7."Hovory" v Rýnovicích

Ve čtvrtek 30.dubna již sedmé "Hovory" - pokračování pravidelných podvečerů Milan Brože a jeho hostů v kavárně Domu česko-německého přátelství v jabloneckých Rýnovicích. Hovory, poesie a hudba - začátek v 18.00 hodin, zvyklostí však bývá při hudbě počkat na ty, kteří přijedou autobusem č.112 pár minut po osmnácté.
POZOR: po ukončení programu opékání buřtů přímo v areálu "Domečku", po té možný společný odchod na ohňostroj.

Malá ukázka z čteného:
...
"A tady pozor, velký pozor. Zvláště vytahuju-li rukavici z kapsy levé, tedy ta pravá, rozumějme správná, nikoliv lichá, by měla býti ta rukavice levá. A jsme u toho, vidíte, levá rukavice může být tou pravou, tedy správnou, ale zároveň ze své podstaty zhotovení pro levou ruku zároveň i skutečně levou. Anebo může být levou, tedy nesprávnou, ta pravá, která se v levé kapse stává ..."

P O Z V Á N K A

Galerie Franze Riegera

(Dům česko-německého porozumění)

Jablonec n.N. -Rýnovice

Hovory

v 7.podvečeru se Milan Brož se svými hosty

Marta Matoušková – slovo

Mirek Tomeš – klavír

bude věnovat

Problému rukavic

pozor * pozor * pozor * pozor * pozor

Po té:

- opékání buřtů -

- přesun na ohňostroj -

Čtvrtek 30.dubna 2015

V 18.00 hodin

(jako vždy čekáme, až dojede autobus)

Vstupné dobrovolné

Těšíme se na setkání!

 P.Laurin 732 551 425 // M.Brož 603 543 751

KOCUM 60

Představujeme výstavu malíře Václava Kocuma, která uspořádána byla k jeho významnému životnímu jubileu. Před derniérou jsme ještě zdokumentovali aranžmá výstavy tak, aby si P.T. publikum dokázalo udělat obrázek její skutečné realizace v Městském divadle v Jablonci n. N., když vystavovaná díla byla rozmístěna ve všech veřejných prostorách divadla, když ta nejstěžejnější, jakési milníky, představena byla přímo na pódiu během komponovaného pořadu "Mému kraji", který byl současně vernisáží celé výstavy a pro výtvarníka ho připravili jeho přátelé.

Přízemí reprezentovala díla malířova období jizerskohorského, v patře pak prezentována byla tvorba současná, tedy díla abstraktní. Výstava trvala šest týdnů, vyjma pochopitelně děl situovaných na pódiu, které uvolněno muselo být již dne následujícího.

Slavnostního večera se zúčastnilo na dvě stě diváků, přátel a malířových sympatizantů.
Fotografovala paní Vladimíra Dvořáková, pro publikování foto připravil Milan Brož.

Prohlídka výstavy ZDE

Reportáž z vernisáže (foto Fr. Jar. Švásta):  VERNISÁŽ

MB

PROSEK

"Vono se řekne Prosek..." - jo jo, "vono" se to jen tak řekne, ale neznalí, a těch je většina, mají představu jednoho z prvních pražských odpudivých sídlišť. Konečná... punk... hotovo. A zajisté se nemýlí, ale ...

Znám Prosek od druhé poloviny šedesátých let, kdy jsem jako šestnáctiletý začal s chlapama z "áčka" chomutovských basketbalistů brázdit městy naší země. Ve skupině jsme měli i pražský celek Spartak Kbely, který ve chvíli, kdy se začalo prosecké sídliště stavět, se ze své nevyhovující sokolovny ve Kbelích přestěhoval do první dokončené nové tělocvičny při první nové ZŠ na Proseku. Byla to hrůza, věřte mi, hromady bahna, hromady materiálu, žádné osvětlení, žádné značení, nic nic. Ale tělocvična byla pěkná, v té době zase tolik pěkných a vyhovujících placů nebylo. 

O dva roky později, po třetí si to míříme na již známou adresu, ale ouha!!! - tady to není.
"Zkontroluj adresu!" - šofér na vedoucího manšaftu.

"No jasně... Kbely hrajou... sídliště Prosek, to je tady!" - nikdo netušil, že přibyla nová ZŠ.

