Hovory, ovšem ...březnové

Tak, dovedete si to představit...ruce rozpažené stojím v chodbě rýnovické fary a její osazensto na mne víceméně úspěšně navléká bílé tohle, ještě bílé tamto a přes ramena tohleto. Za půl hodiny mám pomyslně rozsvítit vánoční strom v Rýnovicích a že prý, jako posel páně musím být v bílém. Ještě paruku, ták ... a Andělku k tomu dostanu, ta pak bude hrát na trubku „Tichou noc“. Přijedeme kočárem s lucernou a děti udělají „Aaach!“

Jak to proběhlo, to je kapitola jiná, děti „Aaach!“ udělaly a já se takhle seznámil s hosty březnových „Hovorů...“ Filipem a Lenkou-Leou Novákovými a jejich maminkou, obyvateli to té rýnovické fary a mí příležitostní garderobiéři, když mě „rvali“ do toho bílého ošacení. Lenka nakonec sehrála nejen roli Andělky, ale sehrála to pěkně i na tu trubku.

Dovolte mi proto je níže představit.

Filip Novák 

19 let

- student českého jazyka a literatury na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy

- herec a loutkoherec

- v současné době je také studentem v Budilově divadelní škole a hraje pro společnost

FizioArt

- je součástí souboru Veselé loutky a dříve účinkoval i se souborem Vozichet

- je lektorem dramatického kroužku v Praze.

Lenka-Lea Nováková

17 let

- studentka Střední uměleckoprůmyslové školy v Jablonci, obor Kov a šperk

- hudebnice a výtvarnice

- také studentka v Základní Umělecké Škole v Liberci (dříve v Jablonci) ve hře na trumpetu, dříve i na kytaru

- jako trumpetistka hraje s Velkým dechovým orchestrem a BigBandem při ZUŠ Liberec, a také se skupinou Mandragora

- dříve hrála s Dechovým orchestrem při ZUŠ Jablonec a na kytaru v souboru Eurydika

Malá obyčejná paní

Malá obyčejná paní

Chodí kolem nás, kolem našeho domu. Snad nedělní pauzu drží, jinak dopoledne co dopoledne, v každé ruce plnou nákupní tašku. Posléze jsme zjistili, že chodí až nahoru, pod les, co tam je těch pár bytovek. A to je, pane nějakej kopec. „Malá obyčejná paní s dvěma velkýma taškama“ – tak jsme jí říkali. Pro nějakýho dědka línýho plesnívýho se takhle dře!“ - jsme si mysleli. Malá obyčejná paní.

Víte jak to tak bývá, když se z někým potkáváte dost často, poznenáhlu se vaše oči střetnou, podruhé potřetí, letmý, no spíše náznak, nežli pokyn hlavy...a že by odezva? Tak příště už pokýváte doopravdy až posléze padne i první slovo „Dobré ráno!“ nebo „Dobrý den!...tak zase nahoru, zase nahoru?!“ - spíše taková řečnická otázka.

Tuhle, když jsem se vracel se psem sezhora z lesů, vidím jí sto stopadesát metrů přede mnou jak razí dolu a na zádech...baťoh. „Aha, konečně inovace!“ - pomyslel jsem si. „Už to nebude pořád dřít v rukách, ale v baťohu. Konečně, tak to už dneska nosí všichni, mladí staří, i ti prostřední. Ale ouha, zmýlená neplatí. Na druhý den ji opět potkám, tentokrát už s nákupem, stoupající nahoru. Inovativní batoh na zádech, ale v každé ruce zase ty svoje ohromné nákupní igelitky. Se svou drobnou postavou je takřka courá po zemi. A já si zas pomyslil „Dědek jeden plesnivej línej!“ Ale tentokrát jsem vzápětí ty myšlenky zahnal, vždyť může tam být třeba nemoc, že?!...nebo některý z dosud žijících rodičů. Kdoví? Malá drobná paní jen pokývala hlavou „No, musím toho nosit víc...“ - nechala větu otevřenou. „Tak nashledanou a hezký den!“... „Nashledanou!“

Dny běžely dál. Občas jsem ji viděl z dálky, občas jsme se potkali, se pozdravili, pár slov v chůzi prohodili, usmáli se. Pak po nějaké době jsme si se ženou uvědomili, že jsme ji přestali potkávat. „Co se stalo?“ - divili jsme se „asi to byla přece jen ta nemoc!“ Ani domyslet, proč nechodí, člověk nechtěl. Až jednoho dne, kdy jsem se zase sezhora vracel se psem, vidím za loukou, co je hned pod lesem, na silnici staví autobus MHD. Už je to pár roků, co tu zavedli novou linku. A z autobusu vystupuje malá obyčejná paní s ruksakem na zádech a velkou nákupní taškou v každé ruce. No to jsem si, že žádná špatná zpráva, ale autobus za to může, že už nechodí, opravdu oddechl. Takhle to tahání nákupů má o hodný kus kratší, jen přes tu louku, pár kroků přes remízek a je doma. „Aha“ - říkám si, tak už jí uhodila sedmdesátka!...a jezdí zdarma“. Ten věk ne že bych jí přál, ale to ježdění ano, to rozhodně, vždyť jen za ty roky, co se potkáváme, co toho natahala. Pak přišla jedna sobota, a opět jsme ji potkali před barákem v naší ulici, jak plně naložena stoupá nahoru. „Dobrý den!“ … „Dobrý den!“ … „Dneska né autobusem?“ … „Ale, ráda bych, ale v sobotu nejezdí, ...a v neděli.“ - dodá. “Ach tak, tak hezké dny a nashledanou!“

Čas opět poposkočil, až konečně přišel „den pochopení“. Den, kdy se ukázalo, co a jak je, kdy se pravda vyjevila, den od kterého při setkání před „malou obyčejnou paní“ při pozdravu vždy smekám. Přinesla to manželka. „Hele, znáš tu paní, tu malou, s těma taškama a baťohem?“ … „No jasně, denně ráno, … teď už jezdí autobusem.“ … „Tak představ si, ujala se dvou malých dětí, ...a vychovává je!“ … „Aha, tak žádnej plesnivej dědek nebo …“ - pomyslel jsem si a všechno bylo v tu ránu jasné a jiné a krásné a až slzy do očí vhánějící.

A pak, když jsem ji zase jednou potkal, došlo mi i jak říkala, že už toho teď musí nakupovat víc. Osmělil jsem se totiž optat „A co děti?“ … „To víte, rostou“ - bylo mi odpovědí, „klukovi už jde na šestnáctej a takovej holomek, ten toho už spořádá, ne?! A holce čtrnáct! … a mě došlo, že už ty igelitky stačit nemůžou, to je jistý, proto ten batoh.

