Ty topoly byly moc krásné!

24. října 2014, jeden jablonecký pneuservis, 7.30 hodin:

"Přejete si?"
"Já bych se chtěla zeptat na výměnu pneumatik."
"Chcete objednat?!
"No já bych radši hned..." Příští týden budu mít totiž auto v servisu, a pak už bude listopad. A to už může třeba mrznout, a já musím každý den jezdit daleko do práce, to já nechci riskovat, že bych musela jet třeba na sněhu na letních pneumatikách. Víte, já jsem řidička tak nějak z donucení a autům vůbec nerozumím... To jsem však pánovi v pneuservisu nevyprávěla.
Ukázal mi zaplněný list papíru. "Dnes už máme plno. Objednáváme na 7. listopadu."
!!! Úlek. "Aha, takže teď hned takhle ráno rychle by to nešlo...," stejně jsem to ještě tak nějak zoufale zkoušela.
"Tyhlety lidi jsou objednaný a museli by čekat," vysvětloval mi mladík s hezkýma hlubokýma očima. No to by přece nebylo fér!
"A nevíte, jestli by to někde v Jablonci takhle na počkání nešlo?" opravdu stupidní otázka. Už na jejím počátku jsem si to uvědomila, ale už jsem ji musela doříct.
"Tak možná ňáký garážisti...," pravil nevěda.

Garážistu v Jablonci já asi žádného neznám, ale napadl mě ještě jeden pneuservis. Tam jsem z principu nikdy nebyla, protože ho postavili na místě, kde kdysi, no kdysi, je to tak 18 let možná, stávala krásná topolová alej, kterou právě kvůli záměru postavit zde autosalon vykáceli. A to ještě pod záminkou, že ty topoly škodí alergikům a že vlastně kvůli těm alergikům je kácejí a že jsou stejně nemocné. Když jsem se tehdy na městský úřad ohradila, že to jsou přece zdravé stromy a že je to škoda, tak mi z životního prostředí odpověděli, že se omlouvají, že to byly samozřejmě zdravé stromy a že na místě vyroste jiná zeleň, že se nemusím bát. No tak na tom místě vyrostl vedle toho autosalonu akorát tak ten nový pneuservis, kam jsem tedy z trucu nechodila či lépe řečeno nejezdila. Ovšem teď... Já přece potřebuju ty zimní gumy!

24. října 2014, mnou do této doby bojkotovaný jablonecký pneuservis, 7.45 hodin:

"Dobrý den."
"Dobrý den. Co to bude?" pravil sympatický pán, i když měli podle otevírací doby ještě zavřeno. Ovšem všude se již pilně pracovalo.
"Já bych se chtěla zeptat na výměnu pneumatik."
"Chcete objednat?"
"No já bych radši hned, jestli by to šlo."
"No, jestli máte trpělivost a můžete počkat, snad by to šlo. Když jste tady tak brzo, tak to nějak uděláme."
Sláva! To jsem měla ale radost! Ani vypovědět to pořádně nemohu. "Já počkám! Já mám čas až do devíti."
"Tak poďte!" Ani jsem si nestačila sednout.

24. října 2014, před tím mnou už asi nebojkotovaným jabloneckým pneuservisem, 8.10 hodin:

Ha ha, toto mám rychle odbyté. To se mi to povedlo! Teď si jen musím udělat jasno ve svých postojích a principech. Ty topoly byly moc krásné! Ale člověk si zvykne asi na všechno?

(jo)

První podvečer v Hausu Rýnovice

Pozor! První ojedinělá akce slova a hudby se uskuteční již zítra v Domě česko-německého porozumění v jabloneckých Rýnovicích. Večer se ponese v duchu básní Milana Brože a hudby Františka Lamače.

Lze předpokládat, že zde půjde jak o zábavu, tak zároveň o zamyšlení. To je totiž originalita jabloneckého autora, že jeho verše nejen pobaví, ale člověk se také nad mnohdy hlubokým obsahem rád zamyslí. "Budeme hovořit o všem," sdělil k zítřejšímu večeru Milan Brož.

Tak nezapomeňme, ve čtvrtek 30. října 2014 v 17 hodin v Rýnovicích! Uvidíme se tam?

(jo)

Dům česko-německého porozumění v Rýnovicích v Jablonci nad Nisou

Sázka - minipovídka Milana Brože

Tak co? … se tady v koutku tak straníte? … sotva jsem vás v tom davu našel, je ten bufík tady v divadle ňákej malej, že jo!

