Další podvečer v Domu Rýnovice

Další Hovory o všem se uskuteční již zítra v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. Podvečer je celý v režii i scénáři autora Milana Brože. Jeho texty mu pomůže přednést Marcela Farská a hudbou doprovodí Jakub Vlášek. Na programu mimo jiné jsou: Otčenáš, 1. kapitola z knihy Pojďte si nezapálit, trocha předvánoční poezie Dárky nejkrásnější, povídka z kavárny, vánoční přání Aby Bůh požehnal a další. 

Tak nezapomeňme - zítra, ve čtvrtek 27. listopadu, od 17 hodin v krásném hrázděném Domu Rýnovice!

(jo)

Dům česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích

Petr Lichtenberg: Mně je to úplně jedno

Když chtějí jet děti nakupovat do nějakého obchodního centra do Liberce, beru to vždycky z mé strany jako oběť. Nemám to prostě ráda, spíš bych s nimi jela třeba do Českého ráje, jen se tak projít okolo skal, rybníků, lesem. Ale jednou za čas jim to musím dopřát. Tak zatímco ony běhají po obchodech a hledají to, co "potřebují", já bloumám po chodbách a vnímám atmosféru "domu". Naposled jsem si všimla, jak se tam blýská podlaha, jak se to tam vůbec všechno blýská, no a čistotu, tu já ráda. Bylo mi to sympatické. Míjela jsem stojany s nějakými obrazy, vím, že ve Fóru bývá vždy nějaká výstavka. Většinou ty obrazy jen tak přelétnu pohledem, ale tyhle byly jiné. To je krásná růže, říkala jsem si, a tohle je také moc hezké! Kdo to maloval? Petr Lichtenberg. Moooc hezké. Přicházejí dcery: "To jsou hezký vobrazy, viď? Mně se líbí tyhle hodiny a koukni tyhle housle," říkají. "A mně se zase líbí ta růže." "Tahle, viď? Ta růžová. Mně taky. Tu bych chtěla." Díky pane Lichtenbergu, že jsme i v tom obchodním centru - v té "konzumárně", mohly obdivovat krásu Vašeho umu. Píšu Vám to zde proto, abyste věděl, že se mně i dětem Vaše obrazy moc líbí.

Petr Lichtenberg: "Nemám žádné výtvarné vzdělání, neabsolvoval jsem žádný výtvarný kurz – ale víte co?  Mně je to úplně jedno.  Techniku malby neřeším, protože vlastně ani nevím, co bych měl řešit, a tak jenom řeším, jestli se mi to, co jsem namaloval, už líbí nebo ještě ne.  A v koutku duše doufám, že se mé obrazy budou líbit i vám."

Obrazy Petra Lichtenberga si můžete v OC Fórum Liberec prohlédnout do konce listopadu 2014.

(jo)

O Sudetech v Domu Rýnovice

Über Sudetenland mit Egon Wiener im Haus Reinowitz!

Liberecký publicista a zároveň vášnivý sběratel starých pohlednic, a vůbec všech historických reálií, přijede dnes do Jablonce nad Nisou, do Domu česko-německého porozumění v Rýnovicích, aby zde přečetl několik příběhů ze své nové knihy Mou vlastí jsou Sudety Meine Heimat ist das Sudetenland. Kniha je to vskutku česko-německá, neboť je napsána v obou jazycích.

Autorské čtení začíná v příjemném prostředí společenské světnice historického hrázděného domu v Rýnovicích, který mohl být před zbouráním zachráněn díky sbírce po válce vysídleného Němce Franze Riegera, dnes 20. listopadu 2014 v 17 hodin a Egon Wiener Vám možná zodpoví i Vaše případné dotazy.

(jo)

Historický snímek dnešního "Domu Rýnovice"

A Dům Rýnovice dnes. Díky sbírce Franze Riegera

Sokolský den v Jablonci nad Nisou

Zrovna na Mezinárodní den studentstva a také na Den boje studentů za svobodu a demokracii 1989 v pondělí 17. listopadu 2014 oslavili sokolové v Jablonci nad Nisou 120 let od založení TJ Sokol. Sešli se jak jinak než v sokolovně u jabloneckých Tyršových sadů. V programu, který začal v 9.30 hodin a který byl plný sportovních aktivit, vystoupily také folklórní soubory Nisanka, Šafrán a rovněž Baráčníci. (jo)

Folklór na Sokolském dnu v Jablonci nad Nisou.
Více fotografií si můžete prohlédnout v albu marcusce (Zbyněk Cincibus) zde
(Ale pozor! Marcusc nefotil, neboť byl sám v kole - žlutá vesta, zelený šátek... viz foto níže)

V Trojzemí se musíte leda brodit. Die Brücke fehlt

Na místě, kde se stýkají tři země - Česká republika, Polsko a Německo, chybí stále most. An dem Dreiländerpunkt (Tschechien, Polen und Deutschland) fehlt immer die Brücke.

