Zpověd starého restauratéra

Koukám z lokálu či báru

na tenhleten svět

a táhnu tu svou káru

již přes padesát let.

Sychravá ta rána,

je po nocích velká změť,

nakonec však vždy otevře se brána

a k poledni navštíví mne sám Pan Svět!

Řada herců, hereček...a taky pimprlat,

chodí samostatně, povíce však v procesích,

pěkně ...pěkně, tak jak to mám rád,

však často přepadne mě smích

a na otázku "Z čeho?" - stačí jedna věta,

"Inu, definuje tu přede mnou sama Komedie světa!"

Malí, velcí,

tlustí, tencí,

hrbatí i bez,

každý vidí tu svou penzi,

"Tak tu máš..., a jez!"

Dekolty i fiží,

dámy, páni

co se nosí rázným krokem,

a za nimi se plíží

- jako kmáni -

ti co potajmu jdou jakby bokem.

A opět jsou tu jiní

- kašpaři a klauni -

co navzájem se viní,

že nejsou jako tamti,

že nejsou vůbec líní,

že nejsou komedianti.

Táhnu tu svou káru víc než padesátým rokem,

někdy jedem rychle, jindy sotva krokem.

Tak, ...táhnu ji už přes padesát let...

sám vybral jsem si tenhle kus

co v něm hraju denně -

      - pátek, svátek, masopust,

sám vybral jsem si tenhle svět...

...Theatrum mundi - tohle!

K tomu netřeba zbytečných a dlouhých vět

...a když můj host rukou pohne,

usměju se, omluvím a řeknu:

"Promiňte, musím už zas jet!"

"Promiňte, musím už zas jet!"

zima 2003 milan brož

Prach zvonů

Jen zvonů hlas

bije stejně - as,

… ať přijede papež,

či cirkusová manéž,

ať na burze je krach,

či z války máme strach.

A jde čas

a jdou věky,

a tvrdne as

i co bylo měkký.

A schne mokrý

a stydne horký,

a první je vzadu,

když noví vystrkují bradu,

když ji vystrkují do čela.

byť vousů ještě neměla.

A plodí se dítě

a kdo chce mít tě,

když pomalým je rychlý,

když dočítáme bichli,

když není prostý...

co mít na starosti?

Usedá prach na zvony,

které ti pak zazvoní,

a zvoníce plné prachu,

zvoní i tobě milý brachu,

neboť i každý ten brach

se jednou vrátí v prach.

květen 2015 // milan brož

O SVOBO ZOVÁNÍ - aneb malá úvaha nejen o věku a svobodě

Tak jsem se začal zaobírat svobodou. Tou svou, vnitřní, nikoliv – řekl bych tou osobní. Ani ne tou národní, národnostní, státní, společenskou, demo či... či ne demo...kratikou. Takovou ne, ale ...nazval bych to tou osobnostní. Jak to přišlo? Ale tak, víte...jak šel věk, tak jsem to najednou zjistil, připadal jsem si svobodnější než dřív. Za mlada jsem si připadal velmi svobodnej, ano, byť jsem vyrůstal za totáče, ale mluvím stále o té osobnostní, tedy té vnitřní svobodě. .. a najednou, dnes, vidím, že to tak úplně nebylo pravda.

Přišel důchod a osvobodil jsem se od práce, nebo-li od povinnosti práce, nadechl jsem se, rozpřáhl ruce, a teď jsem cejtil tu nádheru, tu svobodu, ve které jsem se ocitl, například: nepodléhám již ve svém věku reklamě, nepodléhám trendům, ani vášně už se mnou tak necloumají. Nevadí mi už, nemaje vlasů, že nemám pěšinku vpravo/vlevo... každý ať si dosadí, jako ten slavnej sportovec/hererc...  každý ať si dosadí. Nevadí mi, že Dukla pukla, nebo že královská dvojice nepočala následníka. No...není to nádhera, konečně...konečně zase svoboden! A tak jsem v té nově nabyté svobodě, která tedy, přiznejme si, vykoupena je těmi lety odžitými, tak jsem si o tom všem trochu popřemýšlel. A jak si to tak v hlavě přehrávám, je to takový paradox...zdá se mi, něco jako francouzský paradox s pitím vína, a stále mě to o tom jednom utrvzuje. Nakonec, posuďte sami.

