Mohamed to u nás neměl lehké, začal se i modlit

Tak mě napadlo, že bych dnes, kdy je téma Muslimové v Evropě docela aktuální, mohla dát k dobru svou zkušenost s tímto etnikem. Před několika lety, když byly děti ještě malé a já měla problém o prázdninách, kdo mi je pohlídá, jsem přitakala nabídce jednoho studenta z Egypta, který chtěl poznat život české rodiny a žít u ní přes prázdniny. No neměl o prázdninách kam mít, kolej mu zavřeli, tak jsem si řekla, že by to mohlo být dobré, on mi pohlídá děti a já mu ukážu, jak žije česká rodina. Vše se vyřizovalo přes internet, pouze podle fotek. Jeden víkend přijel jen tak na omrk, ale když už jsem ho viděla na jabloneckém autobusovém nádraží, jak vystupuje z toho autobusu, podívala se do jeho hnědých, na můj vkus docela divokých očí, tak jsem si spílala, co mě to jen napadlo. Uvědomila jsem si, že je z naprosto jiné kultury, že je to vlastně muslim a  že to rozhodně nebude jednoduché. Pak jsem zaháněla myšlenky typu: Co když má v tašce granáty, nebo zbraně, co když je to terorista! Byla jsem ve střehu a neustále si opakovala, že snad nejsem normální, že vystavuju děti takovému nebezpečí, že teď budu muset v noci hlídat, jestli někam nepůjde nastražit výbušninu.... Ale mé obavy byly vskutku liché. Byl to milý hoch, spíše tedy již muž, trochu divný, no na mě působil tak nějak jako divoce, nebo jak to napsat, prostě tak, že jsem se ho trochu bála, ale to dělá ta jiná rasa, jiná kultura. Učila jsem ho česky, on se snažil mě za to učit arabsky... Diskutovali jsme o všem možném, česky, anglicky, jak se dalo, celkem jsme se spřátelili. Říkal, že by ze mě byla dobrá muslimka... To jsem se smála a hned se ohrazovala. Zajímalo mě, jak je to s tím jejich mnohoženstvím. Snažila jsem se mu vysvětlit, že kdybych já měla víc mužů, tak by to třeba jednomu bylo líto, kdybych zrovna byla s tím druhým, nebo dokonce třetím... A že kdybych toho jednoho měla ráda, tak přece nemohu jít s tím druhým, neřku-li třetím či čtvrtým, a tomu prvnímu tak způsobit smutek. Ale na to on vůbec nereagoval, asi tuto od ženy troufalost vůbec takhle myslet, že by mohla mít taky čtyři muže najednou, nechápal. Snažil se mi vysvětlit, že na mnohoženství není vůbec nic špatného, že oni mohou mít "jen" čtyři ženy, a to jen v tom případě, že třeba ta první onemocní a nemůže se starat o rodinu, nebo je neplodná a nemůže mít děti. Pak si muž musí obstarat jako v zájmu rodiny náhradu. Ale to neznamená, že se o tu první nemocnou, nebo neplodnou, nebo případně další nemocné, nebo jinak pro rozvoj rodiny neschopné, dál nestará. Dokonce vyjmenovával, co všechno pro ni (ně) ten muž dělá a jak je dále dobře zabezpečuje. A tak jsem se nepřela, to nemělo význam.

