Starý dům

Byl jednou jeden dům, a jak to tak bývá, prvně jen v mysli někoho, poté na prknech projektantů, posléze stavební firmou postaven, zářil novotou a byl to krásný nový dům. Ale čas běžel, čas nikomu nezastavíš, tak ani tomu domu ne. Přišli noví majitelé, přišla jiná doba, přišly jiné záměry a dům pomaloučku chátral. Pak už z pomalého se stalo rychlé a dnes tam stojí … „Proč?“ - můžeme si klást tu otázk. Jedno okno, dva balkony a dvoje dveře. Vchodové zazděné, zrovna jako ty od balkonů. „Proč?“ - i zde si mužeme klást tu otázku. Čísi ruka dveře zazdila, ale kdo a proč dal ten příkaz, to se už nedozvíme. Tak tam ten dům stojí, s balkony pro nikoho, s dveřmi pro nikoho, ještě zbývá to okno - „Ale pro koho?“ - nás napadá otázka, když zazděnými dveřmi nevejdeš ani na balkon, ani do toho domu. Okno? - i to je otázka, s dávno vyraženým sklem, volně visící rám, nikdo neotočí kličkou, aby otevřel a pěkně z patra se rozhlédl – třeba, „Jaké to máme dnes krásné ráno? ...nebo „Koho to sem čerti nesou?“ ...ale třeba i „Už jdou, už jsou tady!“, když čekáme rodinu, kamarády či osobu milovanou.

Dům stojí, němý ve svém mlčení, ale promlouvající ve své žalobě. Doba se podepsala? ...ale která? ...či ti lidé jiní? Splnil Dům svoji úlohu, nebo odsouzen byl k zániku dříve, nežli všechny ambice stavitelovy naplnit mohl. Kdo ví, to se již nikdy nedozvíme, pátrat můžeme, to ano, ale … prosím vás, co v lejstrech, jsou-li vůbec ještě jaká, najdeš o duši, o tom duchovnu té stavby, toho domu, které utvářeno jest zajisté z velké míry i těmi, kdo zde sídlili, pracovali, smáli se či plakali, možná i se milovali ale i umírali. 

Kdo ví, a kdo ví, zda Dům byl s to, všechno tohle … a mnohé další ještě, zda byl s to, i toto naplnit. A kdy nastal ten okamžik, kdy Dům odsouzen byl k tomuto osudu. Kdy, kterým rozhodnutím a Koho? ...a chceme to vůbec ještě, dnes, kdy všechno chvátá kupředu, chceme to vůbec ještě vědět, poznat? … když, zdá se, k ničemu již ten dům využití nemá? Snad potkanům a podobné havěti posloužit může, fotografovi hledajícímu … co?, stejně nikoho nezažaluje! Tak chodíme kolem, dny toho Domu, zdá se, opravu již jsou sečteny. A tak jen žasneme, například - co takový dům vydrží?, ...nebo jak krásný protiklad - ta břízka mladá, co se na tom starém zazděném balkonu byla uchytila!... nebo – hele, to zábradlí, ještě ho nikdo neukradl, snad proto, že ty dveře jsou zazděné! … Aha!!!, že to by byl ten důvod zazděných vchodů do domu i dveří na balkon? Nu … hrajme si na to, alespoň - vždyť my lidé tak nemáme rádi nezodpovězené – alespoň jedna otázka zodpovězená. A ty další? Ále, dejte už pokoj. Ta stěžejní otázka, ta, co se každému v hlavě hned vynoří, přece zní úplně jinak: Kdy, kdy padne … kdy bude padnut, kdy přijedou těžké stroje a ...hyzdí, to je pravda, to bychom ale snad ještě unesli, ale On také žaluje … především žaluje, a to už je na nás přeci jen trochu moc. Tak kdy? … Kdo nám odpoví?

PS. A v duchu, úplně v koutku hlavy, tam v mozku, úplně na konci a úplně hluboko, se ozývá tichounké: „Nebo snad má ještě nějakou šanci?“