Tady něco chybí... Most! Hier fehlt etwas... Die Brücke! (Foto: JO)

Navzdory tomu, že města Hrádek nad Nisou, Bogatynia a Žitava uzavřela již v roce 2001 svazek Malý trojúhelník a že diskuse o mostu, který by tyto tři země v bodě jejich vzájemných hranic měl pro pěší a cyklisty propojit, se vedou nejméně pět let, je toto tak významné místo stále bez možnosti přechodu suchou nohou. Chcete-li navštívit sousedy na druhém břehu a pohovořit si s nimi, aniž byste na sebe museli křičet přes vodu, musíte se k nim přebrodit. Naštěstí zde řeka Nisa není hluboká a je-li málo vody a k tomu ještě poměrně teplý listopad, lze to docela snadno zvládnout i na podzim. Vizte foto, kde tak právě činí mládež různé národnosti, hovoříc při tom spolu německy a anglicky. Also kein Tschechisch, kein Polnisch, nur Deutsch oder Englisch.

V Trojzemí se musíte na druhý břeh leda přebrodit...
An dem Dreiländerpunkt muss der Fluss zu Fuß durchwatet werden... 

Ačkoli Martin Půta již v roce 2009, kdy působil jako starosta Hrádku nad Nisou, věřil, že výstavba mostu začne v roce 2010, místo je stále "bezmosté". Problém dělají pravděpodobně peníze, jelikož se na výstavbě musí dohodnout tři vlastně cizí subjekty s rozdílnou legislativou. "Ale vždyť by tady stačilo vystavět jen nějakou malou lávku. Je škoda, že teď nemůžu jít na druhou stranu a místo si prohlédnout také z české a polské strany," posteskla si paní Alžběta, která k bodu Trojzemí, německy Dreiländerpunkt, přišla z té saské strany. Jedině přebrodit, paní Alžběto, jedině přebrodit...

Interesse Jablonec přeje zainteresovaným stranám, aby se podařila nějaká dohoda a aby na místě vznikla třeba jen malá lávčička, kde by lidé mohli přecházet jeden za druhým. I to by stačilo, města a státy by ušetřily peníze a tamní krajinu by nezničila stavba možná až příliš velkého mostu.

(jo)

Pokud stavbu brzdí peníze, proč nepostavit jen malou lávku? Vždyť by stačila.
Wenn eine große Brücke das Problem ist, könnte man da nur einen kleinen Steg
über den Fluss bauen. Er würde doch reichen. 

Koliba, Jabloň, a co dál?

Tak, a je to tady. Dlouho očekávaná a optimisty zlehčovaná skutečnost, že nám sbourají oblíbenou hospodu … pardon „Hospodu“ Kolibu, nastala. Po Kolibě, té svérázné stavbě v samém centru Jablonce n. N., už ani památky.

Snad ještě letos přijde na řadu tělocvična, ke které byla Koliba přilepena. Více sto třiceti let tu stála, dokumentovat to ve svém archivu by mohl například pan Václav Vostřák, znalec města.  A hned zjara roku příštího padnout má i JABLOŇ, obchodní dům tuším čtyřicetiletý. Dodnes nám je záhadou, proč po Sametové deklasován byl na pouhou vietnamskou tržnici, vždyť mnozí pamatujeme v jeho prvním patře znamenitý bufet, ale i na tu dobu nevídanou cukrárnu dokonce s dětským koutkem, samotná sámoška pak velikostí nic si nezadala se za dveřmi již čekajícími Penny markety, Billami a podobně. Rádi jsme tam chodívali, s dětmi na kremrole, poháry či zmrzku, se sebou na ovar, držkovku a vůbec vše, co široká nabídka poskytovala. Dodnes, po zrušení bufetu U lázní, nic podobného ve městě neexistuje.