Pak jsem mu po čase vyprávěla, jak jsem se na začátku bála, jestli to není nějaký terorista a on říkal, že on patří mezi ty mírumilovné muslimy, že tamti jsou radikálové. Ale když už jsme byli u té politiky, tak mi také řekl, jak je to v Egyptě špatné, a že se tam něco stane, protože jsou lidé nespokojení, a že by jim měla Amerika pomoct, a ne k tomu mlčet. A že Amerika to všechno ví, ale nechce nic udělat. Já tomu moc nerozuměla, ale on to myslel nesmírně vážně. Vzal mě do Prahy na schůzku s dalším Mohamedem, ten student se totiž jmenoval Mohamed, a jeho kamarád, další student, se jmenoval také Mohamed (je to v Egyptě prý velice časté jméno; když se prý jde v Káhiře po ulici a někdo zavolá: "Mohamede!" - arabsky to zní nějak jako "machmad" nebo "mochmed", tak se devět z třinácti mužů otočí, protože skoro každý se tam jmenuje Mohamed), že mi něco řeknou. Já na ně zírala, co to po mě chtějí, a co si  jako myslí, že když dělám v regionálním tisku, že budu psát něco o vnitřních nepokojích v Egyptě? Ale oni vypadali, jako bych byla jejich poslední naděje. Já jim opakovala, že se musí obrátit na jiné novináře, ne na mě, že já do Egypta rozhodně nepoletím a této záležitosti že vůbec nerozumím. No ale stejně mi to tehdy nedalo a trochu jsem si o tom zjišťovala, a navzdory tomu, že to každý smetl ze stolu jako hloupost, že se tam nic neděje, že je to všechno v pohodě, že je to OK,  a že není třeba se nebo někoho znepokojovat, tak za několik let to tam, jak nyní již víme, propuklo. Oni ti Mohamedi moc dobře věděli, o čem mluvili.

Ale vraťme se zpět do naší české rodiny s egyptským studentem. Děti z něho tedy rozhodně nadšené nebyly, spíš naopak. Dělaly si z něho legraci, smály se mu, když mluvil česky. Tak ono je to legrační, když cizinec mluví česky nečesky, ale já ho oceňovala, protože podle mě mluvil obstojně a naučit se takovou češtinu, to už je výkon. Stále si psal nové výrazy, slova, používal anglicko-český slovník, pořád se na něco ptal. Abych pravdu řekla, možná jsem s ním měla ještě více starostí, než kdyby byly nakonec děti doma samy. Je fakt, že posekal také zahradu, zlikvidoval větvě a další odpad, a že pracoval velice rychle. Co já posekám za osm hodin, on měl za dvě hodiny. Lítal po zahradě jako ďas. Sousedé si mysleli, že snad máme na práci nějakého cikána, ale on to byl Egypťan! Část příbuzných se nade mnou pohoršovala, jedinci se mnou dokonce ani nemluvili, že jsem se jako zbláznila a vzala k dětem, k holkám, takového tmavého chlapa. Někteří se snad i domnívali, že spolu jako něco máme... Ach ti příbuzní. A já přitom už přemýšlela, jak mu pobyt u nás zkrátit. "Burůvky" (borůvky prostě nevyslovil) v lese byly již všechny otrhány, děti už chtěly, aby odjel. A já taky. (Abyste rozuměli, ráno, než jsem jela do práce, tak jsem je zaúkolovala, čemu se mohou věnovat, a často to bylo tak, že měli jít na borůvky a natrhat tolik a tolik. Nikdy jsme neměli