Dítě, začněme u něj … snad nejsvobodnější tvor, co se ducha, duše i funkce těla týká. Vše je nové, neopotřebované, svěží, plné sil a tvořivých nápadů, i neklidu. Může vše, vše co umí! ...a umí toho, je jej, … a k tomu ještě to může dělat kdy chce - ráno, večer, v poledne,...a všude, kde ho napadne - v postýlce, v náručí, na kožešince u pana fotografa, na stole u pana doktora. A to, ať je to řev, pláč, úsměv, chichotání...ale také chuť k jidlu, včetně pobryndání sebe a druhých, tak i chuť k tomu druhému – to také včetně pobryndání sebe i druhých. Potud ta svoboda. Úžasná a skoro až absolutní, by se chtělo říct. Jenže ... svázáno jest svou holou existencí, svým holým bytím s rodiči, či jinými dospělými, rodiče nahrazujícími. V této oblasti se o svobodě hovořit nedá vůbec, ba právě naopak, až o stoprocentní závislosti, čili nesvobodě.

Běží čas, děti se učí, rostou, navštěvují školu, kroužky, sport...to vše je jaksi šroubuje do pravidel, regulí, zvyklostí, klišé... a je tu puberta. Víme … netřeba definovat, touha po „svobodě“ je neskonalá… a dávají to nám, dospělým, a hlavně rodičům, jak se patří sežrat … tedy na vědomí. Svoboda těla – není li nějaké postižení, nemoc, je zatím bez překážek, svoboda ducha – duch lítá kdo ví kde, někdy ani sami to nevědí, a duše? ...ani nemluvit. Matematicky, tedy exaktně přesněji, a rovněž s pomocí pana Pythagora, bychom to mohli definovat tak, že: Touha po svobodě je u těchto jedinců přímo úměrná čtverci odžitých let, neboli jejich druhé mocnině.

Přichází věk ranné dospělosti, věk plný sil tělesných i duševních, duchovně jsme zajisté tak vysoko, jak doposud nikdy, děláme si co chceme, naše pupeční šňůra s rodiči je prakticky odstřižena,... pravda, snad s jedinou dvěma přízemními vyjímkami...abych upřesnil, to co se bydlení a co se stravy týká. Ale to přece vůbec není to podstatné, když náš duch se vznáší v tak úplně jiných výšinách, nežli ty nízké existenční starosti rodičů a ostatních dospělců. A třeba na takové vejšce...pane, to je život. Ty zkoušky se vždy nějak ošulí. Jen kdyby ta společnost, která přece jen, čas od času, požaduje to či ono, tolik neotravovala...jinak to nemá chybu.

Opět poskočí roky. Ano ano, kromě úmrtí, je to snad mezi lidmi jediná světská spravedlnost... každého prvního ledna se každému, opravdu úplně každému, připíše plus jedna. A jak se roky točí, tak se i pěkně každému střádají - ty roky, je tu vztah, láska, lásky. Ale ouha … někdo nám tu začíná sahat na to, na co jsme si zvykli, na to, na co máme přece nárok, právo!!!… na tu naší svobodu. Pravda, už zdaleka ne absolutní, protože již jsme povinni někomu prací, sobě výdělkem, no … a tak. Ne ne, rodiče to nejsou, nakonec...ti by si to ani nedovolili, ani nesměli dovolit. Ale ta láska, snad ani ne přímo Ta či Ten, ale ten plod naší lásky vzájemné. Ten človíček, jak jsme již psali shora, ve většině projevů zcela svobodný a jako nepopsaný list čistý, svou existencí však absolutně závislý na dospělcích, se hlásí k životu, do světa. Jeho naléhavé Tady jsem, chci do světa, potřebuju tohle, a tamto, a pochovat, a hrát si, a....a....a. 

