neděle 30. srpna 2015

Píšťalka

Zakoupil jsem novou píšťalku. V dětství a ani později jsem se nikdy nenaučil pískat ani na pusu, ani na prsty. „Tak píšťalka!“- blesklo mi hlavou, kór, když to všude doporučovali. A že prý „je daleko více slyšitelná, má i v rámusu pronikavější zvuk a ...daleko lépe si ho zapamatují ... slyšitelnost je oproti normálnímu hlasu až na x-set metry, a to i v lese, houští“. Už to vidím, co si myslíte...“důchodce, a píšťalku, to je zase nějaká jeho …“ anebo „ asi bude chodit na fotbal“, no, nebo tak nějak …! Ale pozor! Vybral jsem krásnou, kovovou, štíhlou, s nastavitelným zvukem a takovou, co není slyšet. „Abych zbytečně neiritoval okolí“ - jsem si říkal. A hned ji objednávám, přes internet, pochopitelně.
Ještě jsem zapomně říci, proč. Dostali jsme ho přímo z hospody U Jindry. Bylo jedno ze šesti a jeden ze dvou. Rozený byl jako předposlední a nejmenší... „drží se stranou a je to takovej ňouma!“ - dodává panička jeho maminky Conynky, jinak čistokrevné to paní Jack Rasslové, když toho šestiměsíčního „ňoumu“ byla svěřovala manželce do naší péče. Na otázku „...a táta?“ byla hned odpovědí „Neznámý!“ Rodili se ráno, mezi půl čtvrtou a osmou. Před ním samé psí holky, za ním přišel ještě Ludva. „Bruno“ - ho po telefonu, když jsem jí poslal obrázek, jmenuje dcera, A „von Eisenstadt“ - dodávám hned , to po vzoru pana Hrušinského z „Vesničky“ a podle městečka, odkud pochází, tedy ze Železnice. Teď je už ze sourozenců největší, nejchlupatější, skáče přes víc než metrové ploty a stal se z něho milovník plavání. Jak se jiní psi probíhají, on se proplavává. Skutečné „štěně s překvapením“ - jak nám dcera prorokovala.

Konečně došla... ta píšťalka. Netrpělivě otvírám obal, vybaluji tu krásnou věc. Aha, tady to píšou - cituji: Na zvuk píšťalky si psi velice rychle zvyknou a rádi ho uposlechnou. Signál dávejte pořád stejný, tak můžete psa různými signály naučit i více dovedností. Signál je pro psa dobře slyšitelný i do velkých vzdáleností a tak ho snadno přivoláte např. když po povelu „volno!“ vám zmizí v podrostu, či se vám jen obyčejně zaběhne.“

Přesně to potřebujeme, je divokej po mamince, a co v něm je po tátovi „kdo ví?!“. Vycházíme na procházku, již již se těším na výcvik. Nechávám ho odběhnout a … pískám! ...ale co to, má to být píšťalka tichá, co je slyšitelná jen psům, a ono se ozve pískání jak na dráze, nebo na tom fotbale. Zkusím to ještě jenou … opravdu. Pes je už na dvěstě metrů daleko. Otáčí hlavu, slyší to, to jo, ale hlavu otáčí i ostatní, páníčky nevyjímaje. Děsím se, aby mě neposlechli všichni na Dolině se venčící. Napočítal jsem jich v tu chvíli devět...z toho tři důchodkyně. A Bruno ? … dvěstětřicet, dvěstěpadesát, třista metrů, ještě jednou otáčí hlavu a … mizí v lese. Rychle toho nechávám, nechci rušit, a ostatně, co bych dělal z tolika psama, páníčkama a důchodkyněma, nechci ani si dělat ostudu.

Loudám se, dělaje jakoby nic, pomalu za psem, zkouším píšťalku „přeštelovat“, třeba opravdu umí pískat neslyšitelně. Ale kdepák, nejde to. „Štelováním“ dociluji akorát tónu nižšího či vyššího. Vybírám to tak na prostředek. Už jsem v tom lese. Jen tak si potichu, pro sebe, zapískám. Znovu, a zase. Asi popáté … aha, funguje to... i na mne, už jsem se to naučil, už poslouchám. Otáčím se a rychlým krokem, mina při tom i plánovanou hospůdku, mířím přímo zpět k domovu. Pes už čeká přede dveřmi. A já??? - od té doby jsem se již ani jedenkrát nezaběhl a manželka nosí píšťalku neustále při sobě.

