Praha 17. února 2015

Vyjeli jsme, nezaspali jsme, v osm byli jsme v Praze na Proseku v Jablonecké ulici. Měli jsme toho dne hodně co do činění, proto ten brzký odjezd. Člověk se snaží, když už vyjede, toho udělat co nejvíce, zkombinovat nezkombinovatelné, stihnout nestíhatelné a ještě se pomět … alespoň trošičku,  ještě něco navíc. Nám se to toho dne podařilo. Jak? … inu … tak!

V Jablonecké na Proseku jsme pobyli chvilku na kávě, jen co se paní, maminka mé ženy,  dáma 94 let, připravila, odvezli jsme ji i s její dcerou - mou manželou a vozejkem pro nechodící … ale pozor, ona ještě chodí, jen zpět jdou pěšky a je to skoro dva kilometry, tak budou chůzi-procházku kombinovat s pojezdem … na místní polikliniku, pěkně zavčasu, aby termín vyšetření 10.00 pěkně v pohodě stihla. A stalo se, stihla.

Hlavní bod toho dne, té návštěvy pražské, nás však teprve čekal. Odvoz obrazů, které před časem instalací výstavy malířovy byly, to v kavárně CITADELA. Od léta již drahná doba, za účelem, který se nakonec nebyl uskutečnil, uskladněny byly ve čtvrtém patře jednoho z těch činžáků za Národním divadlem, mezi „Karlákem“ a nábřežím Vltavy, přesně v Trojanově. No … našli jsme to, docela dobře, byť v těch jednosměrkách to úplně jednoduché nebylo, ale po chvíli … no, vymotali jsme se.

To máte pěknou vejšku, v těhle domech, bez výtahu, do stropu minimálně „třišedesát“. A víte co? … naše obavy „ze schodů“ byly liché. Plátna – neboť tentokráte malíř byl výstavu na plátna umístil, přes své ne malé rozměry nijakou obzvláštní váhou nezatěžují, to spíše poškození při manipulaci náchylná jsou. Vše však jak „po drátkách“, atmosféra toho domu, atmosféra těch obrazů a jejich jakási povznášející síla, „genius loci“ nejen toho místa, ale i toho času, a byť jsme obrazy vždy jen o patro přenášeli a pořád nahoru dolu …nahoru dolu … nepočítali jsme, kolikrát, ani nevíme jak, a byli jsme na dlažbě. Tedy před barákem na chodníku. Nijak znaveni, naopak ještě povzneseni zpátky a fotit chodbu a schodiště … abychom se mohli podělit. Taaak, teď ještě na roh, od rohu k autu, naložit a … tradá zpět na Prosek, slíbil jsem malířovi prohlídku Střížkova, stanice metra snad spolu s Rajskou zahradou, když ne nejkrásnější, tedy alespoň jedna z nejzajímavějších.

Tak na to koukám … koukám, no … to se přece musí vyfotit, ten protiklad těch jemných „les fines“ obrazů s dlažbou, se soklem, tmavým soklem baráku, jako podkladu k těm něžně zářivým barvám, ten protiklad těch niterných témat obrazových s tou hrubostí, vahou a nehnutelností stavby, ten kontrast jemnosti a kamenné dlažby … a tak fotím, na mobil, nic jiného nemáme. Myslím, i přes to, stojí to za to!

Více foto zde

Ještě bych se na Saturnina, café-baru na Žižkově, hned za „Bulharem“ za viaduktama nahoru a druhou doprava … jsem to měl naštudovaný … podíval. Mám tam asi za tři týdny vystupovat, nějaká poezie, čtení,  tak abych to, za prvé, nehledal, a za druhé, okouknout to. To je vždy dobré, dopředu se porozhlédnout. A pak … podle W-stránek, také tam dělají výstavy … tak myslím na kamaráda malíře, do budoucna … a když teď cestujeme společně … no, nemusím ani dopisovat, že. Souhlasí, samozřejmě, a za chvíli stojíme před Saturninem. Ale kdepák, nedoklepeš se, provozní doba žádná.
„Tak ve tři!“ – je sice strohá, ale přesná informace jakéhosi řemeslníka z vedlejšího vchodu. Tak nic, je půl dvanácté, jedem, ale … že bychom ještě na Karlín mrkli.