A pěkně nám tak po kuřích okách té naší svobody šlape.

 A pak už jsme v tom kolotoči, už se pěkně rychle života našeho kolo točí, práce rodina koníčky bydlení výchova, kdo to má všechno stíhat? … taky třeba pak i soudy, návštěvy dětí, jiný vztah … kolotoč přidává na rychlosti, jaképak kolo štěstí, jak jsme si ještě před pár lety mysleli!... no, není to na hlavu? 
JE!!! O svobodě si už můžeme jenom nechat zdát, ať jak o té svobodě ducha, duše, tak těla, které přece jenom už občas začíná vynechávat, signalizovat - ten či onen kloub, záda, krční páteř...ale také hlava, nespavost. A k tomu, k tomu ještě máma potřebuje pomoct s dřívím, tchán na omítkách a...a...a.

A jejej...to to uteklo, jsme zase na začátku tohoto zamyšlení ….jsme v důchodu … a kdeže je ten náš život? Ale...tady přece, osvobodili jsem se od práce, nebo-li od povinnosti práce, nadechli jsem se, rozpřáhli ruce, a teď cítíme tu nádheru, tu svobodu - již na nás nepůsobí reklama, různé trendy, nepotřebujeme mít poslední hity výrobků, ať oděvů, tak aut, sporáků, televizí...aj. Není to pro nás už důležité, neženeme se za tím. Nevadí nám už, že máme nohy do O, zadek moc nízko nebo vysoko, hlavu holou nebo šedivou. Jsme od těchto věcí osvobození, ...svobodní. Známe již hodnoty a pseudohodnoty, netýkají se nás různé kýče ať výrobků, tak pořadů v televizi, rádiu, nezajímají nás kecy Kecy KECY… ani ty o SEXU, který vlastně za našich mladých let ani neexistoval … tedy ten termín, a přesto jsme se dokázali milovat a plodit děti, přesně podle biblického : MILUJTE SE A MNOŽTE SE.

Nerozdělujeme už společnost na … na nás a na …já nevím … např. Střední věk, ale pozor, ne jeden, ale mladší, střední … tedy střední střední (to je paskvil, co???), starší střední atd., už nekategorizujeme, neporovnáváme, nedělím ... víme, že ten nesmysl lidi, tedy nejen generace, ale i pohlaví, pouze rozděluje. Víme, že přirozený sled věcí nejde nijak vyumělkovat, a o různých těch programech pro … pro … pro každého, každou si myslíme, že jen se snaží nahradit to přirozené dorozumění a dorozumívání, a mnohdy spíše, než aby lidi dávaly dohromady, je naopak rozdělují, ne-li dokonce staví proti sobě. Než programy, spíše někdy pogromy. Víme, že tak se vytváří množství různých zbytečných organizací a struktur, které mají nahradit to, co dříve běžně existovalo, ale tím, jak rozbíjíme rodinu, existovat přestává. Nakonec třeba říci, ta nově nabytá svoboda ducha generace věku – parafrázuji - mladšího stáří zajisté vykoupena jest – a to zchátralostí těla, které už nedovolí uělat ...např. výmyk na hrazdě, přeskočit kozu či vylézt na panelák po balkonovém zábradlí.

Ano ano, je to jako s pytlíkem bombonů, nebo s tabulkou čokolády. Dokud je pytlík po otevření plný, skoro plný, baštíme baštíme, nabízíme. Ale když zbývá čtvrtina, pětina, začínáme šetřit, škudlit, nechávat pro sebe. Tak je to u starších i s jejich roky, i s jejich dny, s pytlíkem těch dnů. A tak, pomineme-li vlastní věk, tedy věkový rozdíl, zásadní rozdílnost generací je v tom, že moudrost věků, respaktive věku, přináší vědomí, že … oproti smýšlení mladších, stáří již nespěchá, neboť už ví, že skutečně „spěchat není kam“, že je třeba té tabulky čokolády života ještě trochu pošetřit, s ní pohospodařit.

