Píšťalka

Zakoupil jsem novou píšťalku. V dětství a ani později jsem se nikdy nenaučil pískat ani na pusu, ani na prsty. „Tak píšťalka!“- blesklo mi hlavou, kór, když to všude doporučovali. A že prý „je daleko více slyšitelná, má i v rámusu pronikavější zvuk a ...daleko lépe si ho zapamatují ... slyšitelnost je oproti normálnímu hlasu až na x-set metry, a to i v lese, houští“. Už to vidím, co si myslíte...“důchodce, a píšťalku, to je zase nějaká jeho …“ anebo „ asi bude chodit na fotbal“, no, nebo tak nějak …! Ale pozor! Vybral jsem krásnou, kovovou, štíhlou, s nastavitelným zvukem a takovou, co není slyšet. „Abych zbytečně neiritoval okolí“ - jsem si říkal. A hned ji objednávám, přes internet, pochopitelně.

Ještě jsem zapomně říci, proč. Dostali jsme ho přímo z hospody U Jindry. Bylo jedno ze šesti a jeden ze dvou. Rozený byl jako předposlední a nejmenší... „drží se stranou a je to takovej ňouma!“ - dodává panička jeho maminky Conynky, jinak čistokrevné to paní Jack Rasslové, když toho šestiměsíčního „ňoumu“ byla svěřovala manželce do naší péče. Na otázku „...a táta?“ byla hned odpovědí „Neznámý!“ Rodili se ráno, mezi půl čtvrtou a osmou. Před ním samé psí holky, za ním přišel ještě Ludva. „Bruno“ - ho po telefonu, když jsem jí poslal obrázek, jmenuje dcera, A „von Eisenstadt“ - dodávám hned , to po vzoru pana Hrušinského z „Vesničky“ a podle městečka, odkud pochází, tedy ze Železnice. Teď je už ze sourozenců největší, nejchlupatější, skáče přes víc než metrové ploty a stal se z něho milovník plavání. Jak se jiní psi probíhají, on se proplavává. Skutečné „štěně s překvapením“ - jak nám dcera prorokovala.

Konečně došla... ta píšťalka. Netrpělivě otvírám obal, vybaluji tu krásnou věc. Aha, tady to píšou - cituji: Na zvuk píšťalky si psi velice rychle zvyknou a rádi ho uposlechnou. Signál dávejte pořád stejný, tak můžete psa různými signály naučit i více dovedností. Signál je pro psa dobře slyšitelný i do velkých vzdáleností a tak ho snadno přivoláte např. když po povelu „volno!“ vám zmizí v podrostu, či se vám jen obyčejně zaběhne.“

Přesně to potřebujeme, je divokej po mamince, a co v něm je po tátovi „kdo ví?!“. Vycházíme na procházku, již již se těším na výcvik. Nechávám ho odběhnout a … pískám! ...ale co to, má to být píšťalka tichá, co je slyšitelná jen psům, a ono se ozve pískání jak na dráze, nebo na tom fotbale. Zkusím to ještě jenou … opravdu. Pes je už na dvěstě metrů daleko. Otáčí hlavu, slyší to, to jo, ale hlavu otáčí i ostatní, páníčky nevyjímaje. Děsím se, aby mě neposlechli všichni na Dolině se venčící. Napočítal jsem jich v tu chvíli devět...z toho tři důchodkyně. A Bruno ? … dvěstětřicet, dvěstěpadesát, třista metrů, ještě jednou otáčí hlavu a … mizí v lese. Rychle toho nechávám, nechci rušit, a ostatně, co bych dělal z tolika psama, páníčkama a důchodkyněma, nechci ani si dělat ostudu.

Loudám se, dělaje jakoby nic, pomalu za psem, zkouším píšťalku „přeštelovat“, třeba opravdu umí pískat neslyšitelně. Ale kdepák, nejde to. „Štelováním“ dociluji akorát tónu nižšího či vyššího. Vybírám to tak na prostředek. Už jsem v tom lese. Jen tak si potichu, pro sebe, zapískám. Znovu, a zase. Asi popáté … aha, funguje to... i na mne, už jsem se to naučil, už poslouchám. Otáčím se a rychlým krokem, mina při tom i plánovanou hospůdku, mířím přímo zpět k domovu. Pes už čeká přede dveřmi. A já??? - od té doby jsem se již ani jedenkrát nezaběhl a manželka nosí píšťalku neustále při sobě.

„A jak to, že jsem dnes tady?“ - se teď jistě ptáte. Inu, před hodinou žena píšťalku ztratila.

Tak kolik, devadesát, nebo sto? Nebo víc?

Ilustrační foto

Tak to tam bylo zas. Stovka. Dnes za Libercem práce na silnici, omezení rychlosti na 100 km v hodině. Na silnici směr Bílý Kostel, Děčín, kde je povoleno pouze 90 km v hodině.

S radostí jsem tuto dopravní značku respektovala. Vždyť těch devadesát tam shledávám stejně naprosto nevhodných a zbytečně brzdících, když se tam dá jet v pohodě 150. Už jsem si připravovala řeč, kdyby mě náhodou policie zastavila, že jedu moc rychle: "Ale vždyť tam bylo omezení rychlosti na 100 kvůli práci na silnici, takže jinak se přece může víc..."

Tohle omezení na 100 km jsem zde neviděla poprvé. Jezdím tudy téměř denně a vždy mě to pobaví a zároveň následně taky rozhorlí, když slyším, že tam pak někoho pokutovali za to, že jel moc rychle (rozuměj: jel sto).

(jo)

Stop buzeraci!

