Hovory na konci roku v Rýnovicích

Narodil se Kristus Pán

"Narodil se Kristus Pán" zaznělo na mnohých místech v čase adventním. A dnes konečně nastala ta toužebně očekávaná chvíle, že večer ... v noci oslavíme již 2014. výročí narození Ježíška, zachránce světa. No není to přesně 2014. výročí, ono se to nestalo také přesně 24. prosince, ale o několik dní později, ovšem to není asi zas tak důležité. Hlavní je, abychom si uvědomili, že to není báje, legenda, že nás nezachránil tím, že přišel, aby na sebe vzal naše hříchy, jak mylně učí církev, ale tím, že přišel, aby nám ukázal Pravdu. Pravdu o životě, o jeho zákonech a navedl nás na správnou cestu. Jestli se jí my vydáme, to už je na nás. Takže: do peklíčka, nebo do nebíčka? Krásné Vánoce všem! (jo)

Narodil se Kristus Pán v podání sboru Novovesánek, flétnového kvarteta a obyvatel Nové Vsi nad Nisou za doprovodu opraveného harmonia, které rozezněl v místním kostele Alastair S. Edwards. 

Toto video natočil AMATÉR! Děkujeme. JO

Včerejší vzpomínka na Maršovicích

Včera by oslavil pan Ladislav Šikola z Maršovic 90. narozeniny. Kdo ho znal, ví, že to byla všestranná osobnost s láskou k rodnému kraji. Fotil, psal, cvičil, zpíval, maloval...

Ladislav Šikola, (nejen) autor knihy Kluci První republiky

Díky jeho fotografiím a knize Kluci První republiky máme zmapovaný kus regionální historie. 

Na počest jeho nedožitých kulatých narozenin uspořádala rodina společně s Jaroslavem Švástou, který se navzdory věkovému rozdílu stal jeho blízkým druhem, vzpomínkovou akci. Součástí byla také výstava děl pana Šikoly. Novinové příspěvky uspořádal Jaroslav Švásta do přehledných stanovišť, fotografie a akvarely visely povětšinou v dílně autorova syna. 

Jaroslav F. Švásta (vlevo) "vykouzlil" ze starých diapozitivů Ladislava Šikoly digitální fotografie.

A protože byl pan Šikola také vlastenec, nechyběla na akci česká státní vlajka.

Bylo to vydařené prosincové odpoledne. Ladislav Šikola nám zanechal historické i životní svědectví, kterým se my můžeme nechat obohatit. Dík patří také Jaroslavu Švástovi, který jeho tvorbu pečlivě schraňoval i upravoval, a tím také pomohl zpřístupnit pro druhé.

(jo)

Do fronty!

Vádémékum pro úkrácení času ve frontě.
–  desatero pro dlouhé chvíle frontového čekání

Předvánoční čas, advent. Ale místo zklidnění, ztišení, naslouchání vlastní duši, povětšinou děs a běs – úklidy, dárky, co k jídlu, koho pozvat a kam pojedeme my, nákupní blázinec ve všech „superultraobrkrámech“, ten váš nevyjímaje … a ty fronty!!! ... no hrůza. A právě pro vás, aby vám čekání ve frontových liniích lépe uteklo, k vytvoření dobré atmosféry a nálady nejen vaší, ale i ostatních frontových spolubojovníků, ke kladnému prožitku i z tak stupidního konání, jako je dlení ve frontě před kasou „supeerultraobrkrámu“, připravili jsme pro vás, po několikaletém výzkumu a ověřování výsledků v praxi, malé „Vadémékum“ pro vaše frontové linie,  takové jakési desatero, byť to naše má bodů hned patnáct, chování se ve frontě a zpestření si tamního pobytu.  Budete-li se ho držet, po nedlouhé době zajisté dosáhnete dobrých a radostných výsledků, takže se zcela určitě dostanete do souladu s naším míněním … totiž, že čekání ve frontě nemusí být žádná nuda, ale právě naopak, může být radostným a obohacujícím prožitkem, a to nejen pro vás.

Návod na chování se ve frontě u kasy

1. Při vyndávání na pás nedávejte „oddělítko“ mezi nákupem před vámi a nákupem vaším.
2. Zboží vyrovnávejte na pás do dlouhého hada vynoucího se po celé délce pásu.
3. Nevažte vážený tovar (zeleninu, ovoce), nechte to zjistit až pokladní.
4. V momentě, kdy jste na řadě, zaběhněte si pro další položku.
5. Vyrovnávat začněte až na zcela volný pás.
6. Vyvolejte drobnou nehodu – protržení pytlíku s moukou, cukrem apod., popřípadě rozbití a rozlití láhve – nejlépe se sirupem.
7. Je-li fronta příliš těsná, obraťte se na nejtěsnější kontakt se slovy: „Paní/pane, Vy mne balíte?“
8. Jde-li o osobu téhož pohlaví, otázka zní: „Pane/paní, Vy máte homosexuální sklony?“
9. Při placení starším druhem karty dělejte, že si nepamatujete PIN.
10. Po namarkování hledejte peněženku a pak pro ni vyběhněte do auta.
11. Těsně před placením si klestěte cestu zpět pro zakoupení tašky, která je na začátku pokladního pultu.
12. Těsně před placením vašeho nákupu rozeřvěte (například štípnutím) malé dítě, nemáte-li vlastní, efekt dostatečně funguje i při použití nevlastního, cizího.
13. Po zaplacení si chvíli pročítejte účtenku a vzápětí ji reklamujte pro jakousi nesprávnost. I když revize chybu neodhalí, účelu bylo dosaženo.
14. Přiběhne k vám pes, co se venku utrhl z vodítka. Toto lépe nacvičit ve dvojici, pes ani nemusí být váš, ale musí přiběhnout za vámi. Mluvíme o psu, nikoliv o psíku, kde nedochází k dostatečnému efektu.
15. Zavolejte vedoucího a podejte si jakoukoliv stížnost.