„A jak to, že jsem dnes tady?“ - se teď jistě ptáte. Inu, před hodinou žena píšťalku ztratila.


čtvrtek 27. srpna 2015

Tak kolik, devadesát, nebo sto? Nebo víc?

Ilustrační foto
Tak to tam bylo zas. Stovka. Dnes za Libercem práce na silnici, omezení rychlosti na 100 km v hodině. Na silnici směr Bílý Kostel, Děčín, kde je povoleno pouze 90 km v hodině.

S radostí jsem tuto dopravní značku respektovala. Vždyť těch devadesát tam shledávám stejně naprosto nevhodných a zbytečně brzdících, když se tam dá jet v pohodě 150. Už jsem si připravovala řeč, kdyby mě náhodou policie zastavila, že jedu moc rychle: "Ale vždyť tam bylo omezení rychlosti na 100 kvůli práci na silnici, takže jinak se přece může víc..."

Tohle omezení na 100 km jsem zde neviděla poprvé. Jezdím tudy téměř denně a vždy mě to pobaví a zároveň následně taky rozhorlí, když slyším, že tam pak někoho pokutovali za to, že jel moc rychle (rozuměj: jel sto).

(jo)


sobota 22. srpna 2015

Stop buzeraci!

"Ty mě pořád buzeruješ!" Nevím, možná jste to také zaslechli u svých dítek, když jste po nich něco chtěli. Třeba uklidit si pokoj, protože v něm synáček už není ani vidět, dojít s košem, protože to je jeho povinnost a už je tak naditý, že z něj pes vytahuje obaly od "voňavých" potravin, učit se, protože mu vychází čtyřka ze zeměpisu... atd.

Nevím, jak byste reagovali Vy, ale mě to urazilo! Já nejsem žádný buzerant! A tak jsem se hned jala vysvětlovat dítku pravý význam tohoto slova:

"Buzerant, milé dítě, je v pravém slova smyslu homosexuál. A to já v žádném případě nejsem! A v přeneseném slova smyslu znamená buzerovat obtěžovat nesmyslnými požadavky, což úklid tvého pokoje rozhodně není!"

A pak jsem se krátce odmlčela, protože jsem přemýšlela, jaký vhodný příklad "buzerace" bych pro lepší pochopení uvedla. Hned mě napadlo vybírání pokut na čtyřproudém úseku silnice Liberec-Bílý Kostel, kde ač možnosti jsou pro větší rychlost, povoleno je pouze 90 km v hodině. Ale tento příklad mi nepřišel vhodný, protože buzeranti by byli v tomto případě policisté, potažmo náš stát. A tak jsem si vzpomněla na pohádku S čerty nejsou žerty, kde pan kaprál shazoval záměrně vojákovi vyrovnané dřevo a říkal u toho: "Spadlo ti to." A chudák voják to musel rovnat znovu. Nebo že mu tam utrhal s velkou námahou moc dobře přišité knoflíky se slovy: "Tohle že jsou přišité knoflíky?" a chudák voják Petr Máchal je musel přišívat znovu.

Snad to dítě pochopilo a snad mě už nebude více urážet tím, že já buzeruju. A také doufám, že jsem mu to správně vysvětlila. Buzerujou přece buzeranti, protože obtěžují svým chováním druhé. A to já přece nedělám.

(jo)

úterý 18. srpna 2015

Svoboda slova v Jablonci i jinde

Kdekdo se dnes ohání právem tzv. Svobody slova. Také např. jeden fanoušek, který se na diskusním fóru fotbalového klubu Jablonec vyjadřoval k pokutě 100 000 korun za protiislámský plakát, který byl k vidění na jednom ze zápasů:  "Za ten plakát Evropy a toho zbytku se rád podílím nějakou částkou,přátelé založme konto kde vybereme částku určenou k zaplacení!Nebo už nejsme všichni Charlie????Jsem z toho tak akorát pěkně na....ranej. Svoboda slova?" 

