Přechod a zábradlí

Zcela zbytečné zábradlí 

aneb

kam zmizel přechod

Před lety tam byl, pak udělali kruhák 5. květen - Mostecká - Lovecká, a po nějaké době zmizel. Zato se objevilo zábradlí, zhruba v polovině Mostecké ulice, přesně tam, co je mostek přes Nisu. A já celé ty roky žasnu a žasnu, jaký to všechno má smysl, komu se tím bylo posloužilo?

·         Chodcům – a tím obyvatelům města … to určitě né!

·         Motoristům – při chvilkovém pozorování toho místa zjistíte, že také ne!

·         Urbanismu – to kdyby raději vkusně osázeno bylo zelené prostranství tam vybouráním dvou domů vzniklé.

·         Předpisu – to snad by vysvětlení bylo, znalcem nejsem.

Postůjte, pozorujte, pokoukněte, jak to vše jest situačně propojeno, co na co navazuje, kudy chodí lidé, jak jezdí auta … a tak. A hned Vám je jasné, že se jedná o další … pardon …“kravinu“, která v našem městě byla stvořena a jeho tvář, byť jakoby v maličkosti, ale přesto … a maličkost ku maličkosti, že! … a jeho tvář „potvoří“!

Situace je jasná. Přirozený koridor všemu je dán údolím řeky Nisy a zřejmě od nepaměti tudy i lidské kroky vedou. Tak si představme tu situaci, kdy jdete od autobusového nádraží, nebo přímo z města, z  Dolního náměstí, z náměstí Míru, od muzea apod. Vše spěje k „autobusáku, podél Nisy veškeré komunikace vedeny jsou. Procházíte prostranstvím nádraží, spějete v těsném sousedství Nisy kolem „Malinova“ a jeho Šlaráfie, přes parkoviště za autobusákem,  vpravo za ním výše zmíněný „kruhák“ a šup, jste v Mostecké. Plynule na druhou stranu ulice, kde vás dále do Podhorské vede právě to osázeníhodné travnaté prostranství.

No, kratčeji to nejde, a chodec volí vždy, aby kroků pošetřil, tu cestu nejkratší, podchod nepodchod, přechod nepřechod. Ledaže vám cestu zatarasí nepřekonatelnou překážkou. Jak je tomu v tomto místě. Chodec prochází parkovištěm, ocitá se na Mostecké a chce ji přejít, ale … ZÁBRADLÍ! Však jak již řečeno, chodec kroky šetřící, nenechá se jím přinutit k zacházce ani doprava  na přechod ke „kruháku“, ani doleva, kde kroků navíc by ještě přibylo, ale jednoduše, zábradlí nezabradlí překážku ať z té či oné strany obejde a Mosteckou ulici přechází v silném automobilovém provozu v šíři právě toho zábradlí a bez přechodu. Ku chvále řidičů, mnozí se zde chovají, jakoby tu přechod byl a chodce upřednostní.

Je to pochopitelné, přirozené koridory nejde svévolně měnit a stane-li se tak, jsou nám vnucované změny, nejsou-li ku prospěchu, málokdy akceptovány. Tak i na tomto místě, kde „zebra“ – přechod přece jen jakési ochrany chodcům nabízel a motoristy naopak na tom místě umravňoval. Zrušením přechodu však situace byla pro všechny  tuze zkomplikována a místo se stalo značně nebezpečným. Postůjte při dopravní špičce – ráno, když lid pěší míří na nebo z autobusáku, zrovna tak ve špičkách odpoledních a podvečerních, kdy kolony aut zaplní celou Mosteckou. Nebo když se rekreanti vrací domů či teprve ke svému „volnu“ do hor najíždějí. Opravdu, "radost" pohledět.

Ptám se, kterýpak „kompetent“ toto nařídil, vymyslel. Proč nelze hledat řešení, která jsou nabíledni, věci přeci jsou prostým uvažováním, selským rozumem, řešena nejlépe. A co znamená to snad ne více než třímetrové zábradlí … čemu má zabránit … anebo to je jen jakési „alibi“, úlitba jakémusi, v těch místech však svou funkčností naprosto „zhovadilému“,  předpisu? Ví to však „dopravní inženýr“ či již zmíněný „kompetent“?