Víte…

„Tak vám musím poděkovat, že jste nám tak mistrně svítil.“

Víte … já se vám musím přiznat k tomu…

Ty efekty … perfektně načasovaný … timing se tomu dneska říká, že jo … i to nasvícení!

Víte … já se vám musím přiznat k tomu … a omluvit se vám…

Dáme si tady … pojďte … pivo, víno … je všeho dost … a zadarmo, přátelé zabodovali.

Víte … já se vám musím přiznat k tomu … a omluvit se vám… že jsem prohrál

? ? ?

Víte … já se vám musím přiznat k tomu … a omluvit se vám … že jsem prohrál … my jsme se se zvukařem vsadili …

Tak na zdraví!

… kolik přijde lidí…

? ? ?

… a já prohrál, že málo...

Změňme volební systém

Není to poprvé, co je spousta lidí z výsledků povolebních jednání rozhořčených. Liberec, Jablonec, Nová Ves nad Nisou - i v těchto našich obcích libereckého kraje byli vítězové odsunuti na zadní kolej. Je to oprávněné, když to vnímáme jako nespravedlivé.

A proto si někteří lidé myslí, že by bylo dobré v České republice změnit volební systém. Voliči mají právo rozhodnout, kdo se bude na vedení města podílet a kdo bude zasedat v zastupitelstvu. Vítězové voleb by měli mít tedy své pozice jisté. Oni jsou to, koho lidi chtěli! A jelikož je volební účast dost vypovídající, mohla by být také určující. Její procento by tvořilo požadované množství hlasů. Tedy vezměme například město Jablonec nad Nisou. Nejvíce hlasů získala ODS - 20,41 %. Protože volební účast Jablonečanů byla 34,41 % (mimochodem nejmenší v jabloneckém a libereckém okrese), stačilo by ještě přibrat ANO, které získalo v Jablonci 18,27 %. Dohromady by to tvořilo 38,68 %, což by stačilo. Mandáty by si pak tyto vítězné strany mezi sebou mohly rozdělit poměrným způsobem, tedy ODS by získala zaokrouhleně 53 %  a ANO 47 %.

Z hlediska vůle voličů mi tedy přijde tento systém - většinový s prvky poměrného, lepší. Vítěz by tak zůstal vždycky vítězem a poražený poraženým.

(jo)

P.S.  Jak by to pak vypadalo třeba v  Nové Vsi nad Nisou, kdy vítěze nebo lépe řečeno vítězku - Dobrou adresu, poražení také vyšachovali? 

Gumička - mikropovídka Milana Brože

Ahoj!

Ahoj! … máš místo?

Pojď!

Prosím tě … já mám zase náladu … málem jsem nepřišla…

Tak pojď!

… hodinu jí prohlížím Máťu … je ňákej špatnej … špachtličky do krku, serepatičky, fonendoskop … celej kufr tahám s sebou … krček … a dýchání … a bříško…

Tak pojď!

… ani mi ho nepodržela, a nakonec…

Tak pojď, už po prvé zvonili.

… půl hodiny hledám gumičku … tu od sluchátka …  od toho fonendoskopu … nic!!! … a myslíš, že mi pomohla … čůza jedna…

Tady … pojď … sedni si!

Dík!

A našla’s ji?

Có … já dneska slyším nějak ještě hůř, tak snad jim budu rozumět.

Hele … a co to máš tady v uchu?

! ! !

Milan Brož

Drahá Kolibo

Pietní řeč

Drahá Kolibo,

ty naše boudo dřevěná ... bylas nám dobrou matkou i tátou ... sestrou i bratrem … bylas nám i děvkou a jejím pasákem.

Vždyť kolik generací jsi od května roku 1990, kdy jsi pod rukama Jirky Skala povstala, kolik generací jsi vychovala, převedla z let jinošských do dospělosti, ale i z let dospělých do věku důchodového a stařeckého. Bylas nám pastýřem ctností i průvodcem neřestí, školní škamnou i letícím kalamářem plným inkoustu, věčnou žízní a jejím ukojením. Denně zas a znova jsme tu stvrzovali ono známého: „Teprve s pivem je žízeň krásná“ … a dodat se chce: „S tvým pivem!“

Drahá Kolibo,

moudra a zkušennosti dík tobě nabyté ti nikdy nezapomeneme, zrovna tak měřítka, jež jsi nám, v poslední době především osobou Světlanky, nastavila ku posouzení jak moku pivního - Svijanského, tak též ochotou personální ve starostlivosti o klientelu svou.

