Central Park Nova Ves

Víte, že v Nové Vsi nad Nisou mají nový centrální park? Považte: Central Park Nova Ves. To zní skoro stejně jako Central Park New York. Člověk se tu cítí skoro jako v nějaké světové metropoli. (Třeba tu bude zase stavět vlak...)

V Central Parku Nova Ves. Foto: jo

"No on ten park už tady nějakou dobu je," říká starousedlík. "Jako dítě jsem si tudy zkracoval cestu na koupaliště, vedlo tudy pár pěšin, možná mnou vyšlapaných, protože jsem si tady rád hrál, ale to tady bylo jinak ještě celý zarostlý."

Ale kdybychom se vrátili ještě o několik desítek let zpátky, kdy tady v obci působil Herr Konrad König, to bychom asi všichni zírali, jak to tu úžasně vypadalo. Místo požární nádrže (onoho koupaliště) byla krásná vodní plocha s ostrůvkem, lodičkami, dámy se po parku procházely v róbách se slunečníky... Jojo, staré krásné časy jsou pryč. Z jezírka či rybníčku udělali komunisté betonovou nádrž, s impozantní stavby, která nyní slouží jako obecní úřad, osekali buržoazní věžičky a další pro ně nepatřičné ozdoby a výsledkem byla šeredná šedivá krychle, která však nyní září novou barevnou omítkou. Ovšem co zůstalo, jsou asi ony pěkné statné stromy, které aktivisté z řad místních spolků vysvobodili z houští, a které poskytují blahodárný stín, obzvláště osvěžující za těchto parných dnů.

"Víte, ono to tady má takovou zvláštní energii. Já myslím, že to bude tím kostelem na hoře. Je to tady takové ... čisté, ale vnitřně čisté, jestli mi rozumíte," povídá můj průvodce. Já ho naprosto chápu. Když byl někde kostel, tak tam lidé přece usilovali o spojení s božím Světlem, a to muselo zanechat stopy... 

Fitness stezka. Foto: jo

Dáme si partičku? Foto: jo

V Central Parku mohou lidé užívat ovšem nejen blahodárnou atmosféru, ale také například posilovat. Central Park je totiž rovněž taková originální posilovna, kde se zájemci mohou na několika stanovištích udržovat fit. Hrazda, různé posilovací pomůcky, vše sladěno s přírodním prostředím.

Hned vedle Central Parku je další park, zvaný Park König, kde je lanové centrum a návštěvníci se mohou podívat až ke korunám oněch starých velikánů. No a kdo je jiného ražení, může si dát (už zase v Central Parku) třeba partičku šachů. A kdyby bylo někomu moc teplo, hupsne si pod parkem do vody. "Já už se tam nekoupu, ale jako dítě jsem tam trávil prázdniny. Měl jsem sice za plavkama trochu zeleno, ale tehdy sem jezdili lidi i ze Smržovky, protože blíž nic jiného neměli. Bývalo tady narváno, ale to bylo za časů, kdy ještě bylo i brouzdaliště pro mrňata funkční," zakončil své vzpomínání pan Karel. 

Pohled z Central Parku Nova Ves. Foto: jo

A málem bych zapomněla... Ono tam ... asi taky někdy straší...!

Central Park Nova Ves - Bludička s bludnými kameny? Foto: jo

A já se ani nedivím, protože vidíte v pozadí to malé Stonehenge? Ale prý to není mýtické pohřebiště, nýbrž bludiště. Ale to mi našeptala ta bludička, nebo co to sedělo na té kamenné lavičce. Já si ovšem myslím, že to je ještě něco jiného. Tajemná spirála ... času?