Pro ty, co snad nevědí, o co jde. Mezi fanoušky se objevil transparent, který vyjadřoval jejich postoje k současnému dění v souvislosti s uprchlíky z islámského světa do Evropy. Ke schválení klubu předložili jeho příznivci však jinou formu transparentu (viz obrázek), kde nebyla karikatura muslima a chyběla kniha Koránu. Na stadionu však rozbalili jinou verzi plakátu, kterou vedení klubu neschvalovalo. 

"Tohle si o vás myslíme" fanouškové FK Jablonec. 
Svoboda slova však neznamená, že mohu druhého beztrestně urážet, kdy se mi jen zamane. Pokud by na plakátu byla jen kniha a islámská vlajka, mohl by se snad i ještě považovat za vtipnou formu protestu. Obzvláště symbol Evropy je docela vyvedený, i když v dnešní době už by to měla být vyzrálá a moudrá žena, ne jaksi chováním nezralá, omezená a nezdvořilá mladá holka. Snad by i nevadilo, pokud by Evropa nakopávala normálního muslima bez vepřového nosu. I když by v tomto případě zapomněla na své muslimské obyvatele, kteří již v Evropě žijí, a kteří jsou tu od nepaměti doma (viz např. Turecko, kde je 99 % obyvatel muslimů). 

Svoboda slova znamená, že mohu beztrestně vyjadřovat své názory, ale ne takové, které druhého ponižují, zesměšňují či jinak osobně poškozují. Při každé kritice nechť člověk zůstane věcný a nepřechází k osobním útokům. Pokud se diskutuje o určitém tématu, často vídáme protistrany, když jim docházejí věcné argumenty, přecházet k napadání druhého. "Ty troubelíne, takhle to vůbec není." "Ty seš úplnej de..., když si tohle myslíš." atd.  

Mohamed byl jen zprostředkovatelem Pravdy svému národu, který by čisté učení Krista tehdy žel nemohl pochopit. Že se z Mohamedových slov vyvinulo takové náboženství, jako vidíme dnes, je sice politováníhodné, ale ne až zase tak nepochopitelné, když se podíváme, co se vyvinulo za náboženství ze slov Kristových. Dnešní křesťanské náboženství stojí mnohdy přímo proti jeho slovům. Zrovna tak to islámské proti Mohamedovým. 

Vyspělé národy mají těm méně vyspělým pomáhat, dobře situovaní lidé pomáhat těm, co jsou v nouzi. Stačí se podívat na videa z oblasti, kam připlouvají uprchlíci, poslechnout si jejich hrůzná vyprávění, co zažili, než se vůbec dostali k moři do severní Afriky, kolik jich tu anabázi nepřežilo. Z historie je ověřeno, že národy, které se dostaly na vrchol vyspělosti, ale nepracovaly dále pro dobro svého okolí, zanikly. Nežijeme na zemi proto, abychom dosáhli osobního pohodlí a bezstarostného žití. 

(jo)




středa 22. července 2015

Central Park Nova Ves

Víte, že v Nové Vsi nad Nisou mají nový centrální park? Považte: Central Park Nova Ves. To zní skoro stejně jako Central Park New York. Člověk se tu cítí skoro jako v nějaké světové metropoli. (Třeba tu bude zase stavět vlak...)

V Central Parku Nova Ves. Foto: jo
"No on ten park už tady nějakou dobu je," říká starousedlík. "Jako dítě jsem si tudy zkracoval cestu na koupaliště, vedlo tudy pár pěšin, možná mnou vyšlapaných, protože jsem si tady rád hrál, ale to tady bylo jinak ještě celý zarostlý."

Ale kdybychom se vrátili ještě o několik desítek let zpátky, kdy tady v obci působil Herr Konrad König, to bychom asi všichni zírali, jak to tu úžasně vypadalo. Místo požární nádrže (onoho koupaliště) byla krásná vodní plocha s ostrůvkem, lodičkami, dámy se po parku procházely v róbách se slunečníky... Jojo, staré krásné časy jsou pryč. Z jezírka či rybníčku udělali komunisté betonovou nádrž, s impozantní stavby, která nyní slouží jako obecní úřad, osekali buržoazní věžičky a další pro ně nepatřičné ozdoby a výsledkem byla šeredná šedivá krychle, která však nyní září novou barevnou omítkou. Ovšem co zůstalo, jsou asi ony pěkné statné stromy, které aktivisté z řad místních spolků vysvobodili z houští, a které poskytují blahodárný stín, obzvláště osvěžující za těchto parných dnů.

