Baterka

„Tak co? ... bude tam?“
„Uvidíme, … pocit mám ale dobrej.“
„Já taky … uvidíme!“

V půli září padá tma již přece jen dříve. Sedíme na terásce jedné hospůdky v Českém ráji, to přicházející šero již většinu cyklistů zvedlo z lavic zpět do sedel a my takřka osiřeli. Jen šrekou naproti dva, pár, ale nijaký mláďata, to ne. Takový pěkný lidi, taky s kolem, ale kdepak, jak já říkám těm vydresovanejm závodníkům, „žlutý trikoty“ to nebyli. Jako už po moclikáté, i tu důvod k hovoru zavdal náš pes. Je to rasa ne příliš k vidění, rád se rve, ale lidi … lidi miluje a dává jim to najevo, to i dnes ve svém stáří šestnácti let, kdy je už skoro slepý a skoro hluchý – ale to zřejmě také jak se mu zrovna chce.

Hovor se pomalu stáčí od „psího“ jiným směrem. Pán je až z Horažďovic, překvapuju ho znalostí toho městečka, hned je vše srdečnější: „Tak ještě jedno, pane vrchní!“ – tady funguje obsluha i venku. „Tak my také!“ – se přidáváme … a že se znají již dlouho, a paní že je z nedaleké Železnice, jestli nevíte „ …nejhezčího místa na světě!“- patriotka, takové lidi mám rád. Tma už ovládla, až na těch pár vesnických lamp, kam až dohlédneš. Je nám spolu i „spolu“ tak nějak teple, ostatně i počasí přeje, chladno se setměním zatím nepřichází. Pes má k laskání hned osmero rukou, chvílema přisedá i obsluha: „Tak jak to vidíte, vážení?!“ Inu, co na to říci: „Zase jste nás přemluvil … ale už poslední, fakt … musíme dojet!“ Nemají to daleko, ale pár kilometrů to přece jen je, a musí také brodem, přes Cidlinu, přes Dílce a tam za nima. Kdo neví, velké boje se tam v „šestašedesátým v Prusko-Rakouské“ odehrávaly. Ale to už dávno odnesl čas a mrtví, i z patřičným holdem, pohřbeni jsou jak náleží. Však naučnou stezkou můžete dnes od pomníku ku pomníku putovat …. a zkuste se někdy zeptat místních, zprvu se jim nebude chtít, ale podpořte malou „zelenou či rumíčkem“ … budou vyprávět, uvidíte, paměti generací.

Čas plyne. „Máte světla?“ – se ptám. Krčí rameny: „To zvládnem, tak daleko to není…“ „Je … není! ... a je tam brod … helejte!“ – sahám do žebradla a vytahuju baterku. „Ale to né… to né, nějak dojedem!“- odmítá pán.
„Ale to jó … to jó!“ – mám k těm lidem nějakou důvěru. „Bum“ – a pokládám baterku před nimi na stůl. „Aleee jak vám ji vrátíme?“ – stále se brání výpomoci. „Vrátíte, nevrátíte … když je paní ze Železnice … řikáte, že tam jedete…“
„… jedem, jedem!“ „Tak ji nechte u Jindřicha!“ Už jen „díky“ a rozchod, teda jen napůl, přesněji rozchod a rozjezd, a mizíme si ve tmě.

Vstupujeme k Jindřichovi. Je to naše „štace“, ale, pravda, tři tejdny jsme tu teď nebyli. Hospoda je to už dneska vyhlášená, srazy, svatby … i z dál než z Jičína si tu objednávaj, a vědí proč. Taky nám vozili obědy, babičkám, když jsme je měli na chalupě, taky HACCP – to je takový předpis hygienický, jsem jim před lety dělal. Známe se … za ty roky. Je teplo, usedáme na krytou terasu, od stropu již krásné tmavé hrozny. Než pan majitel a obsluha v jednom, přibíhá prvně čubička, flekatej Jack Rassel, všechno i všechny tu zná. Tak ji trochu „dlachníme“ a už: „Vítám vás … jako obvykle, velký a malý jedenáct?!“ „Jo jo, dobrý den!“
O chvíli, spolu s půllitry, klade Jindra na stůl i malý papírek: „Moc vám děkujeme!“ … a vzápětí pokládá na stůl i naši baterku.

Milan Brož