Eurocentrum pod rampou

Někdy se dějí takové věci, že tomu normální člověk těžko porozumí. Je to, jako by se člověk levou rukou drbal za pravým uchem, prostě úplně naruby.

O čem je řeč? Právě o tom svrchu napsaném.

„Hele, jedu do Jablonce, mám tam schůzku, nevím ale kde to je. To máte nějakou novou restauraci...“ - mi volá známý a sáhodlouze vysvětluje.

„O čem to mluvíš?...“ - už to jeho povídání nemůžu vydržet, „...znám tady všechny hospody, většinu jsem kdysi i zásoboval, nebo i vybavoval vším potřebným, i kuchyním „hacap“ sestavoval. Tak o co ti jde?“
On je hrozně ukecanej, všechno vždycky zdlouhavě, než se dobéře jádra pudla. Ale konečně je to venku. Restaurace „Pod rampou“ se ta destinace, kterou hledá, jmenuje. Nic snazšího. Kde je „Rampa“, to každý ví. Na Výstavišti přece, to každý ví. Tedy dnes, po novém, je to v areálu „Eurocentra“. Před lety provedená rekonstrukce se docela povedla, klub to je, restaurace a malý sál, mockrát jsem to navštívil. Tam i tam. „No a když se to jmenuje Pod rampou, tak je to zřejmě dole, od kina Junior se tam jde... jako z prostoru amfiteátru...“ - nahlas přemýšlí a zároveň informuju známýho a vysvětluji mu to. „...jsou tam dole vesměs nevyužité prostory, tak tam zřejmě „vymysleli“ novou restauraci, no proč né, i když … vedle je restaurace Eurocentra, tak se to může hádat!“

Poděkoval, a tím to pro mne skončilo.

Neskončilo. O dva dny později, sotva zvednu telefon, respektive ťuknu na mobilu na zelenou, jsem zaplaven přívalem slov, ano, tušíte správně, toho známého, co jsem mu radil o restauraci „Pod rampou“ a co neumí mluvit jednoduše. No to byla záplava, a že to tam není, a že to nemohl najít, a že si připadal jako blbec, a že se tam z města dvakrát vracel a že... a že... a že... a že až po třetí to našel, ale jen díky kolegům, kteří ho z okna viděli pobíhat v amfiteátru a zavolali.
„A ono to bylo tam!!!“ - mi nakonec zdůraznil.
„Kdeee tam?“
„V Eurocentru!“ - na mě vítězným hlasem. „Jo, v restauraci Eurocentra je ta hospoda Pod rampou!“ - a asi tuše, jak překvapením lapu po vzduchu a hledám slova odpovědi, ještě škodolibě dodal „To čumíš, ty vole, co!“To čumím, dodnes. Při první příležitosti jsem se tam šel podívat. Vejrám na vchodové dveře do restaurace Eurocentra, vejrám...no, fakt jak kdyby mi uletěly včely. Na dveřích cedule „Restaurace Pod rampou“. Hlava mi to nebere a „připadám si jako debil“. Na „fejsbůku“ existuje taková skupina, stejného jména, tedy „Připadám si jako debil“. Tohle jak kdyby byl příspěvek právě do ní.

To mi připadá, jako když na přejezdu u zastávky do Jinolic byla hospoda, co se jmenovala „Na zastávce“, nebo „Na přejezdu“, už si nepamatuju, ale tak nějak logicky. A leta prosperovala. Pak přišli „ti chytřejší“ a jednou se to jmenovalo „U Křemílka“, jindy „U Vochomůrky“, já už nevím jak všelijak, ale nikdy to už neprosperovalo, nemělo to logiku, ten název s místem, nemohlo to jít. Lidi to nepřijali. Teď tam je sklad koberců. To bych samozřejmě té staronové restauraci „Pod rampou“ nepřál, ani tomu Eurocentru, aby tam byl sklad koberců, ale bojím se toho.

Věci mají mít, myslím si, nějakou vnitřní logiku, aby je lidé vzali. Nevím, jak k tomu došlo, už ani to zásobování nedělám, tak mi to může být jedno. Jen si říkám, že to je fakt jako to „drbání se levou rukou za pravým uchem“ a přijde mi, že to nejsem já, kdo by si měl v tomto případě připadat jako ….., no, však víte.

mw