Již si nikdy v tvé společnosti, stoje při pissoiru, poslední kapkou neukápneme do trenýrek .... slipů ... boxerek. Tu dnes, v naší beznaději a osiřelosti, nahradí slza nad tvým osudem námi prolitá.

Posedával zde lid dělný i jiný, veselý i chmurný. Setkat se tu mohl legát s delegátem, scházeli se tu persóny velké, větší i největší, mladí, mladší i kmeti. Umělci … malíři i mazalové … pisálci rozliční - písmáci i škrabalové, setkával se zde poeta s rýmařem i šprýmařem, lidičky v různosti hlavní i pohlavní… Mnohá anabáze u tebe začala, mnohá také skončila. Tak končí, ve smutku nás všech, i čtyřiadvacetiletá anabáze tvoje, když ustoupit musíš po marném tvém boji, hrubému násilí a zjevné neomalenosti mocných.

Drahá Kolibo ... nikdy nezapomeneme!            Ti Tví

Ertendankfest - Dík za úrodu

Tak u nás není zachovávání tohoto svátku nějakou velkou zvyklostí, jako například u našich sousedů, a to jak těch severních, západních či jižních. Upřímně řečeno, mně také nic moc tento svátek dlouho neříkal. Až teď, kdy jsem se ho mohla účastnit přímo v chrámu...

Představte si krásný prostor, první, asi čtyři stupně k oltáři zaplněné všemožnými plody, na které si jen můžete vzpomenout - jablka, hrušky, švestky, ringle, mrkev, celer, brambory, ořechy, dýně atd. atd. (Teď ani nevím, kolik těch stupňů k tomu oltáři vedlo, asi sedm? Víte, ono mi později došlo, že to bylo nějaké symbolické vyjádření, že ty plody byly jen na těch spodních, a na těch horních ne. Ale nad tím se budu muset ještě zamyslet.) Všude vůně jako když přijdete do zelinářství. No, Slovo bylo čteno pro mě v cizím jazyce, sice jsem bedlivě naslouchala, ale stejně jsem toho mnoho nepojala. Avšak čtení bylo orámováno pěknou živou hudbou - varhany, housle, snad ještě violoncello?, a tak jsem přemýšlela, jaký je to vlastně div, že tyhle všechny plody vlastně vyrostou. Člověk zasadí mnohdy jen titěrná semínka a vyrostou velké stromy, na kterých se pak nacházejí tuny ovoce. No není to jako zázrak? Kde se bere ta pohánějící síla? Odpověděla jsem si, že z živoucího Boha, sklonila jsem se před touto Silou, a mohla jsem tak upřímně a z celého srdce vzdát za tento dar konečně také i já dík. Dík.

(jo)

Plodoví od Milana Brože.

V divadle uctili malíře, ale šlo i o zákon

Na ten večer jsem se těšila. I když jsem musela odsunout jistou práci, chtěla jsem přijít. Za prvé to pořádali přátelé a za druhé ... jsem si říkala, že tam nebudu muset nic dělat. Jen si sednu a budu odpočívat. Jediné, čeho jsem se trochu obávala, bylo, že tam usnu. Ovšem tyto obavy se ukázaly jako zcela liché.

Hned na počátku divadelního komponovaného pořadu Pocta Edvardu Munchovi, od jehož úmrtí uplynulo letos 70 let, který se konal ve středu v jabloneckém městském divadle, kdy paní Irena Kaufmanová a pan Milan Brož přednášeli první verše, jsem zpozorněla. To nebyla zdaleka oddychová slova. Ani hudba v podání Luboše Blafky nebyla jednoduchá.