A tak se tu teď před ní veřejně a hluboce klaním a svůj kolobouk nejen pomyslně, ale i skutečně, smekám. „Malá obyčejná paní!“

Milan Brož // únor 2018

Stát na desateru

Interesse Jablonec... Nikdo nemá moc zájem jsem něco psát, že? Já bych měla, ale chybí mi na to čas... Ale dnes je tomu jinak! Díky nástupu zimního času, ho mám o hodinu víc! Tak co rychle napsat? No to nejdůležitější!
Byly volby a tak jsem jela do mé Nové Vsi, abych vhodila svůj hlas do urny. Ještě cestou jsem poslouchala v radiu tu úplně poslední předvolební debatu, stále jsem nebyla rozhodnutá. STAN nebo KDU? Nakonec jsem zůstala věrná křesťanské straně, neb si myslím, že pro dobrou budoucnost musí stát stát na desateru. Letos jsem rozvažovala, i když léta před tím jsem tuto stranu bez pochyb podporovala. Ale letos jsem učinila v zemi našeho souseda příšernou zkušenost se sestrou KDU, a to CDU. Tato strana pravděpodobně ve jménu udržení moci přistoupila na pro mě nehoráznou a do nebe volající věc. Povolila sňatky stejných pohlaví a co víc, uzákonila pro ně právo na adopci dětí! Nekřesťanské. Kde zůstalo právo dítěte na otce a matku?
Takže mě toto rozhodnutí uvedlo na pochybnost, zda křesťanské strany vůbec něco o Božím zákonu vědí. Ale pak jsem se rozhodla české zástupkyni věřit. Zde jde přece o víru ... nebo o přesvědčení?
(jo)

Kontroverzní CENTRAL

Malá „CENTRÁLní“ úvaha nejen o OC nebo OG CENTRAL, chcete-li, ale o okresních městech vůbec.

Velká diskuse se s otevřením OC CENTRAL Jablonec v našem městě zvedla. Diskuse, která prolýná horizontálně i vertikálně veškerým obyvatelstvem našeho regionu. Její šíře a hloubka se dá přirovnat snad jenom k době Sametové revoluce, nevynechává jedinnou sociální skupinu, jedinnou příjmovou vrstvu, ani dělení na soukromníky či zaměstnance, živnostníky či úředníky, pracující či důchodce.

První vize OC CENTRAL v Jablonci n.N.

V diskusích se hodnotí nejen samostatný objekt OC CENTRAL, ale městská obchodní síť vůbec, stejně jako velké vylidnění středu města, ke které v posledních letech došlo. „A je to tak správně!“ - myslím. Ono totiž všechno souvisí se vším a jedno od druhého odstřihnout nelze.

Pojďme si alespoň ty hlavní úvahy z diskusí plynoucí probrat.

• Je naprosto jisté, že průčelí protějších domů v ulici Komenského vedoucích od bývalého TUZEXu k Poště byla zcela jednoznačně objetována, nehledě k zřejmému poklesu faktické hodnoty těchto domů.
• Dík různým zásahům došlo ke zbytečnému zploštění stavby, když naopak její odskočení od již zmíněných průčelí protějších domů v Komenské ulici by došlo k otevření prostoru a k jakémusi jejich „ nadechnutí“. Kaskádové řešení stavby se zvyšující se siluetou směrem k bývalému TELECOMU by opticky mohlo jeho mohutnost kontinuálním vedením liníí svého obrysu výrazně zjemnit.
• Velká škoda, dle mého soudu, je i naprostá absence myšlení uchopit celý prostor jako celek a tak ho také řešit. Zaplať „pámbů“ za to, že alespoň zmizel již instalovaný zelený drátěný plot, nicméně prostor je zbytečně rozbit chodníky, zídkami namísto schodiště, apod.
• Už jen jako drobnost se jeví praktická neprůchodnost Jugoslávské ulice a kapsa vzniklá u bývalé Speciální školy. Jen jsem zvědav na ten rybník v těchto místech při případném přívalovém dešti.

Nicméně nežehrejme jenom, připusťme i aspekty opačné.

• Je nepochybné, že konečně došlo ke kultivaci značného území v samém středu města, kde oproti jakémukoliv zvelebování docházelo postupně k jeho další a další devastaci. A například i přes značnou oblíbenost restaurace Koliba nelze tvrdit, že sama o sobě byla prvkem městotvorným. Zrovna tak její okolí.
• Stavba sama, byť ...a možná ku škodě, doznala mnoha změn, zdá se však, že vnější plášť proveden je poměrně pečlivě a instalovaná mřížoví siluet stromů, nahrazující prosklené výlohy, vzhled stavby doslova zachránily.
• Opominout nelze ani nově vzniklou možnost krytého parkování, které v souvislosti s OC bylo též vystavěno. To ocení rozhodně mnozí, a ne jen přímí návštěvníci samotného CENTRALu
• Také jsem zaslechl z rozhovoru dvou dam takovouto úvahu: „Víte, paní, dělám až do šesti. Tady všechno zavírá v pět, já jsem ráda, že budu moct ve městě ještě někam zajít, tady budou mít do osmi (večer)." Co lze na tento argument říci. Takových lidí je hodně.

Vylidňování centra města zajisté nesouvisí pouze s výstavbou nového OC. K tomu dochází již řadu let, dokonce myslím, že se to trochu zlepšilo. Velkou vzpruhou pro město jsou dnes... a dá se už říci, že tradiční, různé trhy, které jsou třikráte do roka radnicí pořádány.

• Příčiny vylidňování jsou různé, když k těm primárním patří odvedení MHD z centra, nárůst počtu automobilů a tím výletů občanů mimo město, vytěsnění a zrušení škol, např. průmyslovky do prostorů bývalého učiliště LIAZ, zrušení obchodní školy „u tramvaje“ apod.
• Ty další příčiny jsou: výstavba velkoplošných prodejen na okrajích města a v sousedním Liberci.
• Opominout však nelze a vnímat musíme i vpravdě skutečnou devalvaci okresních měst po zrušení okresů, kdy velká část správních úřadů, a tím i počtu lidí v samém centru měst, ať úředníků či volených zástuců, z center zmizela, zrovna tak jako redukce různých okresních poboček, ať se jedná o sektor bankovní či jiný, kdy většina „ředitelství“ se přestěhovala na „kraje“, u nás tedy k sousedům do Liberce. A právě tito lidé dávali obživu všem těm jídelnám a restauracím.

Tyto všechny skutečnosti k vylidňování center okresních měst velmi přispěly, či je ve velké míře i zavinily. Pak se nelze rozhořčovat nad tím, že zmizely pohostinské provozovny, jako např. restaurace hotelů CORSO, či PRAHy, zrušení Venuše apod. Ťežko to současným vlastníkům lze vyčítat, když „barák“ by si touto činností, právě dík výše uvedeným příčinám úbytku možných pasantů, na sebe nevydělal.

Věřím, že po těch pětadvaceti letech, kdy se bouřlivě rozvíjela především krajská a zvláště nová (nebo obnovená) krajská města, přichází pomalu i doba, kdy opět obživnou i ta města bývalá okresní, kdy opět vzroste ruku v ruce jejich prestiž i rozvoj.

Je jen škoda, že při plánování (plánuje-li se v Jablonci vůbec nějak komplexně) se opomíjí zásadní důvody proč „to ano a tamto ne“. V případě OC CENTRAL je člověk až udiven např.i skutečností, že takováto stavba byla postaven v mistech, kde už tak byla doprava velmi komplikovaná, a při tom bez jakéhokoliv spojení s MHD, dostupná prakticky jedině „pěšákům“ a automobilistům. Těžko si totiž dovedu představit, že někdo poběží z až poměrně vzdáleného budoucího dopravního terminálu od Tržnice až nahoru do kopce do tohoto nově vzniklého OC.