Teď už vám nic v cestě za „Zážitkovými frontami“ nestojí, vrhněte se proto do jejich víru bez zbytečného odkládání, teď, hned, ještě dnes … vždyť „superultraobrkrámů“ je jak naseto a v jejich útrobách těch krásných front. Pro zesílení zážitku vybírejte podvečery před víkendy či ještě lépe přede dny svátečními, nejbližšího termínu jsou vhodné právě letošní Vánoce.

Takže teď už jen – „Hurá do fronty!“ 

 Kolektiv frontových výzkumníků pod vedením MW

Jablonec nad Nisou - Zastávka

Chodíval jsem tudy takřka denně, nahoru „Na hutě“ je to tudy zkratka. Přechod přes koleje je od „Knoflíkáče“ – bývalého to hřiště zastavěného dnes budovami sloužícími našim plechovým „miláčkům“, coby dup. Lidé to tu mají, jak se říká – vyšlápnuté. Jen ta zastávka, stará plechová šedivá bouda, zvenčí psím čůráním napenetrovaná, zevnitř prosáklá „trávou“ – tedy pardon, zplodinami z jointů, které tu mládež začasté konzumuje. No, co bych vám vyprávěl, ostuda na ostudu, estetično nulové, Jablonec, který ovlivňoval ženy a jejich vnímání krásna snad celého světa, a tady taková „ohyzda“. 

Stávala zde dříve budova zděná, stávala. Ale jak „Dráhy“ upadaly, upadala i ta typická drážní budova i s pokladnou, snad nějakou králíkárnu tam naposled někdo měl. Pak to zbourali a dovezli tu „plechovku“. Pak udělali perón a „plechovku“ o cca šedesát metrů přemístili. A tak to bylo roky, roky pro tu ostudu.

Snad se „Dráhy“ nadechují k nové době. Oprava hlavního nádraží, vznik stanice Jablonec n. N. -CENTRUM, a teď dokonce rekonstrukce celé tratě, snad až do Tanvaldu.
„Zajdu se podívat na ZASTÁVKU…,“ napadlo mne,  „… no jestli se tam náhodou také něco … jestli tam je ještě ta bouda?“

„Jak jsem dopadl? … jak dopadla ta bouda, ta plechovka stará?“ – však podívejte se sami. Je to skutečně pro radost, kultivace prostředí nebývalá. Poradujte se se mnou z té nové zastávky, která ale už  „vůbec není pro ostudu“. 

Více fotografií můžete zhlédnout zde

Rozhodl jsem se zdokumentovat všechna nádraží a nádražíčka na katastru města ležící. Začnu dole, Dolním nádražím, pak nádraží Jablonec n. N., Centrum, Zastávka – tu máme dnes, Nová Ves – to je velký otazník, měla se ta stanice likvidovat, tak jsem zvědav, jak to dopadlo. Tak mě napadá, Centrum za Novou Ves … i tak nějak se to dá říci, neboť „vlaky to prý nestihnou na čas“ s tím zastavením na Nové Vsi, takže sám velký Železničář rozhodl: „zlikvidovat“. No a pak už chybí jen nádražíčko pasecké, kde nám pro změnu zlikvidovali pamětihodnost v podobě ručně stahovaných „šraněk“.

Inu, doba se zastavit nedá. Tak příště se sejdeme na tom „Dolním“.

Ještě maličkost. Všimněte si, na posledních dvou snímcích detailu stožáru osvětlení. Mají kloub, jsou sklopné, nemusí se lézti nahoru. Nevím, neznám předpisy, ani drážní, ani ty druhé, zda se sloupy veřejného osvětlení mohou sklápět. Také je otázka, zda sloupy Českých drah jsou počítány mezi veřejné, či nikoliv. Jen jsem si vzpomněl … jako kluk , to bylo koncem padesátých let v minulého století v Jihlavě, když jsem chodíval za svým dědou mašinfírou na dráhu, již tenkráte na dráze sklopné sloupy instalovány byly, snad … vzpomínám, jiného tvaru, ale rozhodně sklopné byly.

MW

Průjezd 2014

Letošní PRŮJEZD se koná v sobotu 6. prosince 2014 v Jablonci nad Nisou. Tak jako každoročně pořadatelé – WELMISTŘI PSPŠ, očekávají významnou sešlost lidí a lidiček, kteří se budou bavit až do pozdních nočních hodin.

Program jest obvyklý … hudba, diskusní kroužky, povídání a …VÝSTAVA. Ta letošní zasvěcena bude, tak jako PRŮJEZD CELÝ, našemu kamarádovi, pedagogovi a WELMISTRU PSPŠ, akademickému malíři panu Zbyňku Kubánkovi, který na svou věčnou pouť do bezdomoví odešel ve věku 67 let v úterý 21. října 2014.

Představeny budou jeho i méně známé práce, obrazy, kresby, grafika. Také množství fotografií umocní atmosféru této Zbyňkovy výstavy, tohoto jeho večera.

Přijďte zavzpomínat, také si zazpívat české koledy, Vánoční mši od Jakuba Jana Ryby, ale i poslechnout něco „džezíčku“, „Šlitrovek“ i písní jiných.

Těšíme se „na shledání“

                                                                              Za PSPŠ-ZDE  WELMISTR Milan ChP

Rozsvícení jabloneckého vánočního stromu

Nestihli jste včera rozsvícení vánočního stromu v Jablonci nad Nisou? Díky prezidentu jabloneckého fotoklubu Balvan (který mimochodem oslavil v sobotu na Střelnici pět let své existence), jenž velkolepou akci zachytil objektivem, si můžete prohlédnout obrázky a přiblížit se tak včerejší atmosféře první adventní neděle v Jablonci nad Nisou.
Díky, pane Cincibusi.