"Dej to sem! ...ty vole! ...dyť je tu jiná ulice!" - si po studiu "hlášenky na zápas" všiml řidič.
"...tak a je to v p...! - vylétlo někomu z huby. A měl pravdu. 

Tady, v té měsíční krajině, kde bez ladu a skladu leží všechno, stavebním materiálem počínaje, přes hromady vybagrované zeminy, přes bezedné louže a bláto jak z lagun v povrchových dolech,  včetně roztřískaných  panelů.... a sem tam novými několikasetmetrovými obytnými bloky konče,  jsme tu skutečně teď potmě jako ztracenci na neznámé planetě, a "GiPíeSky" ještě nebyly. Jak to dopadlo? Volali jsme na Policii, tehdy SNB, ti nás zavedli, ale stejně jsme přijeli, sic ještě v čekací době, ale opožděně, vymrzlí a zkřehlí - autobus topil jen při jízdě. Co budu povídat, bez řádného rozcvičení, šup ... a v sedmé minutě jsme prohrávali 2 : 28. Jak to nakonec dopadlo? Dobře! Výsledek už dneska není důležitý, ale snad právě dík tomu, že jako mančaft z pánevního města jsme pro takovouto krajinu, připomínající spíše kraj povrchových dolů, měli cit, jsme se nakonec odsud dokázali vymotat a navrátit se domů. A to ... myslím tím "to" se změnou tělocvičny, se opakovalo ještě dvakrát. Opravdu mám z mládí Prosek zažitý.

X X X

Dnes, když takřka po padesáti letech těmi místy procházím ...v poslední době mně život dal tu trávit více času, pomalu rozpoznávám, aha, tahle ZŠ to mohla být, taky tenhle Gympl či ta Průmka v Českolipské. Asi. A když jsem u těch názvů ulic... já sám tu přebývám v Jablonecké, je tu též Lovosická, Liberecká, a... a ... a také, teď když Litvínov bojuje o svůj první titul mistra ligy v hokeji, nesmím zapomenout... i Litvínovská, se svoji velkou a moderní Základní školou. Pak také hospody ... jen poslyšte ty názvy: Jizerka, Královka, hned se tu jablonečan cítí lépe, ale k zahození není ani Šatlava, i s katrem, řetězy a koulí na nohu, a jako speciál pivo "Lapák". Ulice, silnice, chodníky, mnoho zeleně, krásný park Přátelství s vysochaným Wolkerem, všude již vzrostlé stromoví a "keřoví", i hřiště pro psy tu maj ... asi se tu žije lépe, než kdy před tím ...krámy, služby, všechno tu je, i metro, však stanice Střížkov patří k nejhezčím.

A tak tu brouzdám, jak bych řekl "se psem se nesem" těmi místy, nesmím zapomenout ani na to, co tu ze "starého" ještě zbylo. Není toho, pravda, mnoho, ale "ono" zbylo, dnes povětšinou pěkně opravené, živé, sloužící. I slavné pravidelné poutě se tu konají.

"Že nevěříte!" - tak prosím, zvu vás na prohlídku:  ZDE

Stanice metra Střížkov:  STŘÍŽKOV

Milý Vítku

Víš...jak bych to řekl, milý Vítku,
každé jaro celé armády skřítků
vytahují z větviček miliony lístků,
nejen v Praze či Frýdku-Místku,
ale v době kdy na kraj tma se snáší,
vylézají ze všech koutů země naší
ti malí přírodní a neviditelní braši,
a my pak ráno voláme "Hele, už to raší!"


Více foto ZDE

Jiří Černý + Jiří Šlitr

Takřka dvě a půl hodiny pohody, zajímavého povídání a osobního setkání s předním hudebním publicistou Jiřím Černým jsme měli možnost prožít čtvrtečního večera v Městské galerii MY. Dík galeristovi panu Strnadovi, který tento vzpomínkový večer, jako součást právě probíhající výstavy "Jiří Šlitr - kresby a ilustrace", zpunktoval, nás protagonista večera provedl životem tohoto předního a zakládajícího člena divadla SeMaFor, kreslířem, zpěvákem, skladatelem a ...a ...a... Během večera jsme se dozvěděli věci, fakta, historky i méně známé, úsměvné i ty druhé.

Toto nevšední setkání s pány stejného jména Jiří jakoby natolik ovlivnilo naše vnímání času, že večer nám utekl jako z vody, když kolem půl deváté jsme se, coby početné a vděčné obecenstvo, s panem Jiřím Černým, byv leckterý z nás obdarován jeho autogramem, loučili bouřlivým potleskem.

