapjení obrofský - torzo želvwy mořské obrofské.
Jak jste to mohl tak hned, ze třech fragmenů, určit?
- Jako Jugoslovan mámk mořský fauně vztah vjěčí nežlivy z Suchozjemí. … a vůbec, bylo to jasný.
A pak jste, Miljunoviči Vjejcemistroviči, pokračoval…
- … pokračoval pokračoval. Chyitlomnjeto, ljetato trvalo, ljeta … smou ženou Mjercelenou smena soukoljí vyráželi tam i tu …. a dnjeska…
Léta? ... koljik … pardon - kolik?
- …ljeta ljeta … ruskejtank takytu byl, samjetový přehozjení rježimu, zceljování a rozceljování poljností… noljeta bježaly, ale má vytrvalost…
A dneska!
- …a dnjeska to mám fkupě. Stofka jednolijivých dílů a djílječků, jeto alje hotovi. A ty dva, co chybjej, touž njebylo ťažko to dať dokopi.
Můžete nám to ukázat?
- Podíjvajte se…podíjvajte! Ljeze to tadytam…
Jak je možné, Miljunoviči Vjejcemistroviči, že k objevu došlo až v tomto věku, tak obrovskou zkamenělinu přece nelze jen tak přehlédnout?
- Muj apljikovaný výkum mnje ukázal tjeto pravdy: Želvítorzo senacházjelo v zemiskej hlubinje, avšak kámeny mají tjendencje neustálého stoupání s hlubin zemiských na povrch, však známé vybírání kamenjů na například bramborářských polích na Vysočině, kde by kámeny musjeli být v minuljosti dávno vybráni, to dokazuje nejljépe… a vidíte, leckdes jich je tjech kamenjů je v tem poli víc akože brambor samotných.
A můžete nám též objasnit, jak došlo k té vlastní fragmentaci želví zkameněliny?
- Na povrch kůry zemskej i zemjedjelskej, hloubkovou orbou převrácjenou zeminou se kámení, tak i zakmenjeliny a taki narušjená schránka želví dostává ku samému povrchu a bránami přidalších polnohospodářských pracejch je dále fragmenována a tjeto fragmenti rozpoloženi v šírokou dál po lánu polním.
A co současní vědci, akademici … akademie věd?
- Aaale, znáte to, tji, nežby oupravili svjeje chytrosti, dělajů jakože nic, to je pro nje jednodušjejčí, a nemusjej se přiznávat.
Přiznávát? … k čemu?
- Nože … sje mejllili, omyl, topaní njeradi.
A ještě, dovolte Miljunoviči Vjejcemistroviči, co ta modrá deska na krunýři?
- Bol to sjamec!

Tolik z rozhovoru s panem Miljunovičem Vjejcemistrovičem, jenž k nám přišel po Válce a zapsal se do análů geoprůzkumů svým objevem, kterého dobyl desetiletími své soustavné a úmorné sbírkové práce – želvou mořskou obrovskou ČeskoRajskou a ku škodě české geologie byl pak neshodou okolností světově zapomenut. Přiložená foto dokumentují
* z jednotlivých fragmenů složená zkamenělina Želvy mořské obrovské ČeskoRajské
* drobné nalezené artefakty zkamenělin
* soukolí badatelovo a jeho ženy Mjerceleny
* schrána, ve které světoznámě zapomenutý Miljunovič Vjejcemistrovič přepravoval nalezené fragmenty zkameněliny Želvy mořské obrovské ČeskoRajské
* a … achát ČeskoRajský Doubravický

Pro Magazín INTERESSE Jablonec v srpnu 2014 MW


Želva. Další fota zde

neděle 24. srpna 2014

Hlavně neotupět

To člověk přijede z dovolené, kde nebyl ani signál mobilní sítě, natož nějaká wifi, prožil dny téměř odříznutý od současné civilizace, kde se těšil na ticho hor (takové, jaké je slyšet třeba pár metrů pod jizerským Smrkem - kde je však i ten signál pro mobil), překřikoval se s hukotem horského potoku - křišťálově čistého s nádechem tyrkysu, ale pak, když se ocitnul zase dole u televizní obrazovky a viděl tam hned tu hroznou vraždu, kdy jednomu uříznou hlavu v přímém přenosu naživo, dnes v roce 2014, tak jím to otřese. Aby toho nebylo málo, přidá se ještě Ukrajina a Rusko, ebola, a člověk se chtě nechtě musí zamyslet nad světem. Jak mu bylo krásně v horách, kde si musel dávat pozor jen na krávy (ty skutečné, tedy jako že zvířata), které zdolávaly stezky jako zdatné alpinistky. A bez hůlek. "Co mám dělat? Přece se na to nebudu jen tak koukat. Toho násilí a hrůzy je tolik, že by z toho člověk otupěl a bral by to už jako normální věc. Však je to i nějaký psychologický jev. Když je člověk neustále obklopen špatnými a děsnými zprávami, tak si na ně zvykne a už to s ním ani nic nedělá. Ale já takhle otupět nechci! Co mohu udělat? Co proti tomu mohu já udělat? Žiju v míru a vážím si toho. Ale mám se bavit a radovat, když jinde lidé umírají hrůzou, násilnou vraždou, smrtícím virem, ba i hladem? Co mohu já tady na severu Čech proti tomu udělat?" Člověk se tedy takhle zamýšlí a napadnou ho tři věci: 1) může se modlit, ale opravdově modlit, jako že do toho dá všechnu sílu citu, ne jen mumlat nějaká prázdná slova, 2) určitě by také mohla pomoci čistota myšlenek, 3) ve svém okolí může i aktivně provádět všechno tak, aby se takové hrůzy u něj nikdy nestaly.
Abyste neotupěli ani Vy následkem častých špatných zpráv, zde můžete zhlédnout jedno dobré video, jo


sobota 23. srpna 2014

Novinky nejen z Interesse Jablonec

Vážení čtenáři rádoby magazinu Interesse Jablonec,

dovolte mi informovat Vás, že v našich rubrikách přibyly nové příspěvky.

