Je hotel Ještěd hoden takové výše? (1012 m)

"Tak jak jste se vyspali?" ptám se známých ze středních Čech.
"Blbě," stroze zní odpověď.
"Jak to?"
"Klimatizace nefunguje, okno otevřít nemůžete. Větrali jsme dveřma do chodby, ale z ní šel smrad," vysvětluje otráveně paní Hana.

Kolega chtěl ubytovat své příbuzné v nějakém pěkném hotelu, aby měli zážitek na celý život. Rozhodl se pro unikátní hotel Ještěd. Já jsem sice byla na pochybách, v našem kraji bych je snad raději ubytovala jinde. Nevím, osobně jsem tam nikdy nespala, ale jednou jsem tam něco zařizovala a měla jsem z toho takový nepěkný dojem. Prostě mi to tam přišlo jak v nějakém tuctovém českém hotelu. Nic zvláštního, naopak. Připadalo mi to tam trochu jako v jabloneckém hotelu Na Baště. Ale nechtěla jsem hotelu Ještěd kazit reputaci, a tak jsem tehdy o svých dojmech mlčela. Možná jsem však neměla.

"Tak dneska tady spíme naposled, to už nějak vydržíme," unaveně pokračuje paní. To mě ale mrzí. Vždycky jsem smutná z toho, když se nějakým turistům v našem kraji něco nelíbí, když si uděláme nějakou tu ostudu, když nejsme dost pohostinní. "No a řekli jste to třeba na recepci, že vám nejde ta klimatizace?" starám se. "Řekli. Že prej se přijdou podívat. Nikdo nepřišel," sdělila paní, zase otráveně. Jak já s ní soucítím. Při představě, že bych si na noc nemohla otevřít okno, se mi dělá skoro mdlo. Vždyť já to také znám. Když se u nás koná open air párty, tak se téměř dusím! Místo krásného sladkého usínání, kdy se opájím čerstvým vzduchem, v nitru zuřím, co je tohle za zábavu, vyřvávat do rána lidem do oken (do ložnic).

"No a kde jste se byli podívat?" měním téma. Liberecká klasika - botanická, zoologická, a taky radnice. Paní i pán z ní byli unesení. "To je krásná budova," říkali s uznáním. "A byli jste taky vevnitř?" Nebyli. "No to si tam ještě zajděte. To je nádhera, ta vnitřní výzdoba!" hovořím nadšeně.

"A co chcete podniknout dnes? Nechcete třeba na výlet do Jizerek? Do Bedřichova, na Novou louku?" lákám je na svá oblíbená místa. Ale oni že ne. Že by se raději jeli podívat do Žitavy. Tak jsme se tam zašli podívat ke slunečním hodinám, a když jsme čekali na zvonkohru, naklonil se ke mně kolega: "A to ani nevíš, co jsem na Ještědu zažil já!" Podívala jsem se na něj tázavě. "Ani nevím, jestli ti to mám říct." To ve mně vzbudilo zájem. Co se mu přihodilo? "No jak chceš," nenaléhám. Šeptal: "Pětkrát za noc mě probudilo hekání z vedlejšího pokoje. Připadal jsem si tam jak v bordelu," a začal se neuvěřitelně smát. Mně rozesmál ten jeho smích a po chvíli jsem si všimla, jak na nás pohoršeně hledí jeho příbuzní a další lidé, kteří také čekali, až se rozehrají porcelánové zvonky.

"Teda Ještěde, co ty tam, chudáku, musíš všechno strpět," promlouvám k hoře, kterou mám tak ráda. Každý den ji pozoruji z obchvatu, když jedu do práce. Jednou je krásně zelená, podruhé zahalená v mraku, potřetí se leskne ve slunci. Škoda přeškoda, že ten hotel je takový, jak bych to řekla, no nereprezentativní, ne hoden takové výše.

(jo)

Proč se nebe mračí?

Proč se nebe mračí,

co to všechno značí,

a pravda že je na čí

                    straně?

Řekni mi můj Pane,

zda je to už dané,

co se všechno stane,

a proč zas řinčí zbraně?

Kam ten čas že kráčí,

a proč maj navrch rváči

a proč nás život vláčí

jako po kartáči?