A všem milým a hodným lidem nejen z Jablonecka přejeme klidný a tichý čas předvánoční. Nezapomeňte prosím na pravý smysl adventu: zklidnit se, ztišit, jít do sebe a připravit se na přijetí daru Boží lásky. (jo)

Více foto zde

Další podvečer v Domu Rýnovice

Další Hovory o všem se uskuteční již zítra v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. Podvečer je celý v režii i scénáři autora Milana Brože. Jeho texty mu pomůže přednést Marcela Farská a hudbou doprovodí Jakub Vlášek. Na programu mimo jiné jsou: Otčenáš, 1. kapitola z knihy Pojďte si nezapálit, trocha předvánoční poezie Dárky nejkrásnější, povídka z kavárny, vánoční přání Aby Bůh požehnal a další. 

Tak nezapomeňme - zítra, ve čtvrtek 27. listopadu, od 17 hodin v krásném hrázděném Domu Rýnovice!

(jo)

Dům česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích

Petr Lichtenberg: Mně je to úplně jedno

Když chtějí jet děti nakupovat do nějakého obchodního centra do Liberce, beru to vždycky z mé strany jako oběť. Nemám to prostě ráda, spíš bych s nimi jela třeba do Českého ráje, jen se tak projít okolo skal, rybníků, lesem. Ale jednou za čas jim to musím dopřát. Tak zatímco ony běhají po obchodech a hledají to, co "potřebují", já bloumám po chodbách a vnímám atmosféru "domu". Naposled jsem si všimla, jak se tam blýská podlaha, jak se to tam vůbec všechno blýská, no a čistotu, tu já ráda. Bylo mi to sympatické. Míjela jsem stojany s nějakými obrazy, vím, že ve Fóru bývá vždy nějaká výstavka. Většinou ty obrazy jen tak přelétnu pohledem, ale tyhle byly jiné. To je krásná růže, říkala jsem si, a tohle je také moc hezké! Kdo to maloval? Petr Lichtenberg. Moooc hezké. Přicházejí dcery: "To jsou hezký vobrazy, viď? Mně se líbí tyhle hodiny a koukni tyhle housle," říkají. "A mně se zase líbí ta růže." "Tahle, viď? Ta růžová. Mně taky. Tu bych chtěla." Díky pane Lichtenbergu, že jsme i v tom obchodním centru - v té "konzumárně", mohly obdivovat krásu Vašeho umu. Píšu Vám to zde proto, abyste věděl, že se mně i dětem Vaše obrazy moc líbí.

Petr Lichtenberg: "Nemám žádné výtvarné vzdělání, neabsolvoval jsem žádný výtvarný kurz – ale víte co?  Mně je to úplně jedno.  Techniku malby neřeším, protože vlastně ani nevím, co bych měl řešit, a tak jenom řeším, jestli se mi to, co jsem namaloval, už líbí nebo ještě ne.  A v koutku duše doufám, že se mé obrazy budou líbit i vám."

Obrazy Petra Lichtenberga si můžete v OC Fórum Liberec prohlédnout do konce listopadu 2014.

(jo)

O Sudetech v Domu Rýnovice

Über Sudetenland mit Egon Wiener im Haus Reinowitz!

Liberecký publicista a zároveň vášnivý sběratel starých pohlednic, a vůbec všech historických reálií, přijede dnes do Jablonce nad Nisou, do Domu česko-německého porozumění v Rýnovicích, aby zde přečetl několik příběhů ze své nové knihy Mou vlastí jsou Sudety Meine Heimat ist das Sudetenland. Kniha je to vskutku česko-německá, neboť je napsána v obou jazycích.

Autorské čtení začíná v příjemném prostředí společenské světnice historického hrázděného domu v Rýnovicích, který mohl být před zbouráním zachráněn díky sbírce po válce vysídleného Němce Franze Riegera, dnes 20. listopadu 2014 v 17 hodin a Egon Wiener Vám možná zodpoví i Vaše případné dotazy.

(jo)

Historický snímek dnešního "Domu Rýnovice"

A Dům Rýnovice dnes. Díky sbírce Franze Riegera

Sokolský den v Jablonci nad Nisou

Zrovna na Mezinárodní den studentstva a také na Den boje studentů za svobodu a demokracii 1989 v pondělí 17. listopadu 2014 oslavili sokolové v Jablonci nad Nisou 120 let od založení TJ Sokol. Sešli se jak jinak než v sokolovně u jabloneckých Tyršových sadů. V programu, který začal v 9.30 hodin a který byl plný sportovních aktivit, vystoupily také folklórní soubory Nisanka, Šafrán a rovněž Baráčníci. (jo)

Folklór na Sokolském dnu v Jablonci nad Nisou.
Více fotografií si můžete prohlédnout v albu marcusce (Zbyněk Cincibus) zde
(Ale pozor! Marcusc nefotil, neboť byl sám v kole - žlutá vesta, zelený šátek... viz foto níže)

V Trojzemí se musíte leda brodit. Die Brücke fehlt

Na místě, kde se stýkají tři země - Česká republika, Polsko a Německo, chybí stále most. An dem Dreiländerpunkt (Tschechien, Polen und Deutschland) fehlt immer die Brücke.

Tady něco chybí... Most! Hier fehlt etwas... Die Brücke! (Foto: JO)

Navzdory tomu, že města Hrádek nad Nisou, Bogatynia a Žitava uzavřela již v roce 2001 svazek Malý trojúhelník a že diskuse o mostu, který by tyto tři země v bodě jejich vzájemných hranic měl pro pěší a cyklisty propojit, se vedou nejméně pět let, je toto tak významné místo stále bez možnosti přechodu suchou nohou. Chcete-li navštívit sousedy na druhém břehu a pohovořit si s nimi, aniž byste na sebe museli křičet přes vodu, musíte se k nim přebrodit. Naštěstí zde řeka Nisa není hluboká a je-li málo vody a k tomu ještě poměrně teplý listopad, lze to docela snadno zvládnout i na podzim. Vizte foto, kde tak právě činí mládež různé národnosti, hovoříc při tom spolu německy a anglicky. Also kein Tschechisch, kein Polnisch, nur Deutsch oder Englisch.

V Trojzemí se musíte na druhý břeh leda přebrodit...
An dem Dreiländerpunkt muss der Fluss zu Fuß durchwatet werden... 