Barák stojí, určitě si své oblíbence najde, o generaci teenegerů ani nemluvě. Oči usedlíků postupně přivyknou, návštěvníkům města a turistům to „ani nepřijde“ a tak si nakonec lze jenom přát, aby stavba naše město ovlivnila jen v tom dobrém a další projekty podobného významu a velikosti byly připraveny s větším ohledem na naše město, na prostředí a místní obyvatele, s větší prozíravostí a citem pro okolí. Vždyť porovnáme-li vztah k okolní zástavbě těch dvou nejnovějších dominantních budov, které obhlédnu z jednoho místa od hotelu Zlatý Lev, nemyslím si, že by OC CENTRAL se ke svému okolí choval ohleduplněji a vstřícněji, nežli už léta kritizovaný a ještě za komunistické éry projektovaný hotel Merkur. A to je snad to zjištění nejsmutnější.

(mb)

Eurocentrum pod rampou

Někdy se dějí takové věci, že tomu normální člověk těžko porozumí. Je to, jako by se člověk levou rukou drbal za pravým uchem, prostě úplně naruby.

O čem je řeč? Právě o tom svrchu napsaném.

„Hele, jedu do Jablonce, mám tam schůzku, nevím ale kde to je. To máte nějakou novou restauraci...“ - mi volá známý a sáhodlouze vysvětluje.

„O čem to mluvíš?...“ - už to jeho povídání nemůžu vydržet, „...znám tady všechny hospody, většinu jsem kdysi i zásoboval, nebo i vybavoval vším potřebným, i kuchyním „hacap“ sestavoval. Tak o co ti jde?“
On je hrozně ukecanej, všechno vždycky zdlouhavě, než se dobéře jádra pudla. Ale konečně je to venku. Restaurace „Pod rampou“ se ta destinace, kterou hledá, jmenuje. Nic snazšího. Kde je „Rampa“, to každý ví. Na Výstavišti přece, to každý ví. Tedy dnes, po novém, je to v areálu „Eurocentra“. Před lety provedená rekonstrukce se docela povedla, klub to je, restaurace a malý sál, mockrát jsem to navštívil. Tam i tam. „No a když se to jmenuje Pod rampou, tak je to zřejmě dole, od kina Junior se tam jde... jako z prostoru amfiteátru...“ - nahlas přemýšlí a zároveň informuju známýho a vysvětluji mu to. „...jsou tam dole vesměs nevyužité prostory, tak tam zřejmě „vymysleli“ novou restauraci, no proč né, i když … vedle je restaurace Eurocentra, tak se to může hádat!“

Poděkoval, a tím to pro mne skončilo.

Neskončilo. O dva dny později, sotva zvednu telefon, respektive ťuknu na mobilu na zelenou, jsem zaplaven přívalem slov, ano, tušíte správně, toho známého, co jsem mu radil o restauraci „Pod rampou“ a co neumí mluvit jednoduše. No to byla záplava, a že to tam není, a že to nemohl najít, a že si připadal jako blbec, a že se tam z města dvakrát vracel a že... a že... a že... a že až po třetí to našel, ale jen díky kolegům, kteří ho z okna viděli pobíhat v amfiteátru a zavolali.
„A ono to bylo tam!!!“ - mi nakonec zdůraznil.
„Kdeee tam?“
„V Eurocentru!“ - na mě vítězným hlasem. „Jo, v restauraci Eurocentra je ta hospoda Pod rampou!“ - a asi tuše, jak překvapením lapu po vzduchu a hledám slova odpovědi, ještě škodolibě dodal „To čumíš, ty vole, co!“To čumím, dodnes. Při první příležitosti jsem se tam šel podívat. Vejrám na vchodové dveře do restaurace Eurocentra, vejrám...no, fakt jak kdyby mi uletěly včely. Na dveřích cedule „Restaurace Pod rampou“. Hlava mi to nebere a „připadám si jako debil“. Na „fejsbůku“ existuje taková skupina, stejného jména, tedy „Připadám si jako debil“. Tohle jak kdyby byl příspěvek právě do ní.

To mi připadá, jako když na přejezdu u zastávky do Jinolic byla hospoda, co se jmenovala „Na zastávce“, nebo „Na přejezdu“, už si nepamatuju, ale tak nějak logicky. A leta prosperovala. Pak přišli „ti chytřejší“ a jednou se to jmenovalo „U Křemílka“, jindy „U Vochomůrky“, já už nevím jak všelijak, ale nikdy to už neprosperovalo, nemělo to logiku, ten název s místem, nemohlo to jít. Lidi to nepřijali. Teď tam je sklad koberců. To bych samozřejmě té staronové restauraci „Pod rampou“ nepřál, ani tomu Eurocentru, aby tam byl sklad koberců, ale bojím se toho.

Věci mají mít, myslím si, nějakou vnitřní logiku, aby je lidé vzali. Nevím, jak k tomu došlo, už ani to zásobování nedělám, tak mi to může být jedno. Jen si říkám, že to je fakt jako to „drbání se levou rukou za pravým uchem“ a přijde mi, že to nejsem já, kdo by si měl v tomto případě připadat jako ….., no, však víte.

mw

„Proč se tu kácej ty stromy?“

Je to takový malý trojúhelník plný stromů, vede tudy potůček, co stéká z Doliny, potrubím překoná (spíše by se hodilo „podkoná) ulici Liliovou a teče dolu až k ulici 5.května, kde se vlévá do Nisy. Tam nahoře kdysi byl lehce přehrazen a tehdejší pán sousedního pozemku tam umístil „vodní trkač“. Pro neznalé, to je takové zařízení, čistě mechanické, které dokáže načerpat vodu zcela zadarmo do vaší nádrže. Souběžně s potůčkem vede dolu takova silnička asfaltová, jenom k tomu dřevěnému domu. Myslím, že adresou to tu ještě je ulice Antala Staška. 

Právě sestupuji s Doliny, byl jsem až nahořem na pramenech. Přecházím Liliovou a najednou vidím tu spoušť.

„Pane,...“ oslovím nejbližšího káceče s motorovou pilou „... proč se tu kácej ty stromy?“

Motrová pila pokrčí rameny.
„Pane, proč se tu kácej ty stromy?“ - pokusem číslo dvě opakuji otázku.
„To já nevím. Zeptejte se jeho!“ - a rozmluvená pila ukazuje bradou na oranžovou vestu.

