KV - VK aneb Blaho prvního loku, vernisáž výstavy

„Dámy a pánové, milí hosté!“

- tak jsme (Bruno von Eisenstadt a já) přivítali přišedší na páteční vernisáži malíře Václava Kocuma, jež se pod názvem „VK – KV aneb Blaho prvního loku“ konala opět v Galerii EWEKO v Jablonci nad Nisou, a pokračovali:

Více foto Z D E

A slunce pálí jen

a slunce pálí jen

a stínu čmouhu šedivou

já táhnu za sebou ...

...známá to slova písničky od skupiny Rengers z doby její největší slávy. Jistě...řekl bych...vystihují to letošní léto, to parno, tu nekončící výheň.

Název výstavy : VK – KV aneb Blaho prvního loku - to si určitě umí každý představit, ale co ty zkratky?

Mají svůj význam, mají, v projevu ZAZNÍ, kdo dá pozor, dozví se, ...autor si to tak přál.

Umělci, malíře nevyjímaje, toť jsou duše velice citlivě reagující na vnější podněty. Tak se právě přihodilo i Václavovi za toho letošního léta a ta vedra na něj působila, že ... no:
„Do prdele, já se na to můžu vy...t, to jsou kurevský vedra, už se těším na blaho prvního loku!“ - konec citátu... ale! ...tak jednoduché to zase přece jen nebylo.

Václav Kocum na to Kurevský Vedro, jak sám říká, reaguje po svém. Tak bych to řekl:

Pálí

Slunce na obloze,

Mne sucho v krku,

Pálí

A necítím se blaze

Slaný pot mám v oku

A bažím po 

             „Blahu prvního loku“.

ANO - Protrpěl ty hrozné chvíle sucha až k „Blahu prvního loku“, blahu, které si vlastně uvědomil až tím prvním lokem samotným, a byla to svijanská třináctka, ten malvaz známý. Pak teprve přišla ta inspirace, která se vtělila do děl na první pohled abstraktních, ale my co víme, tak víme, že to jsou díla konkrétní, neb vyvolaná dějem konkrétním... a to je jako ta otázka: Myšlenka – ať abstraktní nebo konkrétní, je věcí abstraktní nebo konkrétní? A CO TEPRVE JE JEJÍ ZTVÁRNĚNÍ ...že? Troufá si snad někdo odpovědět?

Tak. Tolik o peripetiích vzniku těchto děl, této výstavy.

Díla sama jsou typickým příkladem imaginativní tvorby a VK tím navazuje na tradice české imaginativní abstrakce . Malíř zachycuje své pocity. Dnes, když si všimnete nabídek, všude probíhají různé kurzy imaginativní malby.

Důsledkem té tvorby Václavovy, kdy jakoby v horečkách ta jednotlivá díla vznikala, důsledkem toho je i to, že většina děl je bezejmenných, protože dnes již Václav pocitově není v takové fázi jako tenkrát a názvy by byly umělé a vykonstruované.

Pouze centrální obrazy... a tady pozor... ha! , myslíte že jsou abstraktní? Pomůžu vám, vemte půlitr právě načepované svijanské třináctky a přibližte si ho až k samému oku – co vidíte?

Tak, ano:

Blaho prvního loku I

Blaho prvního loku II

Ptát se teď už na to zda jde o obraz abstraktní či … ale to už vůbec nemá cenu.

Tak dále...

Jistě si již delší dobu všímáte autorovy jemné kresebné struktury. Není bez zajímavosti že jeho kumštu a jemnosti jeho ruky využívá i známá jablonecká firma DEVA– a to při pracech restaurátorských na leckterých historických památách, příkladně na zámku Červená Lhota, Sychrov, v různých pražských palácích apod.

Tak snad, na závěr abychom autorovi popřáli ještě mnoho takovýchto a podobných dílotvorných pocitů a prožitkků, a Vám, dámy a pánové, krásné zážitky z výstavy, z dnešního večera.

Dámy a pánové … Václav Kocum je Váš!

