O mobilech v předstihu

Toto zamyšlení bude mít premiéru teprve ve čtvrtek 26. února 2015 v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích.

Ještě že jsou ty mobily
aneb
technologie za to nemůžou

Ták... všechno je připravené, maso - sám si vybírám, plátky pěkné silné, aby śťáva vydržela, aby z nich nebylo prkýnko - naložené, pivečko „na sedmém“ schodu, domácí kořalička v příjemné teplotě, jak ve Francii se užívá, tj. nikterak „nachlazená“, aby aróma pěkně vyniklo. Dřevěné uhlí nepoužívám, mám dobré staré tvrdé dřevo, z kterého uhlíky pod grilem dlouho vydrží a mohu kombinovat - i to se na konečném výtvoru odrazí, přidám-li trochu třešně, švestky, hrušky, olše či jiného. To i s kořením se dá pak pěkně doplňovat, a s deklem, jestli  podusit či  přiudit, prostě, jak je potřeba a jaká chuť mne toho dne bere. Chleba čerstvý, mám rád dost kmínu, peču sám, ještě teplý je na prkénku pod utěrkou. Také malinko anglické slaniny a jater … no aby bylo, jak se to postupně dělá, pořád co z grilu mlsat. Harmoniku mám taky připravenou … piáno, na heligonku neumím, můj sluch, respektive hluch, vyžaduje noty, k puntíkům přiřazuji potřebnou klávesu, pauzy také ovládám … no, na těch pár lidovek u ohně, jen tak v soukromu, to stačí. Na zítřejší oběd v lednici čekají čerstvé ryby, a na jednom roštu k tomu udělám brambory s jablky, rajčaty a paprikou v alobalu. „Salakvarda“ z bylin ze zahrady a selského jogurtu také už dávno odpočívá v lednici, zrovna jako ta z povidel pro dnešní večer. Tak snad nic opomenuto. Uvítací stůl z kolečka a staré stolní desky,  s chlebem a solí, frťany a tou pálenkou domácí, také již v plné pohotovosti … host může přijet.

Né, ještě mě nervozita nepřemohla. Tak si hraju na tu svou harmoniku, pravda, trochu musím „žhavý“ v grilu „richtovat“, aby bylo stále připraveno k okamžité práci, tři čtvrtě hodinky přece nic neznamená, důvodů ke zdržení může být mnoho. Těším se na to setkání. Máme se rádi, přes ta desetiletí rozdílnosti věku, skoro šedesát a třiařicet. Když já byl v tom mládí, také jsem takového kamaráda měl, teď jen … dá-li se to tak řict,  je to naopak,  ale nestojí to na tom, vracím. Z připravené flašky již druhýho frťana … ale malýho, na posilněnou proti obavám. Najednou mobil! … „Aha…,“  říkám si, „nemůže to najít,“ a div se o to „kolečko-vítací pojízdný stůl“ -  jak k telefonu spěchám, nepřezazím.

„To víš, že jó … teda že né!“ končím náš rozhovor. „Nezlobím … někdy jindy, jasně!...,“ se snažím kamuflovat zklamání „…a hlavně, že se Ti, už jsem měl strach, něco nestalo…,“ pokračuju v komedii  „…to se, Kubíčku, stane, že … že to nevyjde,  … no jasně, … jasně, to chápu, né né, nic se neděje…,“ asi z mého hlasu vycítil určité zklamání, tak znovu ujišťuji, když to holt nevyšlo, tak nevyšlo ... nic … tak jindy … snad vyjde … tak ahoj!“  ho ujišťuji ještě jednou a „…hlavně, že sou ty mobily, že’s moh‘ zavolat!“  se loučím,  vypínám mobil a je mi tak nějak  jasné, že „jindy“ už žádné asi nebude.

Tak!

Tak! … tak,…!  „Žhavý“ v grilu dožhaví, ostatní do lednice a na mražák. To je najednou ale prázdno. Frťana – teď už velkého.  Nepřijede nikdo, ani žena, ani děti, měl to být „náš“ víkend. 