Prosím, řekni mi to, Pane,

já to nevím ... já ne!

Milan Brož

Fototvorba Na Rampě s Balvanem

Na jablonecké Rampě budou fotograficky tvořit pod vedením
Zbyňka Cincibuse, autora tohoto obrázku. (Snad pro štěstí?) 

Fotodílna opravdu pro každého je název cyklu setkávání všech, kteří rádi fotografují a nebo se to chtějí naučit či jen něčemu přiučit. Zájemci mohou třeba také přinést své snímky k posouzení, aby se dozvěděli, zda v nich dřímá nějaký ten talent, a nebo, pokud na neštěstí ne, co mohou dělat, aby pílí a vnitřním zápalem přesto dosáhli jisté fotografické úrovně. 

A jak už název napovídá, nejde rozhodně jen o nějaké teoretizování. Dílnou provází prezident jabloneckého úspěšného fotoklubu Balvan Zbyněk Cincibus, který vysvětlí jak technickou stránku věci, tak vede rovněž praktickou část, kdy spolu s účastníky fotí. 

Úvodní setkání fotodílny se koná už tuto středu 10. září od 19 hodin v Klubu Na Rampě v Jablonci nad Nisou. Vítáni jsou všichni bez ohledu na věk. Jediné, co platí, je fotozájem! Vstupné je osmdesát korun, studenti padesát. 

(jo)

Medvjed

A ještě jednou jugoslovanský ... pardon, juhoslovan ... pardon jihoslovanský badatel, zkamenělinolog a usazeninolog Miljunovič Vjejcemistrovič.

Pan Miljunovič Vjejcemistrovič, po vyjití jeho rozhovoru v našem magazínu INTERESSE Jablonec, nás poctil svoji návštěvou a před několika dny přibyl na několik dni z Českého ráje svoji personou přímo až k nám do sudetského Jablonce. Nesměl by to však být on, aby, byť návštěvou společenskou a dovolenkovou, nepracoval a svým okem nešmejdil po místních kámenech a případných usazeninách.
„Co kdjyby...,“ jsou jeho autentická slova na mou poznámku: „Vy si, drahý Miljunoviči,“ už si tjykáme, „nedáte pokoj anji na dovoljené, že?“ Zcela automaticky se přizpůsobuji jeho jugoslovanskému dialektu.

A vidíte, kam tento náš slovanský bratr, vědec objevitel, vkročí, něco objeví. Tak i u nás v Jablonci nad Nisou. Předkádám fotografii nálezu, kterého docíleno bylo přímo v intravilánu našeho města, na okraji makadanové navážky poblíž železné trati ČD. Nález nese dva názvy „Bizon“ - to je pojmenování mé, a „Medvjed“- je pojmenování Vjejcemistrovičovo. Nález, jasně patrná kamenná soška zvířete, zřejmě pomocí klínů hrubě opracovaná skulptura, je Vjejcemistrovičem datována do období makanolitu.

Na mou otázku: „Kdy to je?“ mi badatel byl vysvětlující odpovědí: „Neolit - Makanolit – Biolit! To jsou po sjobě njasledujícjí obdjobí, a z tjeho si každjý možje urobiť ousjedek!“

Ještě přesně nerozumím, a vědec doplni, že: Makanolit, nebo-li doba makanolitová, kdy se běžně jako platidla používalo kamenů podobné velikosti. Byl-li takový kámen i opracován, například jako náš nález, cena tohoto platidla rapidně vzrůstala. Dodnes nám z té doby zbyl název „makadam“- pro dnešní dobu označení druhu hrubého navážkového kamene, které vzniklo ustálením a postupným zjednodušením: makanolit ... při směně/platbě - makanolit dám, ... zkrácením - makan dám, … splynutím slov s neznělým n – maka(n)dam, ... a konečným zjednodušením – makadam.

Tak vidíte, ono se řekne jedna návštěva, a máme z toho pro naše město objev jako hrom. A tímto objevem panu Miljunoviči Vjejcemistroviči se opět podařilo nejen změnit dějiny našeho sídla, ale i potvrdit hlavní života premisu, totiž že Všechno je jinak.