„Proč se tu kácej ty stromy...“ - obracím se na „oranžovou vestu“ a ještě dodám „...pane?“

Jen pokrčení ramen mi je odpovědí. Až na třetí pokus se rozmluví i oranžová vesta, ale na slovo je skoupá: „To město...“. Víc jsem z ní nedostal, byť vysvětluji, že se neptám, kdo to povolil, ale proč se tu kácí a cože se to tu bude konat?
Odpověď už znáte: „To město...“

Tak jsem se za chvíli vrátil s fotoaparátem a fotografiemi dosvědčuji tu spoušť. Zajímavé je, když mne po chvíli, co fotím, zaregistrovala oranžová vesta: „Pane, pane,...tady mám to povolení!“ a jala se mi nabízet to povolení k nahlédnutí. Ale to už jsem odcházel a „Vidět povolení, o to nestojím. To mi je jasný, že byste to bez povolení nedělal. Já chtěl vědět proč?... a to je rozdíl, víte! A na to město, jak jste mi radil, se zeptat půjdu, tomu věřte!“

Tak mi jdou myšlenky, jak se vracím domů, proč se to tu kácí, komu to vadí, těch pár vzrostlých stromů. Tam přeci nemůže nic stát, takovej štráfek země a ten potůček a hned silnička. Říká se, že Jablonec je nejzelenější město takovéto velikosti. Tak proto se asi může kácet... aha, a za pár let bude po... Anebo, úvaha jiná. Koupím si pozemek vedle vzrostlého lesa nebo skupiny stromů. Ty stíní, vím, ale mě to v tuto chvíli nevadí, já přeci miluji přírodu. Za pár let ale...pánečku, pěkně si podám žádost o povolení vykácení a zdůvodnění? ...no přece stín, vlhkost, hniloba, plíseň, zdraví!!!...také listí mi padá, a tak. Ale vždyť přece ...mě jde hlavou... o tom věděl dopředu, tak proč to kupoval? Nebo... že by... aha!!! Kalkul, jasně, nebo, a to je ještě horší, domluva jakási, s kýmsi, kdo to povolení může zajistit, může pomoci mi.

No, tak mi to jde hlavou. Bylo by zajímavé, kdo mocnej, nebo spíš ne-mocnej … á propos, nezdá se vám také, že většina „mocných“ jsou s té své moci až „nemocní“... tak se ptám, kdo z těch „mocných nemocných“ si to povolení zařídil.

Půjdu se zeptat na to město, a dám vědět, celou odpověď. Jité je však jen to, že ty stromy tam včera ještě stály a dnes už nestojí.

Poslední dvě fotky, s ještě vzrostlými stromy, jsou přejaty z EARTHu.

mw

Podpora a Unterstützung

Válka znamenala už vždycky v dějinách lidstva bídu a utrpení pro mnoho nevinných obyvatel včetně těch nejmenších. V dnešní době můžeme také sledovat online zpravodajství z postižených oblastí, díky utečencům a jejich vyprávění jí můžeme být velice blízko. Mnoho lidí se snaží pomáhat, bere si válečné sirotky do rodin za své, posílá humanitární pomoc, někteří jedinci se vydávají jako dobrovolníci přímo na místa, kde je nebezpečno, aby tam léčili a zachraňovali zraněné.  Díky pašeráckým bandám, které vydělávají na lidském neštěstí a rozšiřují zkazky o tom, jak se v Evropě o všechny postarají, jak lidé dostanou dům, auto, peníze, čelíme nebývalému přílivu obyvatel tzv. arabského etnika. Nejvíce je touto uprchlickou vlnou postiženo asi Německo, kde se odhadem pohybují circa dva miliony žadatelů o azyl. Ne všichni to berou s humorem, s jakým se tam vyprávějí vtipy.
Například:
"Afričan právě požádal o azyl a jde radostně norimberskou ulicí. První osobu, kterou potká, osloví a řekne: Děkuji vám milý Němče, že jste mě přijal do své země, poskytl mi podporu, ubytování a zdravotní pojištění. Osoba ale odpoví: Mýlíte se, já jsem Albánec. Afričan jde dál a osloví další osobu: Děkuji vám, že máte takovou pěknou zemi tady v Německu. Osoba odpoví: Nejsem Němec, jsem Rumun. Afričan osloví další osobu, kterou potká, podá jí ruku a třese jí: Děkuji vám za vaše krásné Německo. Osoba zvedne ruce a říká: Já jsem Egypťan, žádný Němec! Afričan vidí sympatickou starší dámu a zeptá se: Jste Němka? Žena odpovídá: Ne, jsem Turkyně. Afričan se nechápavě táže: Kdepak jsou všichni ti Němci? Turkyně se podívá na hodinky a řekne: Pravděpodobně v práci."
Anebo:
"Přijde uprchlík do Německa a potká vílu: Splním ti tři přání. První přání: Chtěl bych dům. Před uprchlíkem stojí dům. Druhé přání: Chtěl bych auto. Před domem stojí auto. Třetí přání: Chtěl bych být pravý Němec. Šup, dům je pryč, auto je pryč. Zděšen se ptá: Kde je můj dům a moje auto? Víla odpoví: Jsi teď už Němec, a proto si musíš na všechno vydělat prací."
Jo jo, s humorem jde všechno líp, říká se. Tak na viděnou s integrovanými cizinci, oblíbenou výletní destinací jsou pro ně totiž česká města - Liberec, Praha (a už mají v plánu zavítat i do našeho Jablonce). Třeba najdeme společně nějakou pokrokovou myšlenku, jak v této palčivé záležitosti pomoci. Pomoc a podpora může mít totiž mnoho forem. I třeba vztyčené autobusy v centru Drážďan jako projev solidarity. Autobusy (samozřejmě ale jiné) byly původně vztyčeny v syrském Aleppu jako barikáda, aby zabránily palbě na civilisty. V saské metropoli stojí symbolicky právě před kostelem, který byl ve druhé světové válce vybombardován a jehož trosky (jako pomník) připomínaly čtyřicet let hrůzy války. S novou výstavbou se začalo teprve koncem devadesátých let minulého století. A tak jako vstal z mrtvých i tento kostel, vstane z mrtvých i Aleppo. Hlásá letáček na spodku jednoho z autobusů.

(jo)

Jakpak asi o autobusech smýšlí Martin Luther (stoje mezi kostelem a vozidly)...

Drážďany vstaly z mrtvých, vstane i Aleppo.

Šátek ne!?

Přijde mi absurdní, kolik nenávisti lidé nyní srší na dívku somálského původu, kterou vyloučili ze zdravotní školy kvůli jejímu šátku. Zrovna ze zdravotní školy, jejíž absolventky v zaměstnání vlastně jakousi pokrývku hlavy nosit mají. Dnes už to tedy asi předpis není, ale ještě za socialismu měly sestřičky slušivé čepečky, o řádových sestrách nemluvě. Jsou i tací, kteří si neodpustí jedovaté poznámky o tom, jak jsou Somálci negramotní. Chtěla bych vidět tyhle břichaté chytráky, jak by se vyvíjeli oni v podmínkách, které panují v této africké zemi. Hlad, bída, nemoci, obrovská nejistota. Dokud člověk nepochopí, že jeho úkolem je pomáhat, nebude se světu dařit lépe.

(jo)

Zdravotní sestřička v šátku.

Kochání namísto spílání

Dnes jsem byla zhrozena. Venku je taková krásná zima a já mám v duši ještě tak milo, tak nádherně blaze od kochání se pohledem na to úžasně bílé okolí - člověk se může koukat kol dokola a vidí jen a jen bílou barvu. To je přece tak úžasné! To je pastva pro oči. Ne nadarmo je snem dobrého malíře namalovat jednou bílý obraz. Bílá barva totiž obsahuje všechno. A my teď máme díky příznivému počasí možnost, jednou se také tou bílou barvou dokonale opojit, vykoupat se v ní, užít si ji!

