O SVOBO ZOVÁNÍ - aneb malá úvaha nejen o věku a svobodě

Tak jsem se začal zaobírat svobodou. Tou svou, vnitřní, nikoliv – řekl bych tou osobní. Ani ne tou národní, národnostní, státní, společenskou, demo či... či ne demo...kratikou. Takovou ne, ale ...nazval bych to tou osobnostní. Jak to přišlo? Ale tak, víte...jak šel věk, tak jsem to najednou zjistil, připadal jsem si svobodnější než dřív. Za mlada jsem si připadal velmi svobodnej, ano, byť jsem vyrůstal za totáče, ale mluvím stále o té osobnostní, tedy té vnitřní svobodě. .. a najednou, dnes, vidím, že to tak úplně nebylo pravda.

Přišel důchod a osvobodil jsem se od práce, nebo-li od povinnosti práce, nadechl jsem se, rozpřáhl ruce, a teď jsem cejtil tu nádheru, tu svobodu, ve které jsem se ocitl, například: nepodléhám již ve svém věku reklamě, nepodléhám trendům, ani vášně už se mnou tak necloumají. Nevadí mi už, nemaje vlasů, že nemám pěšinku vpravo/vlevo... každý ať si dosadí, jako ten slavnej sportovec/hererc...  každý ať si dosadí. Nevadí mi, že Dukla pukla, nebo že královská dvojice nepočala následníka. No...není to nádhera, konečně...konečně zase svoboden! A tak jsem v té nově nabyté svobodě, která tedy, přiznejme si, vykoupena je těmi lety odžitými, tak jsem si o tom všem trochu popřemýšlel. A jak si to tak v hlavě přehrávám, je to takový paradox...zdá se mi, něco jako francouzský paradox s pitím vína, a stále mě to o tom jednom utrvzuje. Nakonec, posuďte sami.

Dítě, začněme u něj … snad nejsvobodnější tvor, co se ducha, duše i funkce těla týká. Vše je nové, neopotřebované, svěží, plné sil a tvořivých nápadů, i neklidu. Může vše, vše co umí! ...a umí toho, je jej, … a k tomu ještě to může dělat kdy chce - ráno, večer, v poledne,...a všude, kde ho napadne - v postýlce, v náručí, na kožešince u pana fotografa, na stole u pana doktora. A to, ať je to řev, pláč, úsměv, chichotání...ale také chuť k jidlu, včetně pobryndání sebe a druhých, tak i chuť k tomu druhému – to také včetně pobryndání sebe i druhých. Potud ta svoboda. Úžasná a skoro až absolutní, by se chtělo říct. Jenže ... svázáno jest svou holou existencí, svým holým bytím s rodiči, či jinými dospělými, rodiče nahrazujícími. V této oblasti se o svobodě hovořit nedá vůbec, ba právě naopak, až o stoprocentní závislosti, čili nesvobodě.

Běží čas, děti se učí, rostou, navštěvují školu, kroužky, sport...to vše je jaksi šroubuje do pravidel, regulí, zvyklostí, klišé... a je tu puberta. Víme … netřeba definovat, touha po „svobodě“ je neskonalá… a dávají to nám, dospělým, a hlavně rodičům, jak se patří sežrat … tedy na vědomí. Svoboda těla – není li nějaké postižení, nemoc, je zatím bez překážek, svoboda ducha – duch lítá kdo ví kde, někdy ani sami to nevědí, a duše? ...ani nemluvit. Matematicky, tedy exaktně přesněji, a rovněž s pomocí pana Pythagora, bychom to mohli definovat tak, že: Touha po svobodě je u těchto jedinců přímo úměrná čtverci odžitých let, neboli jejich druhé mocnině.

Přichází věk ranné dospělosti, věk plný sil tělesných i duševních, duchovně jsme zajisté tak vysoko, jak doposud nikdy, děláme si co chceme, naše pupeční šňůra s rodiči je prakticky odstřižena,... pravda, snad s jedinou dvěma přízemními vyjímkami...abych upřesnil, to co se bydlení a co se stravy týká. Ale to přece vůbec není to podstatné, když náš duch se vznáší v tak úplně jiných výšinách, nežli ty nízké existenční starosti rodičů a ostatních dospělců. A třeba na takové vejšce...pane, to je život. Ty zkoušky se vždy nějak ošulí. Jen kdyby ta společnost, která přece jen, čas od času, požaduje to či ono, tolik neotravovala...jinak to nemá chybu.