A uprostřed večera jsem už měla plnou hlavu přemýšlení. Tak zatímco na počátku zazněla báseň O všem, kterou jsem pochopila, že všechno je láska a Bůh, uprostřed už to byly Mojžíšovy desky, kázání na hoře a Boží zákon. Jako že, kde dnes jsou ty desky a ten zákon. Tedy ne, že by Edvard Munch nebyl zajímavý a také jeho obrazy v podání jabloneckého malíře Václava Kocuma, ale tohle, ten Zákon, to pro mě bylo v tu chvíli silnější. "Co to vlastně je, ten Boží zákon?¨ A tak během rozhovoru paní Kaufmanové s panem Honzou, který si ty všechny obrazy objednal, na jevišti, jsem v hledišti přemítala: "Ve škole jsme se učili o dvojím přikázání lásky - lásce k Bohu a lásce k člověku." To by mohlo být ono! Desatero, Ježíšovo kázání na hoře a Láska. Ježíš byl Bůh a Bůh je láska, všechno, co Ježíš říkal, byla láska, protože on byl Láska. A tohle pochopit! Máme o lásce zkreslenou představu. Tohle musíme chápat srdcem, naším nitrem. A v tom našem srdci, nitru, má být uložen či vepsán Boží zákon, jak se píše v prorocké knize Jeremjáš: "... Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: "Poznávejte Hospodina!" Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat." ...

Takže jsem se na závěr pořadu musela vrátit na jeho počátek, k básni O všem, protože láska a Bůh jsou tedy všechno, a kdo v srdci miluje (hlavně Hospodina), ten jaksi samočinně zachovává i Boží zákon, kterým není nic jiného než láska. Opravdová, zářivě čistá Láska. Jak krásné, není-liž pravda?

Já bych tedy řekla, že ta středeční vydařená akcička v jabloneckém divadle byla nejen poctou norskému malíři, ale tak trochu i Božímu zákonu. Díky.

(jo)

Studeňanská rapsodie

Studeňanská rapsodie

o třech větách: Váchalovy Studeňany – buldozer – houslový koncert

Po nějaké době jsme opět navštívili Studeňany, obec dnes patřící pod Radim, ležící východně pár kilometrů od Jičína, tři kilometry za Valdicemi.

Studeňany, Váchalovy Studeňany. Josef Váchal zde dožil v ústraní dlouhou dobu svého života. Za ty tři čtyři roky, co jsme tu na kole projížděli naposled, Studeňany vskutku rozkvetly. Mám na ně, ještě z dob předrevolučních,  zvláštní vzpomínku … buldozerovou. To když jsme o pár kilometrů vedle potřebovali srovnat pozemek, nějakých patnáct arů, ručně to však opravdu nešlo. Na tamní „traktorce“ pomoc přislíbili, ale až bude buldozer pracovat někde poblíž, kvůli přejezdu.

Uběhly dva roky, běžel třetí. Domeček mi rostl pod rukama tak, že už byl i obyvatelný, jen ten pozemek kolem, hrůza. Nahazoval jsem zrovna venkovní omítky, míchačka běžela durch celý den. Soused vedle na cirkulárce řezal pražce … venkovský klid, opravdu jen pohledat. A abych nezapomněl, do toho všeho dcera nahoře na housle, žena jí drezírovala.

„Rychle, rychle … ňáký starý prkna přes asfaltku, aby ji pásama nepotrhal!“ … přiběhl  nějaký člověk v montérkách, ale to už byl slyšet rachot motoru, přes pole se už blíží obrovský buldozer. Už je tady, přes prkna na cestě, zdravíme se se šoférem a je u nás, jde se na věc. To byl koncert, panečku,  na pozemku svoji velkou radlicí řádí buldozer … soused řeže pražce … nám jde míchačka … z druhé strany se přidává motorová sekačka  a navíc … navíc tomu všemu koncertuje osmiletá houslistka, máma sice nepovolila, ale dcera si vyřvala, protože to chce také vidět, že bude cvičit venku.

No nic, to jen ta vzpomínka. Studeňany, roubenky, roubenky, roubenky. U jedné se zastavuji na kus řeči: „Jo, můžete, klidně foťte … z roku 1822 je! … Váchal … jo jo, to je Jeho tady … foťte!“
Tak fotím. Stáří těch chalup, myslím, plus mínus bude stejné. Tak se teď chci podělit i s Vámi, stojí za to, Váchalovy Studeňany … opravdu.

MW

Váchalovy Studeňany. Více fotografií naleznete zde

Volby? Za Jablonec osobitý!

"Já si vám říkám, jestli jsem vůbec kompetentní k tomu, abych volil. Už jsem vyzkoušel snad všechny strany, všechny směry, ale vždycky byl výsledek hrozný," posteskl si nedávno pan docent, proděkan na naší nejslavnější české univerzitě, při etickém semináři. Vyzařovala z něj při tom beznaděj, zda má vůbec jít volit.
Já jsem mu ale tedy nemohla dát za pravdu. Protože u nás v Jablonci...!