Ačkoli Martin Půta již v roce 2009, kdy působil jako starosta Hrádku nad Nisou, věřil, že výstavba mostu začne v roce 2010, místo je stále "bezmosté". Problém dělají pravděpodobně peníze, jelikož se na výstavbě musí dohodnout tři vlastně cizí subjekty s rozdílnou legislativou. "Ale vždyť by tady stačilo vystavět jen nějakou malou lávku. Je škoda, že teď nemůžu jít na druhou stranu a místo si prohlédnout také z české a polské strany," posteskla si paní Alžběta, která k bodu Trojzemí, německy Dreiländerpunkt, přišla z té saské strany. Jedině přebrodit, paní Alžběto, jedině přebrodit...

Interesse Jablonec přeje zainteresovaným stranám, aby se podařila nějaká dohoda a aby na místě vznikla třeba jen malá lávčička, kde by lidé mohli přecházet jeden za druhým. I to by stačilo, města a státy by ušetřily peníze a tamní krajinu by nezničila stavba možná až příliš velkého mostu.

(jo)

Pokud stavbu brzdí peníze, proč nepostavit jen malou lávku? Vždyť by stačila.
Wenn eine große Brücke das Problem ist, könnte man da nur einen kleinen Steg
über den Fluss bauen. Er würde doch reichen. 

Koliba, Jabloň, a co dál?

Tak, a je to tady. Dlouho očekávaná a optimisty zlehčovaná skutečnost, že nám sbourají oblíbenou hospodu … pardon „Hospodu“ Kolibu, nastala. Po Kolibě, té svérázné stavbě v samém centru Jablonce n. N., už ani památky.

Snad ještě letos přijde na řadu tělocvična, ke které byla Koliba přilepena. Více sto třiceti let tu stála, dokumentovat to ve svém archivu by mohl například pan Václav Vostřák, znalec města.  A hned zjara roku příštího padnout má i JABLOŇ, obchodní dům tuším čtyřicetiletý. Dodnes nám je záhadou, proč po Sametové deklasován byl na pouhou vietnamskou tržnici, vždyť mnozí pamatujeme v jeho prvním patře znamenitý bufet, ale i na tu dobu nevídanou cukrárnu dokonce s dětským koutkem, samotná sámoška pak velikostí nic si nezadala se za dveřmi již čekajícími Penny markety, Billami a podobně. Rádi jsme tam chodívali, s dětmi na kremrole, poháry či zmrzku, se sebou na ovar, držkovku a vůbec vše, co široká nabídka poskytovala. Dodnes, po zrušení bufetu U lázní, nic podobného ve městě neexistuje.

Ale záměr je záměr. Málokdo chápe, proč se Jabloň nedá rekonstruovat a všichni trneme, po těch libereckých odstrašujících příkladech zástavby vnitřního města, cože nám to v našem městě vyroste, jakéže to překvapení pro nás Radnice nachystala. Pravdou jest, že jakási vizualizace existuje, ale tajnosti se dělají, vyjádření zástupců společnosti CRESTYL, která stavbu má realizovat, jsou dosti nejasná a vyhýbavá, ke změnám, i vzhledovým, dle týchž zástupců, prý dojít může, kdy se začne, se přesně neví, k bourání prý dochází proto, aby se nepromeškal termín stavebního povolení, po veřejné tabuli znázorňující konečný vzhled objektu, jak bývá v podobných případech dobrou zvyklostí, také ani památky.  Inu, cože si našinec tedy má myslit … že?
Odkaz na stránky firmy CRESTYL a její vizualizaci naší s obavami očekávané stavby, která však, oproti plánům, změnám imunní není: http://www.crestyl.com/pageparam-project-id@42.html

Vím, strany a straničky mají právě starosti jiné, především sami se sebou … a  kdo nakonec ovládne Radnici, než aby je zajímali občané města a jejich starost o jeho vzhled. To dokazují již prostým faktem konstrukce radniční koalice, která zatím ale vůbec nerespektuje vůli lidu. „Inu, to je demokracie!“ – cituji některé z nich. A kde je vůle občanů? … a … dejte pokoj, My teď máme přece starost jinou! Nebo se snad mýlím.

A tak … uvidíme. Několika snímky  připomínám, jakéže pohledy zatím stále lze za současných výjímečných podzimních dnů v blízkosti JABLONĚ, nežli prostor bude zastavěn, pořídit a se jimi kochat – viz: https://picasaweb.google.com/104046689946598376811/OdJABLONe

Pro magazín INTERESSE Jablonec MW 

Sprosťák

A jé … už to zas u sousedů začalo…

Babí … co začalo?

Poď, to nemusíš ve čtyřech letech eště slyšet … poď! … poď!!!

Babííí … co začalo???

Poď … takovej sprosťák jeden … poď!

…

Hele … babi, to je ta paní! …

Pšt! Nekřič!

Babi … co včera u sousedů …  tam … od toho sprosťáka…

Pšt … a pojď, budem tam stát zase frontu …  že se couráš!

Hele, babi, ona k tomu řezníku jde taky!

…

Tak vidíš, a sme až na konci,  nic ti nekoupim …  že ses tak loudal!

Hele … babí … ta paní…

!!!

Paní! … paní, proč máte doma sprosťáka???

Milan Brož

Jak se žilo v Sudetenlandu?

Jak se žilo v Sudetech, to přibližuje ve své nové knize liberecký publicista a sběratel historických reálií Egon Wiener. Poslechnout si některé z jeho příběhů mohou zájemci již zítra v Krajské vědecké knihovně v Liberci, kde se na Malém sále ve 4. patře koná od 18 hodin autorské čtení. A jelikož v Sudetech se dříve mluvilo hlavně německy, tak vyšla i tato kniha s názvem Mou vlastí jsou Sudety v dvojjazyčné úpravě. Díky autorovy sběratelské vášni se čtenář může nejen začíst do poutavých historek, ale má možnost si také prohlédnout množství starých dokumentů, plakátů a dalších ještě nezveřejněných faktů.