Pro INTERESSE Jablonec zaznamenal MW

Kudy kam

Stává se mi to častěji, než bych si přál. Přijedu, jsem skoro tam, schází mi „pár metrů“, a protože nemám navigaci, bloudím, tápu, ptám se, vjíždím do jednosměrky.
Nemyslete si, že Liberec je na tom líp. To byste museli být v kůži turisty, ještě lépe cizince, co umí jen maďarsky, a hledá, bloudí a tápe už hodiny. Je všeobecně známo, nevím, jestli jsou v to počítáni Maďaři, že Liberec je na tom nejhůř v dopravě ve špičce a nejinak je tomu v sobotu a v neděli. Projet odpoledne ve čtyři městem bych ukládal jako alternativní trest za výtržnictví, zlodějinu a násilí na jednotlivci i skupině obyvatel Liberce. Hned by se vidělo, jak kriminalita na Liberecku klesá z důvodu paniky mezi delikventy a znalci dopravních poměrů v metropoli pod Ještědem .
Za ta léta se všeobecně ví, že by situaci jistojistě řešily tunely pod Libercem. Alespoň ten jediný komunistický výborným řešením je. Další tunel realizovaný za Kittnerova působení na radnici už tak zajímavý pro dopravu nebyl. Skutečné tunely nebyly vybudovány žádné, což dopravu ve městě zpomalilo a ve špičce si sáhlo na bod kolapsu...
Nechci problém průjezdu městem zjednodušovat na absenci tunelů po roce 1989, neboť tento kabaret čeká na zpracování libretistů a režisérů příštích personálních změn. Liberečáky aktuálně netrápí až tak městská politika, ale že ztrácí nervy a chuť k jídlu na ucpaných silnicích...
Díry ve vozovce, ty se zalepí, sice trvá to dýl, než by mělo, ale tihle vykoumaní sněhuláci před obchodními megacentry, to je zřejmě úlitba zemské rotaci. Řekl bych, že jsme dříve využívali pojem rotačních kádrů. Za určitou dobu se na měkké židli vedoucího po čtyřech letech měl objevit nový, jiný mozek, jiné řešení. Nešlo by to teď hned i u nás na radnici v Liberci? Je pozdě, ale je před volbami, třeba by to pomohlo někomu vyhrát volby, pomohlo by to především řešit problém, jeden z největších – dopravu.
Chtělo by to hledat řešení i jinak, než jak se s problémem perou ti dnešní liberečtí borci. Chce to nápad – nápady. Okoukat řešení v Teplicích, v Ústí nad Labem, kdekoli, kde jsou dál a kde neměli posledních dvacet let smůlu na dopravní experty.
Je tu nové vedení, které bude skládat účty a já mu nezávidím. Co člověk, to právník, doktor, kritik, který ví kdy zasít, zorat, sklidit... No, tak ať si to zkusí. Čím má začít, to mu doma manželka jistě poradí. Já bych doporučoval dopravu. Té také každý rozumí, ale nakonec bych to nechal asi na úřednících, co mají školy, ať si s tím poradí.... Tak na brzkou shledanou ve špičce, a nepospíchejte, i když ty tunely, ty by dopravu určitě řešily...

Egon Wiener

Tomu říkám hustá doprava. Kam se hrabe Liberec. Foto: z Linkuj.cz

Gruß aus Neuschwanstein

To takhle po devíti hodinách cestování člověk vystoupí v Rakousku z auta, jde do tamní Billy něco koupit k jídlu, protože jídlo se už do auta nevešlo, a při přemítání, který že chleba tedy nakoupí, se mu za zády ozve: "Co dělaj Češi ve Vompu v Bille?"
"Jé, dobrý den! No kupujou chleba..."
A hned zabředne do přátelského hovoru. Zjistí, že onen tázající se Čech je zde pracovně, na jeho další otázku, co potom, až se ten chleba koupí, odpoví, že se jde na túru. A tak se onen tázající Čech vyptává dál, jestli pak nohy nebolí. "No my jsme teprve teď přijeli, tak nevím. Uvidíme po túře." Kdyby nezasáhl příbuzný: "Ty máš taky všude známí. Dobrý den," snad by se k nám i přidal.  Ale zdá se, že strohý tón příbuzného ho zahnal pryč: "Tak se mějte hezky a na shledanou!" Nechápu, proč jsou někteří lidé tak nepříjemní. Že prý je to cizí člověk a já se s ním vybavuju jak se starým známým. Vždyť je to ale radost, tak daleko od domova potkat krajana!

