Eurocentrum pod rampou

Někdy se dějí takové věci, že tomu normální člověk těžko porozumí. Je to, jako by se člověk levou rukou drbal za pravým uchem, prostě úplně naruby.

O čem je řeč? Právě o tom svrchu napsaném.

„Hele, jedu do Jablonce, mám tam schůzku, nevím ale kde to je. To máte nějakou novou restauraci...“ - mi volá známý a sáhodlouze vysvětluje.

„O čem to mluvíš?...“ - už to jeho povídání nemůžu vydržet, „...znám tady všechny hospody, většinu jsem kdysi i zásoboval, nebo i vybavoval vším potřebným, i kuchyním „hacap“ sestavoval. Tak o co ti jde?“
On je hrozně ukecanej, všechno vždycky zdlouhavě, než se dobéře jádra pudla. Ale konečně je to venku. Restaurace „Pod rampou“ se ta destinace, kterou hledá, jmenuje. Nic snazšího. Kde je „Rampa“, to každý ví. Na Výstavišti přece, to každý ví. Tedy dnes, po novém, je to v areálu „Eurocentra“. Před lety provedená rekonstrukce se docela povedla, klub to je, restaurace a malý sál, mockrát jsem to navštívil. Tam i tam. „No a když se to jmenuje Pod rampou, tak je to zřejmě dole, od kina Junior se tam jde... jako z prostoru amfiteátru...“ - nahlas přemýšlí a zároveň informuju známýho a vysvětluji mu to. „...jsou tam dole vesměs nevyužité prostory, tak tam zřejmě „vymysleli“ novou restauraci, no proč né, i když … vedle je restaurace Eurocentra, tak se to může hádat!“

Poděkoval, a tím to pro mne skončilo.

Neskončilo. O dva dny později, sotva zvednu telefon, respektive ťuknu na mobilu na zelenou, jsem zaplaven přívalem slov, ano, tušíte správně, toho známého, co jsem mu radil o restauraci „Pod rampou“ a co neumí mluvit jednoduše. No to byla záplava, a že to tam není, a že to nemohl najít, a že si připadal jako blbec, a že se tam z města dvakrát vracel a že... a že... a že... a že až po třetí to našel, ale jen díky kolegům, kteří ho z okna viděli pobíhat v amfiteátru a zavolali.
„A ono to bylo tam!!!“ - mi nakonec zdůraznil.
„Kdeee tam?“
„V Eurocentru!“ - na mě vítězným hlasem. „Jo, v restauraci Eurocentra je ta hospoda Pod rampou!“ - a asi tuše, jak překvapením lapu po vzduchu a hledám slova odpovědi, ještě škodolibě dodal „To čumíš, ty vole, co!“To čumím, dodnes. Při první příležitosti jsem se tam šel podívat. Vejrám na vchodové dveře do restaurace Eurocentra, vejrám...no, fakt jak kdyby mi uletěly včely. Na dveřích cedule „Restaurace Pod rampou“. Hlava mi to nebere a „připadám si jako debil“. Na „fejsbůku“ existuje taková skupina, stejného jména, tedy „Připadám si jako debil“. Tohle jak kdyby byl příspěvek právě do ní.

To mi připadá, jako když na přejezdu u zastávky do Jinolic byla hospoda, co se jmenovala „Na zastávce“, nebo „Na přejezdu“, už si nepamatuju, ale tak nějak logicky. A leta prosperovala. Pak přišli „ti chytřejší“ a jednou se to jmenovalo „U Křemílka“, jindy „U Vochomůrky“, já už nevím jak všelijak, ale nikdy to už neprosperovalo, nemělo to logiku, ten název s místem, nemohlo to jít. Lidi to nepřijali. Teď tam je sklad koberců. To bych samozřejmě té staronové restauraci „Pod rampou“ nepřál, ani tomu Eurocentru, aby tam byl sklad koberců, ale bojím se toho.