Tak s tímto blaženým pocitem jsem otevřela Facebook a je jedno, jestli to byli Češi nebo Němci, Jablonečáci či Žitaváci, většina nadává na sníh! Že jsou chodníky neschůdné, silnice nesjízdné, maminky že nemohou s kočárky projet městem atd. atd. No když několik dní už sněží, tak je to přece normální. To mě fakt rozhořčilo, tahle lidská omezenost.

Vždyť to bylo tak působivé, když jsem ráno přišla k autu, respektive k bílému sněžnému něžnému útvaru, a nebyla si jistá, zda se skutečně jedná o moje vozidlo. Před tím, než jsem ho tedy začala vyhrabávat, udělala jsem malý test - sondu, chcete-li vrt. Ne že bych nechtěla sousedovi posloužit, ale neměla jsem tolik času. V zimě totiž musí člověk počítat s tím, že mu bude cesta lhostejno kam déle trvat.

(jo)

Krásná zima

To ty peníze raději prosolíme

Sousloví "zimní údržba" je nejen v euroregionu Nisa v těchto dnech aktuální. Ačkoli na té české straně je jí dosti spíláno, po malém srovnání musí být však konstatováno, že ze všech tří zúčastněných zemí je ta česká nejlepší. Stačilo jet minulý týden z německé Žitavy přes Polsko do Čech. Od hranic k nám - černo, před hranicemi bílo (rozuměj na silnici).

Když chtějí mít řidiči i v zimě černé silnice...

Vždycky mě moc těší, když je v Čechách něco lepší než jinde. A tak jsem si neodpustila poznamenat, jak se v Čechách hezky jelo, na rozdíl od Polska a Německa, že Češi to prostě v zimě umí... Ale hned mi bylo expertem ze saského cestmistrovství odporováno: "A jak to, že je silnice černá? Co to znamená?" tázal se. A také si sám odpovídal. "To znamená, že bylo hodně soleno. A co ochrana životního prostředí? Kolik soli bylo na metr čtvereční použito? Když se hodně solí, ničí se okolní příroda." Jeho dotazy mě vedly k hlubšímu přemýšlení. No on má pravdu, musela jsem si přiznat, na to jsem nepomyslela, mně šlo hlavně o to, aby se mi dobře jelo. Ale! Ty stromy u cesty na Hrádek jsou přece mnohem hezčí než ty na polské straně. Tak já nevím, jak to s těmi solnými účinky je. "K zimě přece patří sníh, s tím musí řidiči počítat," hájil Sas bílé silnice. "Ale ve Freibergu teď máme taky všechny cesty černé. Tamní cestmistr, 15 let nesmírně spořivý - nikdy se nemohly použít všechny traktory, solit se mohly jen hlavní tahy, ušetřeno bylo spoustu peněz, tak tenhle spořivý mistr tento rok rozhodl: Utratíme všechny peníze, vyjedou všechny traktory, solit se budou všechny silnice. Ušetřené peníze by se stejně pak daly na něco jiného než na nás." Tím na "něco jiného" měl samozřejmě na mysli imigranty. Toto neúsporné rozhodnutí totiž padlo po útoku na berlínský vánoční trh. A já se Čechami také raději už nechvástám, neboť pozoruji, že nálada v Němcích (především těch bývalých východních) se stává k cizincům méně vstřícná, a nerozhoduje, odkud kdo pochází. Z Asie, Afriky, Tschechien... U všech jsou statistiky podílu na trestné činnosti totiž poměrně vysoké.

(jo)

Co je jinak

Jiný kraj, jiný mrav, říká se. A je to tak. Někdy stačí 30 kilometrů vzdušnou čarou a jste jak v jiném světě. Například Jablonec - Žitava. V Jablonci půl metru sněhu, sychravo, v Žitavě sníh žádný a slunečno. V Jablonci pouští řidiči chodce na přechodu, v Žitavě se ohledy na chodce tak neberou, přechody tu téměř nejsou. Ale zato tu mají zelené šipky vpravo na semaforu, kde můžete jet, i když svítí červená. Češi to neznají a dokud se s tím neseznámí, tak tápou a dělají dopravní přestupky. (Musí se nejdříve zastavit, počítat do tří a pokud zleva nic nejede, může se jet.) A samozřejmě řeč. Ta je jiná. Čechům němčina nedělá takové problémy jako Němcům čeština. I učitel češtiny, která se v Žitavě vyučuje téměř na každé škole, občas udělá nějakou tu chybu (háček a čárku napíše nad jiné  písmeno). Čeští žáci ho ale opraví. 70 % Žitavanů se česky učilo a něco umí říct. Němci mají hezčí vánoční výzdobu. Specialitou je herrnhutská hvězda. Pokud na nějakém domě chybí, není jisté, zda tam přijde Weihnachtsmann s nadílkou. A ještě něco. Káva je v Čechách o hodně dražší, a drogerii mají germáni také levnější. Pohonné hmoty se zase vyplatí koupit v Böhmen. A jinak? Karel IV. vládl oběma zemím současně a k tomu zvládl i další národy. Zajímalo by mě, proč my máme problém i s málem.

Žitavský vánoční trh

Hurá do školy! A s kornoutem

Zatímco si děti v Liberci a v Jablonci, a vůbec v celých Čechách, užívají letních prázdnin, chodí ty německé už od pondělí do školy. Ty, které usedly ve školních lavicích poprvé, dostaly tradiční "cukrový kornout".

Už v sobotu před zahájením školní docházky bývá zvykem, že se v obcích pořádají slavnosti spojené právě s předáním pro prvňáky obrovských kornoutů, prohlídkou školy, ohňostrojem atd. I Jana dostala svůj kornout, i když usedla do lavice třídy sedmé. "Chtěli jsme jí ten nástup do školy v Německu trochu zpestřit, víme, že to bude mít na začátku těžké," svěřili se Janiny rodiče. Ona totiž až doposud chodila do školy v Čechách a nyní přestoupila do Žitavy. V německých příhraničních školách je poměrně dost českých dětí, ale ty sem chodily buď už od školky nebo od první třídy a postupně se jazyk naučily. Jana ho moc neumí.

A jak se jí první den ve škole líbilo? "Hrůza, chci do Čech!" byla její reakce. Měla pocit, že téměř nic nerozuměla. Už se i dvě hodiny učila. Tu první ani pořádně nevěděla, jak se ten předmět jmenoval. WTH. "Co to je?" ptala se pak doma. "Hmmm.... To bude asi Wirtschaft, Technik a...," ani matka nevěděla. Internet si však poradil. Wirtschaft, Technik, Haushalt und Soziales. Tedy Hospodářství, technika, domácnost a sociální záležitosti, dalo by se snad přeložit. Poslední hodinu mohla jít domů, protože měli češtinu, a tu ona umí dobře. Dokonce může opravovat učitele, který, i když jazyk vyučuje, tu a tam s ním má problém. A tak třeba píše na tabuli "nejkrasnější" nebo "zahádný" apod.