Tak vyrážíme na túru. Příkladně vybaveni, já jsem si musela vzít dokonce i kalhoty, které ze zásady nenosím - pociťuji totiž jakousi diskriminaci sukní, když přijdete do krámu a je tam přehršel všech možných typů, střihů a délek kalhot a sukně nikde, v lepším případě se v rohu krčí pár (nemožných) modelů. (Mimochodem již několik let sháním pořádnou džínovou sukni, nejlépe s kapsami. To jen kdybyste ji třeba někde viděli...) Ale příbuzný jinak nedal, že bych se tam v horách prý v sukni zabila. No to není pravda, ale nechtěla jsem dráždit tygra a vzala si kalhoty od sousedky - doktorské... Takže příkladně vybaveni, já v doktorských kalhotách, nasedáme do auta. Prší. "Tak co kdybysme dneska jeli na Neuschwanstein, když prší?" "Co to je?" "Ty nevíš?" "Ne." "To je přece ten pohádkový hrad, jak je často na puzzlích." "Ahaaaa. No tak jedem!"

Pohádkový zámek Neuschwanstein. Obrázek: ukraden z internetu

Jedeme krásnou krajinou. "Jé, to je Zugspitze!" (Nejvyšší německá hora.) Škoda, že je skoro celá v mlze. Ale mohla bych si ji i tak vyfotit. Dala bych k té bílé fotce popisek: "Zugspitze v mlze." Takové humorné pohledy mají v Londýně... Klidně Vám tam prodají za stejnou cenu jako normální pohled jen takový černý nebo bílý. Ten první je Londýn ve tmě a bílý je Londýn v mlze.

Ale to už se blížíme k zámku. "Hele, Češi." Před námi české auto, s libereckou značkou. Sousedi! Vjíždíme za nimi na parkoviště. Aha, jsou tu parkoviště tři a k polednímu celkem plná. Nakonec přece jen seženeme místo. Jdeme pro vstupenky. Je tu lidí jak na Václaváku. Všímám si postávajících lidí u krámků, na cestě, u restaurace, pořád tam stojí, tak za sebou, na co tady tak čekají? Míjíme je a kráčíme vzhůru ke vstupenkám. Řada se táhne nahoru, a teď mi to dochází. "To ty lidi asi všichni čekají na ty vstupenky, ne?" "Ne, ty jsou až dál." Jdeme tedy dál, ale mám neblahé tušení, že ti lidé přece jen všichni čekají na ty vstupenky. "Tý jo, fakt. Tak co budeme dělat? Jedem zpátky?" Lidský had několik set metrů dlouhý. "A zase pojedeme dvě hodiny zpátky? Tak počkáme, ne? Třeba to půjde rychle." "A nebo taky na nás už nic nezbude a řeknou přiďte zítra..." Přemítáme. Ale, jsme vybaveni do hor, tak nějaké čekání nás přece nerozhodí. Vracíme se tedy zpět a zařazujeme se. Je za deset minut 12. Po chvíli se dostavuje hlad a tak si rozbalujeme chléb (koupený v oné Bille) a k tomu nějaký Puten salám. Krůtí. Docela nám to utíká, je nás víc, tak pořád někdo něco povídá. Hledáme ony Liberečáky, kteří přijeli před námi, ale nevidíme je. Ve 13.45 na nás přichází řada. Děti zdarma a dospělí 12 Euro. Tak to jde. Takový známý Schloss, to zas není tak drahé. Tolik stála i vstupenka v Jablonci do cirkusu... Máme prohlídku v 18.10. Tak jsme to stihli, už jsem se bála, že nám vyjde na zítra a budeme tady muset přespat. Tak to vidíte, prohlídky tu jsou každých pět minut, to musí být obrat. A toho lidstva! Jsem tou spoustou lidí unešena a pořád je fotím. Chci to řádně zdokumentovat.

