čtvrtek 22. března 2018

Hovory, ovšem ...březnové


Tak, dovedete si to představit...ruce rozpažené stojím v chodbě rýnovické fary a její osazensto na mne víceméně úspěšně navléká bílé tohle, ještě bílé tamto a přes ramena tohleto. Za půl hodiny mám pomyslně rozsvítit vánoční strom v Rýnovicích a že prý, jako posel páně musím být v bílém. Ještě paruku, ták ... a Andělku k tomu dostanu, ta pak bude hrát na trubku „Tichou noc“. Přijedeme kočárem s lucernou a děti udělají „Aaach!“

Jak to proběhlo, to je kapitola jiná, děti „Aaach!“ udělaly a já se takhle seznámil s hosty březnových „Hovorů...“ Filipem a Lenkou-Leou Novákovými a jejich maminkou, obyvateli to té rýnovické fary a mí příležitostní garderobiéři, když mě „rvali“ do toho bílého ošacení. Lenka nakonec sehrála nejen roli Andělky, ale sehrála to pěkně i na tu trubku.

Dovolte mi proto je níže představit.

Filip Novák 
19 let
- student českého jazyka a literatury na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy
- herec a loutkoherec
- v současné době je také studentem v Budilově divadelní škole a hraje pro společnost
FizioArt
- je součástí souboru Veselé loutky a dříve účinkoval i se souborem Vozichet
- je lektorem dramatického kroužku v Praze.

Lenka-Lea Nováková
17 let
- studentka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci, obor Kov a šperk
- hudebnice a výtvarnice
- také studentka v Základní Umělecké Škole v Liberci (dříve v Jablonci) ve hře na trumpetu, dříve i na kytaru
- jako trumpetistka hraje s Velkým dechovým orchestrem a BigBandem při ZUŠ Liberec, a také se skupinou Mandragora
- dříve hrála s Dechovým orchestrem při ZUŠ Jablonec a na kytaru v souboru Eurydika

pátek 2. března 2018

Malá obyčejná paní


Malá obyčejná paní

Chodí kolem nás, kolem našeho domu. Snad nedělní pauzu drží, jinak dopoledne co dopoledne, v každé ruce plnou nákupní tašku. Posléze jsme zjistili, že chodí až nahoru, pod les, co tam je těch pár bytovek. A to je, pane nějakej kopec. „Malá obyčejná paní s dvěma velkýma taškama“ – tak jsme jí říkali. Pro nějakýho dědka línýho plesnívýho se takhle dře!“ - jsme si mysleli. Malá obyčejná paní.

Víte jak to tak bývá, když se z někým potkáváte dost často, poznenáhlu se vaše oči střetnou, podruhé potřetí, letmý, no spíše náznak, nežli pokyn hlavy...a že by odezva? Tak příště už pokýváte doopravdy až posléze padne i první slovo „Dobré ráno!“ nebo „Dobrý den!...tak zase nahoru, zase nahoru?!“ - spíše taková řečnická otázka.

Tuhle, když jsem se vracel se psem sezhora z lesů, vidím jí sto stopadesát metrů přede mnou jak razí dolu a na zádech...baťoh. „Aha, konečně inovace!“ - pomyslel jsem si. „Už to nebude pořád dřít v rukách, ale v baťohu. Konečně, tak to už dneska nosí všichni, mladí staří, i ti prostřední. Ale ouha, zmýlená neplatí. Na druhý den ji opět potkám, tentokrát už s nákupem, stoupající nahoru. Inovativní batoh na zádech, ale v každé ruce zase ty svoje ohromné nákupní igelitky. Se svou drobnou postavou je takřka courá po zemi. A já si zas pomyslil „Dědek jeden plesnivej línej!“ Ale tentokrát jsem vzápětí ty myšlenky zahnal, vždyť může tam být třeba nemoc, že?!...nebo některý z dosud žijících rodičů. Kdoví? Malá drobná paní jen pokývala hlavou „No, musím toho nosit víc...“ - nechala větu otevřenou. „Tak nashledanou a hezký den!“... „Nashledanou!“

Dny běžely dál. Občas jsem ji viděl z dálky, občas jsme se potkali, se pozdravili, pár slov v chůzi prohodili, usmáli se. Pak po nějaké době jsme si se ženou uvědomili, že jsme ji přestali potkávat. „Co se stalo?“ - divili jsme se „asi to byla přece jen ta nemoc!“ Ani domyslet, proč nechodí, člověk nechtěl. Až jednoho dne, kdy jsem se zase sezhora vracel se psem, vidím za loukou, co je hned pod lesem, na silnici staví autobus MHD. Už je to pár roků, co tu zavedli novou linku. A z autobusu vystupuje malá obyčejná paní s ruksakem na zádech a velkou nákupní taškou v každé ruce. No to jsem si, že žádná špatná zpráva, ale autobus za to může, že už nechodí, opravdu oddechl. Takhle to tahání nákupů má o hodný kus kratší, jen přes tu louku, pár kroků přes remízek a je doma. „Aha“ - říkám si, tak už jí uhodila sedmdesátka!...a jezdí zdarma“. Ten věk ne že bych jí přál, ale to ježdění ano, to rozhodně, vždyť jen za ty roky, co se potkáváme, co toho natahala. Pak přišla jedna sobota, a opět jsme ji potkali před barákem v naší ulici, jak plně naložena stoupá nahoru. „Dobrý den!“ … „Dobrý den!“ … „Dneska né autobusem?“ … „Ale, ráda bych, ale v sobotu nejezdí, ...a v neděli.“ - dodá. “Ach tak, tak hezké dny a nashledanou!“

Čas opět poposkočil, až konečně přišel „den pochopení“. Den, kdy se ukázalo, co a jak je, kdy se pravda vyjevila, den od kterého při setkání před „malou obyčejnou paní“ při pozdravu vždy smekám. Přinesla to manželka. „Hele, znáš tu paní, tu malou, s těma taškama a baťohem?“ … „No jasně, denně ráno, … teď už jezdí autobusem.“ … „Tak představ si, ujala se dvou malých dětí, ...a vychovává je!“ … „Aha, tak žádnej plesnivej dědek nebo …“ - pomyslel jsem si a všechno bylo v tu ránu jasné a jiné a krásné a až slzy do očí vhánějící.

A pak, když jsem ji zase jednou potkal, došlo mi i jak říkala, že už toho teď musí nakupovat víc. Osmělil jsem se totiž optat „A co děti?“ … „To víte, rostou“ - bylo mi odpovědí, „klukovi už jde na šestnáctej a takovej holomek, ten toho už spořádá, ne?! A holce čtrnáct! … a mě došlo, že už ty igelitky stačit nemůžou, to je jistý, proto ten batoh.

A tak se tu teď před ní veřejně a hluboce klaním a svůj kolobouk nejen pomyslně, ale i skutečně, smekám. „Malá obyčejná paní!“

Milan Brož // únor 2018