Moc Vám to sluší
Táhnu ho za sebou, dusák třicet tři ve stínu a pes skoro šestnáct, nechce se mu. Právě jsme uprostřed vjezdu na parkoviště … no samozřejmě, nejvhodnější místo, hrbatej pes a já lovím po kapsách igeliťák na sběr těch jeho… Před vjezdem už hodnou chvíli auto, za ním druhé, třetí… Usměvavé auto nám však v poklidu dává najevo: „Času dost … pohoda!“ Konečně, vše vykonáno, sebráno, v levé vodítko, na jehož druhém konci táhnoucí se pes, v druhé pytlík s tím psím výtvorem … konečně opouštíme inkriminovaný prostor. Chodník … a usměvavé auto ladným obloukem jme se zaparkovat rovnou u nás. Příjemné mi to není, však z auta vesele ten úsměv a hned k nám: „Pěknej, hmmm … pěkně střiženej…“ – a na mé omlouvání „…ale to nic, v poho …, ale už starší, né?...“ – a krásná ústa pokračují v chvále psa, v chvále jejích psů minulých i současných a vůbec.
Zkamením … přede mnou ten „úsměv“, s tmavými vlasy, tmavými brýlemi, tmavou blůzkou, modravou tunikou a tmavými legínami, podpatky tak akorát. Ztrácím chtěná slova a němě zírám na ten zázrak ženského vkusu, nenucenosti a milosti… Pes je najednou do pohybu a vehementně mě táhne pryč. Chce se mi jí říci také něco hezkého, pochválit, přidat svůj úsměv, ale pes je mínění jiného, táhne a táhne. „Madam, smím Vás…“ – ale pes se nevzdává, … „pochválit...“ – snad ten úsměv ještě zaslechne, ale pes táhne a táhne a přijíždí náklaďák, tak už jen tak pro sebe, když jsme si byli na rozloučenou lehce mávli: „… totiž … víte … moc Vám to sluší!“
Milan Brož
Žádné komentáře:
Okomentovat
Místo pro Váš názor