Fronta na vstupenky vnější. Foto: jo

Fronta na vstupenky vnitřní. Foto: jo

K zámku to prý od těch vstupenek trvá 40 minut chůze. Je 14 hodin, to máme tedy ještě víc jak tři hodiny času. Vzhledem k počasí, které nijak moc ven nevábí, usedáme do restaurace. Hodnotíme místní hranolky, že jsou mnohem lepší než u nás. No ony to také nejsou jen tak obyčejné hranolky, ale Pommes Frites. A jdeme se podívat k jezeru. Cestou jsme se ale šli zase schovat před deštěm do další Kneipy. Čekáme, až přestane. Přestalo. Došli jsme k jezeru, tak hezké. "Jé koně! Pojedem bryčkou!" Děti by chtěly jet na zámek koňmo. "A nepojedeme radši autobusem?" říká dospělý. "Prosím Tě, ty chceš jet tady autobusem jako senior? Tak buď koňmo, nebo pěšky." "Ale bryčka stojí 6 Euro na jednoho." "No a co, jsme tady jednou za život, tak když děti chtějí jet s koňma..." Ale naštěstí je u koňské zastávky velká fronta. "Jé, tak to přece zase nebudeme čekat. Vždyť my dneska pořád někde čekáme. Radši půjdem pěšky, ne?" Děti souhlasí. Moje moudré děti. Chvilku držíme krok s bryčkou, ale nechceme trhat partu a tak čekáme i na hlemýždě z naší skupiny.

Už pod Schlossem. Foto: jo

Než vejdeme na nádvoří, odbočíme ještě a jdeme se nejdříve podívat na Mariánský most nad propastí. Trochu se děsím, je tak narvaný lidmi, že mě napadá, kolik má asi nosnost? Já osobně jdu tedy jen na okraj a když vidím hýbající se prkna pod mýma nohama, držím se u zábradlí a říkám dětem, aby daleko nechodily. Vedle tabulka s nápisem: "Životu nebezpečno!" Vzpomenu si, jak jsem s nimi nechtěla chodit ani do Českého ráje, že tam jsou pořád někde nějaké skály, tak aby nespadly. A tady... Tak pojďte už, chceme přece na ten zámek a ne skončit v propasti. Jenže ony se tam musí ještě vyfotit... "Ať Vám tam nespadne mobil!"

U propasti. Foto: jo

Životu nebezpečno! Foto: jo

A nyní už zase čekáme, tentokrát na nádvoří. To už je poslední čekání. No a jdeme, dostáváme audio průvodce, který nám to všechno říká česky. Chvíli ještě čekáme už v nějakém zámeckém předpokoji, okna jsou otevřená, díváme se ven. I nejmladší dítě se vyklání, v ruce drží audio průvodce, který vypadá podobně jako mobilní telefon. "Ať ti to nespadne!" říká starší dítě tomu mladšímu. "Ty máš starosti jako dospělý," odvětí mladší a obrátí oči v sloup.

Poslední čekání... I (jo)

Poslední čekání... II (jo)

A je po všem. Ještě nakoupit suvenýry. Mně tedy nadchla pohlednice císařovny Elisabeth zvané Sissi. Asi mám nedostatky v dějepisu, ale vůbec nevím, co má s Neuschwansteinem společného. Nebo že by něco s Ludvíkem Bavorským? Je nádherná, a ty vlasy! Chci si koupit velkou pohlednici, ale pak chci ušetřit a koupím si jen malou. Jenže pak zjišťuji, že na té velké je ještě něco napsaného, a tak si myslím, že je tam třeba napsané, proč ji prodávají zrovna tady na tom zámku. Tak si tedy ještě přece jen koupím i tu velkou. No nakonec zjišťuji, že to tam napsané není, ale je tam její podpis: Sissi. Tak mám velkou i malou.

Hezká císařovna Sissi na pohlednici.
Jinak ji takhle v roce 1865 namaloval Franz Xaver Winterhalter
 (Kaiserin Elisabeth von Österreich, olej na plátně)

Ve 23 hodin jsme dorazili zpět k naší tirolské bytné. Samozřejmě, že jsme jí před tím zavolali, aby neměla obavy, že jsme se třeba zřítili z nějakého skaliska, když jsme ráno odešli s tím, že jdeme na túru. Ale dnes byl snad celý svět na Neuschwansteinu, tak se to tak protáhlo.

