Píšťalka

Zakoupil jsem novou píšťalku. V dětství a ani později jsem se nikdy nenaučil pískat ani na pusu, ani na prsty. „Tak píšťalka!“- blesklo mi hlavou, kór, když to všude doporučovali. A že prý „je daleko více slyšitelná, má i v rámusu pronikavější zvuk a ...daleko lépe si ho zapamatují ... slyšitelnost je oproti normálnímu hlasu až na x-set metry, a to i v lese, houští“. Už to vidím, co si myslíte...“důchodce, a píšťalku, to je zase nějaká jeho …“ anebo „ asi bude chodit na fotbal“, no, nebo tak nějak …! Ale pozor! Vybral jsem krásnou, kovovou, štíhlou, s nastavitelným zvukem a takovou, co není slyšet. „Abych zbytečně neiritoval okolí“ - jsem si říkal. A hned ji objednávám, ...přes internet, pochopitelně.

Jo...to jsem ještě zapomně říct. Dostali jsme ho přímo z hospody U Jindry. Bylo jedno ze šesti a jeden ze dvou. Rozený byl jako předposlední a nejmenší... „drží se stranou a je to takovej ňouma!“ - dodává panička jeho maminky Conynky, jinak čistokrevné to paní Jack Rasslové, když toho šestitýdenního „ňoumu“ byla svěřovala manželce do naší péče. Na otázku „...a táta?“ byla hned odpovědí „Neznámý!“ Rodili se ráno, mezi půl čtvrtou a osmou. Před ním samé psí holky, za ním přišel ještě Ludva. „Bruno“ - ho po telefonu, když jsem jí poslal obrázek, jmenuje dcera, A „von Eisenstadt“ - dodávám hned , to po vzoru pana Hrušinského z „Vesničky“ a podle městečka, odkud pochází, tedy ze Železnice. Teď je už ze sourozenců největší, nejchlupatější, skáče nejvíc, i přes přes ploty metrdvacet a stal se z něho milovník plavání. Jak se jiní psi probíhají, on se proplavává. Skutečné „štěně s překvapením“ - jak nám dcera prorokovala.

Konečně došla... ta píšťalka. Netrpělivě otvírám obal, vybaluji tu krásnou věc. Aha, tady to píšou - cituji: Na zvuk píšťalky si psi velice rychle zvyknou a rádi ho uposlechnou. Signál dávejte pořád stejný, tak můžete psa různými signály naučit i více dovedností. Signál je pro psa dobře slyšitelný i do velkých vzdáleností a tak ho snadno přivoláte např. když po povelu „volno!“ vám zmizí v podrostu, či se vám jen obyčejně zaběhne.“

Přesně to potřebujeme, je divokej po mamince, a co v něm je po tátovi „kdo ví?!“. Vycházíme na procházku, již již se těším na výcvik. Nechávám ho odběhnout a … pískám! ...ale co to, má to být píšťalka tichá, co je slyšitelná jen psům, a ono se ozve pískání jak na dráze, nebo na tom fotbale. Zkusím to ještě jenou … opravdu. Pes je už na dvěstě metrů daleko. Otáčí hlavu, slyší to, to jo, ale hlavu otáčí i ostatní, páníčky nevyjímaje. Děsím se, aby mě neposlechli všichni na Dolině se venčící. Napočítal jsem jich v tu chvíli devět...z toho tři důchodkyně. A Bruno ? … dvěstětřicet, dvěstěpadesát, třista metrů, ještě jednou otáčí hlavu a … mizí v lese. Rychle toho nechávám, nechci rušit, a ostatně, co bych dělal z tolika psama, páníčkama a důchodkyněma, nechci ani si dělat ostudu.

Loudám se, dělaje jakoby nic, pomalu za psem, zkouším píšťalku „přeštelovat“, třeba opravdu umí pískat neslyšitelně. Ale kdepák, nejde to. „Štelováním“ dociluji akorát tónu nižšího či vyššího. Vybírám to tak na prostředek. Už jsem v tom lese. Jen tak si potichu, pro sebe, zapískám. Znovu, a zase. Asi popáté … aha, funguje to... i na mne, už jsem se to naučil, už poslouchám. Otáčím se a rychlým krokem, mina při tom i plánovanou hospůdku, mířím přímo zpět k domovu. Pes už čeká přede dveřmi. A já??? - od té doby jsem se již ani jedenkrát nezaběhl a manželka nosí píšťalku neustále při sobě.

PS

„A jak to, že jsem dnes tady?“ - se teď jistě ptáte. Před hodinou žena píšťalku ztratila.

září 15' Milan Brož

Hovory, ovšem - první podvečer letošního cyklu

Malá slabost v kolenou

snad si na mě vzpomenou...                             ... a vzpomněli … vzpomněli jsme.

Zářijové „Hovory, ovšem!“ , tedy první letošní, byly zasvěceny vzpomínce na sedmnáctiletého studenta Ladislava Landu, básníka, byť ...cituji pana Ludvíka Hesse: „zemřel mlád sedmnáct let“, po sobě zanechal nesmazatelnou stopu. Letos vzpomínáme 50.výročí jeho dobrovolného úmrtí. 

Než dlouhé psaní o večeru, dovolte mi úryvek z dopisu panu Hessovi… ano, ano je to „ten tvůrce“ babyboxů, kterým jsem mu večer přiblížil, protože Landovo dílo žije právě i zásluhou jeho.

Další foto ZDE

Z listu:

Toto září, ve čtvrtek 24. proběhl první večer letošního druhého ročníku. A protože jsem si do vínku těch večerů 'letošních' dal předsevzetí 'hostů', pozval jsem na něj hosta prvního. Pravda, sice 'in memoriam', ale přišel. Hudbu mi obstaraly na klavír a kytary dvě slečny studentky a jako toho hosta jsem představil sedmnáctiletého studenta Ladislava Landu.

Pane Hessi, ještě teď , když s několikadenním odstupem Vám píši, jsem

z toho večera rozechvělý. Básně, jež jsem představil, jsem vybral z knížky 'Malá slabost v kolenou' tak, aby tvořili jakýsi průřez nejen tvorby, ale i myšlenkového záběru autora. Nežli jsem však recitoval, Ladislava Landu jsem pochopitelně musel trochu lidem představit. K tomu jsem použil převážně Vaše texty, které jsem nalezl na internetových stránkách a moc mi pomohly.

Tu knížku jsem zakoupil před lety, snad rok po tom, co vyšla, ale nezapadla, jako řada jiných. Stále se držela někde na povrchu, stále se mi připomínala, stále jsem si v ním 'pročítal', až došla k naplnění. Pravda, až po třech měsících vlastního výročí, to ale vůbec nebylo na závadu.

O večeru mohu řici jediné … krása, zájem, diskuse. Vůbec nedošlo na druhou půli, kdy jsem měl opět představit svou tvorbu. Začátkem jsem nabídl p.t. publiku možnost o přestávce si knížku půjčit a zájemce by mohl zarecitovat něco sám. Ale k tomu nedošlo, ono nedošlo ani k té přestávce, s takovým zaujetím lidé texty Ladislava Landy poslouchali...a se k nim vyjadřovali, tak je oslovily, ty ve věku i ty mladé. Aktuálnost řady z nich byla zřejmá a já měl a mám radost, že zaujaly nejen mne, ale i jiné.

Tak Vám to píšu, abych Vám poděkoval, že jste mi s tím vlastně pomohl, že jsem toho večera mohl představit i 'Divoké víno' – mluvíme-li o Landovi, ani to jinak nejde. A také píšu pro to, že Vám tím chci udělat radost, že jak tvorba Ladislava Landy neleží jen v šuplíku, tak ale že i Vaše práce a entuziasmus,

s jakou ji stále a stále propagujete, nachází své uplatnění.

Děkuji a …. V úctě z Jablonce n.N.