(jo)

Baterka

„Tak co? ... bude tam?“
„Uvidíme, … pocit mám ale dobrej.“
„Já taky … uvidíme!“

V půli září padá tma již přece jen dříve. Sedíme na terásce jedné hospůdky v Českém ráji, to přicházející šero již většinu cyklistů zvedlo z lavic zpět do sedel a my takřka osiřeli. Jen šrekou naproti dva, pár, ale nijaký mláďata, to ne. Takový pěkný lidi, taky s kolem, ale kdepak, jak já říkám těm vydresovanejm závodníkům, „žlutý trikoty“ to nebyli. Jako už po moclikáté, i tu důvod k hovoru zavdal náš pes. Je to rasa ne příliš k vidění, rád se rve, ale lidi … lidi miluje a dává jim to najevo, to i dnes ve svém stáří šestnácti let, kdy je už skoro slepý a skoro hluchý – ale to zřejmě také jak se mu zrovna chce.

Hovor se pomalu stáčí od „psího“ jiným směrem. Pán je až z Horažďovic, překvapuju ho znalostí toho městečka, hned je vše srdečnější: „Tak ještě jedno, pane vrchní!“ – tady funguje obsluha i venku. „Tak my také!“ – se přidáváme … a že se znají již dlouho, a paní že je z nedaleké Železnice, jestli nevíte „ …nejhezčího místa na světě!“- patriotka, takové lidi mám rád. Tma už ovládla, až na těch pár vesnických lamp, kam až dohlédneš. Je nám spolu i „spolu“ tak nějak teple, ostatně i počasí přeje, chladno se setměním zatím nepřichází. Pes má k laskání hned osmero rukou, chvílema přisedá i obsluha: „Tak jak to vidíte, vážení?!“ Inu, co na to říci: „Zase jste nás přemluvil … ale už poslední, fakt … musíme dojet!“ Nemají to daleko, ale pár kilometrů to přece jen je, a musí také brodem, přes Cidlinu, přes Dílce a tam za nima. Kdo neví, velké boje se tam v „šestašedesátým v Prusko-Rakouské“ odehrávaly. Ale to už dávno odnesl čas a mrtví, i z patřičným holdem, pohřbeni jsou jak náleží. Však naučnou stezkou můžete dnes od pomníku ku pomníku putovat …. a zkuste se někdy zeptat místních, zprvu se jim nebude chtít, ale podpořte malou „zelenou či rumíčkem“ … budou vyprávět, uvidíte, paměti generací.

Čas plyne. „Máte světla?“ – se ptám. Krčí rameny: „To zvládnem, tak daleko to není…“ „Je … není! ... a je tam brod … helejte!“ – sahám do žebradla a vytahuju baterku. „Ale to né… to né, nějak dojedem!“- odmítá pán.
„Ale to jó … to jó!“ – mám k těm lidem nějakou důvěru. „Bum“ – a pokládám baterku před nimi na stůl. „Aleee jak vám ji vrátíme?“ – stále se brání výpomoci. „Vrátíte, nevrátíte … když je paní ze Železnice … řikáte, že tam jedete…“
„… jedem, jedem!“ „Tak ji nechte u Jindřicha!“ Už jen „díky“ a rozchod, teda jen napůl, přesněji rozchod a rozjezd, a mizíme si ve tmě.

Vstupujeme k Jindřichovi. Je to naše „štace“, ale, pravda, tři tejdny jsme tu teď nebyli. Hospoda je to už dneska vyhlášená, srazy, svatby … i z dál než z Jičína si tu objednávaj, a vědí proč. Taky nám vozili obědy, babičkám, když jsme je měli na chalupě, taky HACCP – to je takový předpis hygienický, jsem jim před lety dělal. Známe se … za ty roky. Je teplo, usedáme na krytou terasu, od stropu již krásné tmavé hrozny. Než pan majitel a obsluha v jednom, přibíhá prvně čubička, flekatej Jack Rassel, všechno i všechny tu zná. Tak ji trochu „dlachníme“ a už: „Vítám vás … jako obvykle, velký a malý jedenáct?!“ „Jo jo, dobrý den!“
O chvíli, spolu s půllitry, klade Jindra na stůl i malý papírek: „Moc vám děkujeme!“ … a vzápětí pokládá na stůl i naši baterku.

Milan Brož

Když tak mluví prezident...

"Pepíčku!" okřikuje maminka svého synka, když slyší, že mluví sprostě. "Ale maminko, tohle říkal včera pan prezident, tak to nemůže být nic špatného," odpovídá synek. "A paní učitelka nám taky včera vynadala do debilů." Matka přemýšlí, jak mu to má vysvětlit, nechce, aby hlavu státu nebo paní učitelku před synem nějak zneuctila. "Mami, to je normální, takhle mluví každej. To jen ty pořád něco máš," přidává se do hovoru Pepíčkova starší sestra Bohunka. Pepíček přeběhne rychle k domácímu úkolu: "Mami, co znamená: Ryba smrdí od hlavy?" A to je voda na matčin mlýn: "To znamená, že když se lidé třeba špatně chovají, například mluví sprostě!, že za to může hlavně jejich vedoucí, jejich nadřízený. Že za chování těch lidí je odpovědný ten, kdo jim velí, kdo je vede. Třeba pan prezident ve státě, nebo paní učitelka ve třídě."  Pepíček se zamyslí a pak řekne: "Tak se musí hlava uříznout?" "No to nemůžeš brát tak doslova, to je jen přísloví, lidmi vypozorovaná pravda, že když někde funguje třeba nějaký podnik špatně, tak už špatný bývá jeho ředitel. Ten, kdo vede, kdo má tím pádem také větší odpovědnost. Je to takový všeobecně platný princip, který se vztahuje na všechny možné společnosti - rodinu, školu, firmu, stát," snaží se matka synovi záležitost se smradlavou rybou co nejlépe vysvětlit. A přitom ji napadá: "Kde mají děti dnes vidět dobré vzory, když dospělí jsou zkažení? Jeden představitel státu pije, druhý smilní, třetí krade v přímém přenosu..."