Děkujeme

Mb

OC CENTRAL vyroste v centru Jablonce nad Nisou

OC CENTRAL Jablonec nad Nisou

                                                 více foto současného stavu viz ZDE

Postál jsem chvíli, včera odpoledne to bylo, na poštu jsem šel, v ulici Generála Mrázka, za sebou parčík Rehavitalu, před sebou parkoviště a bývalé obchodní centrum Jabloň. Tak se mi to všechno honilo hlavou, vzpomínky, úvahy, a tak. Vzpomínal jsem, jak jsme z Jabloně byli nadšení, největší krám v bývalém Severočeském kraji to tehdy byl…a nahoře ten „bufík“, pánečku, nic takového tu dnes není. A ta cukrárna, už tehdy s dětským koutkem! Líto nám, pravda bylo školy, jak se říkalo „co jí pomohli spadnout“, ale to nákupní centrum i s parčíkem a lavičkami bylo přínosem.
Budovalo se, pochopitelně to nové muselo být větší, hranatější… Uvykli jsme, oblíbili si ten bufík i cukrárnu. A ejhle, dějiny místa se po desetiletích opakují. Jabloň také „bude spadnuta “, vyroste zase něco většího, lepšího, representativnějšího…už zase tu máme budavatele! Jen mě napadá, proč ten barák nemohl až do své již nedaleké zkázy sloužit dál svým účelům, proč byl propachtován Vietnamcům? – nic proti ničemu – proč se nechal chátrat? …a hned další otazník, proč se nevyužije v projektu toho nového?
„Hloupé otázky!“ – myslíte si, neznalého diletanta či „nýmanda“ nějakého. Já si myslím, že normálního člověka, myslí tak spousta lidí, mám to ověřené. Ale, jak tak na tom chodníku „lelkuju“, představuju si ten ohromný zastavěný prostor, ten „kontr“ vůči průčelím domů v Komenského ulici, od poštovního úřadu až k bývalému Tuzexu. Tak jsem si vzpomněl i na nedávnou poměrně nechutnou diskusi mezi paní Idou Chuchlíkovou a panem Pletichou o Idině nápadu vysázet v té ulici alej. Prvotní diskuse a odůvodnění pana Pletichy, že to nejde… se scvrkla na trapné osočování a dohadování se nad termínem „veřejný zájem“ a co to vlastně znamená, a kdo že je chytřejší nežli „chytrá horákyně“! Já však, jak tam tak stojím, a představivost mám dobrou, tam ty stromy, tu alej, vidím a v budoucnu by se mi tam rozhodně líbila;  a jsem přesvědčen, že celá ohromná hmota budoucí stavby OC CENTRAL by jaksi zajisté byla tím stromořadím zjemněna, zpříjemněna, místo by se tím stromořadím zajisté zlidštilo. A to - si myslím – ve veřejném zájmu nás, občanů Jablonce, rozhodně by být mělo…a když „prý“ nejde sázet do země, tak do velikých truhlíků, k vidění to je v mnoha městech.
Další otázka – hloupá? – posuďte sami. Je vůbec ve veřejném zájmu nás Jablonečanů výstavba takového gigantu v samém centru našeho města? O kontrastu ohromné budovy a naší „dortové“ secesní architektury jsem se již zmínil. Chceme snad z Jablonce udělat centrum … teď nevím čeho. Turistiky?  - by se mi líbilo, bižuterie? – to snad ještě tak nějak jsme, mincovnu máme tak … nevím, v sousedství Liberce se centrem regionu, oblasti, stejně nikdy nestaneme, byť počtem obyvatel přesahujeme například i obchodní a automobilové centrum Mladou Boleslav. Ale ta ve svém okolí žádného většího městského konkurenta nemá, nehledě na její, díky Škodovce bezkonkurenční výši hladiny tamních mezd. A dobré nápady se tu začasté háží do koše, jako ten kdysi i publikovaný na Museum dopravní techniky…vidíte, a už vyrůstá v Liberci. Tak  teď místo záchrany zámečku Schlarafie tu budeme mít zámek-palác „halt“ jiný. Vraťme se k té otázce „veřejného zájmu“ výstavby takového obra. Domýšlíme důsledky?... když ani OC EVEKO své obchodní prostory není schopno prodejci zaplnit. Kdo se tam přestěhuje, které krámy a obchody ve městě zmizí, doslova tímto gigantem byvše vysány – však příkladů je mnoho! …proč se z nich nechceme poučit?! Stačí, byť dvojnásobný, sousední Liberec, a v Boleslavi to je podobné. Jak se mým návštěvám v našem městě líbí právě ty ještě existující obchody, obchůdky… ještě živé výkladní skříně. A to si již dnes stěžujeme, že oproti letům předrevolučním je město mrtvé. Co bude potom…uvidíme.
Nechci a ani to není mým zájmem a účelem tohoto článku jakkoli dehonestovat firmu CRESTYL, která stavbu provádí. Její realizované projekty opravdu nevypadají špatně, nakonec podívat se na ně můžete na jejich stránkách – viz: http://www.crestyl.com/page-projectlist.html
V té souvislosti mne přišla otázka další: „Proč projek nebyl předveden a publikován veřejnosti? Plány, vzhled, apod.?“ – jak by to byl jakýsi záměr, se mi zazdálo, neboť si myslím, že veřejnost by o takovémto díle ve městě informována měla býti dopodrobna. Ale to je jiná otázka, že?!
Vizualizuace CENTRALu viz: http://www.crestyl.com/pageparam-project-id@42.html  dnes již pravdivá není.