Nevím. Přechod nepřechod, zábradlí nezábradlí, přechází se zde dál. To víte, „halt“ přirozený koridor je přirozený koridor, to vědí přeci i žáby, stahující se k námluvám ve vodních tůních, to vědí i mravenci v našem bytě, to vědí včely zásobující své úly, a co my … My Lidé …?!

Milan Brož

Jste abstinent? Prezident Zeman Vám přeje smrt

Tak zatím tento týden nic moc. V pondělí jsem se z rádia dozvěděla, že české děti neumí vůbec číst. A to dokonce i studenti, že úroveň vzdělání klesá, že za co by před třiceti lety dostal žák trojku, dnes za to dostane jedničku. Celý ten pořad mi vyzněl, že máme neschopné, nešikovné a hloupé i líné děti a samozřejmě rodiče také ničemu nepomáhají, spíše naopak. Kdybych bývala při tom nejela autem za docela silného provozu, tak bych snad zastavila a do pořadu zavolala, že si myslím, že neschopní jsou učitelé, potažmo škola, když to ty děti nenaučí a když dopustí nižší hranice. Pamatuji si, že já jsem si od druhé třídy, kdy jsem se naučila číst tak, abych mohla přečíst knihu, musela vést čtenářský deník a ten jsem si musela vést do osmé třídy, kdy jsem základní školu končila. Zrovna tak na škole střední byl čtenářský deník samozřejmostí. Dnes nic takového neexistuje, alespoň ne na šesti školách na Jablonecku, které postupně navštěvovaly moje děti. Žádné čtenářské deníky si vést nemusely. Přijde mi, že škola hází vinu na děti a na rodiče, ale na sebe sama se kriticky podívat nechce. Za vzdělanost však odpovídá ona. Kolikrát si připomínám názor J. A. Komenského: "Dostane-li dítko pětku, příčinu toho hledati u učitele."

Tak to bylo pondělí. V úterý jsem až s hrůzou auto zastavila, neboť jsem zrovna jela z práce a jen jsem tak zaslechla, že někdo někde postřílel asi osm lidí. Nejdřív jsem si myslela, že to bylo někde v Americe, nebo někde v zahraničí, čekala jsem na další zprávy, a když jsem se dozvěděla, že to bylo u nás, tak mě to na okamžik vyřadilo ze silničního provozu. Ovšem, co mě pak následně už doma postavilo z křesla, bylo, že onen vyšinutý střelec, který měl nejméně dvacet let psychické problémy, vlastnil zbrojní pas a zbraně, kterými zabíjel, byly s největší pravděpodobností legálně držené! Ó český státe! Vypadá to, že díky tvé nedostatečnosti přišlo o život tolik tvých občanů!

No a co mě dorazilo včera, tedy ve středu, bylo, když jsem poslouchala nové informace ve věci onoho masakru v české, respektive moravské restauraci, a u toho jsem nahlédla také do novin, a tam jsem si přečetla slova z přípitku, která měl toho dne pronést pan prezident: "Smrt vegetariánům a abstinentům!" Pak už se opravdu není čemu divit, že úroveň klesá na tolika frontách a lidé v Čechách přicházejí o své životy jen tak při konzumování oběda. A pokud to zrovna byli abstinenti či vegetariáni, prezident Zeman se možná radoval.

(jo)

Foto z Novinek.cz

Pozvánka do Reinowitz

P O Z V Á N K A

Galerie Franze Riegera

(Dům česko-německého porozumění)

Jablonec n. N. - Rýnovice 

Hovory

4. podvečer Milana Brože a jeho hostů 

tentokráte na téma

"Velký Bratr Tě Sleduje"

plný

povídání, poezie, hudby

Hosté

Zora Fišarová - přednes

Miroslav Tomeš - klavír

Čtvrtek 26. února 2015

V 18 hodin

Vstupné dobrovolné

Těšíme se na setkání!