Můžeme se pak divit, když se říká, že to jde s úrovní společnosti z kopce? Proč se učitelé hrozí, že děti jsou čím dál tím horší? Vždyť ty jen napodobují, do určitého věku nemají pojem, co je dobré a co špatné. Je to na dospělých, aby jim to svým příkladem ukázali. Jak jim to ukazujeme my? Jsme jim vždycky dobrým příkladem? Uvědomujeme si to vlastně, že takhle je v podstatě vychováváme? Až budeme chtít dítě počastovat, jak je nevychované a co všechno dělá, ukažme si prstem na sebe. My dospělí za to můžeme. My máme odpovědnost, ne děti. Ty ještě nic neví. Ty jen napodobují to, co vidí a slyší.  My to snad umíme ještě vnímat, co je dobré, a co ne. Nebo už také ne? Hranice mezi dobrým a špatným se posunuje. Co by ještě před sto lety z hlediska mravů neobstálo, má dnes status standardu. Nenechme se osidly špatností podmanit.

(jo)

Originální McDonald's v Jablonci?

Tak mám problém, kam tento příspěvek zařadit. Určitě by patřil do kolonky „Zaslechnuto“, protože byl zaslechnut v jednom jabloneckém pohostinství. Nebo, nebo jako poplašnou zprávu příznivcům tolik diskutovaného „pseudozámečku“? ... či jako reklamu, nebo do kolonky nákup-prodej? ... neboť jak jsem koupil, tak prodávám. Nevím, necháme to na paní šéfredaktorce, kam to zařadí.

„Hele, jak ti říkám, to padne!“ … sedě u stolu jsem zaslechl od sousedů.
„Ale dyť je to zpátky na ministerstvu, né?“ - pokud vím.

„Je  … není?! Ale padne, vsaď se!“
„A co ten McDonalds?“- a to už začínám bystřit sluch, je mi jasné, o jakou lokalitu jde.
„Ten se tam postaví, jen nevím, proč by ho nemohli umístit do toho zámečku?!“

Nebudu dále napínat. Samozřejmě, jedná se o Schlaraffii. Problematiku diskutuje dvojice mužů, střední věk už za sebou, ale jinak, zdá se, plní elánu a síly. Rozhodně důvěryhodným se jeví ten informátor. A protože jsem se sám zámečkem velmi zaobíral, dokonce tehdejší ministryni, tuším Kuchtová se jmenovala - už se mi to nechce hledat, jsem psal, dokonce jménem našeho PSPŠ – tedy  Pánského Spolku Přátel Šachu, a jako mnohým mi, i nám, její osud není lhostejný, ony pány pozorně jsem začal poslouchat.

Oč tedy běží?
„Osobně, třikrát jsem tam byl osobně ... slušně, jo, to jo, slušně se ke mně chovali. A ať to prý dám do internetu a oni mu to předají .. jednou tam měl nějaký Japonce, jindy jednání s významným odběratelem ... já ale tý sekretářce říkal, že chci osobně ... no, až po třetí jsem se k němu dostal.“

Plán na záchranu měl ten člověk, předložil ho přímo suitou náměstků obklopenému inženýru Malinovi. Jen za náklady že ho opraví … ten zámeček, i brigádníky že má,  že správcovat tam bude, bez požadavku na mzdu. Snad i využití nabízel, spolupráci, plnou subordinaci.

„Ale nic ... vůbec nic, je rozhodnuto!“
„Ale … to ministerstvo...“
„Nebuď směšnej!“

Neznám předpisy. Nechci horovat pro něco či proti něčemu nebo někomu, když jsem se byl seznámil s celým „případem“, pozemky i se zámečkem koupil pan Malina s určitým podnikatelským záměrem, žádné „břemeno“, nic … že nemá vztah k historii, městu, snad se mu dá vytknout, ale celou věc „ošetřit“ již před lety mělo město, tedy naše Radnice, tak jak to udělali i jinde ... inkriminované objekty zakoupili a pak našli vhodného investora, to se zde prostě nestalo, a společně s povolením výstavby výrobního závodu v místech, kde jsme se byli v nedávné minulosti „výroby“ zbavili, udělalo tenkráte největší chybu asi skutečně vedení tehdejší Radnice.

„Čeká, až to bude v takovém stavu, že statik rozhodne – Zbourat! Jde mu jen o ten pozemek!“

Můžeme se jen domnívat, zda pozemky firma tolik potřebuje, či zda výstavba McDonald's se opožďuje právě jen kvůli „zámečku“ a po jeho padnutí bude mu pozemek briskně prodán. Můžeme se jen dohadovat  o těch věcech, nikdo nic neví, zdůvodnění Radnice o zpoždění výstavby McDonald's nikdo nerozumí, a tak pak člověka – tak jako mého syna - opravdu napadají otázky různé, například „Proč by McDonald opravdu nemohl být umístěn v zámečku?“

Spekulace, já vím .... samá spekulace. Až budoucnost nám otázky zodpoví. Ale že zámeček padne, to je asi jisté, a  „Není šprochu, aby ...“ - však víte!

Milan Brož

Byl by to originální McDonald's, nemyslíte?

Je konec květákové sezóny

Je konec květákové sezóny. Kde je ten čas životopisu, kdy plakat, nebo jásat nad tím, jak dopadly komunální volby v naší sednici?

Pořád mám před očima, tatínka když jej poliši odvedli. Nebylo to včera, musím zavřít oči, bylo to před 65 lety. Nebylo to o politice. Chtěl si přilepšit, byl mladý, čerstvě ženatý... Není se čím chlubit. Berte to i tak, že je září, konec květákové sezóny… Byli mi tři a tatínek byl pro mne hrdina, vítěz nad draky. Prvním i posledním.