A co říci na závěr? Že nevím, jestli jsme ty Liberečáky nakonec viděli, nebo ne. Na prohlídce tam s námi sice ještě nějací Češi byli, ale rozhodně nebyli tak sdílní jako onen Čech v Bille. Tak to možná ani ti Liberečáci nebyli, protože ti by si přece s námi popovídali. Nebo ne?

Jo, a doma jsem na Wikipedii zjišťovala, proč je ta rakouská a maďarská císařovna Elizabeth "Sissi" uváděná na Neuschwansteinu v Bavorsku v Němcích. To tam je třeba i u cesty takový billboard s ní a ona se ptá: "Kennen Sie mich?" Znáte mě? "No moc ne! Ale chtěli bysme!" Tak jsem tedy zjistila, že to byla sestřenice onoho Ludvíka Bavorského, který Neuschwanstein nechal postavit, a s její sestrou Sofií (či Žofií, ale pořád jde o tu samou princeznu) byl několikrát zasnouben. Ale vždycky to nakonec zrušil.

No a ještě jedna rada, kdybyste se tam chtěli vypravit. Ono je možné si vstupenky zarezervovat. To je lepší. To se tam pak nestojí ta fronta.

(jo)

Herzlichen Gruss aus Neuschwanstein! Srdečný pozdrav! JO

Mela na Slunečních lázních

Mela na Slunečních lázních…
… teda pardón, ne „na“, ale - tak řečeno - „kvůli“ Slunkám asi bude.

To zasejc bude mela, co?
? ? ?
No … kvůli těm „Slunkám“? … ne?
? ? ?
No nekoukej na mne tak…
Počkej, počkej … co se zase děje?
Neděje, hochu, neděje … ale bude dít … chtěj přestavovat Sluneční lázně na přehradě, prej je jenom jeden projekt, vystavenej už na radnici, prej žádná soutěž, nic takovýho, lidem se to nezdá!!!
? ? ? - pořád nevím, přes prázdniny jsem se nijak nestaral
… a vůbec, běž se tam kouknout! 

Tak, to už byla poslední kapka, už několikrát mne leckterý známý Jablonečan říkal, že se mají Sluneční lázně přestavovat, ale … znáte to, to je už letitý folklor, obehraná písnička … a rok zase uteče, budou volby a …, ale tentokráte, „když už je to vystavený v radnici“ … tak jsem se šel kouknout - na radnici i na „Slunky“.

Nemohl jsem to najít, na radnici, hledal jsem ve vestibulu, nic, až rada (tak je to správně, že … rada-radnice, jak to funguje, panečku) kolemjdoucího (asi „radního“, když radil) mne nasměrovala do nově zbudovaných „vnitřních“ informací. Vstupuji … Aaaa, jak v nádražní hale si připadám, tolik prostoru, hledám to kavárenské posezení, které bylo „radními“ slibováno. Místo toho nacházím jakýsi velký truhlík, doba věnovaná jeho obcházení, a zřejmě i mé vzdělání, mi nakonec dává pochopit, že se jedná o maketu, neboli představení projektu uvažované přestavby Slunečních lázní. Jaksi je … myslím tím ty lázně … v tom projektu nenalézám, ptám se proto vedle:

„… a kde jsou představeny projekty další?“
„Žádné jiné nejsou!“
 „To není formou soutěže?“ – naivně pokračuju.
 „To nevím, ale tady 'to' je jen jedno!“

Tak, tečka, konec, punkt. Né, hodnocení se ode mne nedočkáte, ale „Zajdu se podívat i na Slunky“ – si slibuju.

Sluneční lázně. Sedím s paní při jednom pivu, od vedlejších hřišť u sauny rámus jakéhosi „dětského dne“ snad ku konci prázdnin pořádaného, takřka již podzimní sluníčko nás místo teplé bundy zahřívá. Prostředí takové – evokuje mne to říci - „prvorepublikové“, panečku, jak jsme pyšní, že to přetrvalo věky, že až člověku … zamhouřit oči stačí a už přichází … pan Menzl s panem Vančurou, za nimi pan Hrušínský jim je doprovodem a … a … další protagonisté, jo jo, pokračování to jejich slavného Rozmarného léta.