Také jsem  se, nedlouho tomu, byl  podívat na „sezení“ ohledně územního plánování na naší radnici, kde firma CRESTYL presentovala své obměněné záměry výstavby našeho CENTRALu. A, mohu říci, její jednání a přístup ve mně žádnou nelibost nevzbuzoval, naopak jsem dokonce nabyl dojmu určité vstřícnosti vůči naší „radnici“, která však v tuto chvíli do toho prakticky už vůbec nemůže „co kecat“…územní rozhodnutí je dané, stavba povolena, vše již běží.  Celé dílo je věcí „radničních vedení“ minulých. Řečí bylo mnoho, pochopitelně, hlavně však těch, co se rádi předvádí, ostatně k věci, jak již psáno, se prakticky už hovořit nedalo. Jen jsem byl jaksi zklamán, proč nepadla otázka: „A proč v tom předpolí musí být tolik betonu? … nešlo by to jinak?“ – a mě samotnému, jako divákovi, promluvit na takovém sezení dáno není.
Tak tam na tom chodníku v ulici Generála Mrázka stojím, myšlenky my táhnou hlavou, ale to je tak vše, co mohu udělat. Ještě snad napsat takovéto povídání, úvahy, otazníky ...a budeme se těšit, že to dopadne dobře.

15. duben 2015
Jablonec nad Nisou                                                                                    Milan Brož      

Schody města Jablonec nad Nisou

Nápad zmapovat schody a schodiště našeho města jsem nosil v hlavě již několik let. Realizace však nastala až nyní, kdy mám rozbitý fotoaparát a fotim na mobil. Proč to tak dlouho trvalo? Inu, jednoduchá odpověď. Ono je to složitější, nežli si člověk myslí. Problém je totiž v tom, že ne každé roční období schodům sluší tak, aby ty naše schody, schůdky, schodiště, šla dobře nefotit. Nejedná se ani tak o to, aby fotografie byla krásná, jasná, umělecká a dokonalá. Ne, o to mi nešlo. Hlavním cílem bylo, aby na schody bylo vidět. „A proč by nebylo?“ – se můžete otázat. Ano, proč by nebylo – no, například v zimě a za sněhu uzavřené a nepoužívané schodiště ani nenajdete. „No tak v létě, to je jasný!“ – není, v létě zase nevidíte na schodiště skrytá v houští kěřů a stromů, natož je dobře vyfotit. Proto jsem zvolil tento čas, čas na přelomu zimy a jara, čas, kdy je na schodiště dobře vidět, kdy zbytky sněhu mohou i linie jednotlivých stupňů ještě zdůraznit.
Nedělám si vůbec patent na to, že jsem vyfotil všechna schodiště, schody či schůdky našeho města. Ale snažil jsem se, to mi věřte. Snad z dotyčného souboru lze si udělat obrázek o tomto, i architektonickém, fenoménu města, o věci, kterou bereme tak nějak samo sebou a se samozřejmostí, že si ani nevšimneme, jak které vypadá a v jakém je stavu, jak se o schodiště staráme, jak zapadá do okolní zástavby, jak… jak… jak…? A tak můžeme vidět celou škálu schodů a schůdků, od majestátu schodiště před radnicí, přes schody na přehradě či jen pár stupínků na stráňce v parku nad radnicí. Zatím nepřidám popisky, kde se co nachází. Není nad to, trochu potrápit mozkové buňky.Na závěr mi dovolte prosbu. Víte-li o dalších, řekněte, napište nebo pošlete foto, vše přímo k nám do  magazínu INTERESSE Jablonec, či přímo mně.Adresy: interesse.jablonec@gmail.com // rbodepo@seznam.cz