"Ty mě pořád buzeruješ!" Nevím, možná jste to také zaslechli u svých dítek, když jste po nich něco chtěli. Třeba uklidit si pokoj, protože v něm synáček už není ani vidět, dojít s košem, protože to je jeho povinnost a už je tak naditý, že z něj pes vytahuje obaly od "voňavých" potravin, učit se, protože mu vychází čtyřka ze zeměpisu... atd.

Nevím, jak byste reagovali Vy, ale mě to urazilo! Já nejsem žádný buzerant! A tak jsem se hned jala vysvětlovat dítku pravý význam tohoto slova:

"Buzerant, milé dítě, je v pravém slova smyslu homosexuál. A to já v žádném případě nejsem! A v přeneseném slova smyslu znamená buzerovat obtěžovat nesmyslnými požadavky, což úklid tvého pokoje rozhodně není!"

A pak jsem se krátce odmlčela, protože jsem přemýšlela, jaký vhodný příklad "buzerace" bych pro lepší pochopení uvedla. Hned mě napadlo vybírání pokut na čtyřproudém úseku silnice Liberec-Bílý Kostel, kde ač možnosti jsou pro větší rychlost, povoleno je pouze 90 km v hodině. Ale tento příklad mi nepřišel vhodný, protože buzeranti by byli v tomto případě policisté, potažmo náš stát. A tak jsem si vzpomněla na pohádku S čerty nejsou žerty, kde pan kaprál shazoval záměrně vojákovi vyrovnané dřevo a říkal u toho: "Spadlo ti to." A chudák voják to musel rovnat znovu. Nebo že mu tam utrhal s velkou námahou moc dobře přišité knoflíky se slovy: "Tohle že jsou přišité knoflíky?" a chudák voják Petr Máchal je musel přišívat znovu.

Snad to dítě pochopilo a snad mě už nebude více urážet tím, že já buzeruju. A také doufám, že jsem mu to správně vysvětlila. Buzerujou přece buzeranti, protože obtěžují svým chováním druhé. A to já přece nedělám.

(jo)

Svoboda slova v Jablonci i jinde

Kdekdo se dnes ohání právem tzv. Svobody slova. Také např. jeden fanoušek, který se na diskusním fóru fotbalového klubu Jablonec vyjadřoval k pokutě 100 000 korun za protiislámský plakát, který byl k vidění na jednom ze zápasů:  "Za ten plakát Evropy a toho zbytku se rád podílím nějakou částkou,přátelé založme konto kde vybereme částku určenou k zaplacení!Nebo už nejsme všichni Charlie????Jsem z toho tak akorát pěkně na....ranej. Svoboda slova?" 

Pro ty, co snad nevědí, o co jde. Mezi fanoušky se objevil transparent, který vyjadřoval jejich postoje k současnému dění v souvislosti s uprchlíky z islámského světa do Evropy. Ke schválení klubu předložili jeho příznivci však jinou formu transparentu (viz obrázek), kde nebyla karikatura muslima a chyběla kniha Koránu. Na stadionu však rozbalili jinou verzi plakátu, kterou vedení klubu neschvalovalo. 

"Tohle si o vás myslíme" fanouškové FK Jablonec. 

Svoboda slova však neznamená, že mohu druhého beztrestně urážet, kdy se mi jen zamane. Pokud by na plakátu byla jen kniha a islámská vlajka, mohl by se snad i ještě považovat za vtipnou formu protestu. Obzvláště symbol Evropy je docela vyvedený, i když v dnešní době už by to měla být vyzrálá a moudrá žena, ne jaksi chováním nezralá, omezená a nezdvořilá mladá holka. Snad by i nevadilo, pokud by Evropa nakopávala normálního muslima bez vepřového nosu. I když by v tomto případě zapomněla na své muslimské obyvatele, kteří již v Evropě žijí, a kteří jsou tu od nepaměti doma (viz např. Turecko, kde je 99 % obyvatel muslimů). 

Svoboda slova znamená, že mohu beztrestně vyjadřovat své názory, ale ne takové, které druhého ponižují, zesměšňují či jinak osobně poškozují. Při každé kritice nechť člověk zůstane věcný a nepřechází k osobním útokům. Pokud se diskutuje o určitém tématu, často vídáme protistrany, když jim docházejí věcné argumenty, přecházet k napadání druhého. "Ty troubelíne, takhle to vůbec není." "Ty seš úplnej de..., když si tohle myslíš." atd.  

Mohamed byl jen zprostředkovatelem Pravdy svému národu, který by čisté učení Krista tehdy žel nemohl pochopit. Že se z Mohamedových slov vyvinulo takové náboženství, jako vidíme dnes, je sice politováníhodné, ale ne až zase tak nepochopitelné, když se podíváme, co se vyvinulo za náboženství ze slov Kristových. Dnešní křesťanské náboženství stojí mnohdy přímo proti jeho slovům. Zrovna tak to islámské proti Mohamedovým. 

Vyspělé národy mají těm méně vyspělým pomáhat, dobře situovaní lidé pomáhat těm, co jsou v nouzi. Stačí se podívat na videa z oblasti, kam připlouvají uprchlíci, poslechnout si jejich hrůzná vyprávění, co zažili, než se vůbec dostali k moři do severní Afriky, kolik jich tu anabázi nepřežilo. Z historie je ověřeno, že národy, které se dostaly na vrchol vyspělosti, ale nepracovaly dále pro dobro svého okolí, zanikly. Nežijeme na zemi proto, abychom dosáhli osobního pohodlí a bezstarostného žití. 

(jo)