Tak za prvé: bylo zaslechnuto dost věcí, takže se připlnilo na této adrese http://zaslechnuto.blogspot.cz/
Jedno "Zaslechnuto" pochází od bývalé jablonecké Jabloně a já bych při této příležitosti chtěla zmínit, že jsem v těchto místech dnes také něco ne zaslechla, ale "začetla", dá-li se to tak říci nebo dokonce napsati. Tedy lépe přečetla jsem si tam na jedné takové buňce, která byla asi označena boudou, a v které kdysi prodávali asi zmrzlinu - jadranskou točenou, že někdo v ní pravděpodobně potřebuje pomoc. Já jsem zrovna chvátala, ale jelikož jsem měla hlad a myslela jsem si, že tam prodávají tu zmrzlinu, tak jsem trochu zmírnila krok a trochu boudu obhlížela. A všimla jsem si tam takových dvou přilepených papírů. Jenže i když jsem zmírnila krok, stejně jsem si stihla přečíst jen na jednom papíře první řádek, kde stálo něco v tom smyslu, že někdo prosí hodné lidi o pomoc. Ale jak už jsem byla v tom chvatu (i když trochu brzděném), zbytek jsem nedočetla. Zastavila by mě asi jen ta zmrzlina, protože jsem měla opravdu velký hlad. Ale stejně jsem na to myslela, a když jsem došla na místo, na které jsem tolik chvátala, myšlenkami jsem se stejně vracela k té "jadranské boudě". Já jsem přece hodný člověk! A někdo mě třeba prosí o pomoc. Jenže jsem musela chvátat dál, ale přesto jsem zvolila trasu opět kolem "Jadranu" nebo chcete-li "Jabloně", jelikož jsem si ten papír chtěla přečíst celý. A jelikož druhá situace už nevyžadovala takového velikého chvatu (vždyť na mě čekaly jen děti...), začetla jsem se do onoho přilepeného papíru. Tam stálo, že tady v boudě (tedy asi v tom prostoru, kde se dříve prodávala ta zmrzlina?) potřebuje pomoc člověk s jídlem a trochu i finančně. Že je psychicky i fyzicky vyčerpaný. No mně se hned toho člověka zželelo, ale dveře "boudy" byly zavřené, dovnitř vidět nebylo, a já ... spěchala. V tom spěchu jsem ale přesto přemýšlela o onom papíru, vlastně dvou papírech, ale ten druhý byl stejný jako ten první. A tak my šly hlavou myšlenky: Dřív jsem všechny bezdomovce, žebráky a jiné lidi vyžadující finanční pomoc - teď mě však napadá, že jsem člověka, který by prosil o trochu jídla snad ještě nepotkala - odmítala. Dále jsem se v myšlenkách nedostala, neboť jsem musela řešit další záležitosti. A tak teď jen doplním: Neodmítala jsem je ve zlém, ale říkala jim: "Promiňte, já Vám nemohu dát, já mám sama málo a musím živit tři děti." Já opravdu neměla, ba naopak. Vždyť já bych se tenkrát také mohla postavit do řady a prosit o almužnu! Tak bídně jsem na tom byla. - Záležitost jsem vyřešila a již jsem se přesouvala na jiné místo, zase kvůli další povinnosti. Myšlenky se mi opět stočily na ten papír a na tu boudu: "Ale nyní už bych se třeba o rohlík mohla podělit. Sice také zrovna sháním nějaké peníze, ale na rozdání jídla v nouzi bych už měla."  Vždyť já vím, co je hlad, sama jsem ho mívala (někdy ještě mívám, ale už jen málo). Ale mně to nevadilo (nevadí), protože jsem stejně potřebovala (potřebuji) zhubnout. A díky občasnému hladu jsem se dostala na ideální váhu. No dnes už mi opět čtyři kila do ideální váhy přebývají, takže pokud by měl někdo zemřít hlady, ráda bych mu svou porci dala. (Ani nevíte, jak se jinak cítím dobře, když mám svou ideální váhu.) No a pak jsem přemýšlela dál, už doma, o těch lidech, co takhle prosí druhé o pomoc, o bezdomovcích a tak: "V Jablonci je přece azylový dům, ten člověk má snad kam jít. Tam by ho snad umřít hlady nenechali a psychickou pomoc by mu snad také poskytli, vždyť to jsou vyškolení pracovníci tam. A jak může bydlet v té boudě? Komu to patří? Snad to není někdo, kdo tam tu zmrzlinu dříve prodával?" A tak mě napadlo, napsat to sem, kdyby to nějaký hodný člověk četl, co by měl třeba zrovna cestu, že by se tam podíval, jak to s tím člověkem vypadá. Já se tam tedy taky chystám, ale nechci dopadnout jako Zdislava z Lemberka, která podle mě na úkor ostatních zanedbávala sebe a své děti, a proto předčasně zemřela. Tedy nic proti ní, naopak, ale nic se nemá přehánět a matka, která chce pomáhat, by měla také myslet na sebe, aby z toho ze všeho třeba nepotratila... Nebo nebyla pak u porodu tak slabou, že by ho nepřežila. A co pak s dítětem, že? Pak i to její dítě (děti) potřebuje (potřebují) od někoho pomoct. (Tak já tohle prostě Zdislavě nějak nemohu "nepředložit". Já jí to nechci vyčítat, nebo snad ji za to odsuzovat, to vůbec ne. Třeba si to neuvědomovala, že pomáhá jiným lidem a svým dětem z toho pak umře. Nebo co já vím, třeba byli v jejím okolí všichni tak otupělí, že jim chtěla ukázat, že když člověk chce, tak pomáhat může, i když má spoustu jiných povinností. Ale podle mě to při vší úctě prostě přehnala. Ale jestli to bylo jinak, tak se jí omlouvám. Nejraději bych si s ní o tom promluvila.)

