"I vy husy hloupý!"

Povídání ze staré truhlice

Chytrá, to byla, patřila k premiantům, to ano, ale na další školu to opravdu nešlo. Bída je bída, a deset krků doma, no to musí nejstarší také přiložit ruku k dílu, postarat se o ty mladší. Táta od nevidim do nevidim na dole, máma na úpravně, práce koukala zevšech koutů. Doba byla těžká, přes den to holt musela doma odšéfovat ona. Domácnost, zvířectvo, ráno taky husy na pastvu a večer zpět.¨Ty byly její miláčci … „ga ga ga“, kdepák ve štrůdlu, ale pěkně v houfu chodily, a kolem ní. A ona? - vždycky s knížkou, nemohla do školy, tak četla a četla.Chvilky kradla celý den, u sporáku, když uspávala malýho … i u těch husí.

Četla a četla, za týden dvě tři knížky, za další týden to samé penzum. Co čtrnáct dnů si pro ně jezdila do města, do knihovny. To si vymínila, tatínek povolil a maminka souhlasila. Osumnulačtyřkou ráno, když byla již králíky i slepice obstarala, kozu podojila a husy vyvedla, tam, a čtrnácttřináckou po poledni zpět. Malýho s tou předškolní pohlídala souseda ob barák, co to s ní maminka domluvila. Také oběda navařila či jídlo ze včerejška ohřála, až ostatní dojdou ze školy.

Vždycky s balíčkem pěti šesti knížek, pěkně motouzem převázaným. Tak ji všichni, na vsi i ve městě, znali. A ajznbon jaby smet, výpravčí, průvodčí i pokladní. „Naše čtenářka!“ - ji ti od dráhy říkali. Vždy žádala, balík knížek na pultíku kasy položený, zpáteční. Tak to vycházelo levněji. A v knihovně ji už vítali, vždyť patřila k nejpilnějším čtenářům. Vybrané knížky jí schraňovali a když, vyjímečně ovšem, pro moc práce termínu vrácení přetáhla, po každé s úsměvem jen mávli rukou. Takovou tam měla zavedenou reputaci.

Tak to jde dobu. Každý druhý čtvrtek osumnulačtyřkou tam, čtrnácttřináckou zpět. V lepších šatech, jindy halence a široké sukni, když je chladněji i svetru. A dnes? Je něco po druhé polední. Ale?! Co se to tam bělá na silničce vroubené alejí a vinoucí se k nádražíčku kajinou zalitou paprsky odpoledního slunce? „Ga ga ga“ - to zrovna ukázněné hejno husí pochoduje na perón právě ve chvíli, kdy do stanice vjíždí čtrnácttřinácka. Tady většinou nikdo nevystupuje, ale dnes je to jiná. Je druhý čtvrtek, vláček zastavuje a z posledního vagonu, zrovna v místech co stojí to hejno, vystupuje mladá žena, pod paží balíček knih. O chvíli píšťalka průvodčího a zvednutá výpravka výpravčího, ...a vláček se se sykotem dává do pohybu. Trať nevelkým obloukem objíždí malé návrší a za ním se zase sjíždí se silničkou.

"Hůůů hů“ - zdraví píšťalou z mašiny umouněný mašinfíra maldou ženu s balíčkem knih pod paží, co s nima ze města přijela. A kolem ní to hejno husí, držíce se každá z nich svým zobákem široké její suknice, bizardní doprovodný průvod tvoří. A tak co čtrnáct dnů spatřit lze na této silničce  od nádraží ku vesnici  nejen pochodovat tento prapodivný pochodový útvar, ale i zaslechnout jeho husí štěbetání, ženin smích a její veselé „I vy husy hloupý!“

září 2015 Milan Brož