Opět poskočí roky. Ano ano, kromě úmrtí, je to snad mezi lidmi jediná světská spravedlnost... každého prvního ledna se každému, opravdu úplně každému, připíše plus jedna. A jak se roky točí, tak se i pěkně každému střádají - ty roky, je tu vztah, láska, lásky. Ale ouha … někdo nám tu začíná sahat na to, na co jsme si zvykli, na to, na co máme přece nárok, právo!!!… na tu naší svobodu. Pravda, už zdaleka ne absolutní, protože již jsme povinni někomu prací, sobě výdělkem, no … a tak. Ne ne, rodiče to nejsou, nakonec...ti by si to ani nedovolili, ani nesměli dovolit. Ale ta láska, snad ani ne přímo Ta či Ten, ale ten plod naší lásky vzájemné. Ten človíček, jak jsme již psali shora, ve většině projevů zcela svobodný a jako nepopsaný list čistý, svou existencí však absolutně závislý na dospělcích, se hlásí k životu, do světa. Jeho naléhavé Tady jsem, chci do světa, potřebuju tohle, a tamto, a pochovat, a hrát si, a....a....a. 

A pěkně nám tak po kuřích okách té naší svobody šlape.

 A pak už jsme v tom kolotoči, už se pěkně rychle života našeho kolo točí, práce rodina koníčky bydlení výchova, kdo to má všechno stíhat? … taky třeba pak i soudy, návštěvy dětí, jiný vztah … kolotoč přidává na rychlosti, jaképak kolo štěstí, jak jsme si ještě před pár lety mysleli!... no, není to na hlavu? 
JE!!! O svobodě si už můžeme jenom nechat zdát, ať jak o té svobodě ducha, duše, tak těla, které přece jenom už občas začíná vynechávat, signalizovat - ten či onen kloub, záda, krční páteř...ale také hlava, nespavost. A k tomu, k tomu ještě máma potřebuje pomoct s dřívím, tchán na omítkách a...a...a.

A jejej...to to uteklo, jsme zase na začátku tohoto zamyšlení ….jsme v důchodu … a kdeže je ten náš život? Ale...tady přece, osvobodili jsem se od práce, nebo-li od povinnosti práce, nadechli jsem se, rozpřáhli ruce, a teď cítíme tu nádheru, tu svobodu - již na nás nepůsobí reklama, různé trendy, nepotřebujeme mít poslední hity výrobků, ať oděvů, tak aut, sporáků, televizí...aj. Není to pro nás už důležité, neženeme se za tím. Nevadí nám už, že máme nohy do O, zadek moc nízko nebo vysoko, hlavu holou nebo šedivou. Jsme od těchto věcí osvobození, ...svobodní. Známe již hodnoty a pseudohodnoty, netýkají se nás různé kýče ať výrobků, tak pořadů v televizi, rádiu, nezajímají nás kecy Kecy KECY… ani ty o SEXU, který vlastně za našich mladých let ani neexistoval … tedy ten termín, a přesto jsme se dokázali milovat a plodit děti, přesně podle biblického : MILUJTE SE A MNOŽTE SE.

Nerozdělujeme už společnost na … na nás a na …já nevím … např. Střední věk, ale pozor, ne jeden, ale mladší, střední … tedy střední střední (to je paskvil, co???), starší střední atd., už nekategorizujeme, neporovnáváme, nedělím ... víme, že ten nesmysl lidi, tedy nejen generace, ale i pohlaví, pouze rozděluje. Víme, že přirozený sled věcí nejde nijak vyumělkovat, a o různých těch programech pro … pro … pro každého, každou si myslíme, že jen se snaží nahradit to přirozené dorozumění a dorozumívání, a mnohdy spíše, než aby lidi dávaly dohromady, je naopak rozdělují, ne-li dokonce staví proti sobě. Než programy, spíše někdy pogromy. Víme, že tak se vytváří množství různých zbytečných organizací a struktur, které mají nahradit to, co dříve běžně existovalo, ale tím, jak rozbíjíme rodinu, existovat přestává. Nakonec třeba říci, ta nově nabytá svoboda ducha generace věku – parafrázuji - mladšího stáří zajisté vykoupena jest – a to zchátralostí těla, které už nedovolí uělat ...např. výmyk na hrazdě, přeskočit kozu či vylézt na panelák po balkonovém zábradlí.

Ano ano, je to jako s pytlíkem bombonů, nebo s tabulkou čokolády. Dokud je pytlík po otevření plný, skoro plný, baštíme baštíme, nabízíme. Ale když zbývá čtvrtina, pětina, začínáme šetřit, škudlit, nechávat pro sebe. Tak je to u starších i s jejich roky, i s jejich dny, s pytlíkem těch dnů. A tak, pomineme-li vlastní věk, tedy věkový rozdíl, zásadní rozdílnost generací je v tom, že moudrost věků, respaktive věku, přináší vědomí, že … oproti smýšlení mladších, stáří již nespěchá, neboť už ví, že skutečně „spěchat není kam“, že je třeba té tabulky čokolády života ještě trochu pošetřit, s ní pohospodařit.

A tím bych tuto úvahu, i jako takové memento nám všem, mladším i starším, chtěl ukončit.