A za druhé přibyly další dvě kapitoly na adrese http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/

Myslím, že jsem Vám chtěla napsat ještě něco, ale s tou první záležitostí jsem se tak rozepsala, že toho raději už nechám. (Pokud to bylo něco důležitého, tak si určitě vzpomenu).

Mějte se krásně, jo

Tady to je

středa 20. srpna 2014

Výchova

Minipovídka od Milana Brože

Tak, teď dostanete oběd a pak…
Ne, ne … já chci nanuka, a limonádu, neee, nebudu …
A co ty?
Já si dám!
Tak vidiš, a ty taky!
Ne ne, já nanuka a limonádu!!!
Prvně oběd a pak nanuka!
Nebudu!!! Neeeee!!!
Šup … a do auta … tady pěkně počkáš, až se najíme, a bez jídla … až do večeře!!!

Hele, výchova je výchova, ale už tam brečí čtvrt hodiny…
Tak ať… má poslouchat … to je samá limonáda, nanuk … až pak oběd, ten starší může a tenhle, jen ho v tom autě ještě nech…
…ale přece, brečí a…
Ne! … a bude až večeřet!!!

Tak pojď!
Babííí…
… a řekneš tátovi, že tě to mrzí?
A … a … ano, ano … řeknu…

Tatínku, mě to mrzí … moc … a … a … a…
… …? ! ...
… a ....a...
… taaak jakýho nanuka? … a limonádu červenou, … jo?!

Výkřik v jabloneckém divadle

Výkřik!!!

Městské divadlo v Jablonci n. N. 19.00 hod. Stř 8. října 2014

…ano, zajisté, jedno ze stěžejních děl norského malíře Edvarda Muncha (Edvard Munch [ˈmʉŋk] (12. prosince 1863 v Løten, Hedmark, Norsko – 23. ledna 1944 v Oslo) byl norský malíř a grafik, vlivný představitel moderny – tolik citát Wikipedie).

Před lety malíř Václav Kocum obdržel zvláštní zakázku – namalovat kopii obrazu Výkřik od E. M. Neobvyklá zakázka, neobvyklá situace, neobvyklý objednavatel – mladý, velmi mladý člověk, říkejme mu Honza. Snad byl, v první chvíli, malířem i odmítnut, jeho naléhání však nakonec malíř podlehl alespoň do té míry, že si Muncha nastudoval. Pak už to Honza tak obtížné neměl, Václav – tedy malíř, byl Munchem natolik osloven a zaujat, že objednávku přijal. Ale trvalo to, trvalo…

Jednoho dne, to již měl rozpracovány další dvě kopie Munchových děl od stejného zákazníka: „Tak jdem na to, můžem v aťasu uspořádat malou vernisáž Munchových nehotových kopií … jo … a výkřik je před dokončením!“ – překvapil mne malíř.
„Fakt???“
 „Jo, jen pár čmouh ještě … a víš, co říkal Luboš … já bych se s tím tak nesr..!“
 „Tak jdem do toho!“ – jsem odpovědí.
Začaly přípravy … pozvánky … nafocení díla (mimochodem s postupem prací na Výkřiku se v brzké době budete moci seznámit nejen tu, v našem Magazínu, ale i v Městském divadle. Tak, vše dohodnuto, večer se bude jmenovat „Pocta Edvardu Munchovi“ k výročí jeho … atd atd.) Pozvánky rozdány i rozeslány, jedna i na norské velvyslanectví.

Množství lidí se do aťasu sotva vejde. Nálada je převýborná. Uvádím večer spolu s dnes již zesnulým kamarádem Honzou Sílou, já slovem, on hudbou (harmonika, kytara) a zpěvem. Předčítám dlouhý a velmi srdeční omluvný list norského velvyslance … zimní večer a noc rychle ubíhá v krásné atmosféře podkrovního aťasu s nebývalými výhledy na zasněžený Jablonec. Mimo jiné delikatesy, podáváno je i pivo střešní – pardon, kdo si představuje mok z třešní, ale střešní jakožto ze střechy, neb množstvím sněhu se střecha sama nabízela coby nejlepší chladič toho zlatavého moku.

To jsou ale vzpomínky, byť krásné. Čas od té doby uběhl a dnes již, prozradím, existuje snad pět kopií děl Edvarda Muncha zhotovených Václavem Kocumem, a když si znovu přečtete citát z Wikipedie, je tomu letos právě sedmdesát let, kdy si Pán tohoto norského významného malíře povolal k sobě na věčnost. Slovo dalo slovo … nápad … dohovor … souhlas majitelů … ještě pár přátel … ještě pan ředitel divadla … a nový – jak se dnes říká – projekt je na světě!

Dovolte mi proto oznámit tímto široké veřejnosti, že VÝKŘIK – pocta Edvardu Munchovi k sedmdesátému výročí jeho skonu, jakožto i malá vzpomínka na Honzu Sílu, se uskuteční v Městském divadle v Jablonci nad Nisou dne 8. října 2014, když začátek stanoven byl na 19.00 hod. V komponovaném pořadu Vám Václav Kocum představí přímo na jevišti všechny své kopie Munchových děl, hudbou oblaží pan Luboš Blafka- klavír a Karel Jiroš - kytara, slovem provede a svou poezií naše setkání doplní má maličkost.