víc borůvkové marmelády jako ten rok, nikdy jsem častěji nepekla borůvkové koláče...) Ale teď k tomu asi největšímu problému. Víte, oni totiž tihleti Jižané nepoužívají toaletní papír, ale bidet. Jenže bidet my nemáme, a tak to byl trochu problém. Musela jsem neustále mýt koupelnu a toaletu, protože jsme se prostě po něm štítily... Co já mu navykládala o výhodách toaletního papíru, dokonce jsem se na něho i rozhorlila, že je prostě v Evropě, a tady že se používá toaletní papír! Jenže jsem se tím asi nějak dotkla jeho přesvědčení, nebo jestli je to také jedno z muslimských přikázání, že si neutřou zadnici papírem, nevím, ale celkem ho to vzalo a byl smutný, že jsem na něho prý tak ošklivá. A pak jsem se také ptala, jestli muslimové mohou kouřit, že je mi to divné. Říkal, že ne, ale přitom kouřil! A to mi také vadilo, to přece není dobrý příklad pro děti. A ještě k tomu to páchne. Takže jsme se pak neustále dohadovali, že tavený sýr se šunkou, kde je šunka možná tak jako aroma, si k večeři vzít nemůže, protože tam je teda vepřové, papírem se po stolici taky utřít nemůže, ale kouří, když to má zakázané. Tak co to je? Co to je za víru? Dodržovat jen to, co se mu hodí? Měla jsem jednoduše za to, že když může porušit zákaz kouření, může porušit všechno, a dělá tak jen obstrukce. Pak už jezdil se mnou i nakupovat, aby si podle složení výrobků zjistil, jestli někde náhodou není nějaká stopa vepřového masa, čímž mě dost rozčiloval. Začal mi dokonce mluvit do vaření, že tam musím dávat jiná koření, a že musím kupovat kvalitnější černý čaj, nejlépe ten pravý anglický atd atd. A pak jsem také věděla, že muslimové se mají aspoň pětkrát denně modlit. No to určitě taky nedělal, protože jsem ho nikdy se modlit neviděla. Až jednou, kdy už to u nás několik dní docela vřelo a my čtyři ženy (já a dcery) jsme s ním neměly slitování: "Tady si u nás! Chápeš? My máme jiné zvyky než u vás! Chtěl si poznat život české rodiny, tak se přizpůsob, Mohamede!" Mohamed mlčel, byl smutný, bylo vidět, že ho to mrzí, ale vzdát se své víry a přesvědčení, svých zvyklostí prostě nemohl. Jednoho dne jsem šla do kuchyně a všimla si, že si tam rozprostírá ručník a dává ho směrem na východ. Tak jsem vycouvala a hned mě napadlo, že se jde modlit. Nevšiml si mě a já ho nerušila. Takže naše "nepřátelské" jednání ho dohnalo až k modlitbě. Taky dobře. Ovšem i já už byla zoufalá a pamatuju se, že jsem jednou vyběhla ven, byla už noc, krásná tichá, a já se vroucně pomodlila: "Otče, (nebo Pane, už si to přesně nepamatuju), pomoz mi prosím, udělala jsem chybu, že jsem sem Mohameda vzala, pomoz mi prosím, ať jde pryč." Vešla jsem zpět do domu a zeptala se Mohameda, jestli by nebylo možné jít na kolej dřív, že už je půlka srpna. Hned řekl, že by to možné bylo a ráno jsem ho tam už vezla. Nevím, jak se modlil on, ale možná to samé co já, a proto byla snad ta modlitba ihned vyslyšena a pomoc přišla vzápětí.