Druhý den to už bylo lepší. "Kdybych si tady našla kamarády, tak se mi tady líbí víc," nechala se slyšet Jana a už psala svůj první domácí úkol. Z němčiny. Zdá se tedy, že školní atmosféra se jí tu líbí. Tak držíme palce!

(jo)

Škola dětem v Sasku začala už osmého srpna.

Slušná Itálie

Asi deset let jsem slibovala dětem moře, ještě ho nikdy na vlastní oči neviděly a chtěly do Itálie... To není zrovna levná destinace a pořád se těch peněz nějak nedostávalo. Až teď konečně. Nejstarší dceři je sice už dvacet, ale těšila se nejvíc.
Přijeli jsme tam večer, ale ještě jsme museli slanou vodu jaderskou okusit. Paráda! Tolik radosti! Pak však mládež objevila bazén a místo k moři chodila tam. To jsem nemohla pochopit. Ten přece mají i v Jablonci! Sice ne s palmami, italským sluncem a hudbou, ale princip je stejný. Nebo ne? Později jsem si však všimla, že tuto věkovou kategorii na pláži opravdu člověk nenajde. Rámus u chlorované vody je pro ně atraktivnější než romantické šumění moře.
A ještě jsem si něčeho všimla. Itálie je slušná země. Na rozdíl od Čech či Německa tam nenajdete nějakého naháče či exhibicionistu, který chodí či se mezi ostatními koupe nahý. Do konce i do města se jen v plavkách nesmělo a dovolenkáři se museli přiodít. To jsem po zkušenostech od jablonecké přehrady a žitavského O-See velmi oceňovala. Tam mě totiž napadalo jediné: Sodoma Gomora.

(jo)

Obzvlášť večer je moře působivé

...to nejsou Arabové

Ještě jednou se vracíme k výstavě "Meditace v trojzemí". Jako reakci na zprávu o skupince arabských mladíků, kteří se vernisáže také zúčastnili, jsme obdrželi následující zajímavou informaci:

Další foto Z D E

Jenom trochu nepřesnost.... Oni tohle zrovna nejsou arabové, nýbrž afghánci a mluví persky či dari (darijsky) a paštu či paštštinsky (jazykolam...) Arabové jsou ze Sýrie, ale ti nakonec nechtěli jít. Tak to jenom pro upřesnění... Já taky byla překvapená, když jsem tam nastoupila, že většina mluví persky a ne arabsky. Už jsem se arabsky začala učit a pak jsem zírala, že většina v tom zařízení jsou z Afghánistánu a mluví persky.... Araby tam máme teď jen asi tři, ti jsou trochu jiní, živelnější, tmavší, tihle Afghánci jsou klidnější, i když se taky umí rozohnit... A jsou trochu světlejší. Jsou u nich patrné jisté etnické skupiny - někteří vypadají spíše jako asiaté, někteří tak nějak jako Evropané a někteří jsou blíž k indům bych řekla. Taky tam máme jednoho nebo dva kurdy. Upřímně... ještě v těch etnikách nemám úplně jasno...

No tak to jen tak pro zajímavost. 

Příspěvek:  JO 

Meditace v bodu "Trojzemí"

V sobotu 23.dubna proběhla dlouho očekávaná vernisáž výstavy malíře Václava Kocuma v bodu Trojzemí, v Žitavě. Má osoba pak byla kurátorem výstavy. 

Více fotografií ZDE

Dovolte mi zde malé ohlédnutí za vernisáží, která se, myslím, velice vydařila. Hudební stránku věci obstaral známý kapelník 'JAZZ h Faktoru', kamarád a WELMISTR PSPŠ pan František Kozderka, o úvodní poezii a proslov se pak vedle mne - čeština, skvostně postarala v německém jazyce Kati Linek.

S instalací výstavy velice pomohl pan Petr Knop. O pořádání výstavy se zasloužila paní Jaroslava Očenášová a vedoucí Café Jolesch, kde je výstava instalována, frau Karin Kayser.  Všem velice děkuji.

Výstavy se zúčastnila i osmičlená skupina patnáct až osmnáctiletých chlapců arabů, migrantů, kteří mají svůj dočasný domov v Žitavě. Věřte, že setkání s nimi bylo velice zajímavé a inspirující. I oni jsou na fotografiích zachyceni.

Obraz LUNA

Dále uvádím přednesenou poezii a projev. V odkazu fotografie-barevný text pod fotografiemi- si lze vyvolat album fotografií společenský večer dokumentující.

U řeky

Čas od času

Chodím poslouchat řeku.

Jdu vždy po hlasu

A v sedě nebo v kleku...

Vždy musím být sám...

Obraz TROJMEZÍ

Jí tiše naslouchám.

Řekni řeko,

řekni včas

Co mezi nás

Přinese čas?

Řekni řeko,

řekni zas,

Zda bude svět plný krás,

Nebo zaplaví nás

Mráz?

Řekni řeko,

řekni včas,

Co mezi nás

Přinese čas.

Projev Zittau

Dámy a pánové, milí hosté,

Meditační obrazy - zleva
NEKONEČNO
BLAHO PRVNÍHO LOKU
ŽENSTVÍ II

Šedesát kilometrů na východ, v Jizerských horách, pramení řeka Nisa – Lužická Nisa – Lausitzer Neisse – Nysa Lužycka. Po opuštění České republiky tvoří 200km dlouhou hranici mezi Polskem a Německem. Její vody nás dnes nerozdělují, ale spojují. Spojuje nás i původ jejího jména, který pravděpodobně sahá až k dávné době bájných Keltů.

Trojzemí ... tři světy, tři jazyky, tři národy, ale stejné radosti i starosti ... za vodou i před ... lidé, lásky, práce, rodina, děti. Tak to cítí i autor děl, která se vám dnes nabízejí ke shlédnutí a která vytvořil právě pro tuto výstavu ... Malíř Václav Kocům z Jablonce n.N. Jeho curiculum vitae si můžete přečíst tam na baru.

Známe se 25 let, vím že tuhle výstavu nosil v hlavě roky... sen se mu plní dnes, zde v Hillersche Villa, v Cafe Jolesch. Jeho vztak k tomuto území Dokumentují i dvě stěžejní díla, obrazy Žitava a Trozemí. Díla ve výklenku mají sloužit k meditaci, k zamyšlení … a nejen nad společnými dějinami tohoto území, ale i nad naší společnou budoucností.

Závěrem chci ještě zvláště poděkoval paní Jaroslavě Očenášové, která je tou hlavní konstruktérkou dnešní výstavy... shodou okolností bydlí právě u pramenů řeky Nisy, druhý domov našla zde v Žitavě.

Poděkování patří také paní Karin Kayser, vedoucí CAFÉ JOLESCH, bez níž by výstava uspořádána rovněž být nemohla.

Děkuji také Vám, že jste přišli. Myslím, že tím dokumentujeme to, že řeka Nisa nás v dnešní době opravdu nerozděluje, ale spojuje.

Proto berme dnešní vernisáž jako malý příspěvek k té naší společné budoucnosti!!!

Dámy a pánové … Václav Kocum !!! a … hezky se bavte!!!


                                                                            Milan Brož

"Gut!" ...tak "Wiedersehen!" v Žitavě

Tak co se chystá?... dlouho jsme se neviděli!