Milan Brož 6. srpen 2014

Obrazy, více zde



pondělí 18. srpna 2014

Egon Wiener zase boduje

Egon Wiener vydává veřejnosti opět něco ze svého vnitřního i vnějšího pokladu. Tentokrát se zaměřil na Hrádek nad Nisou.

Během jednoho měsíce se čtenářům půvabných příběhů a fejetonů severočeského autora Egona Wienera dostane do rukou nadmíru hezká kniha „Od Lužických hor k Lužické Nise – Hrádek nad Nisou“.
Úspěšný liberecký autor píšící své krátké prózy si získal čtenáře zhruba deseti knížkami fejetonů ze života jeho generace žijící v Sudetech po roce 1945 až po současnost. Autorova snaha neobelhat a co nejvěrněji si vzpomenout, vede čtenáře k poznání, že to, co se čte, je autentická podrobná mapa, originální záznam, fotografie doby, která je téměř současná.
Příběhy chlapce, které si autor zapamatoval, jsou zpracovány tak, že se sami ptáme, zda byl náš život taky tak pestrý jako autorův. Barevná mozaika šťastných chvil, dnů v městečku, které je dnes na mapě České republiky nepřehlédnutelné. Hrádek nad Nisou – skutečná brána Trojmezí plná krásných překvapení. Kniha o Hrádku a jeho okolí vás jistě překvapí nejen svými texty, ale i množstvím autentických starých dobových pohlednic.
Knížku „Od Lužických hor k Lužické Nise – Hrádek nad Nisou“ dostanete ke koupi v centru brány Trojzemí na náměstí v Hrádku nad Nisou a nebo si ji můžete objednat e-mailem na egon.wiener@gmail.com

úterý 12. srpna 2014

Léto druhé půle

Na cestě přes Brada mezi Podůlším a Jinolicí:

Více fotek léta druhé půle od Milana Brože si můžete prohlédnout zde
Hezké letní výlety přejeme! Vaši z Interesse!

Novoveská zastávko, vivat a zůstaň nám!

Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) rozhodla o zrušení vlakové zastávky Nová Ves nad Nisou. Tečka.

Ono to rozhodnutí ale nepřišlo jen tak. Předcházela jednání mimo jiné také s Libereckým krajem (KORIDem - Koordinátor veřejné dopravy Libereckého kraje), který požadoval rekonstrukci trati 036 vedoucí z Liberce do Tanvaldu a Harrachova ještě před tím, než na ni vyjedou nové vozy Stadler. SŽDC však nestihla připravit projekt, a tak od roku 2011, kdy moderní Stadlery vyrazily na místní koleje, jsou také prý neustále kvůli nevyhovující trati poškozovány. Nyní už je SŽDC připravená, ale z hlediska finančních možností a také technologických záležitostí sdělila, že lze rekonstrukci zrealizovat pouze v případě, že jedna zastávka bude v úseku Jablonec nad Nisou - Smržovka vypuštěna. Bez tohoto opatření by se vlaky nestihly křižovat tak, aby bylo dosaženo třiceti a šedesáti minutového intervalu, který si zase přáli lidé z KORIDu.

Liberecký kraj (rozuměj KORID) s podmínkou souhlasil, neboť si vyvodil, že by jinak k rekonstrukci trati nedošlo vůbec. Následovala jednání, na kterých se kompetentní osoby usnesly, že zruší jednu zastávku v katastru města Jablonec nad Nisou. No a vidíte, ona byla zrovna vybraná Nová Ves nad Nisou (pokud se podíváte do katastrálních map, tak snad je v katastru města jen její jedna půlka...?)! Ovšem nemyslete si, že by mezi kompetentními osobami byl třeba novoveský pan starosta nebo novoveská paní místostarostka. To tedy ne. (O nás bez nás.) Z tohoto jednání však nebyl patrně sepsán nějaký výstup, neboť každý čas zrušení zastávky pochopil jinak. SŽDC rozhodla téměř okamžitě a v návrhu nového jízdního řádu, který má platit od prosince tohoto roku, již Nová Ves nefiguruje; KORID se domníval, že ke zrušení dojde až v roce 2015, a on do té doby připraví a zkoriduje posilující autobusové spoje do a přes Novou Ves, které by vlakové spojení částečně kompenzovaly.
"Autobus vlak nenahradí!" rozčilují se však obyvatelé Nové Vsi.

Takže vyjmutí Nové Vsi bylo překvapením nejen pro Obec Nová Ves nad Nisou, která se to dozvěděla až poté, co se místní kronikář chtěl podívat do návrhu nového jízdního řádu, jak se změní časy odjezdů - leč svou vesnici tam vůbec nenašel, ale pravděpodobně i pro samotný KORID, který se to rovněž dozvěděl až z analýzy zaslaného návrhu jízdního řádu... Škoda, že SŽDC nebyla takto rychlá i s projektem modernizace tratě... Pěkné Stadlery by zůstávaly v pořádku, a snad by ani nyní nemuseli Novovesští sepisovat petici v zájmu zachování vlakové zastávky Nová Ves nad Nisou. Á propos pojedete-li přes Ves, zastavte se přidat podpis a podpořit tak zamezení neblahé historické události, kdy chtějí nejlepší vesnici Libereckého kraje roku 2013 v roce 2014 sprovodit z železničního světa.