P. Laurin 732 551 425 // M. Brož 603 543 751

Praha 17. února 2015

Vyjeli jsme, nezaspali jsme, v osm byli jsme v Praze na Proseku v Jablonecké ulici. Měli jsme toho dne hodně co do činění, proto ten brzký odjezd. Člověk se snaží, když už vyjede, toho udělat co nejvíce, zkombinovat nezkombinovatelné, stihnout nestíhatelné a ještě se pomět … alespoň trošičku,  ještě něco navíc. Nám se to toho dne podařilo. Jak? … inu … tak!

V Jablonecké na Proseku jsme pobyli chvilku na kávě, jen co se paní, maminka mé ženy,  dáma 94 let, připravila, odvezli jsme ji i s její dcerou - mou manželou a vozejkem pro nechodící … ale pozor, ona ještě chodí, jen zpět jdou pěšky a je to skoro dva kilometry, tak budou chůzi-procházku kombinovat s pojezdem … na místní polikliniku, pěkně zavčasu, aby termín vyšetření 10.00 pěkně v pohodě stihla. A stalo se, stihla.

Hlavní bod toho dne, té návštěvy pražské, nás však teprve čekal. Odvoz obrazů, které před časem instalací výstavy malířovy byly, to v kavárně CITADELA. Od léta již drahná doba, za účelem, který se nakonec nebyl uskutečnil, uskladněny byly ve čtvrtém patře jednoho z těch činžáků za Národním divadlem, mezi „Karlákem“ a nábřežím Vltavy, přesně v Trojanově. No … našli jsme to, docela dobře, byť v těch jednosměrkách to úplně jednoduché nebylo, ale po chvíli … no, vymotali jsme se.

To máte pěknou vejšku, v těhle domech, bez výtahu, do stropu minimálně „třišedesát“. A víte co? … naše obavy „ze schodů“ byly liché. Plátna – neboť tentokráte malíř byl výstavu na plátna umístil, přes své ne malé rozměry nijakou obzvláštní váhou nezatěžují, to spíše poškození při manipulaci náchylná jsou. Vše však jak „po drátkách“, atmosféra toho domu, atmosféra těch obrazů a jejich jakási povznášející síla, „genius loci“ nejen toho místa, ale i toho času, a byť jsme obrazy vždy jen o patro přenášeli a pořád nahoru dolu …nahoru dolu … nepočítali jsme, kolikrát, ani nevíme jak, a byli jsme na dlažbě. Tedy před barákem na chodníku. Nijak znaveni, naopak ještě povzneseni zpátky a fotit chodbu a schodiště … abychom se mohli podělit. Taaak, teď ještě na roh, od rohu k autu, naložit a … tradá zpět na Prosek, slíbil jsem malířovi prohlídku Střížkova, stanice metra snad spolu s Rajskou zahradou, když ne nejkrásnější, tedy alespoň jedna z nejzajímavějších.

Tak na to koukám … koukám, no … to se přece musí vyfotit, ten protiklad těch jemných „les fines“ obrazů s dlažbou, se soklem, tmavým soklem baráku, jako podkladu k těm něžně zářivým barvám, ten protiklad těch niterných témat obrazových s tou hrubostí, vahou a nehnutelností stavby, ten kontrast jemnosti a kamenné dlažby … a tak fotím, na mobil, nic jiného nemáme. Myslím, i přes to, stojí to za to!

Více foto zde

Ještě bych se na Saturnina, café-baru na Žižkově, hned za „Bulharem“ za viaduktama nahoru a druhou doprava … jsem to měl naštudovaný … podíval. Mám tam asi za tři týdny vystupovat, nějaká poezie, čtení,  tak abych to, za prvé, nehledal, a za druhé, okouknout to. To je vždy dobré, dopředu se porozhlédnout. A pak … podle W-stránek, také tam dělají výstavy … tak myslím na kamaráda malíře, do budoucna … a když teď cestujeme společně … no, nemusím ani dopisovat, že. Souhlasí, samozřejmě, a za chvíli stojíme před Saturninem. Ale kdepák, nedoklepeš se, provozní doba žádná.
„Tak ve tři!“ – je sice strohá, ale přesná informace jakéhosi řemeslníka z vedlejšího vchodu. Tak nic, je půl dvanácté, jedem, ale … že bychom ještě na Karlín mrkli.