Schody si můžete prohlédnout: ZDE 

Děkuji a krásnou prohlídku a zábavu z určováním míst přeje

                                                                                                                         Milan Brož

Jablonec 12. dubna 2015

Od jizerskohorského ticha k duchovnímu klidu

Mému kraji…
…tak se jmenoval komponovaný pořad, který v rámci cyklu Rodáci uvedlo v pátek 13. března 2015 Městské divadlo v Jablonci nad Nisou.

Oč šlo?

Každoročně v cyklu Rodáci představuje divadlo umělce spjaté s městem Jablonec nad Nisou, s jeho okolím, Jizerskými horami. A protože v těchto dnech známý jablonecký malíř Václav Kocum slaví své životní jubileum, nemohla, samozřejmě, při této příležitosti chybět ani jeho prezentace, když se byl představil ve všech prostorách divadla svojí výstavou Od jizerskohorského ticha k duchovnímu klidu, kde na průřezu děl celoživotní tvorby dokumentoval svůj umělecký vývoj, který dobře charakterizován je samotným názvem výstavy. Obrazy pak tento vývoj jen potvrzují, když ke zhlédnutí jsou jeho díla raná i pozdější, kdy malíř hledá svoji inspiraci v tichu hor, zachycuje konkrétní místa, detaily krajiny, kámen…, ale i obrazy duchovní, například Kazatel či Duše Jizerských hor, která se naprosto vymykají rámci jeho tehdejší tvorby.
V prvním patře pak umístěna jsou díla současná, která jen stvrzují druhou část názvu výstavy, kdy malířova osobnost dozrává až k hledání vnitřního klidu, rovnováhy, smíření. Obrazy jsou subtilnější, ne snad rozměrností, ale pro povrchního diváka svým uměleckým projevem, kdy inspirací malířovi jsou vnitřní stavy jeho vlastní duše, pochyby, poznání, …, ale i svým provedením, kdy opouští těžké materiály, jako je překližka, dřevotříska, deska, doplněná začasté i konkrétním artefaktem malovaného místa. Malíř se přiklání k plátnu a k abstraktnímu vyjadřování, které mu k tomu dává nekonečně prostoru. Kdo však Václava Kocuma sleduje delší dobu, ví, že jeho přerod není žádným překvapením. Na jeho umělecké cestě k „abstrakci“ ho na několik let pozdrží znovuobjevený německý spisovatel Gustav Leutelt, jehož Knihu o lese nechává přeložit, a s nímž se umělecky i názorem na zdejší kraj ztotožňuje. Symbióze s tímto předválečným spisovatelem Václav Kocum věnuje několik let svého uměleckého života, milníky na tomto úseku cesty pak je řada výstav Leuteltovi a jejich Jizerským horám věnovaná.
¨
Je jen škoda, že z prostorových důvodů nemohly býti ukázány obrazy jazzové, množství obrazů, které ještě v „předleuteltovském“ období vznikaly během krátké doby asi dvou let, kdy inspirací malířovi byla jazzová hudba a prožitek z ní. Právě tato tvorba, a krom děl rozměrných i několik desítek drobností zvaných Jazzinky, je spojnicí mezi malířovou tvorbou jizerskohorskou a současným vyjádřením abstraktním.

Vernisáží výstavě byl právě shora zmíněný asi hodinový komponovaný pořad poezie, slova a hudby, jenž jsem autorsky, scénicky i režijně pro tuto příležitost pro svého letitého přítele velice rád připravil, a kde jsem chtěl vyjádřit naši spjatost s tímto krajem, lásku k „našim Jizerkám“, které Václav tak rád kreslil, k městu, k lidem. Kdo mi byli pomocí, ať organizačně, či i svým vlastním vystoupením … Lucie Slaninová, Irena Kaufmanová, Luboš Blafka, Petr Bohatý, i kluci osvětlovač a zvukař, všichni svým entuziasmem pomohli ke zdárnému dílu, které sledovalo na dvě stě … a jak nám pak při závěrečném rautu sdělili, spokojených diváků.