Věci mají mít, myslím si, nějakou vnitřní logiku, aby je lidé vzali. Nevím, jak k tomu došlo, už ani to zásobování nedělám, tak mi to může být jedno. Jen si říkám, že to je fakt jako to „drbání se levou rukou za pravým uchem“ a přijde mi, že to nejsem já, kdo by si měl v tomto případě připadat jako ….., no, však víte.

mw

„Proč se tu kácej ty stromy?“

Je to takový malý trojúhelník plný stromů, vede tudy potůček, co stéká z Doliny, potrubím překoná (spíše by se hodilo „podkoná) ulici Liliovou a teče dolu až k ulici 5.května, kde se vlévá do Nisy. Tam nahoře kdysi byl lehce přehrazen a tehdejší pán sousedního pozemku tam umístil „vodní trkač“. Pro neznalé, to je takové zařízení, čistě mechanické, které dokáže načerpat vodu zcela zadarmo do vaší nádrže. Souběžně s potůčkem vede dolu takova silnička asfaltová, jenom k tomu dřevěnému domu. Myslím, že adresou to tu ještě je ulice Antala Staška. 

Právě sestupuji s Doliny, byl jsem až nahořem na pramenech. Přecházím Liliovou a najednou vidím tu spoušť.

„Pane,...“ oslovím nejbližšího káceče s motorovou pilou „... proč se tu kácej ty stromy?“

Motrová pila pokrčí rameny.
„Pane, proč se tu kácej ty stromy?“ - pokusem číslo dvě opakuji otázku.
„To já nevím. Zeptejte se jeho!“ - a rozmluvená pila ukazuje bradou na oranžovou vestu.

„Proč se tu kácej ty stromy...“ - obracím se na „oranžovou vestu“ a ještě dodám „...pane?“

Jen pokrčení ramen mi je odpovědí. Až na třetí pokus se rozmluví i oranžová vesta, ale na slovo je skoupá: „To město...“. Víc jsem z ní nedostal, byť vysvětluji, že se neptám, kdo to povolil, ale proč se tu kácí a cože se to tu bude konat?
Odpověď už znáte: „To město...“

Tak jsem se za chvíli vrátil s fotoaparátem a fotografiemi dosvědčuji tu spoušť. Zajímavé je, když mne po chvíli, co fotím, zaregistrovala oranžová vesta: „Pane, pane,...tady mám to povolení!“ a jala se mi nabízet to povolení k nahlédnutí. Ale to už jsem odcházel a „Vidět povolení, o to nestojím. To mi je jasný, že byste to bez povolení nedělal. Já chtěl vědět proč?... a to je rozdíl, víte! A na to město, jak jste mi radil, se zeptat půjdu, tomu věřte!“

Tak mi jdou myšlenky, jak se vracím domů, proč se to tu kácí, komu to vadí, těch pár vzrostlých stromů. Tam přeci nemůže nic stát, takovej štráfek země a ten potůček a hned silnička. Říká se, že Jablonec je nejzelenější město takovéto velikosti. Tak proto se asi může kácet... aha, a za pár let bude po... Anebo, úvaha jiná. Koupím si pozemek vedle vzrostlého lesa nebo skupiny stromů. Ty stíní, vím, ale mě to v tuto chvíli nevadí, já přeci miluji přírodu. Za pár let ale...pánečku, pěkně si podám žádost o povolení vykácení a zdůvodnění? ...no přece stín, vlhkost, hniloba, plíseň, zdraví!!!...také listí mi padá, a tak. Ale vždyť přece ...mě jde hlavou... o tom věděl dopředu, tak proč to kupoval? Nebo... že by... aha!!! Kalkul, jasně, nebo, a to je ještě horší, domluva jakási, s kýmsi, kdo to povolení může zajistit, může pomoci mi.

No, tak mi to jde hlavou. Bylo by zajímavé, kdo mocnej, nebo spíš ne-mocnej … á propos, nezdá se vám také, že většina „mocných“ jsou s té své moci až „nemocní“... tak se ptám, kdo z těch „mocných nemocných“ si to povolení zařídil.