Mrkli, mrkli. Zastavujeme na prapodivném parkovišti pod viaduktem, co přivádí vlaky na „Masaryčku“. Takovej strejda, jakoby Slovák již leta tu bydlící, nám vykazuje místo. Na naše „Za půl hodiny!“ je odpovědí jen jeho dobrosrdečné pokývnutí hlavy. Rozhodujeme se, kam, jakým směrem. Nese nás to ke Florenci, ale tam nechceme, tak se dáváme právě na opačnou stranu, a kolem „knedlíkového“ auta míříme k nové karlínské výstavbě, prohlédnout si ty opěvované stavby. Ano, myslíme si, je o čem mluvit, v tom dobrém. Nelibé pocity nás z toho nenavštívily, spíše naopak. Něco fotek a ještě kouknout na náměstí do kostela Cyrila a Metoděje. Ani jeden jsme ho ještě nikdy svoji návštěvou nepoctili. Sdržujeme se poměrně dlouho, pár mizernejch fotek … no, co chcete s mobilem, … jsme unešeni. Tak trochu byzancí nám to zavání, budeme to muset naštudovat, si říkáme při odchodu. A pomalu zpět k autu … jenže! … hned na rohu do Křižíkovy náš pohled poutá „fazolová polévka“, respektive černá cedule ji inzerující, a už jsme uvnitř. Ale, panečku, kde jsme se to octli? „George’s café“! … až teď zjišťujeme … a ty obrazy!!! Dobrých deset minut, než jsme to „jakž takž“ obkoukli, pak k baru, u kterého jen jeden člověk, trochu se informovat, a také zda „… k tomu stolu, tady, s tím Reservé, k tomu dlouhýmu, … jen na polívku, si sednout můžeme?“ …

A už sedíme. Prohlížíme katalog „… Špaňhel … Špaňhel…, to byl ten medailér, rytec, né?“ … listujeme, porovnáváme s díly na zdech „… hm, to bude syn … asi“. Fakt se „toho“ nejde nabažit, vytrhává nás z „toho“ obsluha. „Tak polívky, dvě, jo! … Chodí sem, teď … ten u baru, co teď odešel, jo, to byl on, vždyť jste ho viděli!“

„Tak jsme ho, přesto že se s ním potkali, minuli!“ – říkáme si při znamenité fazolačce, se špíčkem. Dojídáme, platíme, pár foto a … je nám jasné, že se sem ještě někdy zcela určitě podíváme … i kamarády dovedeme, stojí to za to.

Už potřetí ten pantáta na tom divným parkovišti pod viaduktem se culí a krčí rameny na otázku „Tak kolik!“ Konečně z něho alespoň něco vypadne: „…ale jste to přetáhli, tu půlhodinu, že!“ Jo, přetáhli, přetáhli, ale kolik máme zaplatit, z něho dostat nejde. Už jen přes okýnko, poslední pokus … a on na to: „Tady to maj placený dycky na měsíc, … tak jak myslíte! … tendlencten…,“a ukazuje na to zajímavé slovenské číslo „si to platí ještě víc dopředu!“ Kouká nám do auta „Vobrazy, jooo … helejte, tady naproti, už ne za dlouho, jo, tamhle hned, se bude otvírat Galerie současného moderního umění!“ nám ještě svojí informovaností vyráží dech. Sbíráme se a dáváme mu „padesát“ … a „via“ na Prosek,  na stanici metra Střížkov jsme v patnácti minutách. Ale to už je jiná kapitola. Pak ještě rozloučení v Jablonecké ulici s babičkou, ještě jedna káva, sebrat psa a za něco přes hodinku jsme opět doma v Jablonci. Obrazy složeny měly být u mne, kvůli určitým zákazníkům, ale skladováním trochu „povolily“, malíř je musí „přepnout“ … ještě si dělám legraci, že manželka obrazy přepíná dálkovým ovladačem, … a pak je již skládáme do aťasu. 
„Jo, tak za hodinku U třech panáků!“

