Od jizerskohorského ticha k duchovnímu klidu

Mému kraji…
…tak se jmenoval komponovaný pořad, který v rámci cyklu Rodáci uvedlo v pátek 13. března 2015 Městské divadlo v Jablonci nad Nisou.

Oč šlo?

Každoročně v cyklu Rodáci představuje divadlo umělce spjaté s městem Jablonec nad Nisou, s jeho okolím, Jizerskými horami. A protože v těchto dnech známý jablonecký malíř Václav Kocum slaví své životní jubileum, nemohla, samozřejmě, při této příležitosti chybět ani jeho prezentace, když se byl představil ve všech prostorách divadla svojí výstavou Od jizerskohorského ticha k duchovnímu klidu, kde na průřezu děl celoživotní tvorby dokumentoval svůj umělecký vývoj, který dobře charakterizován je samotným názvem výstavy. Obrazy pak tento vývoj jen potvrzují, když ke zhlédnutí jsou jeho díla raná i pozdější, kdy malíř hledá svoji inspiraci v tichu hor, zachycuje konkrétní místa, detaily krajiny, kámen…, ale i obrazy duchovní, například Kazatel či Duše Jizerských hor, která se naprosto vymykají rámci jeho tehdejší tvorby.
V prvním patře pak umístěna jsou díla současná, která jen stvrzují druhou část názvu výstavy, kdy malířova osobnost dozrává až k hledání vnitřního klidu, rovnováhy, smíření. Obrazy jsou subtilnější, ne snad rozměrností, ale pro povrchního diváka svým uměleckým projevem, kdy inspirací malířovi jsou vnitřní stavy jeho vlastní duše, pochyby, poznání, …, ale i svým provedením, kdy opouští těžké materiály, jako je překližka, dřevotříska, deska, doplněná začasté i konkrétním artefaktem malovaného místa. Malíř se přiklání k plátnu a k abstraktnímu vyjadřování, které mu k tomu dává nekonečně prostoru. Kdo však Václava Kocuma sleduje delší dobu, ví, že jeho přerod není žádným překvapením. Na jeho umělecké cestě k „abstrakci“ ho na několik let pozdrží znovuobjevený německý spisovatel Gustav Leutelt, jehož Knihu o lese nechává přeložit, a s nímž se umělecky i názorem na zdejší kraj ztotožňuje. Symbióze s tímto předválečným spisovatelem Václav Kocum věnuje několik let svého uměleckého života, milníky na tomto úseku cesty pak je řada výstav Leuteltovi a jejich Jizerským horám věnovaná.
¨
Je jen škoda, že z prostorových důvodů nemohly býti ukázány obrazy jazzové, množství obrazů, které ještě v „předleuteltovském“ období vznikaly během krátké doby asi dvou let, kdy inspirací malířovi byla jazzová hudba a prožitek z ní. Právě tato tvorba, a krom děl rozměrných i několik desítek drobností zvaných Jazzinky, je spojnicí mezi malířovou tvorbou jizerskohorskou a současným vyjádřením abstraktním.

Vernisáží výstavě byl právě shora zmíněný asi hodinový komponovaný pořad poezie, slova a hudby, jenž jsem autorsky, scénicky i režijně pro tuto příležitost pro svého letitého přítele velice rád připravil, a kde jsem chtěl vyjádřit naši spjatost s tímto krajem, lásku k „našim Jizerkám“, které Václav tak rád kreslil, k městu, k lidem. Kdo mi byli pomocí, ať organizačně, či i svým vlastním vystoupením … Lucie Slaninová, Irena Kaufmanová, Luboš Blafka, Petr Bohatý, i kluci osvětlovač a zvukař, všichni svým entuziasmem pomohli ke zdárnému dílu, které sledovalo na dvě stě … a jak nám pak při závěrečném rautu sdělili, spokojených diváků.

Takže … Díky Všem … a Václave, k Tvým šedesátinám dostatek zdraví, stálou inspiraci jak uměleckou, tak životní, a ještě plno hezkých dnů …

… Ti za všechny přeje Milan Brož

Fotodokumentace zachycuje průřez večerem,
hledejte na webových albech Picaso: zde