Poslední husa

Povídání ze staré truhlice

Přišla válka, ta „naše velká“, ta ve čtrnáctým. A bylo hůř než zle. Co do huby neměl už ani venkov. Osud rodičů, a vlastně všech kolem, tu mladou ženu také neminul. Šachta a provozy kolem, úpravna, třídírna, expedice... šachta živitelka a úděl místních. Skoro všichni chlapi v zákopech, lazaři ve špitálech, do dolu musely i ženský.

Kdepak je konec hejnu husí, tomu slavnému, co ji co čtrnáct dnů z nádraží domů jakoby slavnostním průvodem doprovázelo. Ach, kde je konec tomu prapodivnému pochodujícímu útvaru, když každá z husí a všechny se jí zobákem za sukni držely. Jo, jednotlivci se obmněňovali, ale hejno zůstávalo. Vždy přesně ve 14,13 napochodovalo na perón, zrovinka když čtrnácttřináctka do nádraží vjížděla. Na minutu přesně, jak ten vlak, tak ty husy.

Je ale válka, všechno je jinak. Sama už má doma svou drobotinu, a to je nějaká starost. Musela také „na důl“. Ve čtyři vstávat, v pět nástup, ve tři odpoledne domů. To vždy, jako voda puštěná z jezu, se celá ta lidská masa ze brány vylila, chvíli kousek společně a pak do všech směrů. S podivem, že je neušlapali. Stáli tam dvě, stále ještě proti té šedivé lidské mase běloskvoucí, snad dvacetileté, a čekaly. Ne dlouho, přicházely těsně před třetí. Věkem už asi „nejedlé“, zbytek toho slavného husího hejna. Tak ji milovaly, že se naučili i na důl, skoro hodinu cesty, pro ní chodit. Místní, všichni je znali, respektovali. A husy? I v tom davu okamžitě poznaly, když z brány vykročila, a hned k ní. A společně k domovu. Zdaleka to už nebyl ten průvod, jako kdysi, ale došly si pro ni denně.

Utíkaly dny, měsíce, bylo čím dál hůř, ale na ty dvě husy se nikdo neopovážil ruku vztáhnout. Dokud tu dělali místní, byly v bezpečí. Postupně však přicházeli noví, ani nikdo neví, odkud odevšad se brali, a místních bylo stále míň. Válka si je brala, a tak, jak jich ubývalo, naopak přibývalo hladu...až jednou, jednou čekala u brány jen jedna. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se stalo, ale... hlad je hlad a válka je válka, a to je v nebezpečí každá husa, byť už dvacetiletá nejedlá, a kór, když se sama toulá krajem.

Trochu smutku z toho bylo, na veliký však nebyl čas ani nálada. A ostatně, nevydržela dlouho, za nedlouho jí, snad smutkem, snad stářím, možná z obého, puko srdce. Ne...nesnědli jí, zakopali pod keř a i malým křížkem ozdobyli.

A tak v sedmnáctém roce dvacátého věku skončila se definitivně historie toho slavného husího hejna. Starostí bylo pořád dál, o rok válka skončila, přišlo to slavné vyhlášení Republiky, ale toho se žádná z těch husí nedožila. Ostatně těžko by z toho alespoň některá měla vůbec rozum.

Září 15'  Milan Brož