„Jo, musíme si ten den doužít … tak ahoj!“

MW

Více foto zde

Chřipka - dobrá zpráva

„Pánečku … no to není špatná, ale dobrá, dobrá zpráva!!!“ až se mi chce tancovat, popadnu psa, se kterým jsme se právě vrátili z ranních povinností, „…dobrá!!!“ a s tím psem v náručí - štěně, ale už skoro deset kilo - dokonce několik tanečních variací vytvořím, a do taktu pořvávám: „…dobrá!...dobrá!…chřipku má! … no to je dobrý, ať si užije!!!“ tak, v botách, jak jsme přišli, kuhyň nekuchyň,  žena nežena … ani nenadává. Ale psovi se to nelíbí, je jak hadimrška, neudržím ho a … je po tanci. 

„Ňákej střelenej!“ si určitě řikáte, „ňákej ujetej!“  vždyť, kdo by měl radost, že syn má chřipku jak Brno, z hodiny na hodinu ho skolila. „Voni sou ňáký zmutovaný letos! … ty bacily …  nic na to nezabírá, pěknej previt, ta letošní skřipka!!!“ 

Blbec!

Tak abyste věděli:

„Špatnou zprávu mám,“ po návratu z ranní psí procházky slyším hned ve dveřích ženu.

„A je to tady…,“ říkám si, „…kluk rozsekal auto a…,“ ani domyslet nechci, těch zpráv o nehodách, toho varování na špatný stav silnic, kalamity, náledí …je toho moc, letos! Měl mi ho dovést - to auto, mám práci, do půl desáté tu měl být, těch sto kilometrů po dálnici není žádný problém. Měl děti, vnuky naše, své auto nepojízdné, tak bylo třeba…, no, rodina si má pomáhat, že!

„Auto…? ...,“ špitl jsem.
„Jo … auto!“
„Já to cejtil v kostech! ... to vem čert, jestli jen plechy…,“ já na to, a je mi jedno v tu chvíli, že nestíhám nic, měl jsem toho na dnešek … no „přehršel“, to je teď všechno vedlejší, … já to tušil … já měl takovej blbej pocit, teď … venku, když jsme byli - nosívám sluchátka, … právě v rádiu hlásili upozornění, že někde u Boleslavi, nějakej větší karambol „… já to fakt cejtil v kostech!“
„Máš si …,“ ale domluvit jsem ji nenechal.
„Tak co je? … co si mám? ... kde je?! ...,“ křičím.
„Co řveš?“

„… tobě to asi nevadí! … kluk má malér a ty!“ rozčiluju se na ženu „… tak co mám dělat, kam  jít?!“

„Hele … neřvi už, v poledne stíháš autobus, tak si pro to auto zajeť sám, kluka to skolilo …­,“ a je to tu, vidím to jasně, auto v cajku, ale kluk, … asi vystoupil, chtěl pomoct a … smetlo ho to, … leč žena v poklidu pokračuje: „…skolilo, no ...

… z hodiny na hodinu, chřipku má jak Brno!“

Milan Brož

Frühlingsgruss - Jarní pozdrav

Na jednom žitavském záhonku...

Jaro se kvapem blíží! Už je za hranicemi země! A jelikož je toto foto ze středy, možná že mezitím dorazilo i k nám! Do Čech! V Jablonci však ještě nevidět. Nebo ano? (jo)

O mobilech v předstihu

Toto zamyšlení bude mít premiéru teprve ve čtvrtek 26. února 2015 v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích.