Jistě, v Praze je to asi jiné, ale u nás v Jablonci! je patrný dobrý vývoj. A protože já z Jablonce nepocházím, zeptala jsem se na názor kompetentnější osoby (ony ty kompetence jsou důležité!), paní Alžběty:
"No já nevím, já jsem v Jablonci spokojená a byla jsem spokojená za starosty Tulpy i Beitla. Přemýšlela jsem, koho budu volit, a tyhle dva pány určitě. Pak mi je sympatická paní Paukrtová, pan Kozák, pan Cincibus, ..." vyjmenovávala paní Alžběta různé kandidáty.

Tak jsem se tedy podívala, za jakou stranu či hnutí tito lidé kandidují. Tak to máme ODS a Domov nad Nisou.
"No a nebylo by lepší volit celou stranu, celé hnutí?" ptám se paní Alžběty. Tak nám to přece volební agitátoři doporučují. Nevím, jak v Jablonci, ale na Nové Vsi chodí lidem do schránek letáčky, kde je jasně i graficky znázorněno, jak volit. Křížek za celé sdružení, stranu. Prostě je to tam polopaticky vysvětleno, jak pro negramotné. Zde udělejte křížek!

"No to nemohu!" rozhodně povídá paní Alžběta. "ODS volit nemohu. Je to strana podle mě asociální, která je schopná jít i přes mrtvoly."

"Přes mrtvoly?" ptám se vyděšeně. To víte, dnes člověk vídá řezání hlav v přímém přenosu, tak si umí udělat živou představu. Aha! Už vím, kam tím paní Alžběta mířila. Jistě myslela tu jablonecko-čínskou spolupráci, kdy se šlo jakoby přes tibetské mrtvoly. (Pokud nevíte, tak v době, kdy byla podepsána nějaká ta dohoda o spolupráci s čínským městem Beihei, tak se v Jablonci nevyvěsila tibetská vlajka na podporu této oblasti, kde se porušují lidská práva, snad právě proto, aby si to město s Čínou nějak nerozházelo, či co.)
"No ale pan Beitl je přece ódeesák! A pan Kozák taky!" namítám.

"No já vím... Jenže tihleti dva pánové mi jsou i přesto sympatičtí a myslím si, že když nebude vládnout jen ODS, ale budou na radnici i jiné lidé, z jiného uskupení či strany, tak se v tomto jejich dravém, až bych řekla bezohledném, směru nebudou moci tak rozvinout."

"No dobrá, ale pan Tulpa se zase prý neúčastnil piety za Židy na místě, kde stávala jablonecká synagoga. A to zase kvůli našim přátelům z Kaufbeuern, města, kam se uchýlilo mnoho z Jablonce odsunutých sudetských Němců. Také aby se jich to nějak nedotklo, či že by to vůči nim bylo jaksi nepatřičné..., když ty Židy zlikvidovali Němci..."

"Tak víte, nikdo nejsme dokonalý, pan Tulpa i paní Paukrtová udělali pro Jablonec hodně a posunuli město dopředu."

"No a proč tedy nezvolíte celý Domov nad Nisou?"

"No protože tam jsou i lidé, o kterých si myslím, že to jsou sice dobří odborníci, že dělají svou práci dobře, ale v politice by neuspěli. Jsou moc takoví ... no emocionálně založení, citoví. No až přecitlivělí. Já to nemyslím špatně, oni jsou takoví většinou umělecky založení lidé. Podle mě by měli zůstat u své práce, která se jim daří a radnici nechat třeba ... politologům. Kteří tento obor studovali," míní paní Alžběta.

Tak já tedy nevím, koho paní Alžběta míní, kdo je v Jablonci jaký politolog. Vybavuje se mi jen Kristýna Kočí, jako politoložka, a snad také Kateřina Klasnová, ta je ale, myslím, nedostudovaná politoložka. Ale tyto dvě dámy předváděly své politické umění v Praze..., z kterého byl možná pan docent tak zoufalý...
"A pana Žura nebudete volit?" napadá mě.

"Ano! Na toho jsem zapomněla! Toho znám osobně, takový člověk by určitě v zastupitelstvu měl být."

"A starostou?"