Bylo po válce, obchody nepraskaly ve švech plnými regály. A táta mi začal scházet. I když neuměl udělat všechno, bral jsem to tak, že pro mne dělal zázraky. Byl konec léta, konec květákové sezóny. Maminka pokaždé květák obalila a vezli jsme jej tátovi do vyšetřovací vazby, do Liberce. Ostatní budovali svět bez hranic, plný míru, nadšení a můj táta seděl – byl zavřený. Nikoho nezabil, babičkám nebral v parcích důchody. Vzali mi tatínka, zavřeli a my dva, maminka a já jsme mu do vězení vozili obalovaný květák. Jsou věci, které by se tříletým klukům stávat neměli.

Byl konec léta, podzimní zimy i jara, byl konec květákové sezóny. Tatínek nosil starou prťavou radiovku s malou anténou. Ten květák si od nás brali na vrátnici, ale tátu mi neukázali. Myslel jsem, že to pochopí tak: Ukážete mi tátu, já vám dám ochutnat růžičku obalovaného květáku, co jsme s mámou společně smažili. Nechodilo to tak. Tatínek byl jen červotoč, který se snažil rozbíjet, ničit práci druhých… Bůh ví, co s tím květákem pro něj dělali. Byli mi tři roky. Viděl jsem jen ty jeho smutné oči, když mi jej odvedli. Dal bych mu cokoli a policajty třeba podplatil. Neberte mi tátu! Kdo si bude se mnou hrát, vyřezávat mi ze dřeva hračky?

Jako malý kluk jsem z toho všeho byl úplně vedle. Dnes nevím, není-li pozdě. Kdy je ten správný čas, vzpomenout hrdinů, delikventů, právě zvolených kandidátů - tatínků, kteří asi žádnými hrdiny nebyli a přesto je jejich děti milovaly? „Tatínku,“ asi jsem ti to tenkrát v tom fofru, kdy si pro tebe přijeli, zapomněl říct. „Měl jsem tě rád a rád bych se s tebou ještě jednou sešel, abych ti povyprávěl, o co jsi všechno přišel, o co jsem přišel já. A začal bych tím, že ač končila sezóna květáku, nosil jsem ti jej s maminkou až ke dveřím lapáku. Dál už jsem nesměl, vzhledem k věku. Táto, tatínku….. "

Egon Wiener

Ty topoly byly moc krásné!

24. října 2014, jeden jablonecký pneuservis, 7.30 hodin:

"Přejete si?"
"Já bych se chtěla zeptat na výměnu pneumatik."
"Chcete objednat?!
"No já bych radši hned..." Příští týden budu mít totiž auto v servisu, a pak už bude listopad. A to už může třeba mrznout, a já musím každý den jezdit daleko do práce, to já nechci riskovat, že bych musela jet třeba na sněhu na letních pneumatikách. Víte, já jsem řidička tak nějak z donucení a autům vůbec nerozumím... To jsem však pánovi v pneuservisu nevyprávěla.
Ukázal mi zaplněný list papíru. "Dnes už máme plno. Objednáváme na 7. listopadu."
!!! Úlek. "Aha, takže teď hned takhle ráno rychle by to nešlo...," stejně jsem to ještě tak nějak zoufale zkoušela.
"Tyhlety lidi jsou objednaný a museli by čekat," vysvětloval mi mladík s hezkýma hlubokýma očima. No to by přece nebylo fér!
"A nevíte, jestli by to někde v Jablonci takhle na počkání nešlo?" opravdu stupidní otázka. Už na jejím počátku jsem si to uvědomila, ale už jsem ji musela doříct.
"Tak možná ňáký garážisti...," pravil nevěda.

Garážistu v Jablonci já asi žádného neznám, ale napadl mě ještě jeden pneuservis. Tam jsem z principu nikdy nebyla, protože ho postavili na místě, kde kdysi, no kdysi, je to tak 18 let možná, stávala krásná topolová alej, kterou právě kvůli záměru postavit zde autosalon vykáceli. A to ještě pod záminkou, že ty topoly škodí alergikům a že vlastně kvůli těm alergikům je kácejí a že jsou stejně nemocné. Když jsem se tehdy na městský úřad ohradila, že to jsou přece zdravé stromy a že je to škoda, tak mi z životního prostředí odpověděli, že se omlouvají, že to byly samozřejmě zdravé stromy a že na místě vyroste jiná zeleň, že se nemusím bát. No tak na tom místě vyrostl vedle toho autosalonu akorát tak ten nový pneuservis, kam jsem tedy z trucu nechodila či lépe řečeno nejezdila. Ovšem teď... Já přece potřebuju ty zimní gumy!

24. října 2014, mnou do této doby bojkotovaný jablonecký pneuservis, 7.45 hodin:

"Dobrý den."
"Dobrý den. Co to bude?" pravil sympatický pán, i když měli podle otevírací doby ještě zavřeno. Ovšem všude se již pilně pracovalo.
"Já bych se chtěla zeptat na výměnu pneumatik."
"Chcete objednat?"
"No já bych radši hned, jestli by to šlo."
"No, jestli máte trpělivost a můžete počkat, snad by to šlo. Když jste tady tak brzo, tak to nějak uděláme."
Sláva! To jsem měla ale radost! Ani vypovědět to pořádně nemohu. "Já počkám! Já mám čas až do devíti."
"Tak poďte!" Ani jsem si nestačila sednout.

24. října 2014, před tím mnou už asi nebojkotovaným jabloneckým pneuservisem, 8.10 hodin:

Ha ha, toto mám rychle odbyté. To se mi to povedlo! Teď si jen musím udělat jasno ve svých postojích a principech. Ty topoly byly moc krásné! Ale člověk si zvykne asi na všechno?

(jo)

První podvečer v Hausu Rýnovice

Pozor! První ojedinělá akce slova a hudby se uskuteční již zítra v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. Večer se ponese v duchu básní Milana Brože a hudby Františka Lamače.

Lze předpokládat, že zde půjde jak o zábavu, tak zároveň o zamyšlení. To je totiž originalita jabloneckého autora, že jeho verše nejen pobaví, ale člověk se také nad mnohdy hlubokým obsahem rád zamyslí. "Budeme hovořit o všem," sdělil k zítřejšímu večeru Milan Brož.