Ještě že jsou ty mobily
aneb
technologie za to nemůžou

Ták... všechno je připravené, maso - sám si vybírám, plátky pěkné silné, aby śťáva vydržela, aby z nich nebylo prkýnko - naložené, pivečko „na sedmém“ schodu, domácí kořalička v příjemné teplotě, jak ve Francii se užívá, tj. nikterak „nachlazená“, aby aróma pěkně vyniklo. Dřevěné uhlí nepoužívám, mám dobré staré tvrdé dřevo, z kterého uhlíky pod grilem dlouho vydrží a mohu kombinovat - i to se na konečném výtvoru odrazí, přidám-li trochu třešně, švestky, hrušky, olše či jiného. To i s kořením se dá pak pěkně doplňovat, a s deklem, jestli  podusit či  přiudit, prostě, jak je potřeba a jaká chuť mne toho dne bere. Chleba čerstvý, mám rád dost kmínu, peču sám, ještě teplý je na prkénku pod utěrkou. Také malinko anglické slaniny a jater … no aby bylo, jak se to postupně dělá, pořád co z grilu mlsat. Harmoniku mám taky připravenou … piáno, na heligonku neumím, můj sluch, respektive hluch, vyžaduje noty, k puntíkům přiřazuji potřebnou klávesu, pauzy také ovládám … no, na těch pár lidovek u ohně, jen tak v soukromu, to stačí. Na zítřejší oběd v lednici čekají čerstvé ryby, a na jednom roštu k tomu udělám brambory s jablky, rajčaty a paprikou v alobalu. „Salakvarda“ z bylin ze zahrady a selského jogurtu také už dávno odpočívá v lednici, zrovna jako ta z povidel pro dnešní večer. Tak snad nic opomenuto. Uvítací stůl z kolečka a staré stolní desky,  s chlebem a solí, frťany a tou pálenkou domácí, také již v plné pohotovosti … host může přijet.

Né, ještě mě nervozita nepřemohla. Tak si hraju na tu svou harmoniku, pravda, trochu musím „žhavý“ v grilu „richtovat“, aby bylo stále připraveno k okamžité práci, tři čtvrtě hodinky přece nic neznamená, důvodů ke zdržení může být mnoho. Těším se na to setkání. Máme se rádi, přes ta desetiletí rozdílnosti věku, skoro šedesát a třiařicet. Když já byl v tom mládí, také jsem takového kamaráda měl, teď jen … dá-li se to tak řict,  je to naopak,  ale nestojí to na tom, vracím. Z připravené flašky již druhýho frťana … ale malýho, na posilněnou proti obavám. Najednou mobil! … „Aha…,“  říkám si, „nemůže to najít,“ a div se o to „kolečko-vítací pojízdný stůl“ -  jak k telefonu spěchám, nepřezazím.

„To víš, že jó … teda že né!“ končím náš rozhovor. „Nezlobím … někdy jindy, jasně!...,“ se snažím kamuflovat zklamání „…a hlavně, že se Ti, už jsem měl strach, něco nestalo…,“ pokračuju v komedii  „…to se, Kubíčku, stane, že … že to nevyjde,  … no jasně, … jasně, to chápu, né né, nic se neděje…,“ asi z mého hlasu vycítil určité zklamání, tak znovu ujišťuji, když to holt nevyšlo, tak nevyšlo ... nic … tak jindy … snad vyjde … tak ahoj!“  ho ujišťuji ještě jednou a „…hlavně, že sou ty mobily, že’s moh‘ zavolat!“  se loučím,  vypínám mobil a je mi tak nějak  jasné, že „jindy“ už žádné asi nebude.

Tak!

Tak! … tak,…!  „Žhavý“ v grilu dožhaví, ostatní do lednice a na mražák. To je najednou ale prázdno. Frťana – teď už velkého.  Nepřijede nikdo, ani žena, ani děti, měl to být „náš“ víkend. 

Tak jdu na pivo. Na jedničce s místními – za ty roky už mám privilegium s nimi posedět – něco půllitrů a pár rumů, kór když je pátek, není problémem … dostali mě z toho zklamání. Večer rychle utekl, ale na zpáteční cestě, při tom skoro úplňku, se mi to zase prohání hlavou. „Příště se na každýho…! ...“  - no však víte, „… ale nakonec…“ - si říkám „… je slušnej, zavolal …omluvil se! ...“, a  „když to nevyšlo … ještě, že jsou ty mobily,“ si mumlám a společensky znaven usínám.