Tak jdu na pivo. Na jedničce s místními – za ty roky už mám privilegium s nimi posedět – něco půllitrů a pár rumů, kór když je pátek, není problémem … dostali mě z toho zklamání. Večer rychle utekl, ale na zpáteční cestě, při tom skoro úplňku, se mi to zase prohání hlavou. „Příště se na každýho…! ...“  - no však víte, „… ale nakonec…“ - si říkám „… je slušnej, zavolal …omluvil se! ...“, a  „když to nevyšlo … ještě, že jsou ty mobily,“ si mumlám a společensky znaven usínám.

x   x   x

O pár týdnů později. Přicházím domů, těším se, dcera má přijet … to je vždycky takové pěkné, jako sluníčko když vyjde. Ale co to? … doma jen načučená manželka.
„Co jeee?!“ - ticho. „Co jeee?!...“ - ještě jednou.
 „Nic!!!“ - a zase ticho.
 „Jaký nic?!!!...“ - já už trochu nakvašeně.
 „Nepřijede … teď volala … já jako vždycky navařila, nakoupila … jako vždycky…“
„Furt ti řikám, kašli na ně, nikdy nevíš, co udělaj, co platí … vidíš, sama to říkáš, … jako vždycky!“
„Ale … aspoň, že jsou ty mobily, zavolala, holka, že jí to ňák nevyšlo, … je hodná, aspoň, že zavolala … ještě, že sou ty mobily!“ - ještě slyším manželku ji omlouvat.

x   x   x

Zase uběhlo něco času. Dcera tento pátek skutečně přijela. Jako sluníčko, jasně, ale doma se sotva zdrží, však to znáte, jen „Co je k jídlu?“ a „Tak já letím, Kačka už čeká!
„A co Evička?“  - ještě se zmůže manželka.
„Evka … ta mě zejtra večer veze zpátky do Prahy!“  - bum, a je venku.
„Zejtra“ se vracím domu z dopolední psí procházky, těším se na nedělní oběd, dcera bude tentokráte přítomná, naplánován je pěknej společnej „špacír“ na „Baště“, při návratu nějaká odpolední „ňamka“ a pak už s Evičkou trádá zpátky do Prahy. Všechno je, jak má být, leč …  k té „ňamce“ však už nedojde.
„Co se vztekáš?“ – žena na dceru, když ta před tím měla krátkej telefon.
„Musím hned na autobusák … to zkusit!“
„Co blbneš, teď jdeme na Baštu … né?!  - se i já zapojuju.
Nebudu vás dlouho napínat.
„A jsem v …!“ - na to dcera. „ Místenku nemám, to jsem zvědavá, jak se tam dostanu… hned v pondělí ráno učím na bance…!“
A žena do toho: „Evka, dyť tě bere Evka…!
„Evka Evka! … teď volala už z Prahy, ňák jí to nevyšlo, mě vzít…!
A žena znova: „No … ještě, že jsou ty mobily, že ti to aspoň mohla zavolat…,“ a místo „ňamky“ na Baště už jsme unisono klusali na autobusák.

Dcera to tehdá stihla, šofér ji vzal na stání, nakonec si i sedla, kdosi nenastoupil. A já teď … sedím a přemýšlím,  „Ještě, že jsou ty mobily? ... že! … že si můžeme zavolat, když nám to nevyjde!  … jak je to snadné…  a pak mě napadá, „ba“,  jestli to není „právě“ naopak. Jestli „to nevyjde“ právě pro to, že jsou ty mobily!!! … že je to tak snadné vyvinit se z daného slibu, z dané domluvy … tak  snadné … a myšlenky my letí dál … z dané smlouvy. Vždyť přeci, jsme slušní lidé, zavoláme, omluvíme se, že nám to „nějak nevyšlo“ , tak co, že, vždyť jsme přeci slušní a solidní …  a jede se dál „hlubokým kaňonem kolem bílých skal“.  

Jo, vzpomínám, když se na telefon, ten po drátě, čekalo i řadu let, v těch dobách domluvy ještě platily i dny, týdny … i měsíce dopředu. To ještě tím bacilem „mně to nějak nevyšlo“ společnost infikována nebyla, to se ještě leckterá ujednání „rukoupodáním“ stvrzovala…  Co dobrého, … špatného …  přemýšlím, nám ty nové technologie donesly? A nakonec také, … co my sami? … používáme je jenom k našemu užitku? ... a když ne … můžou za to ty technologie? Chce se mi parafrázovat a varovat: Už neplatí Veký bratr tě sleduje, ale zdá se mi, že Velký Bratr nás vodí za nos!!!

Milan Brož

O tomto tématu bude řeč v únorových Hovorech Milana Brože, které se jinak konají pravidelně vždy na poslední čtvrtek v měsíci od 18 hodin v Galerii Franze Riegera v jabloneckých Rýnovících.