Projev ku 45.výročí maturitní zkoušky

Paní profesorko!

Holky a kluci!

Tak, děcka, jsem to skutečně já. Kdo mě nepoznal po pohledu, tak snad po hlase...jako já některé z vás. Když ani po hlase, buďme na sebe alespoň slušní, abychom si alespoń třeba i nějaké hezké odvezli...a možná během těch několika společných hodin nám i dojde něco dalšího, třeba kdo je ten či onen!

Ano ano, jsem to já, můžete si jít na mne i šáhnout. Abych se omluvil, že jsem tu několikráte nebyl...někdy to nejde, někdy z rozličných důvodů se nechce. Může být nemoc, tedy špatný fyzický stav, ...když jsme u toho stavu, může být špatný i ten momentálně mentální, nebo i finanční, vztahový, špatný stav našeho auta a tak. Mnohdy to souvisí. Už si ale nevzpomenu, jak to tenkrát u těch jednotlivých neučastí bylo. Důležité, že tu jsme teď. To je z několika příčin:

• že jsem byl pozván
• že jsem včas odešel do důchodu – předčasného, což značně vylepšilo můj momentální i momentálně mentální stav
• že se mi začaly sypat zuby, tedy dá-li se ještě o zubech hovořit, spíše - bych řekl - kořeny, těch mi ještě pár zbylo, a protože, jak známo, stavebnictví je na vzestupu, bude se stavět i v mých ústech, jako u nás v Sudetech, kde se také dnes opět staví na starých základech. A abych mohl stavět, protože stavění vždy něco stojí, a protože mi z mých plodných let zbylo spíše jen to má dáti, našel jsem si noční hlídací brigádu a na benzín jsem si vzal z těch peněz na zuby.
  

Tak, tím jsem zároveň odpověděl co dnes dělám. Dělám to pořád s jednou ženou, už celých třicet osm let, a jsem vždy k slzám dojat, když od mladých ...musím dodat se mi daří s nimi pěstovat čilý styk … tedy když od nich slyším: „Vy se máte, vy máte štěstí, vám to vyšlo!!!“ To se vždycky ptám „CO?-že mi to vyšlo?“, a na to oni nemají už žádnou řeč. Doma s ženou bojujeme dodnes, akorát že pro úbytek fyzických a jiných sil se jeden každý ze střetů omezí na dobu, než usneme. A protože se přes den moc nevidíme, žena usíná už při pouhém pohledu na televizní ovladač a já, jak jsem již zmínil, v noci hlídám, je předpoklad, že nám to ještě nějakou dobu vycházet bude!

Dále – v několika posledních desetiletích se nemůžu pořádně ohnout, používal jsem proto taktiky „si dřepnout“. Protože ale v posledních letech z dřepu již bez pomci nevstanu, upadne-li mi něco, nechám to tam ležet. A … světe div se!!! … nejen že mi to nechybí, ale za chvíli zapomenu, co to bylo. Pak, díky této nově nabyté dovednosti, tedy že si niíc nepamatuju, si nemohu stěžovat, jako někteří, na nudný život ve stáří. Denně zažívám mohá překvapení a nacházím nové a nové věci.

Kvůli zraku jsem musel vyměnit psa, bílého za černého, tak teď je to lepší. Akorát když píšu a udělám tam hrubku, tak už ji nikdy neopravím, protože ji nevidím, i kybych to stokrát po sobě četl. Tak už to nečtu a vibide mi tím spoustu času, třeba na další psaní. Na chyby mám Karla, když mu to dám, otevře to a aniž by to četl, aniž by se sezámil s obsahem, neomylně zatne prstem do textu se slovy: „Tady máš hrubku! … a tady ještě větší!!!“ Ale protože mě to začíná štvát, tak už mu to nedávám, a nevzal jsem ho ani s sebou. Za prvý ho neznáte, ani on vás, a za druhý, aby nám tu tou svou dokonalostí nekazil náladu.

Volný čas nemám, v ten ostatní většinou hlídáme. Někdy vnuky, vždycky psa a občas naše maminky. Jednu už jsme umístili, trvalo to přes dva roky, druhou … no..., a když vidíme, jaký je nával a jak je všude obsazeno, prostě … pro jistotu jsme si už taky dali přihlášku, aby mladí pak s námi neměli starost.

Co bych ještě dodal? Že mám sestru, sestřičku, připomínám. Možná si to ještě někteří pamatujete. Dodnes spolu pečeme...v dobrém i v dobřejším, v dobách dobrých i zlých. A vždycky jsme bývali, nebo je lépe napsat bývala?, ...dvojčata. A bylo nás čtyři. Matika mi trochu šla, počítejte se mnou: Já jsem z dvojčat, to je Dva, Ona je též z dvojčat, to je také Dva... a dohromady ...jo, je to Čtyři. Ale dnes už to neplatí. Když sestru někam uvedu, třeba do společnosti, nebo do ZOO, v posledních letech vždy slyším: „A to jsme nevěděli, že máte sestřičku o tolik mladší!!!“ Akorát přemýšlím, s kým jsem to tenkráte chodil do školy, že jsem díky němu tak , a na celý život, zlemplovatěl, protože jsem si nikdy nemusel zapisovat úkoly, co donést nebo odnést,... co?...kde?...jak?...a kdy rodiče do školy. Ale...má to dnes smysl vůbec po tom pátrat???

Protože si nic nepamatuju, nepamatuju si ani to, co jsem chtěl udělat, proto nic nedělám. A z toho všecho jsem došel k tomu, že:

• Problémy jsou neřešitelné
• Jsou-li neřešitelné, tedy je nemá cenu řešit
• Nemá-li cenu je řešit, neřešíme je
• Neřešíme-li je, nemáme co řešit.
• Nemáme li co řešit, jsme bez problémů.

Hezký večer.

PS. „A protože jsem člověk přející, mám radost, jak tu všichni pěkně vypadáte. Všichni líp“ – řekl bych – „nežli já“.

Říjen 2015 Milan Brož