                   EVEKO pátek 30.listopadu 2015, Jablonec n.N./ Milan Brož

PS 1

Tolik záznam úvodní řeči. Večer příjemně pokračoval tak, že ... jak mi říkáme ... vznikla "tamta" nálada, přítomno bylo množství krásných dam a šarmantních pánů, takže k "Blahu prvního loku" mohly v naší Spolkové restauraci U Papouška přibýt i "Blaha loků následných"

PS2
Foto Jaroslav F.Švásta a Milan Brož
Psí příběh Jaroslav F.Švásta
Vystupoval pes Bruno von Eisenstadt

HOVORY, ovšem

Říjnové „Hovory“ se uskuteční ve čtvrtek 29.října v 18.00 hod ve známých prostorách Galerie FR v Domě česko-německého přátelství v Jablonci nad Nisou – Rýnovicích. Pozvání přijal a jako host večera vystoupí pan Martin Trdla. Malé curiculum vitae tohoto mladého autora – viz níže. Hudební stránku věci na piano obstará vynikající Miroslav Tomeš.

Všechny Vás srdečně zve autor „HOVORů“ Milan Brož a spolupořádající Petra Laurin. Těšíme se na shledání.

Martin Trdla se narodil první říjnový den stejně jako například Jiří Suchý, ovšem o 54 let později než zmiňovaný principál divadla Semafor. Dvě hodiny po poledni spatřil světlo světa v Jablonci nad Nisou a tomuto městu, až na dvě zastávky v Liberci a jednu v Praze, zůstal věrný dodnes. Podle očitých svědků byl již přibližně ve čtyřech letech načapán, jak zpívá vlastní písně holčičkám v mateřské škole. Svoji první „opravdovou“ píseň pak napsal ve třinácti letech, báseň o dva roky později. Za svoji poezii později získal několik ocenění, naposledy v polovině října obdržel cenu poroty v literární soutěži Čáslav 2015, v květnu skončil na druhém místě v soutěži Trutnovský drak, předtím obdržel zvláštní cenu časopisu Host na soutěži Hořovice Václava Hraběte a několik menších hlavních cen v rodném Jablonci. Své verše publikoval zatím jen časopisecky, například v Divokém víně nebo v Kalmanachu autorů Libereckého kraje a Euroregionu Nisa. Třikrát byl hostem pořadu Zelené peří v Českém rozhlase. Jeho povídky pod pseudonymem Leopold Jablonecký se pravidelně objevují ve čtvrtletníku Jízda vydávaného Libereckým dopravním podnikem. Je zpěvákem a textařem jablonecké kapely Depressive Code. I profesně se živí psaním a to jako redaktor, editor a webeditor deníku MF DNES a iDNES.cz. Má rád umění všeho druhu, ale hlavně hudbu a literaturu, rád vaří a jí a pije pivo, miluje turistiku a cestování, záhady a tajemno či povídání s lidmi, kteří mají co říct. Nesnáší nudu, hloupost, netoleranci, lhostejnost a zdrobněliny.

...a tep mám šedesát čtyři

Blues d'un veilleur

/nočního hlídače/

Žlutá tma

nedovolí vidět.

Těch pár světel

větrným deštěm

tvoří velký tmavý žlutý

neproniknutelný chuchvalec.

Ve skleníku,

kterému se plechová

kukaň strážnice

tak podobá,

je teplo,

ale skrz tu žlutou tmu

zrakem nelze

proniknout nikam.

Poryvy větru

a velké kapky

coby spršky deště,

tu zleva

tu zprava

či zepředu,

naráží střídavě

na prosklení

ze všech stran.

Jaký to rozdíl

oproti parnému slunci léta,

kdy se strážná plechovka

mění ve vyhřátou troubu

té nejvyšší kvality.

Teď je ale podzim

a promáčený vítr honí

po promáčeném rozlehlém nádrvoří

promáčené listí.

Čert ví

kde se vzalo,

široko daleko

ni stromu,

stromku.

Červeně svítící závoru

v tom žlutočerném chuchvalci tmy

lze než vidět,

spíše tušit.

Je ještě sobota?

Nebo už neděle?

Ale není to v tuto chvíli

úplně jedno?