Ale nic, už to máme po kupě! Právě jsme se vrátili ze Žitavy a...
Ze Žitavy?

Zittau!!! … né, tady za hranicema!
Aha! ...a?!

Je to pravda, no, právě jsme se vrátili. Tu výstavu nosil v hlavě léta. Zrálo to, víte jak to je... bez té první myšlenky nejde nic... a teď to dozrává, za čtrnáct dnů, přesně 23.dubna v 19.hodin to propukne. Vaškova vernisáž obrazů v Zittau, v HILLERSCHE Villa – Café JOLESCH.

Domluvené to už je dlouho, paní Očenášová, no... ta bývalá redaktorka z „Jabloneckejch“ ... to tam dává dohromady. Vymyšlené už to je, obrazů bude dvanáct. To víte, ta tématika, námět „Trojzemí“ tam chybět nesmí, také to je v názvu výstavy obsažené. A Žitava, panorama, její věže a ty kopce za ní … to je jasný. To je staré město, historické. To budou ústřední obrazy.

Pak je tam ale taková místnost, tak jako by trochu oddělená. A to si Václav vymyslel „Hele, tam umístím ty své obrazy meditační!“, a má „recht“ - celé se to jmenuje „MEDITATION AM DREILÄNDERPUNKT“ nebo-li „MEDITACE V BODU TROZEMÍ“. V tý starý umělecký a trochu ošuntělý kavárně to budou taková „okýnka“ ty jeho obrazy, už se na to moc těším, akorát tam mají trochu divnej ten závěsnej systém, tak se na to musíme připravit. Ale už to mám v hlavě … to se zvládne.

Dával jsem mu zase dohromady projev, no „… krátkej musí tentokrát být!“ - říká Vašek „bude se to překládat do němčiny i do polštiny, tak aby to dlouho netrvalo.“ „Celý do deseti minut, to je … to je tři minuty na jednu řeč, k tomu oslovení … zatím nevíme, kdo tam bude, starosta?... konzul?“ - odpovídám, „... no uvidíme!“ O tom porozumění vzájemném, o tom, že nás ta Nisa, co u nás za Jabloncem pramení, že nás spojuje,... o tom to je, tak jako ty obrazy a celá ta výstava.

Dneska jsme to tam byli doladit, „Guten Tag! Guten Tag!“ - to se paní Očenášová zdraví s paní Keyser, co tam tomu velí. „Chiqe“ dáma, plyně francouzsky, kus života už za sebou, se svou „rousse“ hlavou no … „ženská“ na svým místě... a domlouváme podrobnosti přímo už na ten večer, na tu vlastní vernisáž. Čepujou tam „Svijany“ a první soudek bude půlitr jen po jednom Euru. A také nějaké jednohubky nám dovolila. Podnik dá „šampus“ na přípitek a pro malíře a hudebníka pohoštění „gratis“... versteht sich!

„...a hudebníka!?“ - aha! Což o to, piano tam mají skvělé, teď zrovna čerstvě naladěné. Ale hudebník, pianista, mimochodem výbornej, Míra Tomšů, se nám rozsypal a je po operaci plotýnek. Tak musíme … nevíte o nějakém? … trochu „jazzýčku“ to tam chce.

Cestou z nádraží jsme se stavili za panem Zahradníkem, českým zástupcem na tamní „Hospodářské komoře“, pomáhá nám trochu s propagací, s pozváním, a také jsme si malounko prohlédli město.

Tak už to je vlastně „po kupě“. Ještě aby Václav ty obrazy udělal!!! ...ále... „to má ještě pár dnů čas“, on to nakonec vždycky "zmákne",  a pak to tam odvezeme. Myslím, moc pěkné to bude! Po dálnici z Liberce čtvrt hodinky, dvacet minut. Nebo vláčkem, snad „dvacku“ to stojí, poslední zpátky jede v půl desátý večer...jo, a platí se ve vlaku! ...  a tak vás srdečně, a hlavně za Václava, zvu! Přijeďte se podívat!

„Gut, na ja … „ a ještě se za městem ohlédáme 

                        

„... Wiedersen!“

                                                                                                                                                     Milan Brož

COOL není KŮL aneb není KŮL jako COOL

Záznam přednášky

Přednášející: Milan Brož – přední český (C)Koololog

Téma: Kůl / COOL , rozdíly a pojítka

Místo: přednášková síň Na kůlech 5

Datum: 30.února tamtéž

Záznam: INTERESSE Jablonec

Cool není Kůl, aneb není Cool jako Kůl etc.

Prosím...dovoluji si požádat o klid, přednáška je totiž náročná, plná cizích termínů, kterým se … při její odbornosti … nelze vyhnout.

Případné dotazy si, prosím, zapisujte, abyste...kvůli srozumetelnosti, nerušili její myšlenkovou kontinuitu.

Je jisté, nebo-li na bíledni, že v dnešní složité, tedy sofistikované době, je třeba se zamýšlet... zamýšlet dnes a denně, a řekl bych že i dnes a nočně - vždyť v noci myšlenky běží nejlíp.

Dnešní přednášku jsem nazval COOL nebo KŮL, aneb Kdo chvíli stál již stojí opodál.

Prvně si vydefinujeme pojmy:

• COOL – ten co je TRENDY psáno c-o-o-l
• KŮL – ten co trendy není . Psáno k-ů-l
• TRENDY – ten co je COOL psáno cool
• IN – v , uvnitř …
• Aut – vně, mimo
• OUTDOOR – na vnější činnost ….př.oblečení, náčiní, ale také dráha ...INLInová ap.
• INDOOR – na vnitřní činnost ….př.oblečení, náčiní nebo vnitřní horolezecká stěna
• INLINy – kolečkové brusle abyste mohli být COOL psáno c-o-o-l, oděni ovšem pozor – do OUT DOORu
• INLINE dráha – pruh asfaltu pro INLINy na kterém se phybují vyznavači TRENDů a paradoxně... obuti v INLINECH splňují normy OUDOORoblečení čímž jsou COOL -psáno c-o-o-l
• ASFALT hladký povrch INLINové dráhy dovolující PROVOZOVAT OUTDOOROVOU činnost na INLINECH

(C)Koolové plotoví - pěkný příklad "zaplocení" od Jičína

Dokumentační foto

Jak sami vidíte, jenom definice pojmů nám ukazuje složitost a náročnost této problematiky.

Začněme tím rčením - Kdo chvíli stál, už stojí opodál... co to znamená? No prostě...Kdo chvíli stál, už stojí opodál, čili vedle>>> ten hlavní dav, ten už odešel, ten pořád jde, ale Kdo chvíli stál ...je jako trouba vzadu, je vedle jak ta jedle, čumí Jak vyvoraná myš, také jinak řečeno Jak vrána na kostelní věž.

A proč? No přeci, že stojí opodál, už sám, všichni už odešli, Dav už šel, a on osamocen stojí jak ten Kůl v plotě. Možná tam stojí s několika dalšími postiženými, co se na chvíli zastavili, osamocenými jedinci, kteří už nemůžou, nemaj tu možnost, do něčeho zasahovat, už nemůžou vytvářet společné dílo, protože společnost již odešla, už je ten dav co je ve vobraze nebo-li COOL, už popošel, už je o kus dál.