Zůstali jsme přáteli, ale už jen na dálku, ona prostě jiná kultura je jiná kultura. A podle mě, chce-li někdo žít v kultuře jiné, tak to opravdu není jednoduché, a nejhorší je, když se cizinec nechce přizpůsobit místním poměrům, nebo ho to ani nenapadne, že by se přizpůsobil, a chce, aby se mu naopak přizpůsoboval našinec a chtěl by zavádět svoje moresy do našincových zvyklostí. To jde snad po dobu návštěvy, ale ne napořád. A jak se to říká o té návštěvě? Že nemá trvat déle než tři dny?

No ale aby toho nebylo málo, tak mi život postavil do cesty ještě jednoho vyznavače muslimského náboženství, tentokrát to však bylo poněkud dramatičtější. Byl z Filipín, také student, ale mladší než byl Mohamed. Mohamedovi mohlo být už tak kolem třiceti. Možná i víc, datum narození urputně tajil. Tomuto studentovi bylo podstatně méně. Přesně si to už také nepamatuji, ale myslím, že něco přes dvacet. Jmenoval se Dian. Vypadal jako klouček, ještě jako dítě. Podle mě třel bídu z nouzí a živil sebe a možná i svou matku, jak se dalo. No hlavně asi prodejem drog, patrně marihuany. Rád chodil po horách a chtěl po mě, abych mu poslala boty. Pořádné outdoorové, velikost 37! A to byl problém. Nikde jsem tak malou velikost pro pánské pořádné boty nemohla sehnat. Adresu mi dal na univerzitu, kde studoval. Tam, kde bydlel, to snad ani žádná adresa nebyla... Nejdřív to s ním byla docela legrace, hrál na kytaru, zpíval: "Cinta e cinta" (Láska je láska) a říkal, že to sám složil. Byl milý a povídal, že mamince slíbil, že už přestane kouřit tu marihuanu, tak že to musí splnit. Až jednou jsme se dostali v řeči na náboženství. Říkal, že půjde do hor a že se chce stát "warrior of Allah", že se jím nemůže stát každý, že musí projít výběrem a že je to ocenění, když to někdo může dělat. Já nevěřila svým smyslům. "To že chceš? Chceš zabíjet lidi? Ty, který tak hezky zpíváš o lásce?" Tehdy to nebylo dlouho od útoku na školu v Beslanu, a já se ho na to zděšeně zeptala: "Budeš takhle zabíjet nevinné děti?" On mi ale velice láskyplně a vřele, až mě to překvapilo - měla jsem dojem, že se mnou mluví jako otec s dítětem, které to nechápe - vysvětloval, že Beslan byla odveta, a že Rusové zabíjeli dřív jejich ženy a děti, malá miminka, a že to bylo za to. Že oni by nic jako první neudělali. Ani nevím, jak bych popsala svoje pocity. Na jedné straně jsem viděla kluka plného lásky, a na druhé straně odkaz, který mi poslal, na nějaké Warriors of Allah. Klikla jsem na to, a obestoupila mě hrůza. Co to toho kluka napadá?! Snažila jsem se mu v tom zabránit, seč mi síly stačily. Dokonce jsem chtěla najít v Koránu (daroval mi ho Mohamed...) přesně tu pasáž, na základě které ti muslimové takhle válčí. Nevěřila jsem, že by tam někde stálo: "opásejte se granáty a vyhoďte sebe a své okolí do povětří, zabíjejte děti, všechny, bez milosti..," nebo něco takového. Co já vím o Mohamedovi (teď mám tedy na mysli toho proroka), tak ho vychovávala křesťanka a Mohamed jen chtěl ukázat cestu k Bohu svému lidu, který se musel na přijetí slova Pravdy teprve připravit.  To zase jen lidé z toho udělali takové náboženství, zrovna tak, jako se udělalo náboženství z Ježíšovy zvěsti, která by se dala pro stručnost shrnout snad do jednoho slova: "Milujte!" Jen se podívejte, jak to dopadlo, když se křesťanství stalo státním náboženstvím a lidé do něho vstupovali jako do politické strany pro výhody, někdy také i pro holý život, když neměli jinou možnost. Představitelé církve, kteří si o sobě mysleli, že slouží Bohu, prováděli taková zvěrstva, a vystavěli tak neuvěřitelnou nauku, že je jasné, že jejich pánem byl ale ďábel, použijeme-li biblickou terminologii... a že Antikrist se dostal i k oltářům.

Ale zpět k Dianovi. Chtěla jsem, aby mi to v té knize přesně ukázal, podle čeho ti "Warriors" jednají, čím se řídí, kde to vzali. On četl anglicky a já ve svém Koránu od Mohameda česky. Pokud máte zájem, podívejte se, je to kapitola CXI/9, od odstavce 38. Jednu větu uvedu: "Jděte v boj lehcí i těžcí a bojujte majetky i osobami svými na cestě Boží!" Jaké neštěstí, když se duchovní kniha chápe tak nízce pozemsky! Snažila jsem se mu vysvětlit, že je to myšleno duchovně, že člověk má bojovat za dobro celou svou osobností, použít k tomu i svůj majetek, má rozšiřovat lásku a vybojovat jí místo ve světě. Ale tím, že ji bude sám šířit, že se postaví zlu, že bude zlo přemáhat dobrem. Že je to boj na poli duchovním. Že Bůh je láska a že my máme láskou bojovat a všechno přemáhat.

Nevím, jak to s Dianem dopadlo. Já jsem s ním přerušila veškerý kontakt, protože s tímhle se fakt nežertuje. Chci věřit, že tam do hor nakonec nešel, a když, tak že ho stejně nevzali, protože byl malý a křehké postavy. Že snad chodí po horách jen tak "outdoorově", v nových pořádných botách, a bojuje za dobro pouze svým velkým srdcem.

(jo)