Ale záměr je záměr. Málokdo chápe, proč se Jabloň nedá rekonstruovat a všichni trneme, po těch libereckých odstrašujících příkladech zástavby vnitřního města, cože nám to v našem městě vyroste, jakéže to překvapení pro nás Radnice nachystala. Pravdou jest, že jakási vizualizace existuje, ale tajnosti se dělají, vyjádření zástupců společnosti CRESTYL, která stavbu má realizovat, jsou dosti nejasná a vyhýbavá, ke změnám, i vzhledovým, dle týchž zástupců, prý dojít může, kdy se začne, se přesně neví, k bourání prý dochází proto, aby se nepromeškal termín stavebního povolení, po veřejné tabuli znázorňující konečný vzhled objektu, jak bývá v podobných případech dobrou zvyklostí, také ani památky.  Inu, cože si našinec tedy má myslit … že?
Odkaz na stránky firmy CRESTYL a její vizualizaci naší s obavami očekávané stavby, která však, oproti plánům, změnám imunní není: http://www.crestyl.com/pageparam-project-id@42.html

Vím, strany a straničky mají právě starosti jiné, především sami se sebou … a  kdo nakonec ovládne Radnici, než aby je zajímali občané města a jejich starost o jeho vzhled. To dokazují již prostým faktem konstrukce radniční koalice, která zatím ale vůbec nerespektuje vůli lidu. „Inu, to je demokracie!“ – cituji některé z nich. A kde je vůle občanů? … a … dejte pokoj, My teď máme přece starost jinou! Nebo se snad mýlím.

A tak … uvidíme. Několika snímky  připomínám, jakéže pohledy zatím stále lze za současných výjímečných podzimních dnů v blízkosti JABLONĚ, nežli prostor bude zastavěn, pořídit a se jimi kochat – viz: https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/OdJABLONe

Pro magazín INTERESSE Jablonec MW 

Sprosťák

A jé … už to zas u sousedů začalo…

Babí … co začalo?

Poď, to nemusíš ve čtyřech letech eště slyšet … poď! … poď!!!

Babííí … co začalo???

Poď … takovej sprosťák jeden … poď!

…

Hele … babi, to je ta paní! …

Pšt! Nekřič!

Babi … co včera u sousedů …  tam … od toho sprosťáka…

Pšt … a pojď, budem tam stát zase frontu …  že se couráš!

Hele, babi, ona k tomu řezníku jde taky!

…

Tak vidíš, a sme až na konci,  nic ti nekoupim …  že ses tak loudal!

Hele … babí … ta paní…

!!!

Paní! … paní, proč máte doma sprosťáka???

Milan Brož

Jak se žilo v Sudetenlandu?

Jak se žilo v Sudetech, to přibližuje ve své nové knize liberecký publicista a sběratel historických reálií Egon Wiener. Poslechnout si některé z jeho příběhů mohou zájemci již zítra v Krajské vědecké knihovně v Liberci, kde se na Malém sále ve 4. patře koná od 18 hodin autorské čtení. A jelikož v Sudetech se dříve mluvilo hlavně německy, tak vyšla i tato kniha s názvem Mou vlastí jsou Sudety v dvojjazyčné úpravě. Díky autorovy sběratelské vášni se čtenář může nejen začíst do poutavých historek, ale má možnost si také prohlédnout množství starých dokumentů, plakátů a dalších ještě nezveřejněných faktů.

(jo)

Baterka

„Tak co? ... bude tam?“
„Uvidíme, … pocit mám ale dobrej.“
„Já taky … uvidíme!“

V půli září padá tma již přece jen dříve. Sedíme na terásce jedné hospůdky v Českém ráji, to přicházející šero již většinu cyklistů zvedlo z lavic zpět do sedel a my takřka osiřeli. Jen šrekou naproti dva, pár, ale nijaký mláďata, to ne. Takový pěkný lidi, taky s kolem, ale kdepak, jak já říkám těm vydresovanejm závodníkům, „žlutý trikoty“ to nebyli. Jako už po moclikáté, i tu důvod k hovoru zavdal náš pes. Je to rasa ne příliš k vidění, rád se rve, ale lidi … lidi miluje a dává jim to najevo, to i dnes ve svém stáří šestnácti let, kdy je už skoro slepý a skoro hluchý – ale to zřejmě také jak se mu zrovna chce.