"Víte, ono to tady má takovou zvláštní energii. Já myslím, že to bude tím kostelem na hoře. Je to tady takové ... čisté, ale vnitřně čisté, jestli mi rozumíte," povídá můj průvodce. Já ho naprosto chápu. Když byl někde kostel, tak tam lidé přece usilovali o spojení s božím Světlem, a to muselo zanechat stopy... 

Fitness stezka. Foto: jo
Dáme si partičku? Foto: jo
V Central Parku mohou lidé užívat ovšem nejen blahodárnou atmosféru, ale také například posilovat. Central Park je totiž rovněž taková originální posilovna, kde se zájemci mohou na několika stanovištích udržovat fit. Hrazda, různé posilovací pomůcky, vše sladěno s přírodním prostředím.

Hned vedle Central Parku je další park, zvaný Park König, kde je lanové centrum a návštěvníci se mohou podívat až ke korunám oněch starých velikánů. No a kdo je jiného ražení, může si dát (už zase v Central Parku) třeba partičku šachů. A kdyby bylo někomu moc teplo, hupsne si pod parkem do vody. "Já už se tam nekoupu, ale jako dítě jsem tam trávil prázdniny. Měl jsem sice za plavkama trochu zeleno, ale tehdy sem jezdili lidi i ze Smržovky, protože blíž nic jiného neměli. Bývalo tady narváno, ale to bylo za časů, kdy ještě bylo i brouzdaliště pro mrňata funkční," zakončil své vzpomínání pan Karel. 

Pohled z Central Parku Nova Ves. Foto: jo


A málem bych zapomněla... Ono tam ... asi taky někdy straší...!

Central Park Nova Ves - Bludička s bludnými kameny? Foto: jo
A já se ani nedivím, protože vidíte v pozadí to malé Stonehenge? Ale prý to není mýtické pohřebiště, nýbrž bludiště. Ale to mi našeptala ta bludička, nebo co to sedělo na té kamenné lavičce. Já si ovšem myslím, že to je ještě něco jiného. Tajemná spirála ... času?

(jo)
Central Park Nova Ves - tajemná spirála času? Foto: jo

pondělí 13. července 2015

Balon

Balon

Tak už jsou konečně všichni tři spolu. František, Bruno i Sofinka. Branky v plotě zůstávají otevřeny, aby se mohli navštěvovat a přecházet a přebíhat – to hlavně Bruno, od jedněch k druhejm zcela volně. Sofinka a František jsou z jedné chaloupky, Bruno z té druhé. Sofinka s Brunem se znají již několik měsíců, jen se čekalo na Františka, až k Sofince s dědou a babičkou dojede, aby ho mohla s Brunem seznámit. A tak už jsou spolu, František se s Brunem seznámili, skamarádili. Sofinka tomu šéfuje, bodejť, vždyť je nejstarší a už vyšla ze čtvrté třídy, a abyste věděli, se samejma, a také hraje na flétnu třeba 'Rozvíjej se poupátko' , nebou 'Helou Dally' a taky umí hvězdu. A jo, a to jsem zapomněl, Bruno je výborný plavec a také skokan, představte si, že vyskočil z balkonu a nic se mu nestalo, a taky umí přeskočit plot, a taky hrát s velikým balonem fotbal nebo ragby, nebo tak...někdy do něj taky kouše, no nedivte se, je mu sice už devět... teda ne roků, ale měsíců, a je to bílý chlupatý pejsek. Frantiček, to už je kluk jako buk, už má pět , a když děda Libor řekl sousedovi Milanovi, aby si ho potěžkal, tak ten ho skoro nezvedl ze země, pánečku, musel vydat všechny síly, jak je František na těch pět roků už těžkej. A všechno to vypadá moc dobře, hrajou si, běhají od jedněch k druhejm, trochu angreštu sezobnou...to ale Bruno né, smích a štěkot, je opravdu veselo... také s balonem si jdou hrát, jsou tam dva, menší červený a větší bílý, který si asi vyberou?

Taková to mohla být pěkná hra, tak pěkná, … jen kdyby … ach jo, jen kdyby se nestalo to, co se stalo!