"No starostou ne. On je dobrý v těch uměleckých záležitostech, ale starosta by asi byl lepší někdo jiný."

"A kdo?"

"No pan Tulpa, nebo pan Beitl..."

Tolik paní Alžběta, která hodlá tedy zakřížkovat 30 lidí vybraných z části jabloneckého politického spektra.
Přesně naopak, než si agitátoři přejí.

Já jen věřím, že volby nakonec dopadnou ku prospěchu města, že se všichni zvolení dobře dohodnou, aby nám Jablonec nadále vzkvétal a rozvíjel se alespoň tak, jako doposud. A ještě jedno přání bych měla: aby zůstal svůj.

(jo)

Za Jablonec osobitý! (jo)

Deštník - minipovídka Milana Brože

Deštník

 ...sem tam zapomněl deštník!

Tak já to otočím!“

.

.

Je ňákej divnej, né!

To byl už když přišel … že tam čekal půl hodiny … že branka byla zavřená…
Už něco v sobě měl, né?...
To je celej von … hele, hele...konečně jde!

No to je doba, to jsem zvědav, s jakou? …

.

.

Tak co, máš?

Všecko je v pořádku!

Byl tam? Máš?

Všecko je v nejlepším pořádku!

Počkej ... našel's ho? … byl tam?

Nebyl.
Tak co je v pořádku?!!

Já žádnej neměl!

.

.

O tři dny později jsem ho potkal „na městě“, v ruce mává deštníkem:

„Teď jdu odtamtud ... byl tam!!!"

Pojďte se cournout

Procházka naším krásným Jabloncem

Tak jsem se „cournul“ městem, naším krásným městem. Podvečerní jeho atmosféra, a ve mně doznívá zážitek z varhanního koncertu ve sv. Anně. Dostatek času, tam kouknu, tu juknu, zajímá mě naše město, novinky i novoty, rekonstrukce, úpadek, květinová výzdoba, chodníky … všimnout si lze lecčeho.

Vidím hezké ... květiny na sloupech, před radnicí, truhlíky na náměstí … také odstraněné přebujelé dřeviny a odhalené sousoší „Mateřské školky“ před Jabloní, pěkné ale i svou nedávnou opravou degradovanou noblesu mnohých chodníků.

„Ďas aby to spral!“ - a mám po náladě. Ten šlendrián tu pořád ještě je, v samém centru našeho dnes již statutárního města. To snad nikdo nevidí, nikdo se o to nestará? … nebo se řekne: „Pch, zase bazíruješ na takovejch prkotinách?“ Bazíruju nebazíruju, právě o to jde, že to jsou prkotiny ... že to jsou prkotiny a odstranit je je maličkostí za peníz žádný či nemalý. I právě proto mne to tak rozčiluje. Těžko se s něčím takovým setkáte třeba v Hradci Králové, Kroměříži … no v Zittau či Bautzenu už vůbec né, to jsou Němci. Stydím se!

O co jde. Připojuji fotografie. Chodník u Zlatého Lva jest obrouben obrubníky … no podívejte. Nebo -mezi „Gastráčem“ a Kolibou ty kameny coby zábrany, to zajisté je velmi městotvorný doplněk statutární metropole skla a bižuterie. V Anenské uličce nám zase vyrůstá nový březový háj. „Pítko naproti Jabloni, ale stejné je to i na Horním náměstí nebo u přehrady, je jen torzem bývalé funkčnosti ... když jsme sem před třiceti sedmi lety přišli, bylo po městě takových „napaječek“ snad sedm, devět. Obdivovali jsme to tu, a dnes … raději to odstranit než tyto pomníčky nechat žalovat. A co Socha obchodu na náměstí míru, hlavně mám na mysli ten kolem ní profesně vedený drát na elektriku, umně přivázaný na blízký sloup a svedený na zem po starém stojanu restauračního deštníku, a to už ani nemluvě o jeho uchycení na budově Adama a Evy. Před lety byla socha tímto drátem přímo oběšena, zavěšen byl totiž na jejím krku. Na mou stížnost na radnici bylo zvoleno toto, dnes již letité, ale tak profesionální řešení.

