Pojďte si nezapálit

Křest mé knížečky proběhl ve středu 27.ledna 2016 v příjemném prostředí kavárny Galerie FR v rýnovickém domečku. Sešlo se nás, tak tak, že jsme se vešli. Knížečka vypráví můj vlastní příběh, jak se stalo to, že dnes je to již dacet a půl roku, co jsem si nezapálil … s několika varovnými vyjímkami, které popsány jsou v kapitolách „23. Doutník. Po šesti a půl letech“ a „24. Po sedmi a půl letech – už žádný doutník“.

Zleva: Jiří Srna-ilustrace, Petra Laurin - kmotřička a pořadatel večera, Milan Brož - autor, Pavel Žur - kmotr  více foto Z D E

Napsána byla po dvanácti a půl letech od chvíle, kdy jsem si řekl DOST! Asi po pěti letech od napsání ji   jako čtení na léto, „odpublikovala“ s poměrně slušným ohlasem tehdejší redaktorka Jabloneckého deníku Jaroslava Očenášová, .. a uběhly další tři toky. Pak však „mě osvítilo“, ukázal jsem texty panu Pavlovi Žurovi, řediteli našeho divadla, a po půl roce ticha se začaly dít věci a za dalších několik měsíců jsme ji mohli pokřtít. Bylo více lidí, kteří mi fandili a svým dílem se o její vydání zasloužili, paní Procházková z Eurocentra, paní Bobková se svými korekturami, paní Marinová – nakladatelka. Za uspořádání celého krásného večera pak děkuji majitelce a provozovatelce Galerie FR paní Petře Laurin, za ilustrace doktoru Jirkovi Srnovi a za hudbu toho večera jeho skupině BG trio+1. Za přečtení ukázek pak paní Ireně Kaufmanové.

A za to, že přišli, děkuji „Všem, co přišli“. Měl jsem toho dne zrovna narozeniny, a snad právě pro to, že "se to" nevědělo a večer byl uspořádán tajně, abych o křtu nevěděl, namísto plánovaných „Hovorů, ovšem...“, to byly – věřte, mé nejkrásnější narozeniny v posledních desetiletích.

Na závěr … ještě jedno „zbásněné“ povídání na téma již zmíněné dvacátéčtvrté kapitoly.

POSLEDNÍ DOUTNÍK

To byl tah - jsme zas málem

se domu vrátili až nad ránem.

Že slavit bylo co - je lidský,

to se důvod najde vždycky,

a že nekuřil jsem už víc jak sedm roků

tak jsem se odhodlal i k tomu kroku,

že... ku cti a k té velké slávě

jsem se odvážil a zapálil si právě

….hned po tlačence na octě,

při holdu k té velké poctě,

….no-hráli jsme si na pány,

vybraný doutníček z Havany.

Hmmm to byl dlouhej kouř ...to Habáno,

ale v tu chvíli jsem nepomyslel ještě na ráno,

totiž... pak vstávaje jak v polepšovně měl jsem v hubě

však v koupelně ani za mák pasty už nezbylo mi v tubě

a to pro mě byla hrozná rána,

že nemohl jsem si toho rána

vypucovat ni smradlavou mou hubu

ni vykotlanou díru tu v zubu.

A tak...sedě v depresi tam na vaně okraji

myšlenky se mi chechtaj a protivně volají

„tak si zapal!“ - a ponoukaj mě k tomu,

„tak si zapal - vždyť vzal sis jeden domu!“

Ruka má ho z kapsy vytáhnout se zdráhá,

vzpomínám jak dlouhá byla kuřácká má dráha,

celých pětadvacet let

jsem na tenhleten svět

koukal abraka dabraka

jen skrze dýmu oblaka.

„No to né, to né“ – se brání já, to moje

ruka ta pomalu se otvírá – už ve stoje

a v díře takový tý divný vlhký mize,

zavřela se za ním voda v hajzl míse!

                                                                                 27.leden 2016 / Milan Brož