(jo)

Central Park Nova Ves - tajemná spirála času? Foto: jo

Balon

Balon

Tak už jsou konečně všichni tři spolu. František, Bruno i Sofinka. Branky v plotě zůstávají otevřeny, aby se mohli navštěvovat a přecházet a přebíhat – to hlavně Bruno, od jedněch k druhejm zcela volně. Sofinka a František jsou z jedné chaloupky, Bruno z té druhé. Sofinka s Brunem se znají již několik měsíců, jen se čekalo na Františka, až k Sofince s dědou a babičkou dojede, aby ho mohla s Brunem seznámit. A tak už jsou spolu, František se s Brunem seznámili, skamarádili. Sofinka tomu šéfuje, bodejť, vždyť je nejstarší a už vyšla ze čtvrté třídy, a abyste věděli, se samejma, a také hraje na flétnu třeba 'Rozvíjej se poupátko' , nebou 'Helou Dally' a taky umí hvězdu. A jo, a to jsem zapomněl, Bruno je výborný plavec a také skokan, představte si, že vyskočil z balkonu a nic se mu nestalo, a taky umí přeskočit plot, a taky hrát s velikým balonem fotbal nebo ragby, nebo tak...někdy do něj taky kouše, no nedivte se, je mu sice už devět... teda ne roků, ale měsíců, a je to bílý chlupatý pejsek. Frantiček, to už je kluk jako buk, už má pět , a když děda Libor řekl sousedovi Milanovi, aby si ho potěžkal, tak ten ho skoro nezvedl ze země, pánečku, musel vydat všechny síly, jak je František na těch pět roků už těžkej. A všechno to vypadá moc dobře, hrajou si, běhají od jedněch k druhejm, trochu angreštu sezobnou...to ale Bruno né, smích a štěkot, je opravdu veselo... také s balonem si jdou hrát, jsou tam dva, menší červený a větší bílý, který si asi vyberou?

Taková to mohla být pěkná hra, tak pěkná, … jen kdyby … ach jo, jen kdyby se nestalo to, co se stalo!

Zrovna ti tři běží z Brunova na Sofinčino. Od angreštu, nebo z houpačky, nebo tak nějak. Smích a hafání bylo velké, až hluboko do vedlejšího sadu a strání až dolu do vsi se to neslo, taková to byla trojka. Vedle u stolu sedí děda s babičkou a sousedi, Brunovi páníčci, u piva. A pivo Bernard, děda Libor ho zrovna dovezl přímo z Humpolce, jim panečku šmakuje. Mají, dospěláci, zrovna nějakou diskusi. Sofinčin tatínek, co je zároveň Františkův strejda, právě odjel do Jičína k autobusu pro maminku, která přijede z Prahy a která je současně Františkovou tetou. Já vím, je to složité, ale děda s babičkou, co Františka dovezli, ty jsou stejní jak pro Sofinku, tak pro Františka. A Františkovi rodiče, tatínek i s maminkou, mají přijet až později. Tak teď už se v tom snad vyznáte, že?!

No...ale jak to bylo dál, a co se vlastně tak hrozného stalo? Stalo, stalo, jen pěkně popořádku. Děda zrovna říká sousedovi: „No jen si ho potěžkejte, toho kluka, ať vidíte, co to je za váhu, jo panečku, jak je těžkej!“

„Já ho snad ani nemůžu zvednout!...“ - to si zrovna stýská soused, když se snaží Františka potěžkat, a hned pokračuje „...pětiletej kluk, a...safra, už tak těžkej!“ A najednou se ozve hromadné „Hurá!!!“ - to když se mu konečně podaří Františka zvednout až nahoru. No to bylo slávy, a dospělí si na to hned připíjí tím dobrým pivem a ta veselá trojka zas běží dál.

Jak to ti tři vzali za roh, tam zrovinka leží ty míče. Ten větší bílý tak trošku vpravo a ten menší červený malinko vlevo. Ten si František dovezl z domova, respektive od babičky a dědy. Tam ho měl schovaný, protože doma u maminky a tatínka mají taky pejska, to je darebák, panečku. No a aby mu ho neprokousl, tak ho měl raději u prarodičů, ale na chalupu, to si ho vzal. Sofinka to všechno asi ví, a tak volá: „Ten červenej schováme, ten musíme schovat...budeme si hrát s tím bílým!“