Takže … Díky Všem … a Václave, k Tvým šedesátinám dostatek zdraví, stálou inspiraci jak uměleckou, tak životní, a ještě plno hezkých dnů …

… Ti za všechny přeje Milan Brož

Fotodokumentace zachycuje průřez večerem,
hledejte na webových albech Picaso: zde

Was gibt's Neues na Interesse?

Co je nového? Na Velikonoce či krátce po nich musí být přece něco nového. To by jinak nešlo! A i u nás na Interesse Jablonec máme pár novinek.

Ta první je, že jsme uveřejnili již poslední kapitolu z knihy Pojďte si nezapálit od Milana Brože. Nyní si celé "Geschichte", celý příběh můžete přečíst na této adrese: http://pojdtesinezapalit.blogspot.cz/ A pokud holdujete tabáku a chcete přestat, tak si myslím, že byste mohli následovat onen návod, o který v tomto vyprávění jde.

Další novinkou je, že nám zde přibyl odkaz (rubrika) na výuku německého jazyka. No je to spíš taková hravá forma, pro děti. Ale má-li někdo zájem... Wenn Sie Interesse haben..., dann klicken Sie bitte hier.

A ještě bych málem zapomněla! Kdybyste chtěli u nás uveřejnit také nějaký příběh, nebo dokonce román či novelu, tak se nezdráhejte nás informovat! My máme o všechno zájem! O epiku, o lyriku, i drama je vítáno! Ve formě prózy či poezie, to je jedno. Česky, německy, na jazyku nezáleží. Hlavně, aby to bylo pozitivní a přínosné. Tak se těšíme! Wir freuen uns auf Ihr Schreiben! Rovněž fotografií se mohou čtenáři potěšit. Also Fotos auch!

Schönen Frühling, pěkné jaro a kontakt najdete vpravo (Kontakt - Schauen Sie bitte rechts)

Těšíte se také, až nám to v Jablonci rozkvete u autobusového nádraží?

Velkopáteční

Tehdy se na Zemi prý setmělo, i když bylo poledne. Snad to byl úlek živlů, snad hněv Stvořitele, cože to lidé provedli Boží Lásce. Probili její lidské tělo hřeby a vztyčili na kříži. Taková potupa!

A i když lidé Boží Lásku křivili a křiví, ona zůstává stále stejnou. Je to ta největší jistota světa, kterou když správně pochopíme, máme všechno.

V české společnosti není Velký pátek státem podporovaný jako ve státech na západ od nás. České obyvatelstvo nemá takovou možnost se zamyslet, popřemýšlet o událostech dávných, ztišit se a naslouchat v sobě, ve svém duchu, když si musí plnit své všední pracovní povinnosti. Ale když se chce, všechno jde ... i navzdory většině.

(jo)

Já jsem ta cesta, pravda i život. 

Radost z vyexpedování rychnovské antilopy obří

Obří antilopa byla v podzimních měsících k vidění v továrním areálu bývalého ZEZu v Rychnově u Jablonce n. N. Jezdívám sem pracovně, již před několika lety jsem si v zadním traktu areálu povšiml několika prazvláštních nerezových „oblud“.
„To je rozložená obří antilopa,“ jsem se dozvěděl od jednoho zrovna dvůr křižujícího místního. Na můj tázavý pohled „?“ mi odpovědí bylo zamrmlání, že „snad nějaká zoologická, někde v ‚Arabsku‘ si to objednala, ale pak to nechtěli.“ Informaci jsme přijal a tak to bylo roky.

Dvakrát, třikrát v týdnu sem vedou mé cesty … a najednou, hned několik desítek metrů za vjezdovou branou … koukám koukám: „No jasně, to je ona!!!“  a přede …, no … spíše nade mnou se tyčí tato již sestavená obluda. Mám radost a hned fotím… „Tak přeci ji nezhotovili k ničemu!“ si v duchu říkám a přeji jí: „Šťastnou cestu, antilopo!“

Za několik dnů zmizela, kam vedly její obří kroky, jsem se nedozvěděl, ale dobrý pocit ve mně zůstal.

MW

Antilopa obří plechová ještě v Rychnově u Jablonce nad Nisou. Foto: MW