...a tep mám šedesát čtyři

Blues d'un veilleur

/nočního hlídače/

Žlutá tma

nedovolí vidět.

Těch pár světel

větrným deštěm

tvoří velký tmavý žlutý

neproniknutelný chuchvalec.

Ve skleníku,

kterému se plechová

kukaň strážnice

tak podobá,

je teplo,

ale skrz tu žlutou tmu

zrakem nelze

proniknout nikam.

Poryvy větru

a velké kapky

coby spršky deště,

tu zleva

tu zprava

či zepředu,

naráží střídavě

na prosklení

ze všech stran.

Jaký to rozdíl

oproti parnému slunci léta,

kdy se strážná plechovka

mění ve vyhřátou troubu

té nejvyšší kvality.

Teď je ale podzim

a promáčený vítr honí

po promáčeném rozlehlém nádrvoří

promáčené listí.

Čert ví

kde se vzalo,

široko daleko

ni stromu,

stromku.

Červeně svítící závoru

v tom žlutočerném chuchvalci tmy

lze než vidět,

spíše tušit.

Je ještě sobota?

Nebo už neděle?

Ale není to v tuto chvíli

úplně jedno?

Ten pohyb co je třeba,

jen oči aby přejeli po zdi s hodinami

či ruka s náramkovými se lehce pohnula,

je v tuto chvíli zbytečný.

Příliš neúměrná námaha

ke kýženému výsledku.

Čas se vlastně zastavil a...

bez času nemůže být pohybu,

který ke svému vyjádření potřebuje

k prostoru

právě i ten čas,

neboť v čase probíhá.

A ten se,

alespoň tu,

v té plechovce hranaté prosklené,

zastavil.

A s ním i pohyb.

Dva světy,

ten vnitřní,

ten vnější.

Teď a tady,

teď a tam.

Prásk,

další sprška větrem vmetená

tentokráte na čelní sklo.

„Jsem, který jsem“

řekl Bůh.

Zdá se v tuto chvíli

tomu rozumět.

Čas tady uvnitř stojí,

tady uvnitř

tady ve mně,

ani ten pohyb očí,

ani ten pohyb ruky

nelze vykonat,

protože čas stojí,

stojí,

tedy není,

protože stojící čas

neexistuje.

Čas je

jen když běží,

když ne,

není.

Nejsem ani já

v tyto chvíle,

býti přece můžeme

jen v čase,

a není-li ten,

není ani bytí.

Jak jsem to kdysi četl

o těch domorodcích,

nemají-li co

ku konání,

schoulí se

jakby do sebe

a přestávají existovat.

Nejsou,

ani tep jim

nelze nahmatat.

Jako s domorodcem

v plechové strážnici,

děje se se mnou

asi něco podobného.

Zkontrolovat tep

to chce,

ale když nejsem

schopen pochybu,

vůbec nejsem,

protože přeci stojí čas,

kterým je bytí podmíněno.

Jak to tedy je?

Tú...túúúúúúúú!

Aha, takhle...

před závorou

stojí první kamion,

tak to je

něco kolem půl druhé,

a ručičky hodin,

opět poháněny časem,

se rozcházejí

a mokrá závora

padá dolu

za mokrým kamionem

a rozlehlým mokrým nádvořím

se spolu s mokrým větrem

prohání mokré listí

a všechno zas běží

navyklým způsobem

...a tep

mám šedesát čtyři.