Mrkli, mrkli. Zastavujeme na prapodivném parkovišti pod viaduktem, co přivádí vlaky na „Masaryčku“. Takovej strejda, jakoby Slovák již leta tu bydlící, nám vykazuje místo. Na naše „Za půl hodiny!“ je odpovědí jen jeho dobrosrdečné pokývnutí hlavy. Rozhodujeme se, kam, jakým směrem. Nese nás to ke Florenci, ale tam nechceme, tak se dáváme právě na opačnou stranu, a kolem „knedlíkového“ auta míříme k nové karlínské výstavbě, prohlédnout si ty opěvované stavby. Ano, myslíme si, je o čem mluvit, v tom dobrém. Nelibé pocity nás z toho nenavštívily, spíše naopak. Něco fotek a ještě kouknout na náměstí do kostela Cyrila a Metoděje. Ani jeden jsme ho ještě nikdy svoji návštěvou nepoctili. Sdržujeme se poměrně dlouho, pár mizernejch fotek … no, co chcete s mobilem, … jsme unešeni. Tak trochu byzancí nám to zavání, budeme to muset naštudovat, si říkáme při odchodu. A pomalu zpět k autu … jenže! … hned na rohu do Křižíkovy náš pohled poutá „fazolová polévka“, respektive černá cedule ji inzerující, a už jsme uvnitř. Ale, panečku, kde jsme se to octli? „George’s café“! … až teď zjišťujeme … a ty obrazy!!! Dobrých deset minut, než jsme to „jakž takž“ obkoukli, pak k baru, u kterého jen jeden člověk, trochu se informovat, a také zda „… k tomu stolu, tady, s tím Reservé, k tomu dlouhýmu, … jen na polívku, si sednout můžeme?“ …

A už sedíme. Prohlížíme katalog „… Špaňhel … Špaňhel…, to byl ten medailér, rytec, né?“ … listujeme, porovnáváme s díly na zdech „… hm, to bude syn … asi“. Fakt se „toho“ nejde nabažit, vytrhává nás z „toho“ obsluha. „Tak polívky, dvě, jo! … Chodí sem, teď … ten u baru, co teď odešel, jo, to byl on, vždyť jste ho viděli!“

„Tak jsme ho, přesto že se s ním potkali, minuli!“ – říkáme si při znamenité fazolačce, se špíčkem. Dojídáme, platíme, pár foto a … je nám jasné, že se sem ještě někdy zcela určitě podíváme … i kamarády dovedeme, stojí to za to.

Už potřetí ten pantáta na tom divným parkovišti pod viaduktem se culí a krčí rameny na otázku „Tak kolik!“ Konečně z něho alespoň něco vypadne: „…ale jste to přetáhli, tu půlhodinu, že!“ Jo, přetáhli, přetáhli, ale kolik máme zaplatit, z něho dostat nejde. Už jen přes okýnko, poslední pokus … a on na to: „Tady to maj placený dycky na měsíc, … tak jak myslíte! … tendlencten…,“a ukazuje na to zajímavé slovenské číslo „si to platí ještě víc dopředu!“ Kouká nám do auta „Vobrazy, jooo … helejte, tady naproti, už ne za dlouho, jo, tamhle hned, se bude otvírat Galerie současného moderního umění!“ nám ještě svojí informovaností vyráží dech. Sbíráme se a dáváme mu „padesát“ … a „via“ na Prosek,  na stanici metra Střížkov jsme v patnácti minutách. Ale to už je jiná kapitola. Pak ještě rozloučení v Jablonecké ulici s babičkou, ještě jedna káva, sebrat psa a za něco přes hodinku jsme opět doma v Jablonci. Obrazy složeny měly být u mne, kvůli určitým zákazníkům, ale skladováním trochu „povolily“, malíř je musí „přepnout“ … ještě si dělám legraci, že manželka obrazy přepíná dálkovým ovladačem, … a pak je již skládáme do aťasu. 
„Jo, tak za hodinku U třech panáků!“

„Jo, musíme si ten den doužít … tak ahoj!“

MW

Více foto zde