Zrovna ti tři běží z Brunova na Sofinčino. Od angreštu, nebo z houpačky, nebo tak nějak. Smích a hafání bylo velké, až hluboko do vedlejšího sadu a strání až dolu do vsi se to neslo, taková to byla trojka. Vedle u stolu sedí děda s babičkou a sousedi, Brunovi páníčci, u piva. A pivo Bernard, děda Libor ho zrovna dovezl přímo z Humpolce, jim panečku šmakuje. Mají, dospěláci, zrovna nějakou diskusi. Sofinčin tatínek, co je zároveň Františkův strejda, právě odjel do Jičína k autobusu pro maminku, která přijede z Prahy a která je současně Františkovou tetou. Já vím, je to složité, ale děda s babičkou, co Františka dovezli, ty jsou stejní jak pro Sofinku, tak pro Františka. A Františkovi rodiče, tatínek i s maminkou, mají přijet až později. Tak teď už se v tom snad vyznáte, že?!

No...ale jak to bylo dál, a co se vlastně tak hrozného stalo? Stalo, stalo, jen pěkně popořádku. Děda zrovna říká sousedovi: „No jen si ho potěžkejte, toho kluka, ať vidíte, co to je za váhu, jo panečku, jak je těžkej!“

„Já ho snad ani nemůžu zvednout!...“ - to si zrovna stýská soused, když se snaží Františka potěžkat, a hned pokračuje „...pětiletej kluk, a...safra, už tak těžkej!“ A najednou se ozve hromadné „Hurá!!!“ - to když se mu konečně podaří Františka zvednout až nahoru. No to bylo slávy, a dospělí si na to hned připíjí tím dobrým pivem a ta veselá trojka zas běží dál.

Jak to ti tři vzali za roh, tam zrovinka leží ty míče. Ten větší bílý tak trošku vpravo a ten menší červený malinko vlevo. Ten si František dovezl z domova, respektive od babičky a dědy. Tam ho měl schovaný, protože doma u maminky a tatínka mají taky pejska, to je darebák, panečku. No a aby mu ho neprokousl, tak ho měl raději u prarodičů, ale na chalupu, to si ho vzal. Sofinka to všechno asi ví, a tak volá: „Ten červenej schováme, ten musíme schovat...budeme si hrát s tím bílým!“

Teď tam tak ty míče leží v trávě a čekají, a ti tři se k nim již ženou. Bruno, samozřejmě, jako první, vždyť jako každý pejsek má čtyři nohy, a to se ví, čtyři nohy jsou rychlejší, než jen dvě, to dá rozum. A Sofinka znovu: „Ten červenej musíme schovat!“ … ale pozdě, už je pozdě! Bruno jako první v čele, Sofinka ani František mu nestačí, a on rovnou k tomu červenému. A je to tady „BUM!!!“ - Bruno ho prokousl a když se ozvala ta rána jako z děla, div že chalupa z toho nespadne, zato soused se židle ano, jak se lekl. Lekl se i Bruno a utekl za dům. Lekli se všichni, možná i kombajnér, co zrovna na blízkém poli sklízel pšenici, vynechal vynechal řádek. Lekli se i ptáci ve stromech a uletěli. No to vám je podívaná, Sofinka ztratila řeč, soused se válí pod stolem jako nějaký opilec, dědovi a babičce zalehlo, sousedka jak sebou trhla, tak se pocintala, ptáci uletěli, Bruno utekl a … a to všechno nebylo nic proti tomu, jak spustil František.

No hotové neštěstí, to víte, oblíbený balon, a teď tohle. Nic nepomohlo, ani utěšování, ani to, že soused, co se už zvedl, znovu Františka potěžkával jak je těžký, ani že se koupí balon nový, nic. Františkovo neštěstí je převeliké a nepomáhá ani to, že zrovna přijíždějí Sofinčiny rodiče, to tatínek přiváží maminku. Nikdo neví, co udělat, jak Františka utišit, sousedka přináší balon náhradní, ale nic není platno, že je také červený, jako ten prokousnutý.

„Ať jde pryč!“ - zlobí se František na Bruna, který mezitím přiběhl a motá se mu provinile pod nohama. „Ať jde pryč! - opakuje. „Já chci být sám! ...nechte mě, běžte pryč!“ Františkovo neštěstí je převeliké, všichni by mu rádi pomohli, ale jak, to neví nikdo.