(Tak nevím, ale někdy mi přijde, aby člověk neustále bojoval o jinak samozřejmé věci - o zachování pošty, o zachování vlakového spojení, o autobus, o školu, aby stavba silnice nezničila chráněnou oblast, aby byl zachováván noční klid atd. atd. - na co my pak máme ty politiky, když - když o něco jde, tak místo aby to za nás pro nás vybojovali či vlastně vypracovali - vždyť je to jejich práce, naši zvolení činitelé, tak musíme zabojovat my, obyčejní lidé, kteří máme většinou jiné věci na práci než se starat o to, o co se mají starat oni. Ale takhle aby je člověk pořád hlídal, kontroloval, petice sepisoval, protože jinak ... kde by zůstal veřejný zájem a blaho lidu?!) JO

V Nové Vsi nad Nisou (obec na snímku od Milana Brože) bojují za svou vlakovou zastávku.
Podpořte ji podpisem na petici i Vy! JO
Více fotek si, pokud chcete, můžete v albu nazvaném Novoveská férie prohlédnout zde

neděle 10. srpna 2014

Letní setkání III

Moc Vám to sluší

Táhnu ho za sebou, dusák třicet tři ve stínu a pes skoro šestnáct, nechce se mu. Právě jsme uprostřed vjezdu na parkoviště … no samozřejmě, nejvhodnější místo, hrbatej pes a já lovím po kapsách igeliťák na sběr těch jeho… Před vjezdem už hodnou chvíli auto, za ním druhé, třetí… Usměvavé auto nám však v poklidu dává najevo: „Času dost … pohoda!“ Konečně, vše vykonáno, sebráno, v levé vodítko, na jehož druhém konci táhnoucí se pes, v druhé pytlík s tím psím výtvorem … konečně opouštíme inkriminovaný prostor. Chodník … a usměvavé auto ladným obloukem jme se zaparkovat rovnou u nás. Příjemné mi to není, však z auta vesele ten úsměv a hned k nám: „Pěknej, hmmm … pěkně střiženej…“ – a na mé omlouvání „…ale to nic, v poho …, ale už starší, né?...“ – a krásná ústa pokračují v chvále psa, v chvále jejích psů minulých i současných a vůbec.
Zkamením … přede mnou ten „úsměv“, s tmavými vlasy, tmavými brýlemi, tmavou blůzkou, modravou tunikou a tmavými legínami, podpatky tak akorát. Ztrácím chtěná slova a němě zírám na ten zázrak ženského vkusu, nenucenosti a milosti… Pes je najednou do pohybu a vehementně mě táhne pryč. Chce se mi jí říci také něco hezkého, pochválit, přidat svůj úsměv, ale pes je mínění jiného, táhne a táhne. „Madam, smím Vás…“ – ale pes se nevzdává, … „pochválit...“ – snad ten úsměv ještě zaslechne, ale pes táhne a táhne a přijíždí náklaďák, tak už jen tak pro sebe, když jsme si byli na rozloučenou lehce mávli: „… totiž … víte … moc Vám to sluší!“

Milan Brož

sobota 9. srpna 2014

Lidi, proč platíte tolik bankám?

Žasnu, a považuju to za nehoráznost, když vidím ty poplatky, které si banky účtují. No neměli byste to, lidi, alespoň zvážit, zda nepřejít třeba k mBank? Ta je, dalo by se říci, bezpoplatková. I když nyní je snad už více takových bank na českém trhu, které neždímou své klienty za to, co je třeba u mBank zdarma samozřejmostí.  No já vlastně také dva roky váhala. To mi v roce 2007 příbuzný radostně sděloval, že přešel k mBank, té nové bance. Že je sice jen internetová, ale bez poplatků a jestli k ní taky nechci. Jenže já si v té době založila poprvé v životě svůj vlastní účet u Poštovní spořitelny a nechtěla nic měnit. A tak vždycky, když jsme se viděli, příbuzný se ptal: "Tak co, ještě platíš ty poplatky svojí bance? A kolik to dělá? To mně moje banka tolik dá na úrocích, co ty jí zaplatíš na poplatcích." A tak pořád provokoval, až jsem si po dvou letech řekla: A dost! Poplatky činily v průměru 120 korun měsíčně: za vedení účtu, za maxkartu, za transakce a další a další... A v mBank? NIC! ŽÁDNÉ POPLATKY! Sice jsem byla trochu nedůvěřivá, že je to jen internetová banka, ale pak jsem si říkala, no tak co, dva roky už tu je, příbuzný pěje chválu, jdu do toho! Změnila jsem účet, s trochou napětí čekala, co bude, jak to půjde, jestli nevzniknou nějaké komplikace, ale vše šlo k mé spokojenosti  a ještě k takovému "bonusu" v pocitu blaha, že teď mi těch 120 korun zůstává a já za ně třeba mohu koupit něco dětem. Nyní už mBank není úplně bezpoplatková jako byla dříve, již má také svá omezení, ale když člověk dobře hospodaří, do "bezpoplatkové zóny" se vejde (tak například 10 příkazů k úhradě za měsíc je zdarma, další už jsou zpoplatněné, 3 výběry z bankomatu v měsíci jsou zdarma - z jakéhokoli bankomatu!, další jsou zpoplatněné, úrok na spořícím účtu klesl, myslím, že ze 2,5 na 1,9 - stále je to však nejvyšší úrok v Čechách, a z účtu můžete jednou za měsíc zdarma vybrat, vedení účtu, karta a takové ty záležitosti jsou samozřejmě ZDARMA!). A co víc, výběr v zahraničí, pokud je částka větší než 101 EUR, je naprosto zdarma, ani se tento výběr nezapočítává do oněch tří výběrů z bankomatu, které máte bez poplatků k dispozici. Ovšem také za podmínky, že utratíte za měsíc 4000 korun na platbách kartou. No to ale pro mě není vůbec žádný problém... A také bych řekla, už to není jen banka úplně internetová. Třeba v Liberci jsem viděla, že má svou kamennou pobočku. Takže si můžete jít sjednat účet i tam, pokud si to nechcete vyřizovat přes internet. Ale i tak by za Vámi přijel kurýr. Za mnou také přijel. A protože jsem tedy byla snad až nadmíru nedůvěřivá, přijel za mnou do práce, protože jsem si ho nechtěla pozvat domů... Já Vás nechci lanařit, ale za 120 korun měsíčně, nebo i víc, si můžete ledacos koupit na víc, a nebo si je jen tak našetřit. Třeba na spořícím účtu u mBank, kde si na ty peníze můžete i sáhnout, buď jednou za měsíc zdarma, nebo kolikrát chcete za poplatek. Jo, a kdybyste se rozhodli jít tedy k té mBank, tak až si budete zakládat nový účet, uveďte tam, že jsem Vám o tom řekla já, ano? Dostanu za to totiž 500 korun. Ale Vy taky! Takže ještě jednou, až budete vyplňovat formulář, do kolonky Promo akce vyplňte mé telefonní číslo. Děkuji. A tato akce končí, myslím, 31. srpna! Tak neváhejte. (jo)


