„Kavárna!“ – se myšlenka mihne
hlavou, a kroky už ho samy vedou, už vstupuje, usedá, …a už,
vítaje ho, tu je s obsluhou ten známý, však ptát se nemusí.
Vidí ty chmury, co malířova tvář prozrazuje. Raději prozatím
nechá mistra na pokoji tomu svému a jen utrousí „To je mlžno,
co!“
Mistr usrkne kafíčka, jen tak olízne štamprdli rumu a
začne se hrabat v telefonu. Je to taková práce…aparát je
starý, co chvíli vypadává a musí ho znovu startovat. Očas něco
zapíše do notýsku, ale jde to pomalu, aparát vypadává znovu a
znovu.
„Jde to mizerně co?!“ – odváží se přiblížit
číšník vida, že vrásku starosti na tváři střídá výraz
úsilí a pracovitosti.
„A no jo… znáš to, furt vypadává…?
„…coto?...“
„ … už
šetřím na novej, už po několikátý!“
„ cooo? “ –
znovu jen výraz číšníka mu je otázkou.
„Dycky jsem to zas
utratil…“ – je malíř strohou odpovědí, a
ještě se utrhne
„… no u tebe tady taky!!!“ – a svým výrazem
dává vědět,
že dnes o další diškus nestojí.
„Nazdar nazdar!!!“ –
hlaholí kamarád, kterého si byl ani, zabrán v práci, malíř
nevšimnul. „To je čas!... co? …teda chci říct nečas!“ –
pokračuje „…a je je je jej!“ – když vidí zachmuřeného
malíře, jenž jen tak beze slova, aby vzal místo, kyne; a když
usedá, neudrží se a utrousí „Koukám, tady taky!…nějak
mlžno!“
„Jó, tady taky!“ – se malíř ušklíbne a
nevěnuje mu ani pohled. „Tady hledám…“ – a takovým gestem
poukáže na mobil „…kdo by mohl znát nějakýho
právníka.“
„Obvyklou soupravičku?!“ – už je tu číšník,
a nežli se přišedší zmůže na odpověď, klade na stůl
stříbrný tácek, káva, voda a rum. Velký, malého ti dva
neznají…jak na Slovensku, dalo by se říct.
Ticho. Sedí a
ticho. „Mlžnej den“ – myslí si kamarád, ale být tím, kdo
to ticho protrhne, nechce. Teď malíř volá, vytáčí číslo a
odchází… no aby hovoru slyšet nebylo… asi. Ale to nic, jsou
dávní přátelé „každý máme právo na pošetilosti“ si
kamarád pomyslí. Dopije rum, kafíčka ještě na dně a chystá
se, že půjde, jen co se malíř navrátí, aby se rozloučil. Ale,
znáte to, všechno je jinak. Číšník klade na stůl novou
„soupravičku“ a na udivený pohled: „To mistr…, máte ještě
chvilku počkat!“ - a bez dalšího vysvětlení odchází
„Člověče!!!...“
– když se byl malíř vrátil ke stolku „…přijde! …fakt
nevím, co dělat?“ – a na kamarádův tázavý pohled
popkračuje: „No, jak chodím nakupovat, do toho speciálu … víš,
né … na náměstí…“ – a malíř se jme vysvětlovat. A že
jde o ten krám na náměstí na rohu, papírnictví v patře, takový
polospeciál, mnoho věcí pro výtvarníky tam mají. To kamarád
všechno ví, a také, že pro plátno, takhle šrekou
napříč náměstím do látek,
ale ty potřeby ostatní, tady sem. A mají tam i díly na rámy, ty
lišty „Jak chceš dlouhý…! – vysvětluje „…pak si to doma
sesadíš, a je!“. Ale pro ty lišty že se musí nahoru, do
skladu. „Dycky tam šéfová se mou pošle nějakou hu holku, co
tam dělaj.“ – ještě malíř upřesní.
To všechno
kamarád zná. A když malíř domluví, je mu otázkou „Kdo?“
„Cooo
kdo?“
„…přijde, kdo přjde…s‘říkal, né?!
„Ále
… právník…za chvíli je tu. A byl bych rád, kdybys zůstal,
jen poslouchal…“- a připojí skromné „…prosím.“
„Pane
doktore, dobrý den, tady…židlička! … to je můj kamarád, rád
bych…nevadilo-li by Vám…“ – no a tak, jak to bývá, ta
první slova při představování… a už to mají za sebou.
„Tak
přejděme k věci!“ – pobídne, již při kávě, malíře
advokát a vzápětí vyslechne logistiku
malířova materiálového zásobování.
„A co z toho?“
– zatím advokát nechápe dlouhé a podrobné vysvětlování
mistrových nákupů, včetně těch dívčích doprovodů nahoru do
skladu rámových lišt. Ale to už tu je malíř s konečným
vysvětlením toho problému, s tou zapeklitostí, kvůli které
ho byl povolal k dnešní konzultaci
„No jo... musím se připravit... víte, co mi
řekla šéfová, když jsem platil?“
„…ne?...“ – neví
advokát.
„A
víte, mistře, co je nového? To budete koukat… dvě děvčata
nás opustí… z těch tří, co s váma chodila nahoru…“
– a,
prý s povytaženým obočím a zvláštním důrazem v hlase,
ještě dodala
„ …jo jo, obě budou chovat!“
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor