Malá
obyčejná paní
Chodí
kolem nás, kolem našeho domu. Snad nedělní pauzu drží, jinak
dopoledne co dopoledne, v každé ruce plnou nákupní tašku.
Posléze jsme zjistili, že chodí až nahoru, pod les, co tam je
těch pár bytovek. A to je, pane nějakej kopec. „Malá obyčejná
paní s dvěma velkýma taškama“ – tak jsme jí říkali. Pro
nějakýho dědka línýho plesnívýho se takhle dře!“ - jsme si
mysleli. Malá obyčejná paní.
Víte
jak to tak bývá, když se z někým potkáváte dost často,
poznenáhlu se vaše oči střetnou, podruhé potřetí, letmý, no
spíše náznak, nežli pokyn hlavy...a že by odezva? Tak příště
už pokýváte doopravdy až posléze padne i první slovo „Dobré
ráno!“ nebo „Dobrý den!...tak zase nahoru, zase nahoru?!“ -
spíše taková řečnická otázka.
Tuhle,
když jsem se vracel se psem sezhora z lesů, vidím jí sto
stopadesát metrů přede mnou jak razí dolu a na zádech...baťoh.
„Aha, konečně inovace!“ - pomyslel jsem si. „Už to nebude
pořád dřít v rukách, ale v baťohu. Konečně, tak to už dneska
nosí všichni, mladí staří, i ti prostřední. Ale ouha, zmýlená
neplatí. Na druhý den ji opět potkám, tentokrát už s nákupem,
stoupající nahoru. Inovativní batoh na zádech, ale v každé ruce
zase ty svoje ohromné nákupní igelitky. Se svou drobnou postavou
je takřka courá po zemi. A já si zas pomyslil „Dědek jeden
plesnivej línej!“ Ale tentokrát jsem vzápětí ty myšlenky
zahnal, vždyť může tam být třeba nemoc, že?!...nebo některý
z dosud žijících rodičů. Kdoví? Malá drobná paní jen
pokývala hlavou „No, musím toho nosit víc...“ - nechala větu
otevřenou. „Tak nashledanou a hezký den!“... „Nashledanou!“
Dny
běžely dál. Občas jsem ji viděl z dálky, občas jsme se
potkali, se pozdravili, pár slov v chůzi prohodili, usmáli se. Pak
po nějaké době jsme si se ženou uvědomili, že jsme ji přestali
potkávat. „Co se stalo?“ - divili jsme se „asi to byla přece
jen ta nemoc!“ Ani domyslet, proč nechodí, člověk nechtěl. Až
jednoho dne, kdy jsem se zase sezhora vracel se psem, vidím za
loukou, co je hned pod lesem, na silnici staví autobus MHD. Už je
to pár roků, co tu zavedli novou linku. A z autobusu vystupuje malá
obyčejná paní s ruksakem na zádech a velkou nákupní taškou v
každé ruce. No to jsem si, že žádná špatná zpráva, ale
autobus za to může, že už nechodí, opravdu oddechl. Takhle to
tahání nákupů má o hodný kus kratší, jen přes tu louku, pár
kroků přes remízek a je doma. „Aha“ - říkám si, tak už jí
uhodila sedmdesátka!...a jezdí zdarma“. Ten věk ne že bych jí
přál, ale to ježdění ano, to rozhodně, vždyť jen za ty roky,
co se potkáváme, co toho natahala. Pak přišla jedna sobota, a
opět jsme ji potkali před barákem v naší ulici, jak plně
naložena stoupá nahoru. „Dobrý den!“ … „Dobrý den!“ …
„Dneska né autobusem?“ … „Ale, ráda bych, ale v sobotu
nejezdí, ...a v neděli.“ - dodá. “Ach tak, tak hezké dny a
nashledanou!“
Čas
opět poposkočil, až konečně přišel „den pochopení“. Den,
kdy se ukázalo, co a jak je, kdy se pravda vyjevila, den od kterého
při setkání před „malou obyčejnou paní“ při pozdravu vždy
smekám. Přinesla to manželka. „Hele, znáš tu paní, tu malou,
s těma taškama a baťohem?“ … „No jasně, denně ráno, …
teď už jezdí autobusem.“ … „Tak představ si, ujala se dvou
malých dětí, ...a vychovává je!“ … „Aha, tak žádnej
plesnivej dědek nebo …“ - pomyslel jsem si a všechno bylo v tu
ránu jasné a jiné a krásné a až slzy do očí vhánějící.
A
pak, když jsem ji zase jednou potkal, došlo mi i jak říkala, že
už toho teď musí nakupovat víc. Osmělil jsem se totiž optat „A
co děti?“ … „To víte, rostou“ - bylo mi odpovědí,
„klukovi už jde na šestnáctej a takovej holomek, ten toho už
spořádá, ne?! A holce čtrnáct! … a mě došlo, že už ty
igelitky stačit nemůžou, to je jistý, proto ten batoh.
A
tak se tu teď před ní veřejně a hluboce klaním a svůj kolobouk
nejen pomyslně, ale i skutečně, smekám. „Malá obyčejná
paní!“