Hupky šupky do mBank! Založit si účet, za který nic neplatíte!
Adresa: Liberec,  Pražská 893, Po-Pá 9.00 - 19.00
Toto není reklama! JO

čtvrtek 7. srpna 2014

Virtualizovaný dům

minipovídka/milanbrož srpen 2014

Znal je někdo?
Neznal. A bydlel tam vůbec někdo?
... asi jo, když teď maj ten funus. To je zajímavý ... no, vobčas se v oknech svítilo, to ano ..., ale jinak? ... nikdy nikdo nevycházel, nikdy nikdo nepřicházel, byl to plně virtualizovaný dům.
Jak se tam může žít?
Nevím, slyšel jsem o takových lidech ... domech, ale myslel jsem si, že u nás ... že spíš někde v Americe, nebo v Japonsku, ... a vidíte!
Co jedli? ... jak pili? Jak se vzdělávali?
Ale ... nic snazšího v dnešní době ... v dnešní plně virtualizované době ...  přetechnizovaný době ... dneska nepotřebujete už nic, stačí jenom virtualizaci a máte prožitky ty samý, jako kdybyste byl na poušti, nebo na Himálajích, ve vodě, ... hrajete tenis ... jste na hostině, … to všechno dneska je možný.
Všichni?
Jo, všichni!
Kolik jich bylo?
To se ještě neví, to se teďka počítá ... dědeček, babička, nikdo neví ... ještě je nosej.
A pes? Ten né, ten to ňákým zázrakem přežil.
Jakým zázrakem, prosím vás...? ...
No, já bych řek, víte ... von to tak nežral!

středa 6. srpna 2014

Kdo je Egon Wiener? A proč nezapěli ódu také na Liberec?

Kdo je Egon Wiener? Snad by se mohl někdo takto zeptat, když vidí, že tato osoba má samostatnou "rubriku" v našem "magazínu" Interesse Jablonec. Takže pro ty, kteří nevědí, stručně:
Pan Egon Wiener je původem sběratel nejen starých pohlednic, ale jak jsem ho mohla poznat, je to zavilý sběratel snad všeho, co má nějakou hodnotu. Jen považte, jednou mi říkal, že jede v neděli snad už v pět hodin (!) na burzu do Prahy. Kromě pohledů mi ukazoval vzácné dečky, porcelán, dokonce i dětskou figurínu z OD Ještěd... a mnoho dalšího. Ale co víc, pan Egon Wiener vládne perem. A to tak, že ho nejen já, ale dokonce i publicista Rudolf Křesťan, připodobňuje k Janu Nerudovi! Však posuďte sami. Zrovna vyšla brožurka o partnerských městech Liberci a Žitavě, no a kdo napsal úvod? Ano, Egon Wiener. Takže kromě žitavského starosty (no on to bude asi také primátor - je to "Oberbürgermeister", což se překládá jako primátor, nebo také jako vrchní starosta..., ale že by Žitava s jejími 30 000 obyvateli byla rovněž statutárním městem s primátorem? Tak já nevím. Nerada bych se někoho dotkla, nebo ho špatně titulovala!), liberecké primátorky a redakce v ní má hlavní slovo on. No tak není to tedy persona hodna toho, mít na Interesse vlastní rubriku?

Zde si můžete přečíst onen úvod:
"Žitavo, tam na obzoru!
Byla jsi tam vždy, co moje paměť sahá. Tvá náruč byla odjakživa útočištěm, přístavem lodí bez kormidla. Pískovcové skály majákem Ojbína, čisté lesy kol dokola zelenými safíry půvabných žen saského dvora. Ty pamatuješ víc, než my všichni dohromady.
Město vysokých věží, otevřených bran, špalíčků českých exulantů, dělníků i studentů škol, renesančního i barokního slohu, společných projektů, sil a snah o budoucnost bez hranic. Mnohého z toho jsme se dočkali.
Jsi parkem i zahradou, městem zdobných kašen i pohodlných laviček, písničkou znějící na březích řeky Nisy, která nás spojuje. Jsi městem obdivuhodného kouzla naší vzájemnosti - pocitu, který mám, a který je nesrovnatelný s jiným, když usednu v parku s květinovými hodinami, zavřu oči a sním.
Mám Tě rád, Žitavo."