Půjdu se zeptat na to město, a dám vědět, celou odpověď. Jité je však jen to, že ty stromy tam včera ještě stály a dnes už nestojí.

Poslední dvě fotky, s ještě vzrostlými stromy, jsou přejaty z EARTHu.

mw

Podpora a Unterstützung

Válka znamenala už vždycky v dějinách lidstva bídu a utrpení pro mnoho nevinných obyvatel včetně těch nejmenších. V dnešní době můžeme také sledovat online zpravodajství z postižených oblastí, díky utečencům a jejich vyprávění jí můžeme být velice blízko. Mnoho lidí se snaží pomáhat, bere si válečné sirotky do rodin za své, posílá humanitární pomoc, někteří jedinci se vydávají jako dobrovolníci přímo na místa, kde je nebezpečno, aby tam léčili a zachraňovali zraněné.  Díky pašeráckým bandám, které vydělávají na lidském neštěstí a rozšiřují zkazky o tom, jak se v Evropě o všechny postarají, jak lidé dostanou dům, auto, peníze, čelíme nebývalému přílivu obyvatel tzv. arabského etnika. Nejvíce je touto uprchlickou vlnou postiženo asi Německo, kde se odhadem pohybují circa dva miliony žadatelů o azyl. Ne všichni to berou s humorem, s jakým se tam vyprávějí vtipy.
Například:
"Afričan právě požádal o azyl a jde radostně norimberskou ulicí. První osobu, kterou potká, osloví a řekne: Děkuji vám milý Němče, že jste mě přijal do své země, poskytl mi podporu, ubytování a zdravotní pojištění. Osoba ale odpoví: Mýlíte se, já jsem Albánec. Afričan jde dál a osloví další osobu: Děkuji vám, že máte takovou pěknou zemi tady v Německu. Osoba odpoví: Nejsem Němec, jsem Rumun. Afričan osloví další osobu, kterou potká, podá jí ruku a třese jí: Děkuji vám za vaše krásné Německo. Osoba zvedne ruce a říká: Já jsem Egypťan, žádný Němec! Afričan vidí sympatickou starší dámu a zeptá se: Jste Němka? Žena odpovídá: Ne, jsem Turkyně. Afričan se nechápavě táže: Kdepak jsou všichni ti Němci? Turkyně se podívá na hodinky a řekne: Pravděpodobně v práci."
Anebo:
"Přijde uprchlík do Německa a potká vílu: Splním ti tři přání. První přání: Chtěl bych dům. Před uprchlíkem stojí dům. Druhé přání: Chtěl bych auto. Před domem stojí auto. Třetí přání: Chtěl bych být pravý Němec. Šup, dům je pryč, auto je pryč. Zděšen se ptá: Kde je můj dům a moje auto? Víla odpoví: Jsi teď už Němec, a proto si musíš na všechno vydělat prací."
Jo jo, s humorem jde všechno líp, říká se. Tak na viděnou s integrovanými cizinci, oblíbenou výletní destinací jsou pro ně totiž česká města - Liberec, Praha (a už mají v plánu zavítat i do našeho Jablonce). Třeba najdeme společně nějakou pokrokovou myšlenku, jak v této palčivé záležitosti pomoci. Pomoc a podpora může mít totiž mnoho forem. I třeba vztyčené autobusy v centru Drážďan jako projev solidarity. Autobusy (samozřejmě ale jiné) byly původně vztyčeny v syrském Aleppu jako barikáda, aby zabránily palbě na civilisty. V saské metropoli stojí symbolicky právě před kostelem, který byl ve druhé světové válce vybombardován a jehož trosky (jako pomník) připomínaly čtyřicet let hrůzy války. S novou výstavbou se začalo teprve koncem devadesátých let minulého století. A tak jako vstal z mrtvých i tento kostel, vstane z mrtvých i Aleppo. Hlásá letáček na spodku jednoho z autobusů.

(jo)

Jakpak asi o autobusech smýšlí Martin Luther (stoje mezi kostelem a vozidly)...

Drážďany vstaly z mrtvých, vstane i Aleppo.