Pravda, obnova je nutná, nic nevydrží věčně, ale při dobré krmi, moku lahodném a těch teplých paprscích slunečních – no, kdo by se chěl s takovým prostředím loučit. Nedávno jsem na internetu zachytil takové staré plovárny a lázně, jak se tím místní panečku chlubí…! A my tady … zbourat!?!?!?

A jiný plán není? – ptám se provozovatele, pana Luboše Moravce, deset let to tu již spravuje - myslím ke spokojenosti všech.
Je, máme svůj projekt!
A proč není na radnici?
Počkejte, něco vám ukážu! – a donáší mi knihu, viz fotografie.
No to je pěkný, ale co ten projekt? 
Támhle, na zdi si to můžete vyfotit, na radnici ten náš nechtěj! 

Tak čtu, prohlížím a fotím. Ztotožňuji se s psanými reakcemi, líbí se mi projekt mi předložený panem Moravcem. Ne, kdepak, nemylte se, nebudu zde vystupovat jako bojovník za lidská práva, jen v několika bodech nastíním, proč jsem pro řešení rekonstrukce Slunečních lázní dle tohoto projektu druhého, tedy ve stávajících prostorových, provozních i užitkových intencích:

1. Okolí přehrady bylo natolik narušeno, že z toho, co vytvářelo námi tak obdivovanou původní atmosféru, zbyly jenom Sluneční lázně, proto, a právě proto by měly zůstat v takovéto současné podobě.
2. Jakýkoliv objekt, není-li v době nečinnosti uzavřen, stává se cílem vandalů, bezdomovců, sprejerů a podobných individuí a provozovatel nemůže ručit za jeho stav. Návrh na radnici s tímto nepočítá, ba naopak.
3. „Poschoďový“ projekt radnice se mi jeví pro toto dostatečně vyvýšené místo naprosto zbytečným a dosavadní charakter místa nerespektujícím.
4. Projekt radnice je dvakráte tak drahý (cca 10 mil. Kč), což se mi při rozhodování zdá také dost podstatné.
5. Projekt radnice se mi líbí svojí vzdušností, při stálém provozu nebo zajištění jeho ochrany mimo provozní období (podzim-jaro) jeví se mi jako daleko vhodnější jeho umístění jiné, např. na místo zdevastovaného Taiwanu, a … třeba U prutu i druhý jednodušší.
6. Naprosto schází jakákoliv koncepce vývoje prostorů kolem přehrady, to se udělá to, pak ono, pak jsou volby a napříč všemi uskupeními jdou sliby sliby a sliby, zase se vyhodí deseti či statisíce za projekty nové a nic. Proto realizace Slunečních lázní ve stávající koncepci se mi jeví jako tradiční, lidem žádaná, plně vyhovující potřebám a respektující historii a život našich předků a případnou budoucí koncepci celého prostoru okolí přehrady nijak neovlivňující a nezatěžující
7. Absolutně nesouhlasím s tím, aby takováto stavba byla realizovaná bez výběrové soutěže a aby tato koncepce prosazována byla toliko námi placeným magistrátním úřadou, natož …a tím ještě hůře … občany zvoleným radním či radními několika, byť vysoce postavenými.

Prosím, nemusíte se dát nikým ovlivnit, ani mnou ne. Máte-li o naše město zájem, můžete se s věcmi sami seznámit:
· Na radnici ve vnitřním infocentru, kde je projekt jediný, projekt Ing. arch. Stolína, jenž prosazovaný je místostarostou panem Vobořilem.
· Na Slunečních lázních, kde na panelu vám projek arch. Šťastného předvede jeho prosazovatel a provozovatel „Slunek“, pan Moravec, a to včetně výše zmíněné knihy.
· Své názory můžete psát na radnici: pavilon@mestojablonec.cz
· nebo na mail INTERESSE: interesse.jablonec@gmail.com

Vystavený pavilon je v radnici ke zhlédnutí pouze do konce měsíce září t. r.

Pro magazín INTERESSE Jablonec MB

Slunky. Více foto zde