x   x   x

O pár týdnů později. Přicházím domů, těším se, dcera má přijet … to je vždycky takové pěkné, jako sluníčko když vyjde. Ale co to? … doma jen načučená manželka.
„Co jeee?!“ - ticho. „Co jeee?!...“ - ještě jednou.
 „Nic!!!“ - a zase ticho.
 „Jaký nic?!!!...“ - já už trochu nakvašeně.
 „Nepřijede … teď volala … já jako vždycky navařila, nakoupila … jako vždycky…“
„Furt ti řikám, kašli na ně, nikdy nevíš, co udělaj, co platí … vidíš, sama to říkáš, … jako vždycky!“
„Ale … aspoň, že jsou ty mobily, zavolala, holka, že jí to ňák nevyšlo, … je hodná, aspoň, že zavolala … ještě, že sou ty mobily!“ - ještě slyším manželku ji omlouvat.

x   x   x

Zase uběhlo něco času. Dcera tento pátek skutečně přijela. Jako sluníčko, jasně, ale doma se sotva zdrží, však to znáte, jen „Co je k jídlu?“ a „Tak já letím, Kačka už čeká!
„A co Evička?“  - ještě se zmůže manželka.
„Evka … ta mě zejtra večer veze zpátky do Prahy!“  - bum, a je venku.
„Zejtra“ se vracím domu z dopolední psí procházky, těším se na nedělní oběd, dcera bude tentokráte přítomná, naplánován je pěknej společnej „špacír“ na „Baště“, při návratu nějaká odpolední „ňamka“ a pak už s Evičkou trádá zpátky do Prahy. Všechno je, jak má být, leč …  k té „ňamce“ však už nedojde.
„Co se vztekáš?“ – žena na dceru, když ta před tím měla krátkej telefon.
„Musím hned na autobusák … to zkusit!“
„Co blbneš, teď jdeme na Baštu … né?!  - se i já zapojuju.
Nebudu vás dlouho napínat.
„A jsem v …!“ - na to dcera. „ Místenku nemám, to jsem zvědavá, jak se tam dostanu… hned v pondělí ráno učím na bance…!“
A žena do toho: „Evka, dyť tě bere Evka…!
„Evka Evka! … teď volala už z Prahy, ňák jí to nevyšlo, mě vzít…!
A žena znova: „No … ještě, že jsou ty mobily, že ti to aspoň mohla zavolat…,“ a místo „ňamky“ na Baště už jsme unisono klusali na autobusák.

Dcera to tehdá stihla, šofér ji vzal na stání, nakonec si i sedla, kdosi nenastoupil. A já teď … sedím a přemýšlím,  „Ještě, že jsou ty mobily? ... že! … že si můžeme zavolat, když nám to nevyjde!  … jak je to snadné…  a pak mě napadá, „ba“,  jestli to není „právě“ naopak. Jestli „to nevyjde“ právě pro to, že jsou ty mobily!!! … že je to tak snadné vyvinit se z daného slibu, z dané domluvy … tak  snadné … a myšlenky my letí dál … z dané smlouvy. Vždyť přeci, jsme slušní lidé, zavoláme, omluvíme se, že nám to „nějak nevyšlo“ , tak co, že, vždyť jsme přeci slušní a solidní …  a jede se dál „hlubokým kaňonem kolem bílých skal“.  

Jo, vzpomínám, když se na telefon, ten po drátě, čekalo i řadu let, v těch dobách domluvy ještě platily i dny, týdny … i měsíce dopředu. To ještě tím bacilem „mně to nějak nevyšlo“ společnost infikována nebyla, to se ještě leckterá ujednání „rukoupodáním“ stvrzovala…  Co dobrého, … špatného …  přemýšlím, nám ty nové technologie donesly? A nakonec také, … co my sami? … používáme je jenom k našemu užitku? ... a když ne … můžou za to ty technologie? Chce se mi parafrázovat a varovat: Už neplatí Veký bratr tě sleduje, ale zdá se mi, že Velký Bratr nás vodí za nos!!!

Milan Brož

O tomto tématu bude řeč v únorových Hovorech Milana Brože, které se jinak konají pravidelně vždy na poslední čtvrtek v měsíci od 18 hodin v Galerii Franze Riegera v jabloneckých Rýnovících. 

Milanovy kravinky

Milanova malinká kravinka:

Jda kolem kravína,
napadla mě kravina,
třeba že i kráva
má svá práva
a že nám po-dojí
až všech-no dojí!