                                                                           27.září 2015      Milan Brož

Hovory, ovšem

... navazují na loňský a startovní ročník „Hovorů o všem!“ Aby nebyla nuda, aby se to trochu změnilo, to ano, ale na druhou stranu, co jiného ode mne očekávat, nežli hovory, … takže pro letošek, letošní ročník, který opět koresponduje se školním rokem, a vydrží-li nám to, pak jak jinak, když se mě zeptáte, co budu dělat, odpovím:

H O V O R Y, OVŠEM

Bylo by nám však trapné, kdyby veškeré změny byly pouze ty „názvotvorné“. Pro letošní rok se vynasnažím večer co večer představit vám hosta, hosty, autory, básníky, prozaiky, ty živoucí, ale i … ale o tom níže. Rád bych též dal příležitost mladým hudebníkům, žákům naší ZUŠky, ale nejen. Uvidíme. Tak nám, prosím, držte palce, aby se nám záměr vydařil.

První večer představím tvorbu mladého básníka, který zemřel již ve svých sedmnácti letech, a kterého „si v sobě nosím“ již dlouhou dobu. A není divu, vždyť se k němu vyjadřovali i takové osobnosti, jako Jan Tříska či Josef Topol. Hudbu obstarají dvě mladé hudebnice, klavír a kytara, a věřím, že ke všeobecné spokojenosti.

Sejdeme se již tento čtvrtek, tj. 24.září v 18 hodin, opět v Rýnovicích v Domě česko-německého přátelství, více viz pozvánka.

                                                                                   Na setkání s vámi se těší Milan Brož

Poslední husa

Povídání ze staré truhlice

Přišla válka, ta „naše velká“, ta ve čtrnáctým. A bylo hůř než zle. Co do huby neměl už ani venkov. Osud rodičů, a vlastně všech kolem, tu mladou ženu také neminul. Šachta a provozy kolem, úpravna, třídírna, expedice... šachta živitelka a úděl místních. Skoro všichni chlapi v zákopech, lazaři ve špitálech, do dolu musely i ženský.

Kdepak je konec hejnu husí, tomu slavnému, co ji co čtrnáct dnů z nádraží domů jakoby slavnostním průvodem doprovázelo. Ach, kde je konec tomu prapodivnému pochodujícímu útvaru, když každá z husí a všechny se jí zobákem za sukni držely. Jo, jednotlivci se obmněňovali, ale hejno zůstávalo. Vždy přesně ve 14,13 napochodovalo na perón, zrovinka když čtrnácttřináctka do nádraží vjížděla. Na minutu přesně, jak ten vlak, tak ty husy.

Je ale válka, všechno je jinak. Sama už má doma svou drobotinu, a to je nějaká starost. Musela také „na důl“. Ve čtyři vstávat, v pět nástup, ve tři odpoledne domů. To vždy, jako voda puštěná z jezu, se celá ta lidská masa ze brány vylila, chvíli kousek společně a pak do všech směrů. S podivem, že je neušlapali. Stáli tam dvě, stále ještě proti té šedivé lidské mase běloskvoucí, snad dvacetileté, a čekaly. Ne dlouho, přicházely těsně před třetí. Věkem už asi „nejedlé“, zbytek toho slavného husího hejna. Tak ji milovaly, že se naučili i na důl, skoro hodinu cesty, pro ní chodit. Místní, všichni je znali, respektovali. A husy? I v tom davu okamžitě poznaly, když z brány vykročila, a hned k ní. A společně k domovu. Zdaleka to už nebyl ten průvod, jako kdysi, ale došly si pro ni denně.

Utíkaly dny, měsíce, bylo čím dál hůř, ale na ty dvě husy se nikdo neopovážil ruku vztáhnout. Dokud tu dělali místní, byly v bezpečí. Postupně však přicházeli noví, ani nikdo neví, odkud odevšad se brali, a místních bylo stále míň. Válka si je brala, a tak, jak jich ubývalo, naopak přibývalo hladu...až jednou, jednou čekala u brány jen jedna. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se stalo, ale... hlad je hlad a válka je válka, a to je v nebezpečí každá husa, byť už dvacetiletá nejedlá, a kór, když se sama toulá krajem.