Teď tam tak ty míče leží v trávě a čekají, a ti tři se k nim již ženou. Bruno, samozřejmě, jako první, vždyť jako každý pejsek má čtyři nohy, a to se ví, čtyři nohy jsou rychlejší, než jen dvě, to dá rozum. A Sofinka znovu: „Ten červenej musíme schovat!“ … ale pozdě, už je pozdě! Bruno jako první v čele, Sofinka ani František mu nestačí, a on rovnou k tomu červenému. A je to tady „BUM!!!“ - Bruno ho prokousl a když se ozvala ta rána jako z děla, div že chalupa z toho nespadne, zato soused se židle ano, jak se lekl. Lekl se i Bruno a utekl za dům. Lekli se všichni, možná i kombajnér, co zrovna na blízkém poli sklízel pšenici, vynechal vynechal řádek. Lekli se i ptáci ve stromech a uletěli. No to vám je podívaná, Sofinka ztratila řeč, soused se válí pod stolem jako nějaký opilec, dědovi a babičce zalehlo, sousedka jak sebou trhla, tak se pocintala, ptáci uletěli, Bruno utekl a … a to všechno nebylo nic proti tomu, jak spustil František.

No hotové neštěstí, to víte, oblíbený balon, a teď tohle. Nic nepomohlo, ani utěšování, ani to, že soused, co se už zvedl, znovu Františka potěžkával jak je těžký, ani že se koupí balon nový, nic. Františkovo neštěstí je převeliké a nepomáhá ani to, že zrovna přijíždějí Sofinčiny rodiče, to tatínek přiváží maminku. Nikdo neví, co udělat, jak Františka utišit, sousedka přináší balon náhradní, ale nic není platno, že je také červený, jako ten prokousnutý.

„Ať jde pryč!“ - zlobí se František na Bruna, který mezitím přiběhl a motá se mu provinile pod nohama. „Ať jde pryč! - opakuje. „Já chci být sám! ...nechte mě, běžte pryč!“ Františkovo neštěstí je převeliké, všichni by mu rádi pomohli, ale jak, to neví nikdo.

Utekla nějaká chvíle a hele... hele! František už si zase hraje, nejen se Sofinkou, ale i s Brunem, už to svoje neštěstí překonal, už je za tím, už je zase veselo. A druhý den dostává nový, ale úplně stejný míč, jak byl ten prokousnutý, a už je to v pořádku. A já se vůbec nedivím, takovej kuk, vždyť už mu je pět, a jak je těžkej, takový kluk už přeci něco překonat dokáže!

HOVORY po deváté a před prázdninami naposled

Ve čtvrtek 25.června skončil v Kavárně Galerie Franze Riegra v domě porozumění v Rýnovicích cyklus devíti pořadů 'HOVORY', které jsem zde po dobu devíti měsíců, jako převážně autorské čtení, uváděl. Podvečery mi pomohli utvářet i mí hosté, ženy, muži, mladí i starší, hudebníci či recitátoři, které jsem si na každý podvečer pozval, a kterým tímto dovoluji si velice poděkovat. Všichni vystoupili nezištně, bez jakéhokoliv požadavku na i jen symbolický honorář, byť přípravě věnovali vždy nemalé úsilí, včetně svého volného času a dopravy na místo konání.

Každý pořad jsem utvářel tak, aby se věnoval určitému tématu, příkladně v předvánočním čase Lidskosti, dále pak třeba Velkému bratru, Jarnímu času , Vnitřní svobodě… apod., kteréžto téma se, nahlíženo z různých úhlů pohledu, celým večerem, ať vážně či nevážně, prolínalo. Poslední z pořadů mi pomohli utvářet bratři Vláškové, Kuba svým úžasným ovládáním piána, a Ondra, který nám již ve svém mladém věku ukázal svůj ohromný cit pro náš jazyk, pro četbu, recitaci. A tak mohu, dle hlasů z publika, s velkou spokojeností říci, že dané téma – Věk člověka a různé aspekty pohledů na něj, probírané toho večera, bylo pětačtyřicetiletým věkovým rozdílem účinkujících dobře umocněno a poslední předprázdninové Hovory tím byly znamenitě dotvořeny.