Ten pohyb co je třeba,

jen oči aby přejeli po zdi s hodinami

či ruka s náramkovými se lehce pohnula,

je v tuto chvíli zbytečný.

Příliš neúměrná námaha

ke kýženému výsledku.

Čas se vlastně zastavil a...

bez času nemůže být pohybu,

který ke svému vyjádření potřebuje

k prostoru

právě i ten čas,

neboť v čase probíhá.

A ten se,

alespoň tu,

v té plechovce hranaté prosklené,

zastavil.

A s ním i pohyb.

Dva světy,

ten vnitřní,

ten vnější.

Teď a tady,

teď a tam.

Prásk,

další sprška větrem vmetená

tentokráte na čelní sklo.

„Jsem, který jsem“

řekl Bůh.

Zdá se v tuto chvíli

tomu rozumět.

Čas tady uvnitř stojí,

tady uvnitř

tady ve mně,

ani ten pohyb očí,

ani ten pohyb ruky

nelze vykonat,

protože čas stojí,

stojí,

tedy není,

protože stojící čas

neexistuje.

Čas je

jen když běží,

když ne,

není.

Nejsem ani já

v tyto chvíle,

býti přece můžeme

jen v čase,

a není-li ten,

není ani bytí.

Jak jsem to kdysi četl

o těch domorodcích,

nemají-li co

ku konání,

schoulí se

jakby do sebe

a přestávají existovat.

Nejsou,

ani tep jim

nelze nahmatat.

Jako s domorodcem

v plechové strážnici,

děje se se mnou

asi něco podobného.

Zkontrolovat tep

to chce,

ale když nejsem

schopen pochybu,

vůbec nejsem,

protože přeci stojí čas,

kterým je bytí podmíněno.

Jak to tedy je?

Tú...túúúúúúúú!

Aha, takhle...

před závorou

stojí první kamion,

tak to je

něco kolem půl druhé,

a ručičky hodin,

opět poháněny časem,

se rozcházejí

a mokrá závora

padá dolu

za mokrým kamionem

a rozlehlým mokrým nádvořím

se spolu s mokrým větrem

prohání mokré listí

a všechno zas běží

navyklým způsobem

...a tep

mám šedesát čtyři.

Projev ku 45.výročí maturitní zkoušky

Paní profesorko!

Holky a kluci!

Tak, děcka, jsem to skutečně já. Kdo mě nepoznal po pohledu, tak snad po hlase...jako já některé z vás. Když ani po hlase, buďme na sebe alespoň slušní, abychom si alespoń třeba i nějaké hezké odvezli...a možná během těch několika společných hodin nám i dojde něco dalšího, třeba kdo je ten či onen!

Ano ano, jsem to já, můžete si jít na mne i šáhnout. Abych se omluvil, že jsem tu několikráte nebyl...někdy to nejde, někdy z rozličných důvodů se nechce. Může být nemoc, tedy špatný fyzický stav, ...když jsme u toho stavu, může být špatný i ten momentálně mentální, nebo i finanční, vztahový, špatný stav našeho auta a tak. Mnohdy to souvisí. Už si ale nevzpomenu, jak to tenkrát u těch jednotlivých neučastí bylo. Důležité, že tu jsme teď. To je z několika příčin:

• že jsem byl pozván
• že jsem včas odešel do důchodu – předčasného, což značně vylepšilo můj momentální i momentálně mentální stav
• že se mi začaly sypat zuby, tedy dá-li se ještě o zubech hovořit, spíše - bych řekl - kořeny, těch mi ještě pár zbylo, a protože, jak známo, stavebnictví je na vzestupu, bude se stavět i v mých ústech, jako u nás v Sudetech, kde se také dnes opět staví na starých základech. A abych mohl stavět, protože stavění vždy něco stojí, a protože mi z mých plodných let zbylo spíše jen to má dáti, našel jsem si noční hlídací brigádu a na benzín jsem si vzal z těch peněz na zuby.
  