A tím bych tuto úvahu, i jako takové memento nám všem, mladším i starším, chtěl ukončit.

Mississippi-Bbál 2015

Osssmnáctý!!!
Devvvatenáctý!!!...a tak se ti dva přou doposud. Nechme je jejich při, důležité jest, že MISSISSIPPI-BBál…...........že MISSISSIPPI-BBál bude!!!...a opět na Presidentské!!!Tentokráte v pátek 12.června.Začátek přesně ve 20h 13min.Všechny srdečně zvou pořadatelé– PSPŠ-ZDE / Pánský Spolek Přátel Šachu, adresou ZDE.

Jistě se střetnou tváře již známé, staří bbáloví harcovníci, zavzpomínají, popijí, zatancují. Ale jistě také nové tváře uvítáme, které, jako vždy, do bbálového reje, jistě též oceněny leckterou s vyhlašovaných cen, zaplují na jazzových vlnách tak jako v minulosti vždy.

Těšíme se na shledání se všemi, kteří svým příchodem podílet se budou na „Blahu Fšech“, které jistojistě, tak jako při ostatních akcích spolku tohoto pánského, vždy vzniká. 

                   Více foto Z D E                             

  WELMISTR Milan ChP

Starý dům

Byl jednou jeden dům, a jak to tak bývá, prvně jen v mysli někoho, poté na prknech projektantů, posléze stavební firmou postaven, zářil novotou a byl to krásný nový dům. Ale čas běžel, čas nikomu nezastavíš, tak ani tomu domu ne. Přišli noví majitelé, přišla jiná doba, přišly jiné záměry a dům pomaloučku chátral. Pak už z pomalého se stalo rychlé a dnes tam stojí … „Proč?“ - můžeme si klást tu otázk. Jedno okno, dva balkony a dvoje dveře. Vchodové zazděné, zrovna jako ty od balkonů. „Proč?“ - i zde si mužeme klást tu otázku. Čísi ruka dveře zazdila, ale kdo a proč dal ten příkaz, to se už nedozvíme. Tak tam ten dům stojí, s balkony pro nikoho, s dveřmi pro nikoho, ještě zbývá to okno - „Ale pro koho?“ - nás napadá otázka, když zazděnými dveřmi nevejdeš ani na balkon, ani do toho domu. Okno? - i to je otázka, s dávno vyraženým sklem, volně visící rám, nikdo neotočí kličkou, aby otevřel a pěkně z patra se rozhlédl – třeba, „Jaké to máme dnes krásné ráno? ...nebo „Koho to sem čerti nesou?“ ...ale třeba i „Už jdou, už jsou tady!“, když čekáme rodinu, kamarády či osobu milovanou.

Dům stojí, němý ve svém mlčení, ale promlouvající ve své žalobě. Doba se podepsala? ...ale která? ...či ti lidé jiní? Splnil Dům svoji úlohu, nebo odsouzen byl k zániku dříve, nežli všechny ambice stavitelovy naplnit mohl. Kdo ví, to se již nikdy nedozvíme, pátrat můžeme, to ano, ale … prosím vás, co v lejstrech, jsou-li vůbec ještě jaká, najdeš o duši, o tom duchovnu té stavby, toho domu, které utvářeno jest zajisté z velké míry i těmi, kdo zde sídlili, pracovali, smáli se či plakali, možná i se milovali ale i umírali. 