Trochu smutku z toho bylo, na veliký však nebyl čas ani nálada. A ostatně, nevydržela dlouho, za nedlouho jí, snad smutkem, snad stářím, možná z obého, puko srdce. Ne...nesnědli jí, zakopali pod keř a i malým křížkem ozdobyli.

A tak v sedmnáctém roce dvacátého věku skončila se definitivně historie toho slavného husího hejna. Starostí bylo pořád dál, o rok válka skončila, přišlo to slavné vyhlášení Republiky, ale toho se žádná z těch husí nedožila. Ostatně těžko by z toho alespoň některá měla vůbec rozum.

Září 15'  Milan Brož

"I vy husy hloupý!"

Povídání ze staré truhlice

Chytrá, to byla, patřila k premiantům, to ano, ale na další školu to opravdu nešlo. Bída je bída, a deset krků doma, no to musí nejstarší také přiložit ruku k dílu, postarat se o ty mladší. Táta od nevidim do nevidim na dole, máma na úpravně, práce koukala zevšech koutů. Doba byla těžká, přes den to holt musela doma odšéfovat ona. Domácnost, zvířectvo, ráno taky husy na pastvu a večer zpět.¨Ty byly její miláčci … „ga ga ga“, kdepák ve štrůdlu, ale pěkně v houfu chodily, a kolem ní. A ona? - vždycky s knížkou, nemohla do školy, tak četla a četla.Chvilky kradla celý den, u sporáku, když uspávala malýho … i u těch husí.

Četla a četla, za týden dvě tři knížky, za další týden to samé penzum. Co čtrnáct dnů si pro ně jezdila do města, do knihovny. To si vymínila, tatínek povolil a maminka souhlasila. Osumnulačtyřkou ráno, když byla již králíky i slepice obstarala, kozu podojila a husy vyvedla, tam, a čtrnácttřináckou po poledni zpět. Malýho s tou předškolní pohlídala souseda ob barák, co to s ní maminka domluvila. Také oběda navařila či jídlo ze včerejška ohřála, až ostatní dojdou ze školy.

Vždycky s balíčkem pěti šesti knížek, pěkně motouzem převázaným. Tak ji všichni, na vsi i ve městě, znali. A ajznbon jaby smet, výpravčí, průvodčí i pokladní. „Naše čtenářka!“ - ji ti od dráhy říkali. Vždy žádala, balík knížek na pultíku kasy položený, zpáteční. Tak to vycházelo levněji. A v knihovně ji už vítali, vždyť patřila k nejpilnějším čtenářům. Vybrané knížky jí schraňovali a když, vyjímečně ovšem, pro moc práce termínu vrácení přetáhla, po každé s úsměvem jen mávli rukou. Takovou tam měla zavedenou reputaci.

Tak to jde dobu. Každý druhý čtvrtek osumnulačtyřkou tam, čtrnácttřináckou zpět. V lepších šatech, jindy halence a široké sukni, když je chladněji i svetru. A dnes? Je něco po druhé polední. Ale?! Co se to tam bělá na silničce vroubené alejí a vinoucí se k nádražíčku kajinou zalitou paprsky odpoledního slunce? „Ga ga ga“ - to zrovna ukázněné hejno husí pochoduje na perón právě ve chvíli, kdy do stanice vjíždí čtrnácttřinácka. Tady většinou nikdo nevystupuje, ale dnes je to jiná. Je druhý čtvrtek, vláček zastavuje a z posledního vagonu, zrovna v místech co stojí to hejno, vystupuje mladá žena, pod paží balíček knih. O chvíli píšťalka průvodčího a zvednutá výpravka výpravčího, ...a vláček se se sykotem dává do pohybu. Trať nevelkým obloukem objíždí malé návrší a za ním se zase sjíždí se silničkou.