Tak, tím jsem zároveň odpověděl co dnes dělám. Dělám to pořád s jednou ženou, už celých třicet osm let, a jsem vždy k slzám dojat, když od mladých ...musím dodat se mi daří s nimi pěstovat čilý styk … tedy když od nich slyším: „Vy se máte, vy máte štěstí, vám to vyšlo!!!“ To se vždycky ptám „CO?-že mi to vyšlo?“, a na to oni nemají už žádnou řeč. Doma s ženou bojujeme dodnes, akorát že pro úbytek fyzických a jiných sil se jeden každý ze střetů omezí na dobu, než usneme. A protože se přes den moc nevidíme, žena usíná už při pouhém pohledu na televizní ovladač a já, jak jsem již zmínil, v noci hlídám, je předpoklad, že nám to ještě nějakou dobu vycházet bude!

Dále – v několika posledních desetiletích se nemůžu pořádně ohnout, používal jsem proto taktiky „si dřepnout“. Protože ale v posledních letech z dřepu již bez pomci nevstanu, upadne-li mi něco, nechám to tam ležet. A … světe div se!!! … nejen že mi to nechybí, ale za chvíli zapomenu, co to bylo. Pak, díky této nově nabyté dovednosti, tedy že si niíc nepamatuju, si nemohu stěžovat, jako někteří, na nudný život ve stáří. Denně zažívám mohá překvapení a nacházím nové a nové věci.

Kvůli zraku jsem musel vyměnit psa, bílého za černého, tak teď je to lepší. Akorát když píšu a udělám tam hrubku, tak už ji nikdy neopravím, protože ji nevidím, i kybych to stokrát po sobě četl. Tak už to nečtu a vibide mi tím spoustu času, třeba na další psaní. Na chyby mám Karla, když mu to dám, otevře to a aniž by to četl, aniž by se sezámil s obsahem, neomylně zatne prstem do textu se slovy: „Tady máš hrubku! … a tady ještě větší!!!“ Ale protože mě to začíná štvát, tak už mu to nedávám, a nevzal jsem ho ani s sebou. Za prvý ho neznáte, ani on vás, a za druhý, aby nám tu tou svou dokonalostí nekazil náladu.

Volný čas nemám, v ten ostatní většinou hlídáme. Někdy vnuky, vždycky psa a občas naše maminky. Jednu už jsme umístili, trvalo to přes dva roky, druhou … no..., a když vidíme, jaký je nával a jak je všude obsazeno, prostě … pro jistotu jsme si už taky dali přihlášku, aby mladí pak s námi neměli starost.

Co bych ještě dodal? Že mám sestru, sestřičku, připomínám. Možná si to ještě někteří pamatujete. Dodnes spolu pečeme...v dobrém i v dobřejším, v dobách dobrých i zlých. A vždycky jsme bývali, nebo je lépe napsat bývala?, ...dvojčata. A bylo nás čtyři. Matika mi trochu šla, počítejte se mnou: Já jsem z dvojčat, to je Dva, Ona je též z dvojčat, to je také Dva... a dohromady ...jo, je to Čtyři. Ale dnes už to neplatí. Když sestru někam uvedu, třeba do společnosti, nebo do ZOO, v posledních letech vždy slyším: „A to jsme nevěděli, že máte sestřičku o tolik mladší!!!“ Akorát přemýšlím, s kým jsem to tenkráte chodil do školy, že jsem díky němu tak , a na celý život, zlemplovatěl, protože jsem si nikdy nemusel zapisovat úkoly, co donést nebo odnést,... co?...kde?...jak?...a kdy rodiče do školy. Ale...má to dnes smysl vůbec po tom pátrat???

Protože si nic nepamatuju, nepamatuju si ani to, co jsem chtěl udělat, proto nic nedělám. A z toho všecho jsem došel k tomu, že:

• Problémy jsou neřešitelné
• Jsou-li neřešitelné, tedy je nemá cenu řešit
• Nemá-li cenu je řešit, neřešíme je
• Neřešíme-li je, nemáme co řešit.
• Nemáme li co řešit, jsme bez problémů.

Hezký večer.

PS. „A protože jsem člověk přející, mám radost, jak tu všichni pěkně vypadáte. Všichni líp“ – řekl bych – „nežli já“.

Říjen 2015 Milan Brož