Hovor se pomalu stáčí od „psího“ jiným směrem. Pán je až z Horažďovic, překvapuju ho znalostí toho městečka, hned je vše srdečnější: „Tak ještě jedno, pane vrchní!“ – tady funguje obsluha i venku. „Tak my také!“ – se přidáváme … a že se znají již dlouho, a paní že je z nedaleké Železnice, jestli nevíte „ …nejhezčího místa na světě!“- patriotka, takové lidi mám rád. Tma už ovládla, až na těch pár vesnických lamp, kam až dohlédneš. Je nám spolu i „spolu“ tak nějak teple, ostatně i počasí přeje, chladno se setměním zatím nepřichází. Pes má k laskání hned osmero rukou, chvílema přisedá i obsluha: „Tak jak to vidíte, vážení?!“ Inu, co na to říci: „Zase jste nás přemluvil … ale už poslední, fakt … musíme dojet!“ Nemají to daleko, ale pár kilometrů to přece jen je, a musí také brodem, přes Cidlinu, přes Dílce a tam za nima. Kdo neví, velké boje se tam v „šestašedesátým v Prusko-Rakouské“ odehrávaly. Ale to už dávno odnesl čas a mrtví, i z patřičným holdem, pohřbeni jsou jak náleží. Však naučnou stezkou můžete dnes od pomníku ku pomníku putovat …. a zkuste se někdy zeptat místních, zprvu se jim nebude chtít, ale podpořte malou „zelenou či rumíčkem“ … budou vyprávět, uvidíte, paměti generací.

Čas plyne. „Máte světla?“ – se ptám. Krčí rameny: „To zvládnem, tak daleko to není…“ „Je … není! ... a je tam brod … helejte!“ – sahám do žebradla a vytahuju baterku. „Ale to né… to né, nějak dojedem!“- odmítá pán.
„Ale to jó … to jó!“ – mám k těm lidem nějakou důvěru. „Bum“ – a pokládám baterku před nimi na stůl. „Aleee jak vám ji vrátíme?“ – stále se brání výpomoci. „Vrátíte, nevrátíte … když je paní ze Železnice … řikáte, že tam jedete…“
„… jedem, jedem!“ „Tak ji nechte u Jindřicha!“ Už jen „díky“ a rozchod, teda jen napůl, přesněji rozchod a rozjezd, a mizíme si ve tmě.

Vstupujeme k Jindřichovi. Je to naše „štace“, ale, pravda, tři tejdny jsme tu teď nebyli. Hospoda je to už dneska vyhlášená, srazy, svatby … i z dál než z Jičína si tu objednávaj, a vědí proč. Taky nám vozili obědy, babičkám, když jsme je měli na chalupě, taky HACCP – to je takový předpis hygienický, jsem jim před lety dělal. Známe se … za ty roky. Je teplo, usedáme na krytou terasu, od stropu již krásné tmavé hrozny. Než pan majitel a obsluha v jednom, přibíhá prvně čubička, flekatej Jack Rassel, všechno i všechny tu zná. Tak ji trochu „dlachníme“ a už: „Vítám vás … jako obvykle, velký a malý jedenáct?!“ „Jo jo, dobrý den!“
O chvíli, spolu s půllitry, klade Jindra na stůl i malý papírek: „Moc vám děkujeme!“ … a vzápětí pokládá na stůl i naši baterku.

Milan Brož

Když tak mluví prezident...

"Pepíčku!" okřikuje maminka svého synka, když slyší, že mluví sprostě. "Ale maminko, tohle říkal včera pan prezident, tak to nemůže být nic špatného," odpovídá synek. "A paní učitelka nám taky včera vynadala do debilů." Matka přemýšlí, jak mu to má vysvětlit, nechce, aby hlavu státu nebo paní učitelku před synem nějak zneuctila. "Mami, to je normální, takhle mluví každej. To jen ty pořád něco máš," přidává se do hovoru Pepíčkova starší sestra Bohunka. Pepíček přeběhne rychle k domácímu úkolu: "Mami, co znamená: Ryba smrdí od hlavy?" A to je voda na matčin mlýn: "To znamená, že když se lidé třeba špatně chovají, například mluví sprostě!, že za to může hlavně jejich vedoucí, jejich nadřízený. Že za chování těch lidí je odpovědný ten, kdo jim velí, kdo je vede. Třeba pan prezident ve státě, nebo paní učitelka ve třídě."  Pepíček se zamyslí a pak řekne: "Tak se musí hlava uříznout?" "No to nemůžeš brát tak doslova, to je jen přísloví, lidmi vypozorovaná pravda, že když někde funguje třeba nějaký podnik špatně, tak už špatný bývá jeho ředitel. Ten, kdo vede, kdo má tím pádem také větší odpovědnost. Je to takový všeobecně platný princip, který se vztahuje na všechny možné společnosti - rodinu, školu, firmu, stát," snaží se matka synovi záležitost se smradlavou rybou co nejlépe vysvětlit. A přitom ji napadá: "Kde mají děti dnes vidět dobré vzory, když dospělí jsou zkažení? Jeden představitel státu pije, druhý smilní, třetí krade v přímém přenosu..."