Kdo ví, a kdo ví, zda Dům byl s to, všechno tohle … a mnohé další ještě, zda byl s to, i toto naplnit. A kdy nastal ten okamžik, kdy Dům odsouzen byl k tomuto osudu. Kdy, kterým rozhodnutím a Koho? ...a chceme to vůbec ještě, dnes, kdy všechno chvátá kupředu, chceme to vůbec ještě vědět, poznat? … když, zdá se, k ničemu již ten dům využití nemá? Snad potkanům a podobné havěti posloužit může, fotografovi hledajícímu … co?, stejně nikoho nezažaluje! Tak chodíme kolem, dny toho Domu, zdá se, opravu již jsou sečteny. A tak jen žasneme, například - co takový dům vydrží?, ...nebo jak krásný protiklad - ta břízka mladá, co se na tom starém zazděném balkonu byla uchytila!... nebo – hele, to zábradlí, ještě ho nikdo neukradl, snad proto, že ty dveře jsou zazděné! … Aha!!!, že to by byl ten důvod zazděných vchodů do domu i dveří na balkon? Nu … hrajme si na to, alespoň - vždyť my lidé tak nemáme rádi nezodpovězené – alespoň jedna otázka zodpovězená. A ty další? Ále, dejte už pokoj. Ta stěžejní otázka, ta, co se každému v hlavě hned vynoří, přece zní úplně jinak: Kdy, kdy padne … kdy bude padnut, kdy přijedou těžké stroje a ...hyzdí, to je pravda, to bychom ale snad ještě unesli, ale On také žaluje … především žaluje, a to už je na nás přeci jen trochu moc. Tak kdy? … Kdo nám odpoví?

PS. A v duchu, úplně v koutku hlavy, tam v mozku, úplně na konci a úplně hluboko, se ozývá tichounké: „Nebo snad má ještě nějakou šanci?“

Povídky z kavárny – Mlžný den

Takový to byl mlžný, nejasný den, a nejentím počasím. Malíř nějaký čas plincá jen tak městem, znatelná vráska svědčí spíše o starosti jakési.

„Kavárna!“ – se myšlenka mihne hlavou, a kroky už ho samy vedou, už vstupuje, usedá, …a už, vítaje ho, tu je s obsluhou ten známý, však ptát se nemusí. Vidí ty chmury, co malířova tvář prozrazuje. Raději prozatím nechá mistra na pokoji tomu svému a jen utrousí „To je mlžno, co!“

Mistr usrkne kafíčka, jen tak olízne štamprdli rumu a začne se hrabat v telefonu. Je to taková práce…aparát je starý, co chvíli vypadává a musí ho znovu startovat. Očas něco zapíše do notýsku, ale jde to pomalu, aparát vypadává znovu a

znovu.

„Jde to mizerně co?!“ – odváží se přiblížit číšník vida, že vrásku starosti na tváři střídá výraz úsilí a pracovitosti.

„A no jo… znáš to, furt vypadává…?

„…coto?...“

„ … už šetřím na novej, už po několikátý!“

„ cooo? “ – znovu jen výraz číšníka mu je otázkou.

„Dycky jsem to zas utratil…“ – je malíř strohou odpovědí, a

ještě se utrhne „… no u tebe tady taky!!!“ – a svým výrazem

dává vědět, že dnes o další diškus nestojí.

„Nazdar nazdar!!!“ – hlaholí kamarád, kterého si byl ani, zabrán v práci, malíř nevšimnul. „To je čas!... co? …teda chci říct nečas!“ – pokračuje „…a je je je jej!“ – když vidí zachmuřeného malíře, jenž jen tak beze slova, aby vzal místo, kyne; a když usedá, neudrží se a utrousí „Koukám, tady taky!…nějak mlžno!“

„Jó, tady taky!“ – se malíř ušklíbne a nevěnuje mu ani pohled. „Tady hledám…“ – a takovým gestem poukáže na mobil „…kdo by mohl znát nějakýho právníka.“

„Obvyklou soupravičku?!“ – už je tu číšník, a nežli se přišedší zmůže na odpověď, klade na stůl stříbrný tácek, káva, voda a rum. Velký, malého ti dva neznají…jak na Slovensku, dalo by se říct.