Utekla nějaká chvíle a hele... hele! František už si zase hraje, nejen se Sofinkou, ale i s Brunem, už to svoje neštěstí překonal, už je za tím, už je zase veselo. A druhý den dostává nový, ale úplně stejný míč, jak byl ten prokousnutý, a už je to v pořádku. A já se vůbec nedivím, takovej kuk, vždyť už mu je pět, a jak je těžkej, takový kluk už přeci něco překonat dokáže!

středa 8. července 2015

HOVORY po deváté a před prázdninami naposled

Ve čtvrtek 25.června skončil v Kavárně Galerie Franze Riegra v domě porozumění v Rýnovicích cyklus devíti pořadů 'HOVORY', které jsem zde po dobu devíti měsíců, jako převážně autorské čtení, uváděl. Podvečery mi pomohli utvářet i mí hosté, ženy, muži, mladí i starší, hudebníci či recitátoři, které jsem si na každý podvečer pozval, a kterým tímto dovoluji si velice poděkovat. Všichni vystoupili nezištně, bez jakéhokoliv požadavku na i jen symbolický honorář, byť přípravě věnovali vždy nemalé úsilí, včetně svého volného času a dopravy na místo konání.

Každý pořad jsem utvářel tak, aby se věnoval určitému tématu, příkladně v předvánočním čase Lidskosti, dále pak třeba Velkému bratru, Jarnímu času , Vnitřní svobodě… apod., kteréžto téma se, nahlíženo z různých úhlů pohledu, celým večerem, ať vážně či nevážně, prolínalo. Poslední z pořadů mi pomohli utvářet bratři Vláškové, Kuba svým úžasným ovládáním piána, a Ondra, který nám již ve svém mladém věku ukázal svůj ohromný cit pro náš jazyk, pro četbu, recitaci. A tak mohu, dle hlasů z publika, s velkou spokojeností říci, že dané téma – Věk člověka a různé aspekty pohledů na něj, probírané toho večera, bylo pětačtyřicetiletým věkovým rozdílem účinkujících dobře umocněno a poslední předprázdninové Hovory tím byly znamenitě dotvořeny.


Jak dál? Nad tím se zamýšlím nejen já sám, ale i paní Petra Laurin ... s ní 'jsem to všechno upekl', a ona byla tou osobou, která mi poskytla pro vystoupení v prostorách Domu česko-německého porozumění svůj azyl. V začátku jsme si řekli ''Zkusíme! Pojedeme do prázdnin, ...a pak se uvidí!' A ten monent je teď tady, budeme muset sednout, dát hlavy dohromady a... uvidět a.... to sednutí nás v nejblížší době čeká. Za sebe mohu prohlásit, zdá se mi, domnívám se, že to svou životaschopnost má! Doplněno dalšími hosty... mám takový záměr, zvát osoby i od jinud, básníky, literáty, začínající a tak...., pomalu, postupně, … 'a zase by se vidělo'. Zajímavost akcí by rozhodně stoupla, mohli bychom porovnávat. Má to však trochu háček. Těm lidem, přišedším, těm pozvaným, alespoň na benzín by to chtělo přispět … si myslím. Žádal jsem na našem magistrátu o dotaci na tyto aktivity, pro jakousi faktickou nedosatečnost, které jsem se dopustil, má žádost byla vyřazena ještě před samotným projednáním a rozhodováním. To se stane, mě vždycky žádosti o sebe sama dělaly problémy, ...našlo se však pár dobrých a znalých lidiček, kteří mi pro příště přislíbili s tím pomoct. Takže záměry do budoucna snad budu moci, společně s mými přáteli na pořadu se podílejícími, naplnit. Držte palce!

 
Závěrem ještě několik odkazů na texty, které byly posledního předprázdninového podvečera v kavárně publikovány:O

 SVOBO ZOVÁNÍ – aneb malá úvaha nejen o věku a svobodě:  
O SVOBO ZOVÁNÍ

Prach zvonů:  
Prach zvonů

Zpověď starého restauratéra:  
Zpověď starého restauratéra

                                                                    Posledního června 2015
                                                                                                                    Váš Milan Brož