Můžeme se pak divit, když se říká, že to jde s úrovní společnosti z kopce? Proč se učitelé hrozí, že děti jsou čím dál tím horší? Vždyť ty jen napodobují, do určitého věku nemají pojem, co je dobré a co špatné. Je to na dospělých, aby jim to svým příkladem ukázali. Jak jim to ukazujeme my? Jsme jim vždycky dobrým příkladem? Uvědomujeme si to vlastně, že takhle je v podstatě vychováváme? Až budeme chtít dítě počastovat, jak je nevychované a co všechno dělá, ukažme si prstem na sebe. My dospělí za to můžeme. My máme odpovědnost, ne děti. Ty ještě nic neví. Ty jen napodobují to, co vidí a slyší.  My to snad umíme ještě vnímat, co je dobré, a co ne. Nebo už také ne? Hranice mezi dobrým a špatným se posunuje. Co by ještě před sto lety z hlediska mravů neobstálo, má dnes status standardu. Nenechme se osidly špatností podmanit.

(jo)

Originální McDonald's v Jablonci?

Tak mám problém, kam tento příspěvek zařadit. Určitě by patřil do kolonky „Zaslechnuto“, protože byl zaslechnut v jednom jabloneckém pohostinství. Nebo, nebo jako poplašnou zprávu příznivcům tolik diskutovaného „pseudozámečku“? ... či jako reklamu, nebo do kolonky nákup-prodej? ... neboť jak jsem koupil, tak prodávám. Nevím, necháme to na paní šéfredaktorce, kam to zařadí.

„Hele, jak ti říkám, to padne!“ … sedě u stolu jsem zaslechl od sousedů.
„Ale dyť je to zpátky na ministerstvu, né?“ - pokud vím.

„Je  … není?! Ale padne, vsaď se!“
„A co ten McDonalds?“- a to už začínám bystřit sluch, je mi jasné, o jakou lokalitu jde.
„Ten se tam postaví, jen nevím, proč by ho nemohli umístit do toho zámečku?!“

Nebudu dále napínat. Samozřejmě, jedná se o Schlaraffii. Problematiku diskutuje dvojice mužů, střední věk už za sebou, ale jinak, zdá se, plní elánu a síly. Rozhodně důvěryhodným se jeví ten informátor. A protože jsem se sám zámečkem velmi zaobíral, dokonce tehdejší ministryni, tuším Kuchtová se jmenovala - už se mi to nechce hledat, jsem psal, dokonce jménem našeho PSPŠ – tedy  Pánského Spolku Přátel Šachu, a jako mnohým mi, i nám, její osud není lhostejný, ony pány pozorně jsem začal poslouchat.

Oč tedy běží?
„Osobně, třikrát jsem tam byl osobně ... slušně, jo, to jo, slušně se ke mně chovali. A ať to prý dám do internetu a oni mu to předají .. jednou tam měl nějaký Japonce, jindy jednání s významným odběratelem ... já ale tý sekretářce říkal, že chci osobně ... no, až po třetí jsem se k němu dostal.“

Plán na záchranu měl ten člověk, předložil ho přímo suitou náměstků obklopenému inženýru Malinovi. Jen za náklady že ho opraví … ten zámeček, i brigádníky že má,  že správcovat tam bude, bez požadavku na mzdu. Snad i využití nabízel, spolupráci, plnou subordinaci.

