Národy všech zemí, spojte se

"A ty se o ty netvory ještě staráš!" vpálila mi do tváře. Ne, mě to u této ženy nepřekvapuje, mám s ní již letité zkušenosti. "Tak co dělají malí teroristi?" ptá se mě rádoby bodře soused. Ona i soused si přizvukují. Já odcházím pryč: "Jak můžou být lidi tak malí?"

Ti "netvoři" a "malí budoucí teroristi" jsou kluci ve věku 15 až 18 let, kteří přišli do Evropy ze svých válkou nebo terorem či bídou zničených zemí bez rodičů a hledají zde záchranu. Jsou umístěni v domově pro mládež. Afgánci, Syřané, Iráčané, Íránci, Kurdové, Somálci, Maročané, Pákistánci, snad jsem na někoho nezapomněla. Vcelku normální mládež, jen trochu útrapami poznamenaná. Ono pětiměsíční putování do bezpečí s kouskem chleba a lahvičkou vody zanechá stopy. Nechte si vyprávět, jaké to je, když přecházíte např. íránská horstva a dojde vám chléb i voda. A nikdo vám ze svého nic nedá, protože má sám málo. Tři dny to Rami Ali vydržel a pak se objevil pramen. Zní to neuvěřitelně, jak z knihy, neřekli byste? A Rami Ali je taky velmi vděčný, že to všechno přežil. Je mu šestnáct, ale vypadá fyzicky nejmíň na dvacet. Ale když se s ním člověk baví, vidí, že je to ještě opravdu "ucho". Má vrásky na čele, ale kdo by je neměl po tom stresu, co prožil? Já ho mám ráda, protože je upřímný a přirozeně zvídavý, chce všechno vědět. Naučil se sám latinské písmo, má jazykové vlohy, které objevil pravděpodobně až nyní. Hned si pamatoval české výrazy, chtěl vědět, jaký tanec se u nás tančí. Polkou byl zaujat. Nebo Shah. Tomu jazyk sice moc nejde, ale zato má pokoj vyzdobený obrázky, květinami, je tam hezky útulno. Několikrát jsem ho nedopatřením vyrušila při modlitbě na malém koberečku. Proč si lidé, obzvláště ti čeští, myslí, že když je to muslim, že je to taky hned terorista? Kolegyně protestantka je vzala na církevní mládežnickou akci. "Nebude vám vadit, když se všichni společně pomodlíme k našemu Otci?" ptal se ... asi kazatel to byl. "Ne,  každá modlitba je dobrá," odpověděl moudře Milad. Zítra mám s Miladem hodinu flétny. Moc mu to jde, konečně budu mít s kým hrát.  

"Vstáváme! Škola volá!" "Mně bolí hlava, nemůžu jít do školy." "Hlava? Donesu teploměr. Pomoct by ti mohla jen zvýšená teplota." "36,3. Jsi zdravý jako ryba! Hybaj!" "Ale mě bolí hlava!" "Nemáš být tak dlouho na mobilu, a měl bys chodit víc na vzduch, a častěji pít a ... a ... a..." Připadám si jako doma. Přesně ty samé výmluvy a řeči. Bolest hlavy, břicha, nohy, prstu, nevolnost... Cítím se s nimi šťastně. Vždycky jsem chtěla kluka, ale měla samé holky. A teď jich mám hned dvacet. Těch mužských elementů.

Jo a ještě něco. Docházel k nám do domova íránský (nebo irácký? ... teď už nevím... už se mi ty národy pletou...) pár. Fatima a Husajn. Každý týden mohli kluci ve své rodné řeči přednést svoje problémy, říct, co se jim nelíbí atd. Ale to já žasla, jak je ta Fatima dokázala všechny pořádně "zpucovat". Když se začali dohadovat, překřikovat, hulákat, hned nastolila pořádek. To je ženská, říkala jsem si, ta má vyřídilku, tu bychom tady potřebovali každý den, ta by to tady srovnala. Zpucovala totiž nejen kluky, ale taky svého muže dokázala pěkně postavit do latě. Až jsem z toho měla v sobě zmatek, protože mi to nějak nezapadalo do toho obrázku, že v islámském světě je žena muži podřízena. No ale tento pár je už dva roky v Evropě, tak se asi již asimiloval.

(jo)

Jména v článku i foto jsou pouze ilustrační.