Balon

Balon

Tak už jsou konečně všichni tři spolu. František, Bruno i Sofinka. Branky v plotě zůstávají otevřeny, aby se mohli navštěvovat a přecházet a přebíhat – to hlavně Bruno, od jedněch k druhejm zcela volně. Sofinka a František jsou z jedné chaloupky, Bruno z té druhé. Sofinka s Brunem se znají již několik měsíců, jen se čekalo na Františka, až k Sofince s dědou a babičkou dojede, aby ho mohla s Brunem seznámit. A tak už jsou spolu, František se s Brunem seznámili, skamarádili. Sofinka tomu šéfuje, bodejť, vždyť je nejstarší a už vyšla ze čtvrté třídy, a abyste věděli, se samejma, a také hraje na flétnu třeba 'Rozvíjej se poupátko' , nebou 'Helou Dally' a taky umí hvězdu. A jo, a to jsem zapomněl, Bruno je výborný plavec a také skokan, představte si, že vyskočil z balkonu a nic se mu nestalo, a taky umí přeskočit plot, a taky hrát s velikým balonem fotbal nebo ragby, nebo tak...někdy do něj taky kouše, no nedivte se, je mu sice už devět... teda ne roků, ale měsíců, a je to bílý chlupatý pejsek. Frantiček, to už je kluk jako buk, už má pět , a když děda Libor řekl sousedovi Milanovi, aby si ho potěžkal, tak ten ho skoro nezvedl ze země, pánečku, musel vydat všechny síly, jak je František na těch pět roků už těžkej. A všechno to vypadá moc dobře, hrajou si, běhají od jedněch k druhejm, trochu angreštu sezobnou...to ale Bruno né, smích a štěkot, je opravdu veselo... také s balonem si jdou hrát, jsou tam dva, menší červený a větší bílý, který si asi vyberou?

Taková to mohla být pěkná hra, tak pěkná, … jen kdyby … ach jo, jen kdyby se nestalo to, co se stalo!

Zrovna ti tři běží z Brunova na Sofinčino. Od angreštu, nebo z houpačky, nebo tak nějak. Smích a hafání bylo velké, až hluboko do vedlejšího sadu a strání až dolu do vsi se to neslo, taková to byla trojka. Vedle u stolu sedí děda s babičkou a sousedi, Brunovi páníčci, u piva. A pivo Bernard, děda Libor ho zrovna dovezl přímo z Humpolce, jim panečku šmakuje. Mají, dospěláci, zrovna nějakou diskusi. Sofinčin tatínek, co je zároveň Františkův strejda, právě odjel do Jičína k autobusu pro maminku, která přijede z Prahy a která je současně Františkovou tetou. Já vím, je to složité, ale děda s babičkou, co Františka dovezli, ty jsou stejní jak pro Sofinku, tak pro Františka. A Františkovi rodiče, tatínek i s maminkou, mají přijet až později. Tak teď už se v tom snad vyznáte, že?!

No...ale jak to bylo dál, a co se vlastně tak hrozného stalo? Stalo, stalo, jen pěkně popořádku. Děda zrovna říká sousedovi: „No jen si ho potěžkejte, toho kluka, ať vidíte, co to je za váhu, jo panečku, jak je těžkej!“

„Já ho snad ani nemůžu zvednout!...“ - to si zrovna stýská soused, když se snaží Františka potěžkat, a hned pokračuje „...pětiletej kluk, a...safra, už tak těžkej!“ A najednou se ozve hromadné „Hurá!!!“ - to když se mu konečně podaří Františka zvednout až nahoru. No to bylo slávy, a dospělí si na to hned připíjí tím dobrým pivem a ta veselá trojka zas běží dál.

Jak to ti tři vzali za roh, tam zrovinka leží ty míče. Ten větší bílý tak trošku vpravo a ten menší červený malinko vlevo. Ten si František dovezl z domova, respektive od babičky a dědy. Tam ho měl schovaný, protože doma u maminky a tatínka mají taky pejska, to je darebák, panečku. No a aby mu ho neprokousl, tak ho měl raději u prarodičů, ale na chalupu, to si ho vzal. Sofinka to všechno asi ví, a tak volá: „Ten červenej schováme, ten musíme schovat...budeme si hrát s tím bílým!“

Teď tam tak ty míče leží v trávě a čekají, a ti tři se k nim již ženou. Bruno, samozřejmě, jako první, vždyť jako každý pejsek má čtyři nohy, a to se ví, čtyři nohy jsou rychlejší, než jen dvě, to dá rozum. A Sofinka znovu: „Ten červenej musíme schovat!“ … ale pozdě, už je pozdě! Bruno jako první v čele, Sofinka ani František mu nestačí, a on rovnou k tomu červenému. A je to tady „BUM!!!“ - Bruno ho prokousl a když se ozvala ta rána jako z děla, div že chalupa z toho nespadne, zato soused se židle ano, jak se lekl. Lekl se i Bruno a utekl za dům. Lekli se všichni, možná i kombajnér, co zrovna na blízkém poli sklízel pšenici, vynechal vynechal řádek. Lekli se i ptáci ve stromech a uletěli. No to vám je podívaná, Sofinka ztratila řeč, soused se válí pod stolem jako nějaký opilec, dědovi a babičce zalehlo, sousedka jak sebou trhla, tak se pocintala, ptáci uletěli, Bruno utekl a … a to všechno nebylo nic proti tomu, jak spustil František.

No hotové neštěstí, to víte, oblíbený balon, a teď tohle. Nic nepomohlo, ani utěšování, ani to, že soused, co se už zvedl, znovu Františka potěžkával jak je těžký, ani že se koupí balon nový, nic. Františkovo neštěstí je převeliké a nepomáhá ani to, že zrovna přijíždějí Sofinčiny rodiče, to tatínek přiváží maminku. Nikdo neví, co udělat, jak Františka utišit, sousedka přináší balon náhradní, ale nic není platno, že je také červený, jako ten prokousnutý.

„Ať jde pryč!“ - zlobí se František na Bruna, který mezitím přiběhl a motá se mu provinile pod nohama. „Ať jde pryč! - opakuje. „Já chci být sám! ...nechte mě, běžte pryč!“ Františkovo neštěstí je převeliké, všichni by mu rádi pomohli, ale jak, to neví nikdo.

Utekla nějaká chvíle a hele... hele! František už si zase hraje, nejen se Sofinkou, ale i s Brunem, už to svoje neštěstí překonal, už je za tím, už je zase veselo. A druhý den dostává nový, ale úplně stejný míč, jak byl ten prokousnutý, a už je to v pořádku. A já se vůbec nedivím, takovej kuk, vždyť už mu je pět, a jak je těžkej, takový kluk už přeci něco překonat dokáže!