Tak nezapomeňme, ve čtvrtek 30. října 2014 v 17 hodin v Rýnovicích! Uvidíme se tam?

(jo)

Dům česko-německého porozumění v Rýnovicích v Jablonci nad Nisou

Sázka - minipovídka Milana Brože

Tak co? … se tady v koutku tak straníte? … sotva jsem vás v tom davu našel, je ten bufík tady v divadle ňákej malej, že jo!

Víte…

„Tak vám musím poděkovat, že jste nám tak mistrně svítil.“

Víte … já se vám musím přiznat k tomu…

Ty efekty … perfektně načasovaný … timing se tomu dneska říká, že jo … i to nasvícení!

Víte … já se vám musím přiznat k tomu … a omluvit se vám…

Dáme si tady … pojďte … pivo, víno … je všeho dost … a zadarmo, přátelé zabodovali.

Víte … já se vám musím přiznat k tomu … a omluvit se vám… že jsem prohrál

? ? ?

Víte … já se vám musím přiznat k tomu … a omluvit se vám … že jsem prohrál … my jsme se se zvukařem vsadili …

Tak na zdraví!

… kolik přijde lidí…

? ? ?

… a já prohrál, že málo...

Změňme volební systém

Není to poprvé, co je spousta lidí z výsledků povolebních jednání rozhořčených. Liberec, Jablonec, Nová Ves nad Nisou - i v těchto našich obcích libereckého kraje byli vítězové odsunuti na zadní kolej. Je to oprávněné, když to vnímáme jako nespravedlivé.

A proto si někteří lidé myslí, že by bylo dobré v České republice změnit volební systém. Voliči mají právo rozhodnout, kdo se bude na vedení města podílet a kdo bude zasedat v zastupitelstvu. Vítězové voleb by měli mít tedy své pozice jisté. Oni jsou to, koho lidi chtěli! A jelikož je volební účast dost vypovídající, mohla by být také určující. Její procento by tvořilo požadované množství hlasů. Tedy vezměme například město Jablonec nad Nisou. Nejvíce hlasů získala ODS - 20,41 %. Protože volební účast Jablonečanů byla 34,41 % (mimochodem nejmenší v jabloneckém a libereckém okrese), stačilo by ještě přibrat ANO, které získalo v Jablonci 18,27 %. Dohromady by to tvořilo 38,68 %, což by stačilo. Mandáty by si pak tyto vítězné strany mezi sebou mohly rozdělit poměrným způsobem, tedy ODS by získala zaokrouhleně 53 %  a ANO 47 %.

Z hlediska vůle voličů mi tedy přijde tento systém - většinový s prvky poměrného, lepší. Vítěz by tak zůstal vždycky vítězem a poražený poraženým.

(jo)

P.S.  Jak by to pak vypadalo třeba v  Nové Vsi nad Nisou, kdy vítěze nebo lépe řečeno vítězku - Dobrou adresu, poražení také vyšachovali? 

Gumička - mikropovídka Milana Brože

Ahoj!

Ahoj! … máš místo?

Pojď!

Prosím tě … já mám zase náladu … málem jsem nepřišla…

Tak pojď!

… hodinu jí prohlížím Máťu … je ňákej špatnej … špachtličky do krku, serepatičky, fonendoskop … celej kufr tahám s sebou … krček … a dýchání … a bříško…

Tak pojď!

… ani mi ho nepodržela, a nakonec…

Tak pojď, už po prvé zvonili.

… půl hodiny hledám gumičku … tu od sluchátka …  od toho fonendoskopu … nic!!! … a myslíš, že mi pomohla … čůza jedna…

Tady … pojď … sedni si!

Dík!

A našla’s ji?

Có … já dneska slyším nějak ještě hůř, tak snad jim budu rozumět.

Hele … a co to máš tady v uchu?

! ! !

Milan Brož

Drahá Kolibo

Pietní řeč

Drahá Kolibo,

ty naše boudo dřevěná ... bylas nám dobrou matkou i tátou ... sestrou i bratrem … bylas nám i děvkou a jejím pasákem.

Vždyť kolik generací jsi od května roku 1990, kdy jsi pod rukama Jirky Skala povstala, kolik generací jsi vychovala, převedla z let jinošských do dospělosti, ale i z let dospělých do věku důchodového a stařeckého. Bylas nám pastýřem ctností i průvodcem neřestí, školní škamnou i letícím kalamářem plným inkoustu, věčnou žízní a jejím ukojením. Denně zas a znova jsme tu stvrzovali ono známého: „Teprve s pivem je žízeň krásná“ … a dodat se chce: „S tvým pivem!“

Drahá Kolibo,

moudra a zkušennosti dík tobě nabyté ti nikdy nezapomeneme, zrovna tak měřítka, jež jsi nám, v poslední době především osobou Světlanky, nastavila ku posouzení jak moku pivního - Svijanského, tak též ochotou personální ve starostlivosti o klientelu svou.

Již si nikdy v tvé společnosti, stoje při pissoiru, poslední kapkou neukápneme do trenýrek .... slipů ... boxerek. Tu dnes, v naší beznaději a osiřelosti, nahradí slza nad tvým osudem námi prolitá.

Posedával zde lid dělný i jiný, veselý i chmurný. Setkat se tu mohl legát s delegátem, scházeli se tu persóny velké, větší i největší, mladí, mladší i kmeti. Umělci … malíři i mazalové … pisálci rozliční - písmáci i škrabalové, setkával se zde poeta s rýmařem i šprýmařem, lidičky v různosti hlavní i pohlavní… Mnohá anabáze u tebe začala, mnohá také skončila. Tak končí, ve smutku nás všech, i čtyřiadvacetiletá anabáze tvoje, když ustoupit musíš po marném tvém boji, hrubému násilí a zjevné neomalenosti mocných.

Drahá Kolibo ... nikdy nezapomeneme!            Ti Tví