„Ale nic ... vůbec nic, je rozhodnuto!“
„Ale … to ministerstvo...“
„Nebuď směšnej!“

Neznám předpisy. Nechci horovat pro něco či proti něčemu nebo někomu, když jsem se byl seznámil s celým „případem“, pozemky i se zámečkem koupil pan Malina s určitým podnikatelským záměrem, žádné „břemeno“, nic … že nemá vztah k historii, městu, snad se mu dá vytknout, ale celou věc „ošetřit“ již před lety mělo město, tedy naše Radnice, tak jak to udělali i jinde ... inkriminované objekty zakoupili a pak našli vhodného investora, to se zde prostě nestalo, a společně s povolením výstavby výrobního závodu v místech, kde jsme se byli v nedávné minulosti „výroby“ zbavili, udělalo tenkráte největší chybu asi skutečně vedení tehdejší Radnice.

„Čeká, až to bude v takovém stavu, že statik rozhodne – Zbourat! Jde mu jen o ten pozemek!“

Můžeme se jen domnívat, zda pozemky firma tolik potřebuje, či zda výstavba McDonald's se opožďuje právě jen kvůli „zámečku“ a po jeho padnutí bude mu pozemek briskně prodán. Můžeme se jen dohadovat  o těch věcech, nikdo nic neví, zdůvodnění Radnice o zpoždění výstavby McDonald's nikdo nerozumí, a tak pak člověka – tak jako mého syna - opravdu napadají otázky různé, například „Proč by McDonald opravdu nemohl být umístěn v zámečku?“

Spekulace, já vím .... samá spekulace. Až budoucnost nám otázky zodpoví. Ale že zámeček padne, to je asi jisté, a  „Není šprochu, aby ...“ - však víte!

Milan Brož

Byl by to originální McDonald's, nemyslíte?

Je konec květákové sezóny

Je konec květákové sezóny. Kde je ten čas životopisu, kdy plakat, nebo jásat nad tím, jak dopadly komunální volby v naší sednici?

Pořád mám před očima, tatínka když jej poliši odvedli. Nebylo to včera, musím zavřít oči, bylo to před 65 lety. Nebylo to o politice. Chtěl si přilepšit, byl mladý, čerstvě ženatý... Není se čím chlubit. Berte to i tak, že je září, konec květákové sezóny… Byli mi tři a tatínek byl pro mne hrdina, vítěz nad draky. Prvním i posledním.

Bylo po válce, obchody nepraskaly ve švech plnými regály. A táta mi začal scházet. I když neuměl udělat všechno, bral jsem to tak, že pro mne dělal zázraky. Byl konec léta, konec květákové sezóny. Maminka pokaždé květák obalila a vezli jsme jej tátovi do vyšetřovací vazby, do Liberce. Ostatní budovali svět bez hranic, plný míru, nadšení a můj táta seděl – byl zavřený. Nikoho nezabil, babičkám nebral v parcích důchody. Vzali mi tatínka, zavřeli a my dva, maminka a já jsme mu do vězení vozili obalovaný květák. Jsou věci, které by se tříletým klukům stávat neměli.

Byl konec léta, podzimní zimy i jara, byl konec květákové sezóny. Tatínek nosil starou prťavou radiovku s malou anténou. Ten květák si od nás brali na vrátnici, ale tátu mi neukázali. Myslel jsem, že to pochopí tak: Ukážete mi tátu, já vám dám ochutnat růžičku obalovaného květáku, co jsme s mámou společně smažili. Nechodilo to tak. Tatínek byl jen červotoč, který se snažil rozbíjet, ničit práci druhých… Bůh ví, co s tím květákem pro něj dělali. Byli mi tři roky. Viděl jsem jen ty jeho smutné oči, když mi jej odvedli. Dal bych mu cokoli a policajty třeba podplatil. Neberte mi tátu! Kdo si bude se mnou hrát, vyřezávat mi ze dřeva hračky?

Jako malý kluk jsem z toho všeho byl úplně vedle. Dnes nevím, není-li pozdě. Kdy je ten správný čas, vzpomenout hrdinů, delikventů, právě zvolených kandidátů - tatínků, kteří asi žádnými hrdiny nebyli a přesto je jejich děti milovaly? „Tatínku,“ asi jsem ti to tenkrát v tom fofru, kdy si pro tebe přijeli, zapomněl říct. „Měl jsem tě rád a rád bych se s tebou ještě jednou sešel, abych ti povyprávěl, o co jsi všechno přišel, o co jsem přišel já. A začal bych tím, že ač končila sezóna květáku, nosil jsem ti jej s maminkou až ke dveřím lapáku. Dál už jsem nesměl, vzhledem k věku. Táto, tatínku….. "

Egon Wiener