Sejděme kousek níže, ano, ocitáme se na Dolním náměstí, bývalém to „Švermáku“, když Šverma co by plastika byl po revoluci jako „persona non grata“ ze zdi knihovny odstraněn. Nejhezčí to ... dle mého … naše náměstí, pravda, trochu pokaženo je „autobusem“ kolem kašny, ale oči si již zvykly. Ještě kousek, za roh a ... velmi navštěvovaná prodejna našich vietnamských spoluobčanů. Pro pánajána, nemám vůbec nic proti nim samotným, ale to místo ... panečku, jeho „genius loci“, to opravdu reprezentuje. A naproti naše slavná Tržnice … ale ne, ne, o ní psát dnes nechci. Všímali jsme si dnes jen takových drobností, prkotin ... ale panečku, našemu městu dávají pořádně zabrat, nemyslíte?

Milan Brož, září 2014

Socha a drát v Jablonci. Více foto z procházky Milana Brože zde

Jazzujeme s Mandavou!

Právě dnes začal další ročník, již devatenáctý, jazzového festivalu Mandava 2014, německy Mandau 2014. Jedná se o mezinárodní hudební svátek, který probíhá v našem regionu a během něhož se hraje všude možně. V divadle, v kavárně, v pivovaře, na nádraží, ve vlaku... A to jsme zdaleka nevyjmenovali všechna místa, kde bude znít nebo už zní hudba jazzová nebo jí podobná. Účinkují umělci čeští, němečtí, polští, američtí, brazilští a i ti jablonečtí! Ano, skupina Jazz H Factor z Jablonce nad Nisou samozřejmě u této kulturní události nechybí. Jeho vystoupení přichází na řadu již tuto sobotu 4. října ve Wächterhausu v Žitavě. Od devíti hodin večer zde jablonečtí hudebníci koncertují spolu s polskými, seskupenými ve formaci SeBoom. Tak se těšíme!

A pokud byste měli chuť na jazz ve vlaku, můžete cestovat za týden v neděli 12. října se společností Trilex. Zde je jízdní řád jazzové jízdy:

[1] Seifhennersdorf odj. 16:42 [1] [2] Liberec odj. 18:02
[1] Varnsdorf pivovar Kocour odj. 16:45 [1] [2] Machnín příj. 18:06
[1] Varnsdorf staré nádraží odj. 16:48 [1] [2] Machnín hrad příj. 18:07
[1] Varnsdorf odj. 16:52 [1] [2] Chrastava-Andělská Hora příj. 18:09
[1] Großschönau (Sachs) odj. 17:01 [1] [2] Chrastava příj. 18:12
[1] Hainewalde odj. 17:04 [1] [2] Bílý Kostel nad Nisou příj. 18:17
[1] Mittelherwigsdorf odj. 17:08 [1] [2] Chotyně příj. 18:21
[1] Zittau příj. 17:15 [1] [2] Hrádek nad Nisou příj. 18:25
[1] [2] Zittau odj. 17:19 [1] [2] Hrádek nad Nisou odj. 18:32
[1] [2] Hrádek nad Nisou odj. 17:32 [1] [2] Zittau příj. 18:43
[1] [2] Chotyně odj. 17:35 [1] [2] Mittelherwigsdorf příj. 18:52
[1] [2] Bílý Kostel nad Nisou odj. 17:39 [1] [2] Hainewalde příj. 18:56
[1] [2] Chrastava odj. 17:44 [1] [2] Großschönau (Sachs) příj. 18:59
[1] [2] Chrastava-Andělská Hora odj. 17:46 [1] [2] Varnsdorf příj. 19:03
[1] [2] Machnín hrad odj. 17:48 [2] Varnsdorf staré nádraží příj. 19:08
[1] [2] Machnín odj. 17:49 [2] Varnsdorf pivovar Kocour příj. 19:10
[1] [2] Liberec příj. 17:55 [2] Seifhennersdorf příj. 19:14

Čísla v závorkách znamenají toto: 1, že při tom hraje česká kapela Future Swing, a 2, že hraje Postmodern Orchestra, což je uskupení česko-německé.

Mandava Jazz probíhá třináct dní, od 1. do 12. října 2014. Podrobnější info zde

Jo a kdybyste náhodou nevěděli, tak Mandava je řeka (v němčině Mandau), která pramení v Čechách, protéká Německem, kde se pak vlévá do Nisy, ovšem už samozřejmě na německém území, takže se vlévá vlastně do Neisse, a tento festival se koná na místech, kudy Mandava (Mandau) teče, proto ten název.

(jo)

Jablonecký Jazz H Factor. Foto: z bandzone.cz