Jak dál? Nad tím se zamýšlím nejen já sám, ale i paní Petra Laurin ... s ní 'jsem to všechno upekl', a ona byla tou osobou, která mi poskytla pro vystoupení v prostorách Domu česko-německého porozumění svůj azyl. V začátku jsme si řekli ''Zkusíme! Pojedeme do prázdnin, ...a pak se uvidí!' A ten monent je teď tady, budeme muset sednout, dát hlavy dohromady a... uvidět a.... to sednutí nás v nejblížší době čeká. Za sebe mohu prohlásit, zdá se mi, domnívám se, že to svou životaschopnost má! Doplněno dalšími hosty... mám takový záměr, zvát osoby i od jinud, básníky, literáty, začínající a tak...., pomalu, postupně, … 'a zase by se vidělo'. Zajímavost akcí by rozhodně stoupla, mohli bychom porovnávat. Má to však trochu háček. Těm lidem, přišedším, těm pozvaným, alespoň na benzín by to chtělo přispět … si myslím. Žádal jsem na našem magistrátu o dotaci na tyto aktivity, pro jakousi faktickou nedosatečnost, které jsem se dopustil, má žádost byla vyřazena ještě před samotným projednáním a rozhodováním. To se stane, mě vždycky žádosti o sebe sama dělaly problémy, ...našlo se však pár dobrých a znalých lidiček, kteří mi pro příště přislíbili s tím pomoct. Takže záměry do budoucna snad budu moci, společně s mými přáteli na pořadu se podílejícími, naplnit. Držte palce!

 Závěrem ještě několik odkazů na texty, které byly posledního předprázdninového podvečera v kavárně publikovány:O

 SVOBO ZOVÁNÍ – aneb malá úvaha nejen o věku a svobodě:  O SVOBO ZOVÁNÍ

Prach zvonů:  Prach zvonů

Zpověď starého restauratéra:  Zpověď starého restauratéra

                                                                    Posledního června 2015                                                                                                                    Váš Milan Brož

Azylanti - na to nemáme

Ne, opravdu, náš český stát na pomoc lidem, kteří utíkají před smrtí do bezpečí, nemá. Náš český stát se pořádně nepostará ani o své občany, natož aby mohl pomáhat chudákům z naprosto jiné kultury. To si může dovolit třeba náš německý soused, který má takový záchytný státní systém, že vlastně nemá bezdomovce a takové ty sociální případy, jak je známe od nás. Za měsíční přídavek na dítě, na který tam mají nárok všichni bez ohledu na výši příjmu, zaplatí německý občan malý byt, přijde-li člověk o práci, dostane podporu 800 euro a stát mu může pak platit i bydlení. Taková země na to má, pomáhat chudákům, kteří utíkají před válkou a zabíjením.

U nás se raději bude strašit před muslimy, kteří by u nás zavedli islám a nebo by nás všechny taky třeba vystříleli. Raději šířit paniku, než pomáhat, a pak si třeba zajít na golf, trochu si užít a tak. Problémy s uprchlíky ať řeší někdo jiný, my tady přece nikoho nechceme, a už vůbec ne taková nebezpečná individua!

Jen asi 2 kilometry od českých hranic, ve městě Žitava, uprchlíci žijí. Tak jako v dalších německých městech a obcích. Člověk by o tom ani nevěděl, kdyby mu to někdo neřekl.  Samozřejmě, že toto soužití není bez problémů, ovšem záchranné složky snad nevyjíždí k těmto ubytovnám tak často, jako u nás k ubytovnám pro tzv. sociálně slabé. Největší strach ale ze zahalených muslimek má, zdá se, malý Čecháček: "Já jsem stál frontu na poště a za mnou muslimka v šátku, v ruce balík... Co já vím, jestli tam nemá bombu? Na tuhle poštu už nikdy nejdu!" Ach, snad neměl krajan, který by se chtěl stát Němcem, volle Hose. Němci mají halt uprchlíky, Češi své sociálně slabé.

Ovšem, upřímně, nevidím v integraci utečenců do Evropy řešení problému. Je to jiná kultura, potřebují jiné klima. A v takovém masovém množství... Pomáhej nám prosím Bůh.

(jo)

Němci se snaží pomáhat uprchlíkům třeba i přes fotbal. Pro zájemce více zde