Milanovy aktuální kravinky:

Štěně
Máme nové štěně,
Koupeme ho v pěně
denně
a já volám ženě
mě ne … mě ne!

Naše Evi
Ta naše Evi,
Ta zas nic neví,
Že nohy ji zebou,
Co si vzít s sebou.

Na plese
Na plese na plese
Ta naše nese se
Jako hvězda jako stár
Nu jakbyne
Jémine,
Vždyť je to její maturitní bál!

Mnoho sněhu
Že napadlo mnoho sněhu,
Odložil jsem pro ženu něhu
A šel ho vyházet na chodník.
Chodci na to „Dík…dík…dík!“,
Má žena, hm… pro tu odloženou něhu
Se moc neradovala z toho sněhu.

Milan:

 Foto: Zbyněk Cincibus

Navigace a jablonecká mystifikace

Překvapilo mě tento týden, kolik lidí, respektive řidičů, zajede na krajnici, stáhne okénko a ptá se na cestu. Domnívala jsem se, že v dnešní době má již každý navigaci, a to lepší kvality než já v mobilu, která každou chvíli ztrácí spojení, obvykle v té nejkomplikovanější dopravní situaci, např. v Praze před křižovatkou, kde je tolik různých směrů...

Snad bych to ani nevěděla, kdyby nebyly zrovna prázdniny a já nezavřela auto do garáže s tím, že se bude tento týden chodit pěšky. Máme přece čas! Děti zpočátku protestovaly, navykly si vozit zadečky, ale byla jsem neoblomná. A tak hned na první výpravě do Jablonce jsme podávaly informace třem řidičům, z toho v tom posledním případě šlo o dvě auta dohromady. "Dobrý den, prosím vás, jak se dostaneme do Jablonce?" ptala se první paní za volantem. "Jeďte pořád po hlavní, ona vás zavede do města, není to daleko. Sjedete kopec a jste tam," byla moje první navigace. "Dobrý den, můžeme se prosím vás zeptat, kudy se jede na Bedřichov?" tento dotaz nás zastihl již v Jablonci. Opět řidička. Paní jsme odkázaly potřebným směrem, a já přemítala, jestli ti lidé nemají navigaci? Nefunguje? Ztratila spojení? Mají ji vybitou? A ještě jsme ani neopustily tuto hlavní ulici Podhorskou, když už zastavuje další automobil. Já už to poznám, že se posádka chce na něco zeptat. Za ním zastavuje auto další. Skoro kolona. Tito lidé chtěli do jabloneckého bazénu.

Hezká cedule, trojjazyčná,
ale cíle nedojdeš. 

No ale aby toho nebylo dost, tak v centru města posloužím svou navigací také pěším cizincům. Ti se ptali po veřejných toaletách. Že prý následovali ceduli, ale nemohou to najít. Hmmm.... To je ale zapeklitá situace, cedule je to vskutku pěkná, dokonce jsou to cedule dvě, dokonce ve třech řečech! Ale cíl? Ztracen. Zmizelý. Na tatsächlich! Skutečně! WC nikde! Jako by se do země propadlo. Nikde nic. Pán už potřebuje "dringend auf die Toilette". Naléhavě! Rychle přemýšlím, kam bych ho poslala. Ježkovy oči, já si vůbec nedovedu vybavit, kde jsou tady nějaké veřejné toalety. Aha, na autobusovém nádraží, no ale tam by pán už asi nedošel... Billa! Ano, v Bille nahoře by mělo být WC. Máme stejný směr, tak jdu s nimi, je to kousek! Jé, ono je tam zavřeno. Klíč v kavárně Antik. Kde je kavárna Antik? Hledáme, hledáme, nacházíme. Schovaná v čínské nebo vietnamské, nebo jaké vlastně, restauraci. "Danke!" A že prý jestli bych jim neukázala město. No tak to už opravdu ne. Musím se za světla dostat domů. Já se za tmy zkratkou bojím. A kdo ví, kolik aut s bezradnými řidiči cestou ještě zastaví.

(jo)

A další ukazatel. Perfektní, nepřehlédnutelný. Pro lidi s naléhavou potřebou vskutku výborný.
Jen.... toho času neplatný. Nicht mehr gültig!