Píšťalka

Zakoupil jsem novou píšťalku. V dětství a ani později jsem se nikdy nenaučil pískat ani na pusu, ani na prsty. „Tak píšťalka!“- blesklo mi hlavou, kór, když to všude doporučovali. A že prý „je daleko více slyšitelná, má i v rámusu pronikavější zvuk a ...daleko lépe si ho zapamatují ... slyšitelnost je oproti normálnímu hlasu až na x-set metry, a to i v lese, houští“. Už to vidím, co si myslíte...“důchodce, a píšťalku, to je zase nějaká jeho …“ anebo „ asi bude chodit na fotbal“, no, nebo tak nějak …! Ale pozor! Vybral jsem krásnou, kovovou, štíhlou, s nastavitelným zvukem a takovou, co není slyšet. „Abych zbytečně neiritoval okolí“ - jsem si říkal. A hned ji objednávám, ...přes internet, pochopitelně.

Jo...to jsem ještě zapomně říct. Dostali jsme ho přímo z hospody U Jindry. Bylo jedno ze šesti a jeden ze dvou. Rozený byl jako předposlední a nejmenší... „drží se stranou a je to takovej ňouma!“ - dodává panička jeho maminky Conynky, jinak čistokrevné to paní Jack Rasslové, když toho šestitýdenního „ňoumu“ byla svěřovala manželce do naší péče. Na otázku „...a táta?“ byla hned odpovědí „Neznámý!“ Rodili se ráno, mezi půl čtvrtou a osmou. Před ním samé psí holky, za ním přišel ještě Ludva. „Bruno“ - ho po telefonu, když jsem jí poslal obrázek, jmenuje dcera, A „von Eisenstadt“ - dodávám hned , to po vzoru pana Hrušinského z „Vesničky“ a podle městečka, odkud pochází, tedy ze Železnice. Teď je už ze sourozenců největší, nejchlupatější, skáče nejvíc, i přes přes ploty metrdvacet a stal se z něho milovník plavání. Jak se jiní psi probíhají, on se proplavává. Skutečné „štěně s překvapením“ - jak nám dcera prorokovala.

Konečně došla... ta píšťalka. Netrpělivě otvírám obal, vybaluji tu krásnou věc. Aha, tady to píšou - cituji: Na zvuk píšťalky si psi velice rychle zvyknou a rádi ho uposlechnou. Signál dávejte pořád stejný, tak můžete psa různými signály naučit i více dovedností. Signál je pro psa dobře slyšitelný i do velkých vzdáleností a tak ho snadno přivoláte např. když po povelu „volno!“ vám zmizí v podrostu, či se vám jen obyčejně zaběhne.“

Přesně to potřebujeme, je divokej po mamince, a co v něm je po tátovi „kdo ví?!“. Vycházíme na procházku, již již se těším na výcvik. Nechávám ho odběhnout a … pískám! ...ale co to, má to být píšťalka tichá, co je slyšitelná jen psům, a ono se ozve pískání jak na dráze, nebo na tom fotbale. Zkusím to ještě jenou … opravdu. Pes je už na dvěstě metrů daleko. Otáčí hlavu, slyší to, to jo, ale hlavu otáčí i ostatní, páníčky nevyjímaje. Děsím se, aby mě neposlechli všichni na Dolině se venčící. Napočítal jsem jich v tu chvíli devět...z toho tři důchodkyně. A Bruno ? … dvěstětřicet, dvěstěpadesát, třista metrů, ještě jednou otáčí hlavu a … mizí v lese. Rychle toho nechávám, nechci rušit, a ostatně, co bych dělal z tolika psama, páníčkama a důchodkyněma, nechci ani si dělat ostudu.

Loudám se, dělaje jakoby nic, pomalu za psem, zkouším píšťalku „přeštelovat“, třeba opravdu umí pískat neslyšitelně. Ale kdepák, nejde to. „Štelováním“ dociluji akorát tónu nižšího či vyššího. Vybírám to tak na prostředek. Už jsem v tom lese. Jen tak si potichu, pro sebe, zapískám. Znovu, a zase. Asi popáté … aha, funguje to... i na mne, už jsem se to naučil, už poslouchám. Otáčím se a rychlým krokem, mina při tom i plánovanou hospůdku, mířím přímo zpět k domovu. Pes už čeká přede dveřmi. A já??? - od té doby jsem se již ani jedenkrát nezaběhl a manželka nosí píšťalku neustále při sobě.

PS

„A jak to, že jsem dnes tady?“ - se teď jistě ptáte. Před hodinou žena píšťalku ztratila.

září 15' Milan Brož