"Hůůů hů“ - zdraví píšťalou z mašiny umouněný mašinfíra maldou ženu s balíčkem knih pod paží, co s nima ze města přijela. A kolem ní to hejno husí, držíce se každá z nich svým zobákem široké její suknice, bizardní doprovodný průvod tvoří. A tak co čtrnáct dnů spatřit lze na této silničce  od nádraží ku vesnici  nejen pochodovat tento prapodivný pochodový útvar, ale i zaslechnout jeho husí štěbetání, ženin smích a její veselé „I vy husy hloupý!“

září 2015 Milan Brož

Musíš se podívat

Musíš se podívat!

Proč?

Abys to viděl!

Proč?

Abys to poznal!

Co?

Musíš se podívat!

Kam?

Všude!

Jak?

Tak!

? ? ?

Musíš se podívat!

Ale to nestihnu!

Stihneš!

Jak se mám podívat všude?

No...musíš se podívat!

Ale ...jak?!!!

Musíš se ZASTAVIT!

                                                            Srpen 2015 Milan Brož

Návštěva

Z toho se to nesmí pít!

Ne, nesmí, musíte si koupit malou!

A dáš mi napít?

Jo!

Tak mi nalej!

Z týhle se to nesmí!

Proč jí nenaleješ?

Až z té malé!

Musím si skočit na záchod!

Tak to chvíli vydrž, než půjdem!

Proč?

Prej je to zdravý to chvíli držet.

Už jsi mi nalila?

Né, babi ...až z tý malý!

A naleješ mi?

Hned, jen co donese tu malou...a potřebuju na malou!

Budu muset jet, ještě skočím pro ty ubrousky.

Aby se mohla utřít, až se napije?

Né, chtěj to nahoře, že jsou lepší, než ty suchý!

Já musím na ten záchod!

Už jsi mně nalila?

Jdeš pro ty ubrousky se mnu?

Jakou chcete tu flašku...

…na malou!

Už musím … tak chcete pomoct ji nahoru odvést?

                                                                         září 15'   Milan Brož

Hovory o všem – II.ročník

Hovory o všem“ - nebo-li večery mého autorského čtení poezie i prozy, jak jsem deklaroval při jejich vzniku v říjnu minulého roku, měly být, a snad i byly, oporavdu „O Fšem“. Vykrystalizovala jakási zvyklost každé pokračování věnovat nějakému určitému tématu, ku zpestření vystopil vždy i pozvaný hudebník a recitátor, povětšinou recitátorka.

Letošní ročník, který opět korespondovat bude se školním rokem (září-červen), dozná určitých změn. Některé rubriky, například Zaslechnuto, Milanovy kraviny, Minipovídky apod. zůstanou, stejně tak jako i dobrá hudba, zachovány. Rád bych se však letos „upozadil“ a naopak vám představil „co večer, to jednoho“, ještě žijícího (převážně) autora, jemuž bude zasvěcena valná část našeho setkání.

Druhou novinkou jest ta skutečnost, že listopadovým (26.11.2015) večerem „Hovory pod proudem“ se hlásíme k „Festivalu  Den poezie , který v podtextu nese název „Poezie pod proudem“, a který pořádán jest již v sedmnáctileté tradici „Společností poezie“ na počest K.H.Máchy a k připomínce jeho dne narození 16.listopadu. Tento celostátní festival probíhá od 9. do 23.listopadu 2015. Organizátoři byli tak laskaví, že byť „o pár dnů přetahujeme“, do festivalu nás zařadili, neboť náš poslední čtvrtek v měsíci je neměnitelný.

Těším se, spolu s paní Petrou Laurin, dobrou duší Domu česko-německého porozumění, kde i letos budu své pořady uvádět, na setkání s vámi... a také na říjnové setkání s básnířkou Zorou Šimůnkovou, která coby jeden z hlavních představitelů „Společnosti poezie“ mi byla velmi nápomocna. A držte nám, ale i sobě palce, aby nám naše záměry vyšly.

Na závěr mi dovolte otázku:

Milí drazí,

a co kazí

sobě plazi

když se plazí

zcela nazí?

PS. Kdo je plaz?

PS2 ...a co kazí?

PS3 ...a proč je nahatej...je-li?!

                                                                                                                                                 Milan Brož

Pozdrav z bouřlivých Maršovic došel