Je jasné, že buďto jdu, nebo stojím, a když stojím, tedy opodál. Jiné možnosti není, neboť nejdu-li, stojím vždy okamžitě opodál, protože dav jde pořád. Mezi tím neexistuje nic, toliko že můžu stát opodál více či méně. Jsou tak různě rozseti, ti co již stojí opodál, až vytvářejí jakýsi plot...odborně se říká, že se plotí ...prosím nikoliv potí, zapouzdřují … neboli zaplocují se! … a opodál jsou prakticky navždycky.

Teď trochu k tomu davu...ano?! … dříve to byl dav šedý, za rudo-bolševické éry. Dnes je to dav pestrý za ranněkapitalisticko-Al Caponovské éry. Dav musí … a on i sám chce, býti diktován, a je prakticky jedno, kým diktován je, zdali jednobarevnými, např.Rudými či Strakatými, pořád je to jenom diktát. Kdo chtěl a dokázal býti nediktovatelným, svoboden zůstával , kdo ne, ten není svoboden ani dnes. Drobný rozdíl je v tom, že dřive byl dav diktován systémově, dnes systematicky, dříve diktovali internacionální komunisti, dnes nadnárodní korporace módních trendů. Jeden zásadní rozdíl tu však je, dnešní, ten pestrý a tzv. Svodobomyslný dav je pod tím diktátem dobrovolně. Statistika pak říká, že spotřeba papíru k diktátu nutná je konstantní.

Vedeme-li nekonečnou přímku --- ale to jsem řekl blbost, že?!,... vždyť všichni z geometrie víme, že přímka je vždy nekonečná --- dělící nám prostor na dvě půle, v jedné se nachází ti co jdou, tedy hrají, jsou tedy na hřišti, čili IN. Na té druhé pak...logicky, ti co jsou mimo...mimo hřiště, tedy AUT.

Ti AUT tam tak postávají, individualizovaní ve svých KŮL POSTAVENÍCH NEMAJÍ TENDENCI SE NĚJAK OBZVLÁŠTĚ SDRUŽOVAT natož hledat nějaké společnství stejných znaků.

Ne tak ti IN, ti právě naopak. Ti hrají na daném hracím hřišti přesně podle pravidel a ve stejných dresech, která diktují TRENDY. Jejich nedodržováním se začínají odlišovat jak vzhledem – oblečením, účesem ap., tak činností – pěstování či nepěstováním různých adrenalinů a neopostmoderních aktivit, a jsou neodkladně tím davem jedinců COOL vyloučeni a ocitaji se AUT , kde se okamžitě počínají zaplocovat a statovat jako KŮL v plotě. Návrat je velmi obtížný a vyžaduje značných sil.

Trendy diktát je vůbec zajímavá věc a nejlépe funguje zejména u mladších ročníků. Tzv. Pseudo-Trendy - individualizací, mylně se opájeje svou odlišností, se vlastně stávají stejnými a doslova tak sami sebou vyživují ten diktovaný dav COOL IN.

A jsme u toho nejdůležitějšího … u KOOL paradoxu. Máme tu dvě skupiny které vyslovujeme stejně ale píšeme COOL a KŮL. Abychom je rozlišili i v mluveném vyjádření, přidáváme, podle logiky dělení na ty dvě poloviny, na ty na hřišti a na ty mimo, na ty IN a na ty AUT, přidáváme index, takže pak říkáme COOL IN a naopak KŮL AUT. A jsme zase u té světovosti čestiny, neboť v žádném jiném jazyce se nám tento paradox nevyskytuje. Jak vidíme, obě skupiny nakonec dosahují v mluveném jazyce toho titulu KŮL/COOL … ve svých výsledcích se však jedinci každé skupiny výrazně odlišují … Ti COOL IN tím že musí byt NEUSTÁLE TRENDY dosahují svými výsledky k psychozám, schizofreniím, depresím, nespokojennosti, a dochází k právníkům, psychologům, psychiatrům a do rozličných poraden, zatímco ti KŮL AUT , ti … přestože stojící, dochází ke klidu, poznání, víře a spokojenosti – to že se nikam neženou. A to je další tzv. KŮL podparadox, neboli subpodparadox.

Padla kdysi taková otázka. To staromódní slovíčko štěstí v ní bylo použito, snad mladým staropanenským sedmnáctiletým děvčetem, či ještě mladším zakřikutým motorkářem. Už nevím. Tato přednáška ale není o štěstí, zrovna tak jako tlak a jakýkoliv diktát, ani ten minulý ale ani ten současný TTRENDY není o štěstí, ale je o moci, penězích sobeckosti. Přesto nelze vyloučit, že někteří jedinci z toho hracího hřiště, z té poloviny jdoucího davu, tedy někteří ti COOL IN něco podobného štěstí snad po přechodnou dobu několika dnů, například zkoupením superultraobr moderního ANDROIDU, pociťují. Poslední průzkumy však naznačují, že se jedná spíše o štěsí virtualizované, neboli pseudoštěsí.

Jinak je na tom skupina KŮL IN, která podstatou své stacionalizace může vnímat, nežena se stále kupředu za TRENDY, podstatu různých skutečností, dějů a vztahů a jejich hodnot, přes něž … uvědomivše si je, může dojít k naplnění duševních a duchovních potřeb těchto zakůlených a zaplocených jedinců, a tím dosahovat stavu štestí odpovídajícímu.

Malý příklad na závěr:

Chtěla být IN, byla TRENDY, pěstovala OUTDOOR na INLINECH a byla COOL. My víme – COOL IN. A byla šťastná. My víme …že to bylo pseudoštěstí. Trendy ale šly dál, někde asi něco zanedbala, nestihla, potkala jinou, ta měla INLINY ještě více TRENDY, čímž ona sama přestala být COOL a byla nešťastná. Vyškemrala, zakoupila a na INLINEDRÁZE byla opět šťastná a COOL IN. Co se však nestalo – respektive stalo. Snad úprava tkaničky či co, dáma musela na bobek TRENDY INLINE podjely, ruka pod zadek a … BUM. Žádná velká rána to sice nebyla, ale přes její OUTDOOROVÉ-TRENDY- VYBAVENÍ … nákoleníky, náloketníky, nárameníky, helmu, rukavice, oděru odolný dres, takže jeden by na hráče amerického fotbalu hádal, následky byly tristní: zlomené zápěstí, zlomená kostrč, přetrhané vazy v koleni. Ale … Ani OUTDOOROVÉMU TRENDY vybavení, ani nárazuvzdornému ANDROIDU se však nestalo vůbec nic.

Po třech letech...panečku, co knížek přečetla, co věcí prostudovala... po třech letech rekonvalescencí, kdy neplechu nedělala jenom kostrč, ale zejména to koleno, … po třech letech života doslova KŮL AUT, kdy in i outdoorovou výbavou nikterak TRENDY jí byly berle a pak frnacouzské hole, je opravdu šťastná … totiž … obé před několika dny už definitivně mohla odložit.

Zaznamenal automatický zá-znameník INTERESSE Jablonec