sobota 13. září 2014

Je hotel Ještěd hoden takové výše? (1012 m)

"Tak jak jste se vyspali?" ptám se známých ze středních Čech.
"Blbě," stroze zní odpověď.
"Jak to?"
"Klimatizace nefunguje, okno otevřít nemůžete. Větrali jsme dveřma do chodby, ale z ní šel smrad," vysvětluje otráveně paní Hana.

Kolega chtěl ubytovat své příbuzné v nějakém pěkném hotelu, aby měli zážitek na celý život. Rozhodl se pro unikátní hotel Ještěd. Já jsem sice byla na pochybách, v našem kraji bych je snad raději ubytovala jinde. Nevím, osobně jsem tam nikdy nespala, ale jednou jsem tam něco zařizovala a měla jsem z toho takový nepěkný dojem. Prostě mi to tam přišlo jak v nějakém tuctovém českém hotelu. Nic zvláštního, naopak. Připadalo mi to tam trochu jako v jabloneckém hotelu Na Baště. Ale nechtěla jsem hotelu Ještěd kazit reputaci, a tak jsem tehdy o svých dojmech mlčela. Možná jsem však neměla.

"Tak dneska tady spíme naposled, to už nějak vydržíme," unaveně pokračuje paní. To mě ale mrzí. Vždycky jsem smutná z toho, když se nějakým turistům v našem kraji něco nelíbí, když si uděláme nějakou tu ostudu, když nejsme dost pohostinní. "No a řekli jste to třeba na recepci, že vám nejde ta klimatizace?" starám se. "Řekli. Že prej se přijdou podívat. Nikdo nepřišel," sdělila paní, zase otráveně. Jak já s ní soucítím. Při představě, že bych si na noc nemohla otevřít okno, se mi dělá skoro mdlo. Vždyť já to také znám. Když se u nás koná open air párty, tak se téměř dusím! Místo krásného sladkého usínání, kdy se opájím čerstvým vzduchem, v nitru zuřím, co je tohle za zábavu, vyřvávat do rána lidem do oken (do ložnic).

"No a kde jste se byli podívat?" měním téma. Liberecká klasika - botanická, zoologická, a taky radnice. Paní i pán z ní byli unesení. "To je krásná budova," říkali s uznáním. "A byli jste taky vevnitř?" Nebyli. "No to si tam ještě zajděte. To je nádhera, ta vnitřní výzdoba!" hovořím nadšeně.

"A co chcete podniknout dnes? Nechcete třeba na výlet do Jizerek? Do Bedřichova, na Novou louku?" lákám je na svá oblíbená místa. Ale oni že ne. Že by se raději jeli podívat do Žitavy. Tak jsme se tam zašli podívat ke slunečním hodinám, a když jsme čekali na zvonkohru, naklonil se ke mně kolega: "A to ani nevíš, co jsem na Ještědu zažil já!" Podívala jsem se na něj tázavě. "Ani nevím, jestli ti to mám říct." To ve mně vzbudilo zájem. Co se mu přihodilo? "No jak chceš," nenaléhám. Šeptal: "Pětkrát za noc mě probudilo hekání z vedlejšího pokoje. Připadal jsem si tam jak v bordelu," a začal se neuvěřitelně smát. Mně rozesmál ten jeho smích a po chvíli jsem si všimla, jak na nás pohoršeně hledí jeho příbuzní a další lidé, kteří také čekali, až se rozehrají porcelánové zvonky.

"Teda Ještěde, co ty tam, chudáku, musíš všechno strpět," promlouvám k hoře, kterou mám tak ráda. Každý den ji pozoruji z obchvatu, když jedu do práce. Jednou je krásně zelená, podruhé zahalená v mraku, potřetí se leskne ve slunci. Škoda přeškoda, že ten hotel je takový, jak bych to řekla, no nereprezentativní, ne hoden takové výše.

(jo)



Žádné komentáře:

Okomentovat

Místo pro Váš názor