Ticho. Sedí a ticho. „Mlžnej den“ – myslí si kamarád, ale být tím, kdo to ticho protrhne, nechce. Teď malíř volá, vytáčí číslo a odchází… no aby hovoru slyšet nebylo… asi. Ale to nic, jsou dávní přátelé „každý máme právo na pošetilosti“ si kamarád pomyslí. Dopije rum, kafíčka ještě na dně a chystá se, že půjde, jen co se malíř navrátí, aby se rozloučil. Ale, znáte to, všechno je jinak. Číšník klade na stůl novou „soupravičku“ a na udivený pohled: „To mistr…, máte ještě chvilku počkat!“ - a bez dalšího vysvětlení odchází

„Člověče!!!...“ – když se byl malíř vrátil ke stolku „…přijde! …fakt nevím, co dělat?“ – a na kamarádův tázavý pohled popkračuje: „No, jak chodím nakupovat, do toho speciálu … víš, né … na náměstí…“ – a malíř se jme vysvětlovat. A že jde o ten krám na náměstí na rohu, papírnictví v patře, takový polospeciál, mnoho věcí pro výtvarníky tam mají. To kamarád všechno ví, a také, že pro plátno, takhle šrekou napříč náměstím do látek, ale ty potřeby ostatní, tady sem. A mají tam i díly na rámy, ty lišty „Jak chceš dlouhý…! – vysvětluje „…pak si to doma sesadíš, a je!“. Ale pro ty lišty že se musí nahoru, do skladu. „Dycky tam šéfová se mou pošle nějakou hu holku, co tam dělaj.“ – ještě malíř upřesní.

To všechno kamarád zná. A když malíř domluví, je mu otázkou „Kdo?“

„Cooo kdo?“

„…přijde, kdo přjde…s‘říkal, né?!

„Ále … právník…za chvíli je tu. A byl bych rád, kdybys zůstal, jen poslouchal…“- a připojí skromné „…prosím.“

„Pane doktore, dobrý den, tady…židlička! … to je můj kamarád, rád bych…nevadilo-li by Vám…“ – no a tak, jak to bývá, ta první slova při představování… a už to mají za sebou.

„Tak přejděme k věci!“ – pobídne, již při kávě, malíře advokát a vzápětí vyslechne logistiku malířova materiálového zásobování. 

„A co z toho?“ – zatím advokát nechápe dlouhé a podrobné vysvětlování mistrových nákupů, včetně těch dívčích doprovodů nahoru do skladu rámových lišt. Ale to už tu je malíř s konečným vysvětlením toho problému, s tou zapeklitostí, kvůli které ho byl povolal k dnešní konzultaci

„No jo... musím se připravit... víte, co mi řekla šéfová, když jsem platil?“

„…ne?...“ – neví advokát.

„A víte, mistře, co je nového? To budete koukat… dvě děvčata nás opustí… z těch tří, co s váma chodila nahoru…“ – a, prý s povytaženým obočím a zvláštním důrazem v hlase, ještě dodala „ …jo jo, obě budou chovat!“

Inspirován lunou

Že luna může inspirovat, to je stará pravda. Její magický svit zapůsobil i na malíře Václava Kocuma. Ten pod jejím vlivem uspořádal výstavu s názvem "Překrásná jsou velkou lunou ozářená oblaka". Vernisáž s kulturní vsuvkou v podání Milana Brože, Zory Fišarové a Karla Jiroše, jež měla také nastínit rozpoložení umělcova nitra, se konala minulý týden v úterý v jabloneckém knihkupectví Serius vedle radnice. Obrazy zde zůstávají k vidění do konce června 2015.

Více fotografií z vernisáže na webových stránkách Vladimíry Dvořákové zde