Tolik Egon Wiener. Avšak mě teď napadá, a co Liberec? Pročpak na něj také v brožurce nikdo nezapěl ódu? No není to jednostranné? Poklona Žitavě, ale proč sklánět hlavu jen před ní? Cožpak toho není Liberec rovněž hoden? Možná není v celku tak pěkný jako Žitava, (ten moderní liberecký střed se mi prostě nelíbí, až moc tam podle mě splácli staré pěkné budovy s novými moderními, i když pro někoho také pěknými; Žitava snad své malebné vzezření takto nenarušila, tedy kromě "Solnice" - solného domu - Salzhausu, kde k historické budově rovněž přilepili nové prosklené schodiště s výtahem...). Liberec se ale nemůže s klidnou malou Žitavou takto rovnat. Je to město větší, krajské, a proto samozřejmě rušnější a snad proto více "modernější", více "skleněné". Ovšem, a to je hlavní, je naše!

A abychom nezapomněli na naše německé přátele, zde je text k oslavě Žitavy také v němčině:
Zittau, dort am Horizont!
Du warst schon immer da, so lange sich mein Gedächtnis erinnern kann. Deine Arme waren seit Gedenken ein Zufluchtsort, ein Hafen für Schiffe ohne Ruder. Die Sandsteinfelsen - die Leuchttürme von Oybin, die reinen Wälder  der Umgebung, wie grüne Saphire von reizenden Damen vom "Sächsischen Hof". Du hast mehr erlebt, als wir alle zusammen.
Eine Stadt der hohen Türme, der offenen Tore, der Vielzahl an böhmischen Exulanten, Arbeitern und Studenten, des Renaissance - und Barockstils, gemeinsamer Projekte, der Bemühungen um eine Zukunft ohne Grenzen.
Vieles davon ist Wirklichkeit geworden.
Du bist ein Park und ein Garten, eine Stadt der verzierten Brunnen und bequemer Bänke, ein Lied, das am Ufer der Neiße, die uns verbindet, ertönt. Du bist eine Stadt des bewundernswerten Zaubers unserer Gegenseitigkeit - ein Gefühl, das ich spüre und das unvergleichlich mit anderen ist, wenn ich mich im Park an der Blumenuhr hinsetze, die Augen schließe und träume.
Ich mag dich wirklich, Zittau.

(jo)
Právě vyšlá brožurka na počest Liberce a Žitavy (všimněte si správně, dávám Liberec oprávněně na první místo, nechci ani jedno město protěžovat, takže jsem zvolila abecední pořádek... no řekněte, proč by měla být Žitava uvedená na prvním místě? jo)  

pondělí 4. srpna 2014

Pulci v půlci

Pulci v půlci prázdnin.                                                                                                      
                                                                                   Milan Brož v půlce prázdnin 2014

O prázdninách tak asi v půlce,
na cestě troje potkal jsem pulce…
i říká mi ten jeden pulc, 
že velkou má prý chuť na sulc.

Ukazuju - tudy tudy milí pulci
nejrychlejc‘ se dostanete k sulci,
jo - přímo tudy milý pulče
dobéřeš se svého sulce,
a byť vývojově teprv v půlce,
zavdejte si pořádnýho sulce! 

Po chvíli pak - sněda velký sulec, 
poděkoval velmi mi ten hlavní pulec,
a vývojem i prázdninami v druhé půlce
v žaludku z nich každý kus ze sulce, 
se na cestě loučíme, já i milí pulci,
kráčeje již každý na své cesty půlci.



neděle 3. srpna 2014

Dojmy z cirkusu JO-JOO

Tak náš český národní cirkus už zabalil v Jablonci svoje šapitó a vydal se na další štaci. Myslím, že směrem na Děčín. Nebo na Jičín? Říkali to během posledního nedělního (dnešního) představení, ale měli ten zvuk tak nahlas, že jsem jim ani pořádně nerozuměla.

Nejdřív by mě ani nenapadlo tam jít, cirkus není moje hobby, ale dostala jsem v Tescu za nákup volné dětské vstupenky a nejmladší dcera chtěla jít. Že prý v cirkusu ještě nikdy nebyla, a že jí to bylo vždycky ve škole líto, když její spolužáci šli do cirkusu a ona ne. No to jsem se zalekla, jaká jsem to matka. Dceři je 11 a ještě nebyla v cirkuse? A ještě kvůli tomu trpěla a já to ani nevím! "No tak to musíme jít!" rozhodně jsem rozhodla. Abyste rozuměli, když bylo mému prvnímu dítěti asi tři roky, tak jsme také šli do cirkusu. Už si nepamatuji, který to byl, ale bylo to také na jabloneckém Tajwanu. Přišly jsme tam dřív a mohly sledovat jednoho hrocha. On tam chudák tak stál, u takové kaluže, a mně ho bylo tak líto. Jak by se určitě rád porochňal v nějaké pořádné vodě, řece! Střetli jsme se pohledem, a řeknu Vám, ty smutné oči vidím dodnes. Pak jsem ještě byla, také s tím prvním dítětem, v ZOO, a to už moje averze ke klecím a k chovu zvířat v zajetí vzrostla ještě víc. První zvířata, která jsem tam viděla, byli sloni. Měli tam takový vodní příkop, vzhledem k jejich velikosti to byl však příkopek. Tehdy mi přišlo, že to tam je samý beton. Představovala jsem si je, jak se prohání savanou nebo si to užívají v pralese. A tam v té ZOO to byl plácek tak maximálně 10x40 metrů. Nebo takový gepard. Vždyť ten dokáže už za dvě vteřiny vyvinout rychlost 120 kilometrů v hodině, no a co tak asi může vyvinout zavřený v kleci, kde se tak třikrát otočí? Podle mě je to omezování zvířat, ba dokonce týrání. Divím se, že ochránci přírody proti tomu nic nemají. Ale to jen tak na vysvětlenou, proč se svými dětmi nechodím do cirkusu a do ZOO. Jen jednou. Aby měly pojem.

Takže tentokrát jsem tuto svoji averzi uklidila někam hluboko do sebe a naladila se jako dítě v očekávání. Když začala cirkusová šou, musím říct, že jsem byla mile překvapená. Celé vystoupení bylo situované do pohádky o Alence v říši divů, účinkující měli pěkné kostýmy, hrála dobrá hudba. Zvířata byla roztomilá, čistá, až bych řekla načesaná, prostě dobře udržovaná. Dojemná byla vystoupení dětského akrobata (je zachycen už "v civilu" na fotografii vpravo), který si jistě získal větší část publika. No a papoušci byli taky výborní. Létali nad hlavami obecenstva a měli úspěch. Trocha napětí s tygry přišlo vhod, pan Joo to prostě umí. Na konci, kdy byli všichni oděni v bílé barvě a spouštěly se bílé balónky, a pan principál s paní principálovou měli mezi sebou nejmladší, asi tak dvouletou "šoumenku", nejednomu citlivému divákovi přitom zvlhly oči. Teprve po skončení programu, kdy jsme se šly podívat (na přání dcery) do cirkusové ZOO a já si přečetla tabulku o tygřím samci Borneu, mi došlo, proč dával pan Joo tomu tygrovi pít mléko z dětské lahvičky. On ho totiž vychoval od miminka, matka ho prý odvrhla a ve volné přírodě by nepřežil. No tak to je samozřejmě jiná! Takový tygr je pak jako lidský mazlíček, člen rodiny. Proto si může asi také pan principál dovolit vkládat hlavu do jeho tlamy. A držet tak snad i několik Guinnessových rekordů v tomto nebezpečném úkonu. Ale stejně by mě zajímalo, jestli se jde s Borneem někdy proběhnout po lese. A taky s těmi samicemi. Ty byly totiž temperament sám. Musím se příště pana Joo zeptat. (jo)


JO-JOO už to v Jablonci dnes balil. (jo)

sobota 2. srpna 2014

Interesse Jablonec

"Internetový magazín" Interesse Gablonz Jablonec se od včerejšího dne přesunul na tuto internetovou adresu: interesse-jablonec.blogspot.com a také trochu změnil název na "pouhé" Interesse Jablonec. Starý Gablonz jsme zanechali na staré adrese zde: gablonz.blogspot.com

Gablonz, Hauptstrasse (ze sbírky Egona Wienera)
Jablonec, Komenského (jo)
Snad to čtenáři nebude vadit a rychle si na "nové" zvykne. I další "rubriky" zůstaly zachovány, a to na stejných adresách, viz Angličtina Vikýř
                                  Pojďte si nezapálit aneb čtení od Milana Brože
                                  Václav Kocum - profil výtvarníka
                                  Zaslechnuto nejen Milanem Brožem

Časem by měla přibýt další témata, jako například Němčina-Tschechisch, jakási jazyková "rubrika" jak pro Čechy, kteří se chtějí naučit aspoň trochu německy, tak také pro Němce, kteří by rádi uměli říci něco také v češtině; rubrika k potěše oka v podobě fotografií; rubrika pro ducha atd.

Německé Interesse znamená v překladu nejen zájem, ale také blaho, dobro, prospěch, účast, pozornost, zálibu či hobby. A z těchto všech významů tyto stránky vznikly. Pokud máte též zájem, a Vaší zálibou či hobby je psaní článků, básní, glos či jiných útvarů, rádi fotografujete, jste pozorní ke svému okolí, máte účast na dění nejen regionálním, zkrátka jste-li stejně zainteresovaní jako my, určitě se s námi zkontaktujte, neboť Vaše duchovní bohatství tak může oblažit jiné lidi, Vaše postřehy mohou být použity pro dobro jiných a ku prospěchu všech.

Německý výraz Interesse vyjadřuje lépe než český výraz to, co zde na stránkách konáme, a co jsme konali i na stránkách starších. Náš Jablonec nad Nisou bylo v minulosti město spíše německé, a tyto kořeny bychom nemuseli úplně vyplenit, ale snad by nám z nich mohlo něco dobrého vyrůst. Proto také ta trochu německá orientace.

Za všechny:
Jaroslava Očenášová (jo) a Milan Brož (bo)

... nee, to (bo) je jen legrace, aby se to rýmovalo. Nebo?

A ještě kontakt: interesse-jablonec@gmail.com
                         nebo osobní: jar.ocenasova@gmail.com
                                                                            či welmil.chp@seznam.cz (Milan Brož)
                                                                                    zde i tf: 603 543 751

Jablonecké Paseky přijdou o unikát

Už jen pár dní a pak, jaké to bylo... Jablonecké Paseky přijdou o raritu, totiž o ručně stahované závory, které se u nás v republice nacházejí již jen na několika málo místech. Železniční trať zde bude totiž od 5. srpna rekonstruována a točení klikou panu výpravčímu skončí. A dvě starobylá bidla nahradí moderní šraňky. Škoda. Má to svoje kouzlo. Jestli chcete, přijďte se do Pasek s tímto kouskem historie rozloučit. A nezapomeňte, výluka trvá od 5. srpna 7 hodin do 6. října 23 hodin 59 minut, vše v roce 2014. (jo)

Ještě pár dní a bude šlus.
Muzeální kousky závor nahradí moderní šraňky.